Již svítalo, když se ozval hlas Serenity, který oznamoval, že dnes je opět školní den. Cathlia si povzdechla a zachumlala se ještě víc do peřin. Doufala, že když se schová, nebude muset nikam jít. Podzimní prázdniny sice skončily dřív, než našla všechny tři relikvie, ale škola jí vůbec nechyběla, přestože to byl únik od reality. Už si tak moc přivykla k magickému světu, že ten obyčejný jí připadal nudný, což ji ovšem i částečně děsilo, stačilo jí čtvrt roku k tomu, aby se její život definitivně změnil.

Koncem srpna stěhování za otcem, v září se dozvěděla, že je jakási vyvolená a další věci ohledně magického světa a než to rozdýchala, začala v říjnu hledat magické relikvie. Nyní, na začátku listopadu, vlastnila dvě ze tří, získala ochránce, a co ji děsilo nejvíc, celé tohle dobrodružství, ačkoliv bylo občas na hlavu postavené, ji bavilo. Jako by celý život čekal na chvíli, kdy se to vše obrátí a Cathlia začne žít naplno.

Z myšlenek ji vytrhlo zaklepání, pootevřely se dveře a ozvalo se dvojí mňouknutí. Cathlia zaúpěla. Koťata jí přišla roztomilá, ale Ignis a Dobur ji děsila. V jednu chvíli to byly mazlivé kuličky a v druhé působily jako dva malé ničivé elementy. Měla zavřené oči, ale cítila, jak se deka prohnula pod vahou koček. Otevřela oči a dívala se do nezbedných očí malé Ignis, Dobur seděla po jejím levém boku a zrovna se jazykem čistila na místech, která by Cathlia opravdu nemusela vidět, natož po ránu.

„Děkuji, Dobur, mám úplně stejný názor na to, jít do školy," pronesla k bílé kočičce, která už se přestala mýt a pozorovala ji modrýma očima. Mezitím se zrzavá na její hrudi protáhla a Cathlia si všimla, jak se srst zavlnila.

„Ignis, ne! Proboha, žádný oheň," zaúpěla. Zrzavá kočička se zarazila a naklonila hlavu na stranu, jako by přemýšlela že tmavovlásku poslechne.

Cathlia si povzdychla a opatrně vylezla. Nechtěla rozčílit ani jednu z elfenů, protože neměla chuť být mokrá jako myš, nebo být usmažená na škvarek. Rychle se oblékla, učesala a zmizela do malé koupelny udělat ranní hygienu.

Na snídani už šla klidněji. Koťata zmizela v pokoji, který očividně patřil Matthewovi, to poznala i podle jekotu, který se odtamtud ozval. Nemohla si pomoct a zlovolně se ušklíbla, i ona si jednou zažila ledovou spršku Dobur, nechtěla vědět, co vyvedla Ignis.

„Dobré ráno," pozdravila přítomné u stolu. Seděla tam Serenity, mající nějakou kaši s ovocem a hořkou čokoládou, Wichiten, která vyjídala nutellu lžičkou a přikusovala k tomu toast a nakonec Dorian. Její ochránce tam seděl, nepřítomně koukal do obrovského hrnku, ve kterém byla černá tekutina, podle vůně káva. Nejedl nic, jen upíjel tento kofeinový životabudič. Cathlia si všimla lehce ohořelého obočí a musela se opět zlomyslně ušklíbnout. Ignis očividně byla nějakým způsobem zaujatá vůči mužům. Tuto domněnku jí potvrdil i příchozí Matthew, který měl ohořelé nohavice u kalhot a také na několika místech propálené tričko.

„Dobré rozhodně není," zabručel nově příchozí a rovnou se vydal ke kávovaru, aby si nalil stejného zabijáka jako Dorian.

„Mluvíš o mých dětech, nebo ti nešlo usnout?" Zeptala se mile rudovlasá dívka.

„Nekomentuji," zněla stručná odpověď. Cathlia si všimla, že Wichitin výraz došel jakéhosi uspokojení. Jen nevěděla, jestli proto, že Dorian vypadal jako mrtvola, nebo proto, že byl ohořelý a mokrý zároveň.

Sedla si k nim a rychle se nasnídali, neboť je tlačil čas. A to si dali k hodinové přípravě ještě hodinovou rezervu. Před školou zastavili přesně ve chvíli, kdy začalo zvonit.

„No, to je hezké. Musím se tvářit jako nějaký studentík, a ještě jdu pozdě," povzdychl si Cathliin ochránce.

„Kolik ti je, že si tahle stěžuješ?" zeptal se Matthew zaujatě.

„Věř mi, že pamatuju ještě chvíli, kdy tu byla Istia jako strážce bariéry," pokrčil rameny Dorian.

„Pamatuješ máti?" zeptala se Wichiten, trochu zaskočeně, když už se blížili chodbou k jejich třídě.

„Jo. Povahově seš úplně jako ona. Temné čarodějky nemají tak pevné vztahy s elementy, jako máš ty a jako měla ona. Akorát její duše byla zemským elementem. Bylo děsivé, když se temní pokoušeli prorazit bariéru a místo toho narazili do spousty stěn anebo popadali do propastí," pokrčil rameny. To už však Serenity klepala na dveře a za chvíli stála celá skupinka na začátku třídy.

Tou se ozval šepot. Všem bylo jasné, že se řeší Dorian, padly tam určitě otázky jako, kdo to je nebo proč má tak divné vlasy a oči.

„Omlouváme se, že jdeme pozdě. Zaspali jsme a potom jsme našli tohoto nového studenta, jak tu bloudí. Tak jsme mu pomohli," řekla Serenity s blýskavým úsměvem. Každý, kdo tuto dívku znal, by věděl, že je falešný, ale to třída nevěděla. Jim přišel upřímný.

„Ano, vím o tobě. Pan Dorian Castle, že?" Zeptal se učitel po chvíli dívání se do papírku. Dorian se zarazil, své příjmení neříkal. Serenity se jen zvesela ušklíbla.

„Ano, to jsem já," přikývl.

„Dobře. Posaď se třeba k Matthewovi, když jste se už seznámili na chodbě," učitelův studený tón naznačil, že si nepřeje toto již řešit. Celá skupinka se tedy přesunula do zadních lavic, které jim patřily.

Po skončení této hodiny a rychlé přestávky se celá třída dozvěděla, že následující hodina bude suplovaná z důvodu nemoci učitele.

„Tak Doriane, prozraď nám něco o sobě," podívala se na něj Serenity pronikavým pohledem.

„To bys mohl, když už tu s námi seš, abychom o tobě taky něco věděli," přisadil si Matthew.

„Nebo ti taky můžu opálit vlasy. To nedělá jen Ignis," dodala rudovlasá čarodějka děsivě. Cathlia jen protočila panenky, ale v duchu musela s těmi třemi souhlasit. Také se toužila dozvědět spoustu věcí o tom upírovi, kterého k ní Libra z nějakého důvodu připoutala.

„Dobře, ale jen když schováš ty plameny," podíval se Dorian na Wichiten, ta jen přikývla a téměř neznatelný plamínek zmizel.

„Takže, narodil jsem se asi před čtyřiceti lety. Moje matka byla prý velmi mocná upírka a otec byl blázen. Byl strážcem věštkyně přede mnou, jenže během velké bitvy, při které zemřela předchůdkyně Shi Tenshi,, zemřel. A tak jsem musel převzít rodinné řekněme řemeslo. Už od mala jsem podstoupil spoustu tréninků proti různým bytostem, abych se dokázal každému druhu ubránit a každý druh zlikvidovat v případě potřeby. Strážcem jsem se stal před patnácti lety, v té době mi bylo asi dvacet pět let. Proto si pamatuji vaše rodiče. Istiu jsem viděl jen jednou, bylo to právě u bariéry. Ona vytvořila velmi silnou zemskou bariéru. Protože sídlo věštkyň se nachází na neutrálním územní a ona pečetila druhý vchod z onoho světa, tak jsem to viděl na vlastní oči. Byla opravdu úžasná, vyvolání elementů je složité, nebo alespoň temným čarodějkám celkově nejde, možná kvůli černé magii, ale ona byla z elementů schopná vytvořit dokonce i sloupy, připomínající strážní věže. Bylo to také děsivé, tolik krve, když se obětoval vlčí zástupce a zástupce z řad upírů. Tolik krve...no a ona sama, bylo to, jako by vstoupila do bariéry. Tohle je opravdu to jediné, co mohu o sobě prozradit. Víc zajímavostí nemám," zakončil své povídání Dorian.

Wichiten se odvrátila, Cathlia cítila, že rudovlasá dívka pláče. Také Matthew byl otřesený. Serenity viditelně zbledla, nejspíše přímo viděla ty vzpomínky, které viděl Dorian. Cathlia se zadívala do světlých očí upíra. Ten jí pohled oplácel. Oběma přišlo, že se jejich pouto prohlubuje.

„Co tě baví?" zeptala se Cathlia.

„Moc toho není. Převážnou část života jsem byl cvičen k boji. Shi Tenshi ale nebyla zaujatá. Půjčovala mi různé knihy, to bylo skvělé," usmál se Dorian. Cathlia se pousmála. Konečně ke svému ochranáři pocítila pouto.

Škola k překvapení všech netrvala příliš dlouho. Po této suplované hodině už jim zbývalo přežít jen další tři. To zvládli bez obtíží, nebyly to nijak komplikované hodiny a učitel dějin si pro ně připravil film o Jindřichu VIII., naprostá většina třídy usnula hned na začátku, včetně Matthewa. Serenity poslouchala a zároveň si kreslila, Wichiten háčkovala s korálky. To mrazilo nejen Cathlii ale i Doriana. Oba měli pocit, že každou chvíli vyskočí a někoho s tím dloubne do oka.

„Jen jako pako vypadá," nechala se slyšet Serenity polohlasem. Cathlia a Dorian se na sebe podívali s povytaženým obočím. Oběma ta dívka přišla napůl šílená. I ti dva po chvilce začali dokument ignorovat a tiše se spolu bavili.

Jeden druhého vlastně neznali. Jediné, co o sobě věděli, bylo to, co jsou zač v nadpřirozeném světě, ale neznali ani jeden povahový rys toho druhého. Čím více se bavili, tím víc Cathlii docházelo, že Dorian není jen upír z temné strany, ale také knihomol, který miloval sci-fi a byl trochu cynik. On zase o Cathlii zjistil, že ji fantasy svět zajímal už v knižní podobě.

„Stejně to musí být šílené. Když si vezmu, od mala si čteš o nadpřirozenu a díky knihám prožíváš různá dobrodružství a najednou se to všechno semele a ty sama žiješ v nadpřirozenu a bojuješ proti zlu a hledáš magické artefakty," zamyslel se Dorian.

„Je to divné. Jsou chvíle, kdy mi to přijde jako sen a pak chvíle, kdy nechápu, že jsem žila obyčejným životem," přikývla tmavovláska.

„Taky bych to bral. Musí to být vzrušující oproti tomu, když v tom vyrůstáš. Proto mě nikdy neoslovila tahle literatura. Naopak sci-fi zní...neuvěřitelně," usmál se světlovlasý chlapec. Cathlii vždy přišli sympatičtí spíš tmavovlásci, ale na tomhle světlovlasém chlapci s dolíčky ve tvářích a s lehce cynickým výrazem bylo něco, co ji přitahovalo už od první chvíle, kdy ji srazil na jejím prvním Shromáždění, kde byl jako špeh. Nechtěla se k tomuhle vracet. Zařekla se, že o jeho minulosti mluvit nebude. Ani on nevypadal, že by se mu chtělo. Vlastně jí přišlo, že oproti prvním chvílím, kdy byl připraven na jeden jediný povel, trhat hlavy, nyní působil klidně a vyrovnaně. Jako by si konečně mohl dovolit být sám sebou. Cathlia se zamyslela, kolik bytostí z onoho světa je na tom stejně, nebo jestli jsou Dorian a Serenity výjimky.

Z přemýšlení ji vytrhl řinkot zvonku. Všichni se pomalu probudili, nebo nechali svých činností. Učitel jim kousavě poděkoval za pozornost a odešel.

„Domů!" Výskla nadšeně rudovláska.

„Jídlo!" Přidal se k ní její partner a alfa vlkodlačí smečky.

„Žádné pubertální myšlenky," Serenity sice nekřičela radostí, jako ti dva, ale i na ní byla znát úleva.

„Libra se rozhodla, že mě připoutá k někomu, jehož přátelé jsou paka," ušklíbl se Dorian. Cathlia se na něj jen zaculila.

„Za celý můj život jsou to mí jediní přátelé, holt si budeš muset zvyknout. Já je měnit nehodlám," Dorianovi ten úsměv, který vykouzlila přišel roztomilý. Neodpověděl, jen přikývl, že bere tuto informaci na vědomí. 

Tak...dovolená skončila a ani já nezahálím. Takže další kapitola tu je, pomalu se blížíme do konce, což asi i já obrečím O:) Je to zase jedna oddychová kapitolka, která mě ale opravdu bavila psát.

W.