Charlotta seděla u stolu a před sebou měla Maratovy noviny Přítel lidu. Nenávistně si je pročítala. Marat v nich plival na mrtvého krále a oznamoval, že Robespierre vydal svůj první zákon. Letopočty se již nebudou počítat od narození Krista, ale od začátku republiky. To znamenalo, že nyní byl rok jedna.

Charlotta noviny četla a kroutila nevěřícně hlavou. Od popravy krále Francii zachvátil teror. Denně někoho zatkli a uvěznili. Gilotina, která stála na Náměstí revoluce už nestačila ani sekat a lidé, kteří bydleli poblíž náměstí si stěžovali na nesnesitelný smrad krve, který od ni vycházel.

Protože nebylo, kdo by momentálně vládl, Paříž ovládl Robespierre se svými Jakobíny a začaly padat hlavy. Podezřelý byl každý, kdo měl příbuzné v zahraničí, nenosil kokardu, nebo jen pozdravil mnicha na ulici. Revoluční soudci soudili každého bez důkazů a bez možnosti se obhájit. Věznice praskali ve švech a hrobníci nestačili pohřbívat popravené.

K tomu všemu byla Francie ve válce a mladí chlapci museli narukovat. Bylo to období neuvěřitelného bezpráví a teroru. Revoluce se začínala revolucionářům vymykat z rukou.

Charlotta dočetla noviny, vzala si papíry a brk a začala psát. Dopis byl jejímu otci. Psalo se ji těžko. Otce milovala, ale nyní se chystá udělat velkou věc, která ji i jejímu otci nadobro změní život.

Když dopsala, nechala inkoust zaschnout, složila ho a zalila voskem s pečeti. Cestou na poštu si vzala velký nůž, který schovala do šatů.

Jakmile dopis odeslal, nezamířila si to zpět domů, ale do domu kde bydlel sám velký autor Přítele lidu. Vyběhla po dřevěných schodech nahoru a zaklepala na dveře. Otevřít ji přišla Maratova manželka.

„Přejete si?" zeptala se.

„Jsem Charlotta Cordayová a jdu za panem Maratem." představila se. „Mám pro něj cenné informace."

„Ale Jean nikoho nečeká." podivila se a hodila na Charlottu podezřívavý pohled.

„Kdo je to?" ozvalo se odněkud z bytu.

„Nějaká holka. Říká, že tě zná a že má pro tebe důležité informace."

,,Vím, kdo patří k Gerondistům." řekla mile Charlotta.

,,Prý zná nějaké Gerondisty." zopakovala Maratova manželka svému muži.

,,Vážně?" užasl Marat. ,,Tak to ať jde rychle dál. A něco té statečné slečně nabídni."

Maratova manželka tedy ustoupila stranou a nechala Charlottu projít. Nabídla ji čaj, který ale Charlotta odmítla s tím, že se nezdrží dlouho. Marata našla v ložnici. Byl opět naložený ve vaně, aby ulevil svému ekzemu a na hlavě měl bílý šátek. Ihned, jak viděl Charlottu vstoupit, bral si ze stolku papir a brk.

,,Jsem rád, že jste přišla zrovna za mnou." začal Marat a hbitě si máčel svůj brk do modrého inkoustu. ,,Chci hned jejich jména. Ještě dnes je pochytají a zítra půjdou pod gilotinu."

Charlotta začala pomalu diktovat vymyšlená jména a Marat je ihned zaujatě zapisoval. Když bylo vidět, že se nedívá, vytáhla Charlotta zpod zástěry nůž a vší silou ho bodla novináři do srdce. Nestihl ani vykřiknout.

,,Raději ty, Marate, než tisíce dalších nevinných." řekla mu s nenávistí, než naposledy vydechl.

...

Život v rodině Napoleona Bonaparta, byl pro Christiana neuvěřitelně fascinující. Tím, že byla rodina z Korsiky, měla úplně jinou mentalitu, zvyky a především jazyk. U Bonapartů se mluvilo hlavně italsky. Christian zjistil, že čím mladší dítě v rodině bylo, tím hůř francouzsky mluvilo a i samotnému Napoleonovi se nijak zvlášť francouzsky mluvit nechtělo a Christian neChristian, občas na něj spustil svou mateřštinou, aniž by si to sám uvědomil. A když ho na to jeho francouzský kamarád upozornil, byl neskonale otrávený, že musí přejít do francouzštiny. Nejmladší Ludvík neuměl francouzsky dokonce vůbec.

Jak velmi brzy Christian zjistil, Bonapartovi milovali hádky. Denně se nějaký sourozenec s druhým sourozencem pohádal. Dokonce tak moc, že létali i židle. Celkově to byla neuvěřitelně živá a hlučná rodina, kterou kvůli šílenému hluku asi sousedi zrovna moc nemuseli, protože je nikdy nikdo nepozdravil. Byl to takový malý kousek exotické Korsiky, uprostřed nudné Francie. Občas bylo v domě tak moc živo, že z toho Christiana třeštila hlava a musel se jít raději projít někam ven. I přes to ale byl rád, že ho přijali.
,,Na to si zvykneš." říkával Napoleon klidně.

Jednoho teplého rána se rodina sešla hromadně u snídaně. Bylo jich tolik, že se sotva k jídelnímu stolu všichni vešli. Josef přinesl z trhu dva bochníky chleba, sůl a sádlo a také trochu mléka. Všichni se dali ihned do jídla, které koupili za Napoleonovu výplatu. Každý si vzal kousek, jen Napoleon seděl opodál, četl si knihu a do jídla se nepustil.

„Ty jíst nebudeš?" zeptal se Christian.

„Dám si potom. Jen jezte." řekl Napoleon a opět se věnoval čtení. Když se Christian podíval na stůl, bylo mu jasné, že pro Napoleona toho už moc nezbude. Vlastně vůbec nic. To byl zřejmě důvod, proč byl Napoleon často tak hladový. Raději přenechal své jídlo rodině, aby se všichni pořádně najedli.

„Přinesl jsem i noviny. Ať víme, co se děje v Paříži." řekl Josef a noviny otevřel. Chvilku četl a potom se v jeho tváři zjevil úžas.

„No mě švihne. Marat byl zavražděn." Užasl Josef a stejnou větu přeložil do italštiny pro druhou část rodiny, která francouzsky neuměla.

„Cože se stalo? A mají vraha?" vykulil oči Lucien a začal se se starším bratrem o noviny přetahovat.

„Jo, to mají. Chytili jí hned." řekl Josef a dál se přetahoval o noviny s Lucienem.

Jakmile řekl Josef slůvko jí, Christiana zamrazilo. Ihned si vzpomněl, jak divně Charlotta mluvila, když se s ní viděl naposledy. Vytrhl těm dvěma noviny z ruky a okamžitě se dal do čtení. Jeho domněnka se potvrdila. Tím vrahem byla opravdu Charlotta.

Christian zůstal v šoku. Zrychlil se mu tep a rychle dýchal. Ach Bože Charlotto, co jsi to udělala? pomyslel si. Neměl ani jak jí pomoci. Ona byla v Paříži a on v Marseille. Než se dostane do Paříže, dávno ji pošlou na Gilotinu. Zachvátila ho panika a začal se třást. „Omluvte mě." řekl v rychlosti svým hostitelům a vyběhl rychle z Bonapartovic domu pryč. Chvilku se jen tak toulal ulicemi a chodil odněkud nikam. Potom si sedl na dřevěnou lavičku v parčíku a rozplakal se. Myslel na Charlottu a vlastně se s ní i loučil. Nebyla možnost, jak ji pomoci a on se začal smiřovat s tím, že už ji nikdy neuvidí.

„Nechceš mi říct, co se děje?" ozvalo se za jeho zády. Trhl sebou a otočil se. Spatřil Napoleona. Přísně se na Christiana koukal a vypadalo to, že něco tuší.

„Ty jsi ji znal, že ano." vyptával se Napoleon.

„Ano, znal. Myslím, že ti mám toho hodně co povídat."

Napoleon si sedl vedle něj na lavičku a Christian spustil. Řekl svému korsickému příteli celý jeho příběh i to, jak se jmenuje.

„Vážím si toho, že jsi mi to řekl." ozval se Napoleon, když skončil Christian vyprávění. „Lucienovi ale raději nic z toho neříkej. Je u Jakobínů a je velkým kamarádem Augustina Robespierra. Bratra Maxmiliena, který nám zázračně změnil kalendář a celou tuhle sektu jménem Jakobíni založil. Tvé Charlotty je mi líto, ale ty už ji nemůžeš pomoci. V tuhle chvíli určitě stojí před soudem, který ji pošle na smrt."

Christian jen smutně přikývl.

„Chvilku to potrvá, ale přejde to. Jednou si najdeš další skvělou ženu a budeš mít kupu dětí." snažil se kamaráda Napoleon povzbudit.

Napoleon měl pravdu. Čas vše vyléčil. Půl roku trvalo, než se s Charlottinou a také s matčinou smrtí jakž takž smířil. Stále to bolelo, ale už mnohem méně. Byl to jeden z teplých dnů a u Bonapartů se opět hádalo. Elisa řvala na svou sestru Paulinu. Napoleon seděl v křesle a četl si knihu. Absolutně ten řev ignoroval a nenechal se tím rušit. Christian to nechápal. On sám by v takovémto humbuku absolutně nic nepřečetl. Z neustáleho řvaní a italských nadávek mu šla hlava kolem, a tak se rozhodl, že se znovu projde. Zamířil si to rovnou do místní kovárny, kde pracoval Gerardův otec Hubert.

„Koho to sem čerti nesou. Christiane, jsi to ty?" užasl Hubert, když ve dveřích své kovárny viděl známou tvář.

„Zdravím tě Huberte. Také tě rád vidím." usmál se Christian a oba se objali.

Christian vyprávěl a vyprávěl. Svůj příběh si ovšem musel krapet upravit, aby Huberta neděsil. Především mu zatajil synovu smrt. Neměl srdce mu to říct. Hubert se na Gerarda samozřejmě ptal.

„To víš, je těžká doba a zakázek málo." postěžoval si, když se ho Christian zeptal, jak se mu vede. „Lidé nemají čím platit. Přitom peníze už po nikom zrovna moc nežádám. Pro mě za mě, ať mě platí třeba chlebem. Hlavně, ať mi něco dají."

V tom Christianovi svitlo.

„Myslím, že bych pro tebe měl super zakázku. Nesvedl by jsi odlít tak dvanáct vojenských děl a nějaké dělové koule k tomu? Zaplatím ti zlatem a stříbrem."

„Odlít děla je hračka. Jen to chvilku potrvá. Chceš jich celkem dost. A proč zrovna děla? Nikdy jsi mi nepřišel jako fanoušek armády."

„To je pro přítele. Je to kapitán dělostřelectva."

Hubert se rozesmál. „Kapitán dělostřelectva a nemá děla? to jsi mě pobavil. To mu je armáda neobstará?"

„Těžká doba." řekl jen. Nechtěl říkat, že Napoleonovi absolutně nikdo nevěří.

„Děla ti klidně odliju. Budu rád za každou práci. Dej mi tak dva měsíce. Kam je chceš dovézt?"

Christian dal Hubertovi adresu a odešel. Věděl, že Napoleonovi udělá velkou radost. Ten pocit mu na chvilku zahnal smutek a bolest, kterou v sobě choval.

Christian ležel v posteli a myslel na ty, které ztratil. Myslel i na svou sestru, které stále nedokázal odpustit. Přemýšlel, jestli by se neměl vrátit zpět do Paříže. Práce u armády ho nebavila. Nic moc se nedělo a jediné, co vojákům léčil, byla rýma. Za tento klid byl ale vlastně rád. Znamenalo to, že válka ještě není na cestě. Toulon už dávno patřil Anglii, která ho kompletně obsadila a okupovala. To nesl velice těžce Napoleon, který se dál snažil vytrvale prosadit své velení a dál neúspěšně. Christian věděl, že i kdyby se Napoleon na hlavu postavil a odstrkoval ušima, Piaton mu velení nikdy nesvěří. A to jen proto, že to nebyl Francouz ale přistěhovalec z Korsiky s hrozným italským přízvukem. Přišlo mu to hrozně nefér.

Z myšlenek ho probudila malá Karolína, která přiběhla do pokoje a lámanou francouzštinou mu povídá. „Bratr Josef má práci. Už nám bude líp."

Jen co to dořekla, začalo se v přízemí slavit. Seběhl dolů a viděl nejstaršího Josefa jak se usmívá a mává nějakým papírem, který zřejmě znamenal pracovní smlouvu.

„Napoleone, už nebudeš jediným živitelem rodiny. Teď ti s tim pomůžu. Dostal jsem práci na úřadě." řekla Josef italsky.

„Tak to aby jsi si začal zlepšovat francouzštinu." odpovědě mu Napoleon a spokojeně se opíral o zeď. Byla na něm vidět úleva.

„A také chci říci." přešel náhle Josef do francouzštiny, aby mohl rozumět i Christian. „Že můj mladší a milovaný bratr Napoleon slaví zítra narozeniny. Takže já, Christian a ty jdeme slavit."

Napoleonovi se ve tváři objevila hrůza. Zřejmě z duše nenáviděl oslavy svých narozenin a teď to na něj bratr takhle předevšemi totálně propálil.

„Hej a proč jen vy tři? Já chci jít s vámi." ozval se Lucien.

„Až začneš vydělávat, tak se můžeš přidat. Chlast ti nikdo ze svého platit nebude." ohradil se Josef. Dlouho trvalo, než Napoleona přemluvili, aby vůbec někam vyrazil, ale přeci jen se to povedlo. Všichni tři zmizeli do nejbližšího hostince, kde se neuvěřitelně opili. Seznámili se tam také se čtyřmi mladými slečnami, se kterými nakonec skončili na pokojích v jednom z Marseillských hotýlků. Večer to byl opravdu divoký. Christian si ani nepamatoval, kdy naposledy se takto skvěle bavil. Do hotelu se mu ale nechtělo. Stále měl v srdci Charlottu.

Napoleon to na něm poznal. Viděl, že se zdráhá. Pustil ze sevření svou svěřenkyni, se kterou se celou cestu do hotýlku držel a přistoupil k němu blíž.

„Tvá Charlotta vstoupí do dějin jako hrdinka." pošeptal mu. „Moc dobře věděla, do čeho jde a jak to s ní dopadne. Vybrala si. Tak ji nech jít."

Christian se na Napoleona usmál a uvědomil si, že má asi pravdu. Charlotta je po smrti a už nikdy se nevrátí. Měl by začít znovu. Nadechl se, vzal děvče za ruku a společně vstoupili do hotelu.

Když se druhý den Christian probudil, měl neuvěřitelnou kocovinu. Z postele ho vyhnal močový měchýř. Něco na sebe hodil, překročil spící děvče, se kterou strávil noc a utíkal si ulevit. Když v tom ho najednou trklo. Hubert... Praštil se dlaní do čela a běžel vzbudit Napoleona. Vrazil do jeho pokoje a ani neklepal.

„Vstávej Napoleone. Zapomněl jsem na jednu dost důležitou věc. Mario, prosím pusť ho." snažil se vyprostit kamaráda ze sevření nahé dívky.

„Co, cože? Co tu děláš? Vždyť jsem úplně nahej. Vypadni." nadával Napoleon a snažil se dekou zakrýt vše, co nechtěl, aby bylo vidět.

„Prostě se oblíkni a jdeme. Slibuji, že budeš nadšenej."

Napoleon situaci absolutně nechápal a velice neochotně si na sebe začal soukat kalhoty. Vypadal stejně použitě, jako Christian.

Za půl hodiny byli oba před hotelem a běželi k Bonapartovic domu.

„Puoi spiegarmi dove eri tutta la notte della scorsa notte e cosa significa tutto ciò?" nadávala už z dálky Napoleonova matka Leatitia italsky. Před jejich domem bylo totiž zaparkovaných dvanáct velkých armádních děl. Byla to tak velká událost, že ji šli okukovat dokonce i všichni okolní sousedé. Kvůli všem těm dělům bylo skoro nemožné se dostat do domu.

Napoleon zůstal v němém úžasu. Vykuleně hleděl na svá děla a nebyl schopen cokoliv říct.

„Všechno nejlepší k narozeninám." usmál se na korsického kamaráda a poplácal ho po rameni.

„Toulon je náš." špitl rozhodně Napoleon.

Poznámky pod čarou:

Charlotta Coadayová

Jestli má francouzská revoluce nějakého hrdinu, pak je jím zcela určitě Charlotta Cordayová. (Kdo si myslel, že jsem si ji vymyslela? :D)

Dnes ji historikové říkají novodobá Johanka z Arcu. A ano, byla to právě ona, kdo zavraždil Marata. A zavraždila ho úplně stejně, jak jsem zde napsala. Bylo jí 24 let a zajímavostí je, že to byla ze začátku zatvrzelá Jakobínka. Když ale viděl, jaký teror byl rozpoután, vzala věci do vlastních rukou a šla jednoho z vůdců revoluce zavraždit. Dopis, který v tomto příběhu napsala napsala i v reálu. Dokonce se dodnes i dochoval a opravdu byl adresovaný jejímu otci. Stálo v něm:

Odpusťte mi, můj drahý otče, že jsem se svým životem jednala bez Vašeho svolení. Pomstila jsem nevinné oběti a předešla dalším katastrofám. Lid se jednoho dne zaraduje, že byl zbaven tyrana. Sbohem, můj drahý otče, prosím Vás, abyste na mě zapomněl, nebo spíše se radoval z mého odchodu, jehož příčina je tak krásná. Líbám svou sestru a miluji ji z celého srdce, stejně jako všechny mé příbuzné.

Zločin je potupa, ne popraviště!

Samozřejmě byla odsouzena a druhý den poslána na gilotinu. Podle kata Samsona ale byla v době cesty na popraviště až neobvykle klidná. Když ji z vězení na popravu vezli, neměla prý vůbec strach. Samson napsal:

Vystoupili jsme na káru. Byla tam dvě místa k sezení, nabídl jsem jí, ať si sedne, odmítla. Já jsem se každou chvíli otáčel, abych se na ní podíval a čím víc jsem se na ni díval, tím více jsem od ní nemohl odtrhnout oči. Nebylo to pro její krásu, která byla vskutku nevšední, ale zdálo se mi nemožné, že celou tu dobu zůstává tak klidná, odvážná. Stále jsem se ujišťoval, jestli neomdlela. Když jsem řekl: "Trvá to dlouho, co?", odpověděla jen: "Ach co! Však tam dojedeme." a její hlas byl zcela klidný. Když jsme dorazili na místo, stoupl jsem si před ni, aby neviděla gilotinu. Ale podívala se na mě a řekla: "Vždyť mám právo být zvědavá. Nikdy jsem to neviděla."

Vražda Marata ovšem revoluční běsnění nezastavila. Spíš naopak se vše ještě zhoršilo.

PS: Gerondisty vysvětlím jindy. Už fakt musím jít fakt spat ;)

Dobrou

L.