Krvavé září, které se v tento smutný rok událo se pozvolna přehouplo v deštivý a smutný říjen. Mnoho rodin a příbuzných zachvátil smutek, protože vinou příšerné davové hysterie přišli o své nejbližší. Deštivé počasí smývalo z pařížských ulic prolitou krev a šumění stromů, které se začali zbavovat svých listů přehlušoval nářek a pláč těch, kteří tu díky Maratovi a Dantovi zůstali sami. 

Charlotta Cordayová šla pomalu ulicí a mlčky sledovala všechen ten zármutek. Sledovala všechny ty vdovy a matky, které přišly o své manžely a děti. Charlotta byla v šoku a měla na samu sebe velký vztek. Dřív byla velkou Jakobínkou a podporovatelkou revoluce, ale nyní prozřela. Všechno to utrpení na ní neuvěřitelně dolehlo. Jak mohla věřit Robespierrovi, Maratovi a všem lidem, kteří stáli za tímto běsněním? To opravdu byla tak slepá a hloupá? Šla pomalu ulicí dál, když si najednou všimla válejících se a rozmáčených novin. Zvedla je. Ani jimi nemusela listovat, stačil ji jen název výtisku. Stálo tam Přítel lidu. Do Charlotty vjel rázem nevídaný vztek a nenávist. Zkousla si vzteky dolní ret tak silně, že z něj začala vytékat krev.

„Pomstím se za vás." řekla si tiše.„Přísahám, že za tohle zaplatí."

Christian seděl v pokoji a smutně hleděl z okna. Déšť bubnoval do střechy jejich domu a on se cítil všelijak. I jím masakry otřásly. Tolik lidí bylo vsazeno pro nic do vězení a především tolik nevinných lidí zemřelo úplně zbytečnou smrtí. Koukal jen tak z okny a myslel na Charlottu, kterou večer potkal. Chtěl ji znovu vidět, ale absolutně netušil, kde bydlí. Jak by ji měl v celé Paříži najít? Probíral jednu možnost po druhé. Musí najít někoho, kdo má dokonalý přehled o obyvatelých města. Najednou mu svitlo. Kronikář. Kronikáři a úředníci často dělali sčítání a evidenci lidu. Musí mít záznam o každém občanovi Paříže. Třeba by mu při té příležitosti mohl poradit, kde najít další klenotníky, kteří by byli ochotni vykoupit předměty z Versailles.

Při této myšlence Christian vyskočil jako laň a rychlým krokem seběhl  schody do přízemí.

„Mami!" zvolal na matku. „Kde ve městě najdu nejbližšího kronikáře? Nebo výběrčího daní?"

Christianova matka nadskočila leknutím.

„Myslím že jeden kronikář má kancelář na konci ulice. Skoro hned vedle, jak bývala Bastila. Proč?" zeptala se syna.

„Ale to nic. Jen potřebuji něco zjistit. Kde je Ginette?"

Na to jeho matka neodpověděla a raději dělala, že poslední Christianův dotaz neslyšela.

„S Jakobíny. Kde jinde by má fanatická sestra také mohla být." řekl uvědoměle, když sbíhal schody. „Zajdu tam. Za chvilku jsem zpět."

Christian vyběhl do mokrého nečasu. Lilo jako z konve. Dešťová voda stékala ulicí jako potok a bylo jí tak moc, že vyháněla i krysy z kanálů.

„Alespoň bude co jíst." řekl si Christian, přetáhl kabát přes hlavu a utíkal k místu, kde před dvěma lety stála Bastila. 

Kancelář kronikáře našel ihned. Okamžitě vzal za dveře a vpadl dovnitř. 

„Dobrý den, občane." pozdravil revolucionářsky malého a hubeného mužíka, který seděl za stolem. Na levém oku měl nasazený skleněný monokl a bílá paruka na jeho hlavě byla tak strašně nevkusná a špinavá, že se v ní muselo množit plno vší a blech.

„Přejete si občane?" zeptal se nevěřícně kronikář a chytil se při tom za svůj monokl, který byl prasklý. Vypadalo to, že i on trpěl velkou bídou a hladem. Ostatně jako devadesát procent občanů Francie.

„Rád bych se dozvěděl, kde bydlí občanka jménem Charlotta Cordayová."

„A proč?" zajímal se kronikář a podezřívavě si Christiana prohlížel.

„Osobní záležitost." odsekl Christian

„Lituji, ale adresa je osobní údaj a tu já prozradit nemohu. Leda, kdyby to byl nějaký významný důvod."

„Jsem od Jakobínů a občanka Cordayová se v našem hnutí velice činila. Občan Robespierre ji chce osobně vyznamenat." Zkusil zalhat

„A to si myslíte, že jsem úplný idiot?" řekl opovrženě kronikář. „Když ji máte vedenou u Jakobínů ve straně a sám občan Robespierre ji chce vyznamenat, z jakého důvodu tedy neznáte její adresu? Vždyť jste politická strana. To o svých členech a sympatizantech nemáte ani tak obyčejné informace, jakými jsou jejich adresy?"

Christian cítil, že je v háji. Vymlouvání a lhaní mu teda zrovna dvakrát nešlo.

„Prostě ji potřebuji najít. Prosím, pomůžete mi?"

„Nepomůžu. Adresu můžu vydat jen se souhlasem rodinných příslušníků, nebo na žádost krále. Vy očividně nejste ani jedno a ani druhý."

Christianovi svitlo. Poděkoval kronikáři, rozloučil se s ním a odešel. Nohy ho nesly přímo do paláce za králem. 

Král Ludvík seděl u stolu a hrál si se svými dětmi. Zrovna se jim snažil říct nějakou veselou historku, když v tom se rozlétli dveře do jeho pokoje.

„Je zde váš osobní lékař, sire." prohlásil komorník.

„Ať vstoupí. Je dobře, že je tady. Chtěl jsem pro něj stejně poslat." usmál se Ludvík. Vstal a poslal své dvě ratolesti za královnou.

„Vítám vás Christiane. Posaďte se." uvítal svého osobního lékaře král. „Nechcete přinést něco suchého? Jste úplně promočený. To venku tolik prší?"

„Lije jako z konve." usmál se Christian a začal si hned ždímat mokré vlasy.

„Závidím vám, že můžete jít ven. Já už venku nebyl dva roky." posteskl si Ludvík.

„Pane, chtěl bych vás o něco poprosit." začal okamžitě Christian. „Víte, hledám jedno děvče, ale nevím, kde v Paříži bydlí. Nejsem její rodinný příslušník, takže mi o ní kronikář nechce sdělit žádné informace. Nemohl byste tedy podat nějakou žádost, která by mi umožňovala zjistit její adresu?"

Ludvík se usmál a ihned se zamyslel. „Myslím, že tohle ještě v mé kompetenci ještě je. Vyžádám si její adresu. Slibuji."

„Děkuji." poděkoval Christian 

„Mám ale také jednu prosbu." ozval se náhle Ludvík. Christiana to zaskočilo. Netušil, co by po něm mohl král chtít.

„Ale jistě. Co pro vás můžu udělat?"

Ludvík se pozorně rozhlédl, jestli ho někdo neposlouchá a přisedl si k Christianovi blíž. 

„Můžu vám věřit?" šeptl

„Ale jistě." Christian znervózněl.

„Já vím, že se chcete dostat z Francie. Vím i o tom, že jste šlechtického původu a jako zázrakem si vás a vaší rodiny ještě nikdo nevšiml."

Christian naprázdno polkl a po zádech mu přejel mráz.

„Jak... jak to víte?" pípl vyděšeně.

„Říkají vám něco lidé, říkající si Roayalisté?"

„Myslím, že jsem o nich už slyšel."

„Pomáhají mi. Nechtějí republiku a revoluci. Chtějí zpět monarchii. Přinášejí mi čerstvé zprávy z města. Omluvte mé špiclování, ale musel jsem si vás trochu proklepnout. V téhle hrozné době nemůžu věřit jen tak někomu." šeptal dál Ludvík. „Můžu vám pomoci utéct za hranice, když vy na oplátku pomůžete mně."

Christian zkoprněl. „Vy, chcete utéct?"

„Ano, chci. Vše je skoro zařízené. Tajně jsem poprosil ostatní státy o pomoc."

„A... jak v tom mám figurovat já?" zeptal se šokovaně Christian.

„Potřebujeme běžné oblečení. Něco v čem nás nepoznají. V parukách a v tomhle saténu jsme jako pěst na oko. Já nechci, aby má rodina padla do rukou těch fanatiků."

Christian na krále hleděl s vytřeštěnýma očima. Absolutně nevěřil tomu, co po něm vlastně král chce. 

„Když na to přijdou, že jsem vám pomáhal, popraví mě!" vyštěkl trochu naštvaně.

„Popraví vás tak jako tak. A bude úplně jedno, jestli jste mi pomáhal, nebo nepomáhal. Jakmile budu za hranicemi, pošlu pro vás a pro vaši rodinu. Máte mé královské slovo. V Paříži vás čeká jen smrt." 

Christian nevěděl, jak odpovědět. Bylo velice nebezpečné, to co po něm král chtěl. Zároveň ho tak trochu i zklamal. Opravdu byl král takový srab, jak se říkalo, když chce utéct za hranice jako spráskaný pes? 

„Nevím. Musím si to promyslet. Teď vám nedovedu odpovědět." řekl raději Christian.

„Charlotta Cordayová bydlí se svými rodiči v domě číslo 44 na Montmartru." řekl náhle král. Christian se na něj okamžitě šokovaně podíval.

„Jak to víte?"

„Mám dobré informátory, kteří vědí co se ve městě děje." odpověděl mu posměšně Ludvík. „Já jsem vám pomohl. Teď pomozte vy mně. Nechci nic, než trochu špinavých hadrů. Prosím. Jinak nepřežijete."

Christian se opřel o opěradlo židle a přemýšlel. Probíral jednu možnost po druhé a vše si v hlavě srovnával.

„Když vám pomůžu a vy pro mou rodinu pošlete, dáte mi slovo, že umožníte odjet i Charlottě." řekl asi po dvaceti minutách přemýšlení.

„To je to nejmenší." pronesl Ludvík. Oba si ujasnili jak útěk proběhne a jak má do paláce šaty propašovat. Od Ludvíka dostal i peníze, aby mohl nakoupit sedlácké oblečení pro královské děti. Když přišel Christian domů, vše znovu promýšlel. Co když se útěk nezdaří a co když mu Ludvík lže a nikdy pro něj nikoho nepošle? Měl velké obavy z tohoto plánu, ale v jedné věci měl král přeci je pravdu. Dřív, nebo později si pro něj a jeho rodinu revolucionáři opravdu přijdou. A on nemá peníze a prostředky opustit byť jen Paříž, natož Francii. Večer tajně zabalil to nejobyčejnější oblečení, jaké ve skříni měl do pytle a druhý den dokoupil sedlácké šaty pro královnu a pro jejich děti.

Od dohody s králem uběhl měsíc a pro Christiana to byl snad nejnapjatější a nejdelší měsíc, jaký kdy vůbec může být. Měl strach a toužil mít vše za sebou. Když šel s věcmi do paláce předat je králi, cestou se modlil, aby vše vyšlo podle plánu. 

V paláci ho jako vždy uvítal Ludvík.

„Děkuji příteli." poděkoval král, když od něj přebíral tajnou zásilku. „Hned jak budu za hranicí, čekejte moji rychlou zprávu. Až zmizíme, bude v zemi zřejmě velký poprask. Tady je adresa na jednoho Roayalistu. Schovejte se u něj, než pro vás pošlu. Nemyslím, že podezření padne ihned na vás, chvilku to potrvá, než si lidé uvědomí, co se vlastně stalo, ale i tak k němu raději jděte."

Christian si roztřesenýma rukama vzal od krále papírek a strčil si ho do kapsy.

„A co Charlotta? Viděli jste se?"

„Ano. Pozval jsem ji na večeři a byli jsme se spolu projít. Zatím nic neví." vyblekotal Christian. Byl velmi nervózní a hrozně se potil.

„To jsem rád. Přeji vám to. Nevidíme se naposledy. Budu na vás za čárou čekat." usmál se Ludvík a podal Christianovi ruku. „Ještě jednou za vše moc děkuji."

„Hodně štěstí." popřál Christian vladařovi a z paláce odešel. Zbytek dne byl jako na trní. Nejedl, měl neustále žízeň a žaludek jako na vodě. Nebezpečnost prozrazení a neúspěchu si raději ani nepřipouštěl. By to velký stres. V noci ani nemohl usnout. Modlil se, aby Ludvíka a celou jeho rodinu nikdo nepoznal a oni mohli odjet ze země bezpečně pryč.

Poznámky pod čarou:

Králův útěk se skutečně udál. To jsem si nevymyslela. Už vám ale neprozradím, jak dopadl. Na to si musíte počkat do další kapitoly. Držte jim tedy palce a dobrou noc.

L.