Cathlia

„Cathlio! Dorian zmizel!" Křikl se nesl celým domem. Cathlia zamrkala, otřela si oči a dlouze zívla. Vstala z postele a jako by jí nedocházel význam slov, sešla dolů.

„Zmizely i relikvie!" Druhý hlas ji vytrhl ze zamyšlení.

„Cože?" zeptala se Cathlia, zcela čilá a koukala do vyděšené tváře tmavovlasé dívky. Serenity měla oči rozšířené hrůzou.

„Nemůžeme porazit Lucky, ne bez relikvií, je moc silná," dívka div nebrečela.

„Ššš, hlavně nevzbuď Wichiten, jinak to nedopadne dobře," chlácholila ji Cathlia, snažila se celou situaci uklidnit, ale moc se jí nedařilo.

„Pozdě, ta na to přišla," podívala se na ni Serenity. Obě dvě se na sebe s pochopením podívaly, bylo jim úplně jasné, že vznětlivá dívka to nenechá jen tak. Taky ne, venku byl slyšet křik, bolestné výlevy a další podivné zvuky.

„Kdo se tam podívá?" zeptala se Cathlia.

„Wichiten griluje všechno co má pod rukama. V životě jsem neviděla oheň v takové míře, vypadá opravdu jako Human torch z fantastické čtyřky," poznamenala Serenity, která odklonila záclonku u okna. Obě tmavovlasé dívky si povzdychly.

Cathlia na sebe vzala kabát a jen v pyžamu vyšla ven. Byl prosinec, přes noc muselo sněžit, ale ona se řítila kalužemi. Šla poměrně daleko, ale musela Wichiten dohnat, měla pocit, že by jinak rudovláska došla až do středu temné strany, jen aby Doriana ugrilovala.

Nebyla daleko od pravdy. Wichiten se zrovna pokoušela projít bariérou, která jí v průchodu dosud zabraňovala. Cathlii chvíli trvalo, než jí došlo, že je to tím, že bariéra nepustila nikoho se zlým úmyslem, sice ji nenapadlo, že to funguje na obě strany, ale očividně bariéra byla dostatečně silná, aby čarodějku udržela uvnitř. Kolem ní se zvedl vítr a Serenity elegantně přistála, načež si způsobně urovnala křídla.

„Já ji zadržím, musíš jí ukázat, jak to dopadne, když bude bariéru vystavovat svojí síle," podívala se na mladou kněžku Serenity. Cathlia jen přikývla a vydala se směrem k dívce, která se snažila projít bariérou.

Wichiten se uprostřed kroku zastavila, jako by zamrzla. Cathlia došla až k ní a bezeslova se jí dotkla.

Rozhlédla se okolo sebe, všude byl oheň. Možná proto, že hořel les.

„Má Drahá, vybrala jsem si tě proto, že tvá povaha je proměnlivá jako oheň, který strážím, ale i ty musíš najít rovnováhu mezi vznětlivostí a rozvahou," Rozhlédla se okolo, nikoho neviděla. Děsilo ji to, ten hlas díky výrazným sykavkám působil o dost děsivěji než slova, která slyšela.

„Musíš se uklidnit. Byla jsi ohněm políbená, ale sama musíš uznat, že tohle je bláznovství. Neuděláš nic, pouze prolomíš bariéru a mnoho lidí zemře, cožpak to chceš? Máš svou elfenku, mysli na ni," dodal hlas ještě. Rudovlasá čarodějnice se dívala do tváře ženy oblečené v červeném, která měla rudé vlasy, stejně jako ona. Žena se zakřenila.

„Konečně se potkáváme v tváří tvář že, Ohněm políbená," zakřenila se. Čarodějka pouze přikývla. Byla v šoku. Živly používala téměř denně, častokrát povolávala i strážní věže, ale ještě se jí nestalo, aby se setkala osobně se Strážkyní některé z věží. Rudovlasá žena k ní přišla.

„Bývala jsem jako ty, impulsivní, děsila jsem lidi. Je to výhoda, to víš, ale také znáš ta negativa. I my strážci jsme kdysi byli lidé, a i my jednou odejdeme k matce. Prosím, neznič se dříve, než zaujmeš mé místo. Já si tě vybrala Wichiten, jednou až nadejde můj čas, zaujmeš mé místo a budeš strážit oheň. Nenuť mě hledat si novou nástupkyni," podívala se na ní prosebně Strážkyně.

„Nerozumím tomu, proč já?" Nechápala rudovlasá dívka.

„Proč ne? Tvá matka zaujala místo Strážce zemského živlu, nevidím důvod, proč bys nemohla být po boku své matky, alespoň v elementárním světě, když jste se na pozemském minuly," pokrčila Strážkyně a začala se rozplývat.

„Děkuji, že se staráš o Ignis, mou malou jmenovkyni," zaslechla ještě, než se ocitla opět v hořícím lese.

„Musíš se uklidnit," slyšela čarodějka hlas z dálky. Ten hlas patřil Serenity, začala klidněji dýchat.

„Tohle bylo šílené," zmohla se rudovláska jen na tuto větu.

„Když jsem se tě dotkla, bylo to šílené. Ten sloup ohně, co to mělo být?" Podívala se na ní pohoršeně Cathlia.

„Ehm, to nevím, spíš vím jen to, že se mi ukázala Strážkyně. Divné," zavrtěla hlavou rudovláska.

„Zkusila jsem ho zastavit, ale utekl mi," podívala se na Cathlii.

„Nechápu, jak mohl zlomit Libřinu kletbu," zamyslela se Serenity. Cathlia jen sklonila hlavu a pozorovala zemi. Dívky se bezeslova otočily k domovu, každá ponořená do svých myšlenek.

Dorian

Bělovlasý upír mířil k místu, které znal až příliš dobře. Temná strana nevypadala tak, jak si jí nejspíše Vyvolená představovala. Ano, moc rostlin tu nerostlo a ani slunce nesvítilo, ale jinak se nelišila od lidského světa. Uprostřed tohoto všeho ležel hrad. Lucky si potrpěla na vznešenost. Ráda si totiž připadala jako někdo víc.

Bylo mu více než jasné, že se sem vrací jako psanec, ale v batohu na zádech měl tři věci, po kterých Lucky toužila více než po ovládnutí celého světa. On tu sice nebyl od dob, kdy jeho otec zemřel a on se musel stát temným strážcem Shi Tenshi, avšak nic se tu za tu dobu nezměnilo. Snadno prošel hradem, věděl přesně kde Lucky najde.

„NE! Ne, ne ne! Tohle je hrozné! Dej to pryč!" Panovačný křik se nesl celou chodbou. Otevřely se dveře a ven vyšel tmavovlasý incubus. V ruce nesl několik šatů a díval se na celý svět s nenávistí sobě vlastní. Když však uviděl světlovlasého upíra, zůstal na něj koukat div ne s pusou dokořán. Takže se to očividně rozneslo všude, pomyslel si Dorian a sebejistě otevřel dveře.

Uprostřed místnosti stála žena, oblečená v černém. Styl šatů připomínal škrobený barokní styl, avšak sukně nebyla až k zemi, nýbrž ke kolenům. Prudce trhla hlavou, aby se podívala, kdo to narušil její klid. Zelený, jedovatý pohled, se zakousl do Doriana jako had.

„Ty! Ty máš tu drzost se zde objevit?! Obzvlášť když se taháš s tou malou nickou?!" Pěnila. Dorian jen čekal, kdy po něm hodí nějakým svým jedovatým kouzlem. Myslel to doslova, Luckyina magie se zaměřovala na jedy. Připomínala mu hada.

„Ano, přinesl jsem dárek," drze se ušklíbl a po nejbližším sluhovi hodil batoh. Ten jej způsobně předal své paní. Ta si arogantně odfrkla a otevřela jej. V tu chvíli jí došla slova. Pomalu vytáhla tiáru s rubínem uprostřed, kterou si nasadila na hlavu. Poté vytáhla ještě olivín přidělaný na kožené šňůrce, který si pověsila na krk a dýku.

„No, Doriane, očividně jsem se mýlila. Prý tě svazuje Libřina magie?" její falešný úsměv působil dost škrobeně, jak by ne, když i Dorian viděl, že by se tam nejraději Lucky radovala jako malé dítě. Daroval jí to nejlepší, co mohl, relikvie.

„Očividně nefunguje," pokrčil rameny a díval se do studených hadích očí. Lucky k němu přešla a věnovala mu polibek na čelo.

„Myslela jsem si, že jsi zapomněl, co nám dělají tolik staletí, ale ty jsi mě mile potěšil. Bez relikvií jsou nahraní," těšila se: „Iliadre! Svolej všechny. Dojdeme si pro hlavu té malé běhny a každého, kdo bude mně, královně, vzdorovat!" křikla na svého rádce. Vysoký temný elf, který stál vedle monumentálního trůnu, přikývl a vydal se z trůnního sálu.

„No, Doriane, měl by sis jít odpočinout. Kde jsou komnaty strážců víš, uvidíme se až společně půjdeme zničit celou zem," Dorian musel uznat, že jej vyhodila z trůnního sálu slušně. Proto jen přikývl, otočil se odešel do jižního křídla, kde jako chlapec vyrůstal.