Druhý den byl Christian jako na trní. Neustále doma přešlapoval a vyčkával na devátou hodinu, kdy se chtěl vydat na cestu k La Fayettovu domu. Snídaně byla strohá. Jen pár kousků chleba a krapet mléka, které jeho matka vyhandlovala u sousedů. Vařit oběd už ovšem nebylo možné. Suroviny zkrátka chyběly.

Přesně v devět hodin se vydal na cestu. Šel pěšky. Nechtěl utrácet za drožku. Cítil, že nálada ve městě se neuvěřitelně změnila. Bohužel k horšímu. Lidé byli naštvaní a nespokojení. V novinách se psalo o neúspěchu při Generálních stavech, do kterých obyvatelstvo vkládalo tak velké naděje a královnino prohlášení o koláčích na dobré náladě nikomu zrovna moc nepřidávalo. Na zdech ulic visely obrázky královny Marie Antoinetty v posměšných a nelichotivých zobrazení a nápisy, napsané všude po domech hlásaly její smrt. Lidé svou rakouskou královnu z duše nenáviděli. Dávno prosákly její skandály o rozhazování státních peněz v hazardních hrách a také její sobeckost. Kam až tahle nálada povede? Pomyslel si Christian, když viděl, jak párek mladých Pařížanů pálí se smíchem panenku, která měla Antoinettu znázorňovat.

Když dorazil k La Fayetovým dveřím, u kterých Markýze včera přepadl a zaklepal na klepadlo, přišla mu otevřít postarší a protivná služebná, která se s ním minule nepárala, a od dveří ho vyhodila.

„Zase vy?" zabědoval Christian a rázem měl po náladě.

Služebná se na něj s odporem podívala. „Co jste to řekl?" nasupila se.

„Pan La Fayette mě dnes očekává. Mohla byste mě pustit dovnitř?" zvýšil na ní Christian hlas.

„Pan La Fayette mi nic nehlásil, takže na shledanou." odbyla ho služebná a opět chtěla prásknout s dveřmi.

„A dost!" naštval se Christian a vší silou vrazil do vchodových dveří, které se rozlétli do všech stran, až to služebnou odhodilo.

„Co si to dovolujete? Sem nesmíte! Pane La Fayette, POMOC!" začala řvát služebná a rozeběhla se po točitých schodech do patra. Než stačila vyběhnout až nahoru, objevil se na schodišti vyděšený La Fayette s puškou v rukách.

„Pane La Fayette, to je v pohodě. Včera jsme spolu mluvili o Maratovi. Jsem ten lékař ze včerejška." uklidňoval rozrušeného Markýze. Docela ho podivila La Fayettova reakce. Čeká snad nečekanou návštěvu, když při sebemenším rozruchu okamžitě bere pušku do rukou? pomyslel si.

„Cože? Vy jste nakonec opravdu přišel?" podivil se Markýz.

„No... ehhh. ano. Vždyť jsme se tak domluvili." usmál se Christian a držel ruce tak, aby je La Fayette viděl. Bál se, že začne střílet.

„Netušil jsem, že to budete brát tak moc vážně. Měl jsem vás za podvodníka." divil se La Fayett a konečně složil zbraň.

„Tady mám potvrzení že jsem medicínu vystudoval. Zde je můj studijní výkaz a také diplom."ukázal Christian La Fayettovi dokumenty, které si vzal s sebou, aby ho ještě víc přesvědčil. La Fayette si je ochotně vzal a pročítal.

„Já se vás asi nezbavím, co?" povzdychl si, když Christianovi papíry vracel.

„Ne, pane. Zítra tu budu bušit znovu." usmál se na něj mile Christan.

„No dobrá. Dám zapřáhnout." odpověděl mu Markýz, otočil se a šel poručit služebnictvu.

Cestou městem Christian La Fayettovi vyprávěl o studiích na medicíně i o tom, jak si chtěl otevřít ordinaci, ze které nakonec sešlo. La Fayette pozorně poslouchal a přestal se tvářit tak moc nepřístupně, jako předtím.

„Doufám, že se situace ve Francii zlepší. Co si o tom myslíte vy?" zeptal se po chvilce jízdy v kočáře Markýze.

„Chtělo by to změnu." odpověděl mu La Fayette a zamyšleně se podíval z okna kočáru na nespokojený a naštvaný lid. „Byl jste někdy v Americe? Tam mají Republiku. Moc nedrží král, ale lid. Mají prezidenta, který v případě nespokojenosti může být kdykoliv odvolán. Sám lid rozhoduje o dění ve svém státě. Oni volí, příteli. Republika je budoucnost. A já udělám vše, co je v mých silách, aby byla Republikou i Francie."

„Chcete svrhnout krále?" vyvalil oči Christian

„Chci místo krále prezidenta. Nechci ale zabíjet. To není cesta. Král i s rodinou by se jednoduše vyhostil a lid by si zvolil prezidenta. To je něco, co se v dějinách Francie ještě nestalo. Lid si sám zvolí svého vůdce." zasnil se La Fayette.

„Nebyl jste to vy, kdo před pár měsíci vedl dav za králem do Versailles?" vzpomněl si náhle Christian.

„Ano, byl. Král nám všem dal mnoho slibů a přísah o tom, že situaci bude řešit a všem nám dal naději. Po včerejších Generálních stavech ale všechny naděje pohasly. Po dobrém to asi nepůjde. Dejte na mě, raději odjeďte pryč z Paříže. Tohle nemůže skončit jinak, než revolucí."

„Kdyby měla revoluce nasytit Francouze, jsem jednoznačně pro." řekl Christian. O politiku se nikdy nezajímal. Jediné, o co mu v tuto chvíli šlo, Bylo jídlo.

Když dojeli k Maratovu domu, La Fayette ani neklepal a rovnou šel dál. Vyšel dřevěné schody a vešel do jednoho z pokojů, který byl v domě.

Marat seděl u psacího stolu a něco rychle psal na papír. Byl oblečený v bílé noční košili a na hlavě omotaný bílý šátek. Zpod šátku vyčuhovalo pár pramínku jemných a hnědých vlasů. Byl to malý a hubený muž, který svým vzhledem spíše připomínal žábu. Byl na první pohled tak křehký, že kdyby zavál silnější vítr, býval by ho možná snad i odnesl. Nohy a ruce měl omotané v bílém obvazu a vypadalo to, že ho každý pohyb neuvěřitelně bolí. Pokoj, ve kterém seděl byl silně cítit nějakými mastmi a všelijakým aroma, které neuvěřitelně štípalo do nosu.

„La Fayette, co tu děláte? nečekal jsem vás." podivil se Marat, když viděl Markýze vejít do pokoje.

„Zdravím Marate. Omlouvám se, že jsem přišel neohlášen, ale vedu vám doktora. Možná by mohl pomoci, s tou vaší nemocí." odpověděl La Fayette a přistrčil k Maratovi Christiana blíž.

„Jděte do háje s doktory. Mám jich plný zuby. Jsou to podvodníci. Jen si vezmou peníze a nepomůžou vám." odbyl ho Marat. „To jste sem vážně přišel jen kvůli tomu, abyste mi dotáhl dalšího šarlatána?"

La Fayette nic neřekl. Jen se podíval na Christiana stylem - vyřeš si to.

„Pane Marate, je mi líto, že vám jiní nepomohli, ale já bych to zkusit mohl." snažil se Christian.

„Ale prosimvás. Dejte mi už pokoj. Ty mastičky, které mi vaši kolegové předepsali nefungovala ani jediná. Akorát se mi to zhoršilo. Já nebudu platit lidi, kteří parazitují na mém neštěstí." vztekal se Marat a po La Fayettovi střílel smrtelné pohledy.

„Pane Marate, rád bych se na vás podíval. Jsem praktik. Vyznám se v nemocech. Ti doktoři, které jste tu měl zřejmě byli chirurgové. Ti jsou skvělý v bitevních polích. Dávají bravurně první pomoc raněným a nohu amputují tak rychle, že se člověk nestihne ani dostat do šoku. Bohužel na nemoci jsou trochu krátcí." snažil se vysvětlit Christian.

„A vy amputovat nohu umíte?" podivil se Marat.

„Jistě že ano. Ale nikdy jsem to nechtěl dělat. Nechce se mi do války." usmál se Christian.

Nastala trapná chvilka ticha, kdy na sebe ti dva jen tak koukali. Marat zřejmě nevěděl, jestli své bolavé tělo Christianovi ukázat, nebo jestli dva příchozí hosty rovnou nevyhodit.

„Tak dobře." řekl po chvilce Marat. „Podívejte se na mě. Ale zaplatím vám až po tom, kdy se můj stav prokazatelně zlepší. Dřív vám nedám nic."

Christianovi nezbylo nic než souhlasit. V duchu se ovšem modlil, aby Marat trpěl něčím alespoň léčitelným.

Marat vstal od stolu a požádal La Fayetta, aby pokoj opustil. Jen co za sebou Markýz zavřel dveře, začal si sundavat opatrně obvazy. Pohled to byl hrozný. Marat trpěl silným ekzémem, který mu mučil celé tělo. Kůže byla neuvěřitelně suchá a popraskaná. Všude samá otevřená rána, bolák, nebo strup. Musel hrozně trpět. Christianovi spadlo srdce až do žaludku. Pomoci pacientovi nemůže.

„Pane Marate, kolik doktorů vám řeklo, že vás na sto procent vyléčí?" zeptal se.

„Asi šest. Jenže nikomu se to nepovedlo. Trpím tím už od malička. Někdy to bolí tak, že musím kousat v noci do polštáře, abych nevykřikl."

„Je mi líto, ale tohle se léčit nedá. Nikdy nebudete úplně zdravý. Ti doktoři vám to říkali jen z toho důvodu, aby z vás dostali peníze. Předepisovali vám mastičky, které to ještě zhoršily. Aby k vám mohli stále a stále chodit a vy jim platit a platit." řekl Christian pacientovi pravdu. Marat posmutněl a znovu si začal nemocnou kůži obvazovat.

„Ne, to nedělejte. Vaše kůže musí dýchat. Vyléčit vás sice nedokážu, ale dokážu vaši bolest zmírnit. Máte zde vanu?" zeptal se Christian a začal se rozhlížet.

„Ano to mám."

„Bezva. Zítra vám přinesu takovou bylinnou směs, jestli jí seženu u lékárníka. Napusťte si horkou vanu a ty bylinky do ní nasypte. Nejdříve to bude vážně utrpení. Než si vaše kůže zvykne, ale když to takhle budete pár měsíců dělat denně, opravdu hodně se vám uleví."

Na Marata tato slova zafungovala a poprvé se na Christiana usmál. Možná, že si poprvé získal jeho důvěru.

„Máte ty bylinky za co koupit?" ptal se Marat.

„Ne, pane. Nemám. Upřímně, nemám ani peníze na jídlo. Máme hlad." přiznal smutně Christian.

Marat přešel po pokoji a z šuplíku od psacího stolu vytáhl váček s penězi. Pár jich vyndal a podal je Christianovi.

„Nevím, kolik ty bylinky budou stát. Když zbude, zbytek si klidně nechte. Ve spíži dole pod schody je nasolená a vyuzená celá jedna vepřová kýta. Vezměte si ji. Zbytek až uvidím, jak mi to pomůže."

Z Christiana spadl stres a tlak. Nevěřil, že by mu Marat zaplatil, protože mu pomoci vlastně nemůže, ale i toto gesto bylo od něj opravdu milé.

„Děkuji. Zítra vám to přinesu." usmál se Christian. Cestou z Maratova domu si vzal ještě kýtu a vydal se k domovu. Maso v té době bylo jako objevit zlato na konci duhy. Christianova rodina se ještě dlouho takhle dobře nenajedla.

Léčebnou kůru, kterou svému prvnímu pacientovi Christian naordinoval zabírala. Marat začal ve vaně trávit skoro celé dny a dokonce z vany dál psal své štvavé články. Christian tedy konečně měl nějaký stálý příjem. Nebylo to sice nic moc, ale alespoň něco. Problém s nedostatkem potravin byl ale větší a větší. Nejenom že jídlo bylo neuvěřitelně drahé, ale bylo ho také velice málo.

Christian donášel bylinky Maratovi co každé dva týdny. Jednoho dne, když byl zrovna na cestě k novinářovu domu, míjel cestou míčovnu, kam se šlechta chodila tak ráda bavit. Z myšlenek ho vyrušil nějaký člověk, který zbrkle pobíhal po náměstí.

„Doktora! Doktora! Je tu někde nějaký doktor?" křičel.

Christian na nic nečekal a přiběhl k němu.

„Já jsem doktor. Copak se stalo?" zeptal se.

„Můj přítel. Udělalo se mu nevolno. Pojďte." dotyčný čapl Christiana za ruku a táhl ho rychle do míčovny.

V míčovně se ale žádná hra nehrála. Byla plná lidí. V místnosti byl neuvěřitelný hluk. Každý mluvil s každým a dotyční se na sebe mačkali jak sardinky. Muž, který hledal na náměstí před budovou doktora, přivedl Christiana k pacientovi. Byl to zavalitý starší muž, který se hrozně potil. Zřejmě omdlel, protože byl bledý jako smrt.

„Vypadá to, že se mu udělalo špatně z horka. Je tu hrozně vydýchaný vzduch. Sežeňte trochu vody. Vyvedeme ho ven na vzduch." řekl Christian dotyčnému, který ho přivedl a začal staršího pána, který se sesypal ovívat novinami, které našel zmuchlané válet se na zemi. Musel až křičet, protože v míčovně byl hluk od všech lidí až nesnesitelný.

„Nebudeme poslouchat krále! Člověka, který nás zradil a kterému jsme naprosto lhostejní. Nenecháme se utiskovat tou rakouskou courou, která se nám vysmívá. My hladovíme, zatímco oni si na zámku ve Versailles žerou bažanty a chlastají víno. A z našich daní!" ozvalo se odkudsi uprostřed. Christian se snažil najít zdroj toho projevu. Zněl neuvěřitelně odhodlaně. Přes chumel lidí ale nemohl nic vidět. Tak tedy jen poslouchal.

„Mám dost tohoto přežívání. Nechci být jejich otrokem. Na Generálních stavech jste to sami viděli. Nás, lid a třetí stav chtěli znevýhodnit a přehlasovat. Nemáme žádná práva. A oni? Šlechta a církev? Vždyť nemusí ani platit daně. My se dřeme na ně a oni nám nedají ani ten plesnivý kus chleba." Po každém tomto proslovu všichni, co byli přítomni provolávali slávu. Měl neuvěřitelnou podporu.

"Prohlašuji Francii Republikou! Nebudeme respektovat krále, budeme se řídit ústavou! Nebude vládnout král, budeme vládnout my, lid. Všichni, tak jak tu stojíte, pamatujte si jedno! Jste svobodní občané a všichni jsme si rovni. Už i Marat to píše ve svých článcích. Od této chvíle vyhlašuji válku proti králi, šlechtě a proti církvi. Už nikdy se před nimi nepokloním! A vy také ne! Od dnešního dne se píše nová éra tohoto státu. A my vstoupíme do historie. Vstoupíme do historie, jako první francouzská politická strana. Ať král zaplatí za svou sprostou ignoraci! AŤ ŽIJÍ JAKOBÍNI!" zvolal ten muž.

„AŤ ŽIJÍ JAKOBÍNI" zopakoval po něm dav. „AŤ ŽIJE MAXMILIEN ROBESPIERRE!"

„Dnes se přepíšou dějiny." pokračoval Robespierre. „Vtrhneme do Invalidovny a sebereme tam zbraně. A potom směrem na Bastylu. Nikdo nesmí přežít. AŤ ŽIJE SVOBODNÁ FRANCIE! VOLNOST, ROVNOST, BRATRSTVÍ!" zvolal a dav začal fanaticky jásat.

Christianovi přejel mráz po zádech.

„Co to znamená. Tohle bude nějaký převrat?" zeptal se muže, kterému se před malou chvilkou udělalo zle.

„Ale kdepak mladíku. Tohle je revoluce."

Poznámky pod čarou:

Jakobíni, Feulanti a Kordiléři:

Tato část historie je velice důležitá, protože se dotýká denně i nás všech. Byly to totiž historicky první politické strany. Od dob francouzské revoluce, až dodnes, tedy dělíme politické strany na pravici a levici. Feulanty vedl (něco jako předseda strany) La Fayette. Byli umírnění a liberální. Dnes bychom je zařadili jako nestraníky. Kordiléři byli pravičáci. Vedl je Danton a Marat a poslední Jakobíni se hlásili k levici a jejich vůdcem se stal Robespierre. (nebojte o Jakobínech ještě určitě v této knize uslyšíte). Protože Jakobíni cílili nejvíce na prostý lid, měli ve Francii nejvíce podpory.

Teď mě tak napadlo, víte vůbec, jaký je rozdíl, mezi pravicí a levicí? A víte vůbec, jaké politické strany spadají pod pravici a levici v ČR? A hlavně, co je to radikální pravice a radikální levice? Jestli ne a budete chtít, klidně vám to vysvětlím.

Míčovna:

To slovo zní hrozně ale nevymyslela jsem si ho. V této budově se zrodili Jakobíni a zažehli oheň revoluce. Míčovny byly budovy, kam šlechta chodila hrát míčové hry. Byl to takový předchůdce dnešního tenisu.

Kdyby vás cokoliv zajímalo, nebo byste chtěli doplnit či dovysvětlit, napište mi. :)

Stejné je to, i když se vám něco nebude líbit, nebo když zde udělám chybu. Snažím se postupovat opravdu dle toho jak to bylo a historii zrovna moc neohýbat, ale občas mi asi uletí nějaká ta nepřesnost. Takže se za ni omlouvám.

mějte se fajn a doufám. že se vám tento výklad historie alespoň trochu líbí

L.