Kdyby ho neprobudil křik raněných vojáků, kteří leželi ve francouzském polním lazaretu, pravděpodobně by Christian prospal celý den. Bitva pro něj byla něco neuvěřitelného. Když se probudil, začal se klepat a byl rád, že ta jatka přežil. To bylo poprvé v jeho životě, co viděl válku. Nebyla to nijak velká bitva, ale i tak to s ním hnulo. Byl lékařem, nebyl vojákem a nebojoval. Když viděl všechno to utrpení a zbytečnou smrt vojáků, změnil se mu pohled na život. Všechny problémy mu připadaly jako malichernosti. Ocitl se blízko smrti a to bylo něco, na co nikdy v životě nezapomene a co nikdy  mysli nevytěsní. 

„Promiňte, že vás budím doktore, ale pár pacientů potřebuje převázat." řekla mu zdejší mladá markytánka, která se okolo vojáků ochomejtala. Byla špianavá a neupravená. Asi už prošla mnoho bitev, takže na trpící vojáky už byla zvyklá.

„Jo, jo, už vstávám." řekl Christian a s velkou námahou vstal. Do nosu ho praštil smrad krve, která byla celým lazaretem úplně nasáklá. Promnul si oči a rozešel se ke svým pacientům. 

Mnoho vojáků, které minulou noc ošetřil se nedožilo druhého dne a ve velkých a krutých bolestech zemřeli. Ti, co přežili byli většinou zmrzačení, nebo popálení od děl. Jen pramálo vojáků bylo úplně zdravých. 

Jak tak postupoval od postele k posteli, dostal se i k Napoleonovi. Ležel na posteli se zavázaným bokem a nohou. Byl stále bledý a slabý, protože ztratil mnoho krve. Usrkával červené víno, které pomáhalo krvetvorbě a vypadal už docela opile.

„Ahoj, tak jak to jde?" zeptal se kamaráda Christian, když k němu přistoupil a kontroloval mu zranění. 

„Špatně. Nemůžu se hýbat. Nechtějí mě pustit z postele a neustále mě tu někdo obskakuje." postěžoval si.

„To by jsi si měl spíš užít, ne? Pro jednou se někdo stará o tebe, když ty jsi se celou dobu staral o svou rodinu." usmál se na něj Christian a začal mu rozvazovat obvaz na jeho zraněném boku.

„Je to nezvyk. Cítím se tak... zranitelný. Jauu, auuu! Bacha." sykl bolestí Napoleon. 

„Je to čistý průstřel. Bude se to hojit dobře. Měl bys ležet. Ztratil si mnoho krve. Donesu ti ještě víno." řekl Christian a koutkem pravého oka postřehl, jak někdo vchází do stanu. Člověk to byl vysoký a upravený. Podle uniformy vypadal na generála. Rozhlédl se po lazaretu a vypadalo to, že někoho hledá.

„Hledám jistého Bonaparta. Napoleona Bonaparta, abych byl přesný." zvolal přísně a dál se rozhlížel. Christianovi se sevřel žaludek. Bál se o svého kamaráda. Napoleon neuposlechl rozkaz a i když vyhrál, nikdo z velení mu nedal rozkaz zapojit se do boje. Neuposlechnutí rozkazu se trestalo vězením. 

„Tady jsem." přihlásil se Napoleon. V jeho hlase bylo slyšet, že moc dobře ví, co ho čeká. Vojenský soud, bude degradován a vyhozen z armády a potom vězení.

Generál se pomalu rozešel k Napoleonovi a tvářil se velice přísně. Zastavil se u Napoleonovy postele a chvilku si ho prohlížel.

„No jo. Vím co mi chcete říct." začal Napoleon. „Jdete mě zatknout. Ano, neuposlechl jsem rozkazy a vím, co mě čeká."

Generál nic neřekl a dál se na Napoleona koukal.

„Jestli můžu mít jen jedno přání, než mě odvedete. Rád bych se rozloučil se svou rodinou. Bude mi to umožněno?"

„Jste neuvěřitelně drzí a nedisciplinovaný. Neuznáváte autority a neděláte to, co se vám řekne. Řekněte mi, Bonaparte, jak jste s tímhle přístupem mohl v armádě takhle dlouho vydržet?" sykl generál.

„To je jednoduchý. Vždy, když mě chtěli z armády vyhodit, ukázalo se, že jsem ten nejschopnější." odpověděl mu Napoleon.

„To si tak moc věříte? Vždyť vám teče mlíko po bradě."

„To možná teče. Ale jsem jediný z celé Francie, který dokázal osvobodit Toulon. A to ani nejsem Francouz." rýpl si Napoleon. „Do toho vězení nastoupím bez protestů. Jen mě nechte se rozloučit. Neuteču vám, slibuji."

„Snad někdy příště." řekl generál a z náprsní kapsy vytáhl nějaký papír s pečetí. „Jste povýšen."

„Povýšen?" zalapal po dechu Napoleon a Christianovi spadla čelist. 

„Za ten Toulon vám armáda udělila hodnost generála. Být to na mě, shnijete v base. Nevím, co za tím je. Buď jste tak šíleně geniální, nebo máte pekelné štěstí." zavrčel Generál a bylo vidět, že Napoleona nenávidí.

„Generál? Ale to jsem přeskočil celou jednu hodnost. Po kapitánovi je přeci plukovník." nepřestával žasnout Napoleon.

„Řekněme že se vaše velitelské dovednosti osvědčili. Tady máte podklady k povýšení. Jsou potřeba podepsat. Zvyšují se vám prémie i žold a především zodpovědnost. Teď už nebudete velet jen jedné jednotce. Teď máte na starosti celé vojsko. Uvidíme, jestli jsou za vaší výhrou opravdu vaše skvělé schopnosti, nebo pouhé štěstí, generále Bonaparte." řekl nabroušeně generál a vrazil Napoleonovi dokumenty. „Až se vyležíte, čekají vás v Paříži. Je tam třeba potlačit Roayalistické povstání. Když jste dobyl Toulon, měl byste to dát s prstem v nose."

Napoleon zářil štěstím a bylo vidět, že se mu nesmírně ulevilo. Nebyl schopný slova. Po tváři mu stekla slza a v ten moment se začal nekontrolovaně smát. Jako kdyby z něj spadla všechna břemena světa.

„Generále Bonaparte." zasalutoval nově příchozí, otočil se na podpatku a odešel.

„Dnes se opiju. Strašně moc se opiju. Zvu tě. Na cokoliv budeš chtít." oddychoval uvolněně Napoleon. Rozvalil se na posteli a vstřebával celý ten zážitek.

„Rád se přidám. A gratuluji k povýšení. Jsem za tebe neuvěřitelně rád." pogratuloval Christan kamarádovi a poplácal ho po rameni. 

„Konečně... konečně... už žádné živoření. Konečně normální plat, ze kterého se nám bude žít dobře. Jednou dokážu velké věci, Christiane. Jednou všem ukážu, že se pletli. Dovedu Francii k vítězství." přísahal Napoleon.

Jakmile byl Napoleon povýšen, začal se jeho zdravotní stav až překvapivě rychle lepšit. Už třetí den zkoušel chodit o berlích, i když mu Christian důsledně doporučil, aby stále ještě ležel, kvůli postřelenému boku. Napoleon ale všechny jeho rady absolutně ignoroval, a začal se připravovat na odjezd do Paříže. Christian protestoval. Nechtěl zpět do Paříže, protože se bál, že skončí pod gilotinou. Napoleon mu ovšem přísahal, že pokud se bude držet u něj, nikdo na něj nebude moci. 

Když se oba společně vrátili zpět do Marseille k Napoleonově rodině, všichni tuto skvělou událost pořádně oslavili. Víno teklo proudem a Napoleon, který rozdával úsměvy na všechny strany, odhodil protestně berle a snažil se pajdat bez nich. Christian byl rád, že se znovu setkal s Napoleonovou rodinou. Měl ty hlučné a dominantní Korsičany upřímně rád. Vzal si džbán s pivem, sedl si ke stolu a sledoval, jak Napoleon a Josef pijí víno a zpívají spolu se zbytkem rodiny nějakou italskou písničku. 

„Tak z bratra je generál." ozvalo se za ním opovrženě. Otočil se a zjistil, že si k němu přisedl Napoleonův mladší bratr Lucien. 

„Jo, to je. Zaslouží si to." řekl Chrstian a napil se z džbánu. 

„Abyste se z něj všichni nezbláznili. Nejde mu o nic jiného, než o moc a slávu." zasyčel Lucien a na svého staršího bratra mrskl zlým pohledem.

„Tak to mu trochu křivdíš, Luciene. Vždyť vás živí. Záleží mu na vás." snažil se zastat kamaráda Christian.

„Nikdy jsem neřekl, že nezáleží. Jen říkám, že Napoleon umí jít přes mrtvoly aby dosáhl toho co chce. A on chce moc a slávu. A nechci ani pomyslet, čeho všeho je schopný, aby jí dosáhl." 

„Je snad špatný být ambiciozní?" nechápal Christian. 

„Toulonem to nekončí, příteli. On bude mít na svých rukách mrtvých víc. I Augustin Robespierre to říká."

„Augustin Robespierre?" řekl šokovaně Christian a doufal, že se přeslechl.

„Ano. Je to bratr Maxmiliana, který vede jakobíny. I já jsem Jakobín." pronesl chladně Lucien.

Poznámky pod čarou:

Lucien x Napoleon

Dva bratři, kteří se nikdy v lásce úplně neměli. Lucien byl opravdu Jakobín a opravdu se přátelil s Augustinem Robespierrem. Mnohokrát veřejně proti svému bratrovi kriticky vystupoval a když skončila revoluce a podporovatelé jakobínů byli hromadně zatýkáni, musel Napoleon vynaložit obrovské úsilí, aby z toho bratra vysekal. Cestu si k sobě bratři nikdy tak úplně nenašli. 

Lucienovi se narodilo 13 dětí a díky němu žijí jeho potomci dodnes a jsou váženou francouzskou rodinou.

Moc se omlouvám, že tu byla tak velká prodleva. Ale vzdala jsem to psaní, protože mi přišlo, že to nikdo nečetl. Ovšem zpět mě dostaly dvě čtenářky a já jsem ráda, že to alespoň někoho zajímá. Takže díky moc a dobrou