Christian seděl u stolu a listoval novinami, zatímco Colette chystala snídani. Oproti jiným lidem to měli s jídlem celkem dobré. Tím, že Colette pracovala v kasárnách, jako pradlenka, občas zaběhla do kuchyně a něco málo jídla tam na doma vzala.

„Naštípu ti dříví, ať máš jak zatopit v kamnech," řekl Christian od stolu.

„Dobře," usmála se Colette. „Jdeš dnes někam, dopoledne?"

„Dnes zasedá konvent. Chci se tam jít podívat." 

Po těchto slovech to v Colette škublo. „Od kdy se zajímáš o politiku? Robespierre vše drží v rukách, popraví tě mávnutím proutku."

„Neboj se. Nejsem poslancem. To by mě nejdřív musel někdo zvolit. Zasedání je veřejné a mě by zajímalo, co tam pořád mezi sebou řeší." zalhal Christian. O politiku mu vůbec nešlo. Chtěl udat papír, který mu daroval Napoleon.

„Jen prosím, neudělej hloupost." strachovala se Colette.

„Neboj se o mě. Budu s tebou." řekl Christian. Vstal, políbil ji na čelo a láskyplně pohladil její bříško. „To je to nejlepší, co mě mohlo v tuhle hroznou dobu potkat.

Nasekal dříví a pomohl Colette s úklidem. Potom se oblékl a šel rovnou k míčovně. Cestou myslel na Napoleona. Kde asi zrovna je a co dělá? Jak se mu vede apod. Od jeho odjezdu uplynulo moc málo dní na to, aby už byl v Itálii, takže zřejmě jen pochoduje a pochoduje. Doufal, že to jeho přítel přežije a že se s ním bude moci ještě někdy potkat. Stále sice nechápal, jak může papír, který schovával v kapse o všem rozhodnout, ale rozhodl se udělat přesně to, co mu jeho korsický přítel doporučil. Kdyby to nezabralo, vymyslí něco jiného. 

Přišel k míčovně, kam se začali řinout davy poslanců. Poznal, že atmosféra se celkem změnila. Poslanci byli nervózní. Jako kdyby ztratili veškeré ideály v které věřili. Vykolejení bylo znát i na Jakobínech, kteří byli vždy nejfanatičtějšími revolucionáři. Že by nakonec i oni začali pochybovat?

Christian se snažil najít mezi davem Robespierra, ale nikde ho neviděl. Místo toho si vyhlédl dva postávající postarší Jakobíny a přistoupil k nim. 

„Hezký den páni poslanci," pozdravil ty dva mile. Poslanci vypadali dost překvapeně. Asi nebyli zvyklí, že by se s nimi někdo z pocestných vybavoval.

„Přejete si?" zeptal se jeden.

„No, ano. Chtěl jsem se jen zeptat, co zrovna projednáváte. Já jen, že Danton je po smrti, takže už zbývá jen poslední vůdce. Jakpak se má občan Robespierre?" zeptal se s úsměvem Christian.

„No... asi dobře. Proč se ptáš, občane?" podivil se jeden z poslanců.

„To já jen tak. Slyšel jsem, že ve vašem Jakobínském klubu byly nějaké rozbroje. Dokonce i pár Jakobínů dalo za pravdu Dantonovi." pokračoval Christian. Na poslancích však bylo vidět, že se zrovna o tomto palčivém tématu zrovna úplně bavit nechtějí. 

„V tom případě, když jste z jednoho klubu a Robespierre je tak skvělý férový hráč, jistě víte, co dalšího chystá. Dozajista vám všem řekl o tomto seznamu." Christian sáhl do kapsy a vytáhl z ní seznam jmen, které mu dal Napoleon. Podal ho jednomu z poslanců a čekal, co se bude dít. Oba poslanci si seznam přečetli a okamžitě se jim změnil výraz v obličeji.

„O můj Bože, chlapče drahý. Kde jste k tomu přišel? To psal opravdu Maximilien?" užasl první.

„Psal to on. Poznám jeho písmo." hlesl nevěřícně ten druhý.

„To není důležité, kde jsem to vzal. Důležité je, že se to k vám dostalo." nějak zaobalil svou odpověď Christian a vzedmula se v něm zvědavost. Podle zhrozených výrazů se v seznamu jmen poslanci poznali. A když tam našli svá jména, rozhodně je asi nic dobrého nečekalo. Poděkovali Christianovi a rychle zaběhli do míčovny. Christian je následoval.

Chvilku trvalo, než se všichni usadili a přestali hlučet, když v tom se objevil Robespierre. Pozdravil všechny a ujal se slova u řečnického pultíku.

„Drazí poslanci a občané. Rád vás opět vidím na zasedání konventu. I když na nás útočí horda nepřátel, jak ze zahraničí, tak i z našich vlastních řad, republika stále odolává a my jsme zde, abychom postavili novou..."

„A jak dlouho tady ještě budeme, Maximiliane?!" skočil mu do řeči poslanec, kterému Christian před malou chvilkou předal papír. Robespierre zůstal překvapený. Ještě nikdy se nestalo, aby ho někdo přerušil a už vůbec ne, člověk z jeho vlastních řad.

„O čem to mluvíš, občane Miro?" podivil se Robespierre.

„Danton to věděl a ty jsi ho za to nechal popravit! Nepřátelé nejsou pravou zhoubou revoluce, ale jsi to ty!" sálem to rozrušeně zašumělo. „Ty a tvůj režim jsi za pouhé dva měsíce popravil tolik lidí, co se jinde popraví za dva roky!"

„Občane Miro, sedněte si na místo, jinak svých slov budete litovat," zavrčel Robespierre.

„Vážně? Já si myslím, že nade mnou jsi už svůj ortel dávno vynesl! Poznáváš tenhle papír?" prohlásil naštvaně poslanec a přede všemi rozbalil papír, na kterém bylo sepsáno zhruba 50 jmen, která začal číst. Čím víc četl, tím víc byli ostatní poslanci rozrušeni a Robespierrovi mizel úsměv z tváře. Začínal mít poprvé strach.

„Chtěl jsi popravit polovinu konventu! A to nejenom Kordiliéry a Feulanty, ale také Jakobíny! Ty jsi zhouba revoluce, Robespierre! Nejsi vůdce, politik, ani revolucionář, ale prach obyčejný vrah a diktátor!" pokračoval poslanec a v místnosti to začalo neuvěřitelně žít.

„Prohlašuji Miru zrádcem revoluce! Chopte se ho!" bránil se Robespierre, ale k jeho údivu nikdo nezasáhl. Ostatní poslanci vypadali rozhněvaní a plivali na Robespierra nadávky a špínu. Když viděl, že se všichni začali stavět proti němu, slezl z pultíku a snažil se z místnosti odejít, ale poslanci mu zaterasili cestu. 

„Je konec tvé tyranie Maximiliane! Stejně jako Danton, ani my už nechceme další popravy a strach. To ty jsi zradil revoluci! Ty jsi největší nepřítel!" volal dál Mira a ostatní poslanci se zdáli být až nepříčetní. Hluk v míčovně neušel vojákům, kteří se shlukovali venku a tak se rozhodli podívat, co se to tam vlastně děje. Když viděli, jaký zmatek a lynč v místnosti propukl, snažili se ho uklidnit, čímž dali možnost Robespierrovi utéct.

„Já, jakožto poslanec konventu, tímto prohlašuji, že Maximilien Robespierre je odedneška prohlášen za zrádce revoluce a vraha. A uvaluji na něj zatykač!" Zařval ještě Mira a doufal, že ho prchající Robespierre slyší. Christian nemohl uvěřit vlastním očím. Tohle je první krok k ukončení hrůzovlády. Okamžitě vyběhl z míčovny a sledoval, jak šokovaný Robespierre nastupuje do kočáru a mizí od míčovny pryč. Rozhodl se ho sledovat. Stopnul si projíždějící drožku a zaplatil kočímu. Robespierrův kočár zastavil u Pařížské radnice, kde se okamžitě běžel schovat a uzamkl vchod. 

Když to viděl, rozhodl se do míčovny vrátit, aby mohl říci, kam se Robespierre schoval. Než si sehnal novou drožku, viděl, jak se před radnicí srocuje armáda a děla a hodlají na radnici zaútočit. Obléhání radnice netrvalo nijak dlouho. Stačilo pár děl a brána do budovy byla na prach rozstřílená. Když vojáci vpadli do budovy, ozýval se vystrašený řev a výstřely. Potom bylo ticho. Po chvilce Christian viděl, jak z radnice vycházelo několik zatčených lidí. Především ti, kteří byli Robespierrovi nejblíž. Mezi nimi poznal Christian i svou sestru. Když ji viděl, projel mu mráz po zádech. Tak dlouho se neviděli. Ginette se změnila. Byla starší a vyspělejší a také zřejmě fanatičtější. Vypadalo to, že se vojákům jen tak vzdát nechtěla. 

Christian na ní chtěl zavolat, ale nakonec to neudělal. Kdyby na sebe upozornil, mohli by vyšetřovat i jeho. Sledoval, jak ji odvádí a v duchu se s ní loučil. Moc dobře věděl, co ji čeká a nemine. 

Jako poslední vyšel Robespierre. Byl celý od krve a vojáci ho museli podpírat, protože sotva šel. Christian zkoušel zjistit, odkud jeho krev vychází a zjistil, že velký revolucionář, má prostřelenou čelist. Musel velmi trpět, protože velmi skuhral. Všechny naložili do kočáru a odvezli. 

Během pár dní byl zatčen i Augustin Robespierre a jen, co byl převezen do Paříže, začal soud. 

Soud to byl rychlý. Robespierre se chtěl hájit, ale nebylo mu to umožněno. Sám tedy okusil to, co cítili druzí, když je stejným způsobem soudil a poslal na smrt. Nedovolal se svého práva a neměl možnost se vyjádřit. Soud to byl rychlý a Robespierrově osudu bylo de facto rozhodnuto už v den, kdy ho Konvent označil za zrádce.

Od Dnantonovi popravy uběhli pouhé tři měsíce a ulicemi Paříže projížděla kára, na které stál sám Robespierre. Prostřelenou čelist měl ovázanou a vypadalo to, že se každou chvíli zhroutí. Pohled to byl žalostný. Z vždy dobře upraveného mladého advokáta se stala troska. 

Káru, taženou koňmi doprovázel dav nadšených lidí. Měli radost. Tancovali a zpívali a házeli na cestu květiny. Byli rádi, že tento člověk už za malou chvilku žít už nikdy nebude. 

Christian a Colette byli v průvodu také. Ne, že by chtěl přímo doprovodit Robespierra na smrt. Byl tam kvůli své sestře. Seděla na káře hned vedle svého milovaného Robespierra a hrůza ji čouhala z očí. Plakala a vypadalo to, že se se svou smrtí zřejmě nemůže smířit. 

Pro samotného Christiana to byl zvláštní pocit. Věděl, že by se jí měl snažit pomoct a zkusit ji vysvobodit. Vždyť je to jediná žijící příbuzná, kterou má. Jenže to s velkým úsilím odmítl udělat. Ginette byla fanatismem velmi poznamenaná, takže by zřejmě pokračovala dál v Robespierrově cestě. Nevěděla, že v davu má bratra, ale Christian si řekl, že i po tom všem je stále jeho sestrou, takže se ji rozhodl na její smrt vyprovodit.

Bylo velmi zvláštní slyšet ten zpěv okolních lidí. Nikdy před tím, když se jelo na popravu, nikdo nezpíval. Možná, že si pařížané opravdu konečně oddychli a začali věřit v lepší zítřky.

Kára zastavila na Náměstí revoluce, kde se tyčila gilotina. Dva vojáci sebrali Robespierra a strhli mu obvaz z čelisti. Když mu ho sundali, Robespierre zaúpěl. Možná chtěl něco říci, ale zranění mu to nedovolilo. 

Kat bývalého vůdce revoluce položil na prkno, kde ho přivázal a strčil mu hlavu pod ostří gilotiny. Se spuštěním velkého nože tak zemřel poslední vůdce Velké francouzské revoluce.

Když nůž proťal krk a hlava odpadla, začalo se slavit. Christian si oddychl a snad poprvé a celou dobu se svobodně nadechl.

„Vyhráli jsme." řekl si a objal svou Colette. Byl neuvěřitelně rád a považoval to skoro až za zázrak, že to celé přežil.

Poznámky pod čarou:

Maximilien Francois Marie Isidore de Robespierre aneb jak se z hippíka stane tyran

Kdybyste Maximiliena znali v jeho mládí, nikdy byste do něj neřekli, že z něj vyroste to, co z něj vyrostlo. Jeho život je jedno velké neuvěřitelno a nádherně k němu sedí rčení - kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá.

Robespierre vystudoval práva a rozhodně to nebyl žádný hlupák. Byl velmi inteligentní a sečtělý. V Paříži ho brali za velmi inteligentního a slušně vychovaného intelektuála, který odmítal tresty smrti. Ano, čtete dobře. Za dob studií velmi striktně odmítal popravy. Byl také velmi schopným právníkem a ve svém funkci se zastával především chudých, což mu vyneslo opravdu velkou oblibu u prostého lidu. K obyčejným lidem se vždy choval velmi slušně a dokonce je byl ochoten obhajovat i zadarmo, když peníze neměli. No prostě a jednoduše učiněný lidumil. 

Jako právník byl velmi úspěšný a dotáhl to nakonec až na soudce. Jako soudce ale moc dlouho nevydržel a raději místo opustil. A víte proč? Příčilo se mu posílat lidi na popravu! Ano, čtete dobře. Údajně prý z toho ani nemohl spát a zvedal se mu žaludek, když měl odsouzeného poslat na smrt. Tak kde se tedy vzal ten obrovský obrat?

Ve svých třiceti letech byl zvolen poslancem za třetí stav. V té době už byl velmi ovlivněn osvícenskými myšlenkami francouzského spisovatele Rousseaua a velmi se s nimi ztotožnil. Rousseau totiž inspiroval celou revoluci. Podstatou jeho učení bylo, že lidé se nerodí špatní. Špatnými je dělá pouze společnost a také zasadil myšlenku pochybnosti, která říká, proč máme poslouchat krále, když je to stejný člověk, jako všichni ostatní?

Robespierre byl také jeden z hlavních autorů Deklaraci práv člověka a občana a říkalo se, že je neúplatný. Což asi byla i pravda, protože i když měl jako poslanec dobrý plat, stále se snažil žít skromně. Když byl ještě soudcem, rozdával dokonce polovinu svého platu chudým. Francouzskou revolucí se zabývám už dlouho a přečetla jsem o ni už mraky knih, ale stále mi je záhadou, kde se v tomto člověku ukrývala ona zrůda, která později vylezla na povrch. Napadá vás něco? Jak se mohl vystudovaný a inteligentní právník, braný jako velmi vlivný intelektuál, který nesnášel popravy stát tyranem a masovým vrahem?

Ze všech vůdců revoluce byl Robespierre jediný, kdo celou revolucí prošel od začátku, až do jejího úplného konce. Na smrt poslal sta tisíce lidí, nastolil neuvěřitelný teror, fanaticky likvidoval cokoliv protirevolučního a neštítil se poslat na smrt ani své nejlepší přátele. Když se na venkově proti jeho režimu začaly konat protesty, neváhal zasáhnout a vraždění se rovnalo genocidě. Dodnes je brán jako velmi kontroverzní historická postava, které se nakonec plně vrátilo vše, co dělal druhým. 

PS: A jak to bylo s jeho prostřelenou čelistí? Když viděl, že je se vším konec a že ho zřejmě opravdu zatknou, pokusil se o sebevraždu. Místo mozku si ale prostřelil pouze čelist. Jak se mu to povedlo fakt netuším. Nicméně gilotině neunikl. 

Existuje dokonce i jeho posmrtná maska, kterou odlila samotná Madame Tussauds. Nicméně se jedná o podvrh a obličej Robespierrovi nepatří.

Se smrtí Maximiliena Robespierra konečně ve Francii skončila doba hrůzy a teroru.