Paříž 1789

Květnové poledne, které toho roku v Paříži panovalo bylo opravdu nesnesitelně horké. Slunce žhnulo jako smyslů zbavené a už dlouhou dobu z nebe nespadla ani kapka vody. Bylo sucho. V městských studnách se snažili lidé vodou co možná nejvíce šetřit a cesty byly tak vyprahlé, že se všude okolo vytvořila velká vrstva prachu. A co víc, byl obrovský hlad. Střední třída obyvatel, jako kdyby mávnutím proutku zmizela. Ve Francii se tedy ocitli pouze ti bohatí, nebo lidé na pokraji chudoby. Nic mezi tím neexistovalo. Neúroda a sucho zavinilo velkou bídu značné části obyvatelstva. Pohled to byl opravdu žalostný.

Vyprahlými ulicemi města procházel mladý a usmívající se mladík. Ač byla nelehká doba, tvářil se celkem spokojeně. Byl čistě oblečený a kaštanově hnědé vlasy měl stažené do culíku. Šel zrovna ze Sorbony, na které studoval lékařství. Vždy se toužil stát doktorem a léčit lidi. Nyní má konečně možnost. Pilně roky studoval a školu dokončil opravdu úspěšně. Šel ulicí a představoval si svou zářivou kariéru jako lékař. Cestou sledoval zbědované chudáky a vytipovával si, kdo z nich bude jednou jeho pacientem. Zastrčil si diplom pod vestu a vešel do jedné z úředních budov, které míjel. Vyhopsal schody do prvního patra a zaklepal na první dřevěné dveře, které potkal.

„Dále." ozvalo se. Mladý lékař tedy vzal za kliku od dveří a vstoupil.

Za stolem seděl obtloustlý a úplně zpocený úředník s huňatým černým knírem. Pot se mu z čela lil jako když by na něj pršelo a funěl jako parní lokomotiva. Bylo vidět, že mu horké počasí dává víc než zabrat.

„Dobrý den pane Brochante, nerad ruším." usmál se Christian a stoupl si před Brochanta tak, aby ho mohl hezky vidět. Brochant neodpověděl. Jen si umučeně odfrkl a začal se otírat mokrým kapesníkem.

„Jsem tady kvůli..."

„Jo, já vím kvůli čemu tady jste." fňuknul úředník. Vypadalo to, že to s ním zanedlouho vlivem horka sekne. „Podívejte se... řeknu vám to upřímně. Nevím, jestli je v téhle době dobré otevírat si soukromou ordinaci."

Tímto prohlášením Christiana zaskočil.

„Před rokem jste mluvil jinak." nenechal se odbýt. „Sám jste říkal, že mi pronajmete jeden z pokojů v tomhle domě. Mluvili jsme spolu o tom přeci."

„Od té doby se situace dost změnila. Víte vůbec, kolik teď stojí pitomý chleba, mladíku? Kde chcete brát pacienty? Když nebudete mít pacienty, nebudete mít na nájem. A co já potom?"

Christian nemohl uvěřit svým uším. Do Brochanta vkládal veškeré své naděje. Těšil se, až si otevře ordinaci a začne kariéru jako lékař. Měl vše naplánované a teď to najednou má všechno ztroskotat?

„Prošel jste se někdy teď po ulici? Je tam plno lidí, kteří potřebují doktora. Měl by pořád co dělat." zkoušel to Christian dál.

„Jo a kdo vám za ně zaplatí? Žebráky léčit nedoporučuji. Ti vám peníze na nájem vážně nepřinesou."

Christian jen stál a nezmohl se na odpověď. Přemýšlel jak Brochantovi odpovědět a smést tím všechna jeho předešlá tvrzení, ale vůbec netušil jak. Začalo mu docházet, že všechno, co říká, je pravda.

„Dejte na mě. Jste mladý, můžete se hlásit v armádě jako vojenský doktor. Slyšel jsem, že špatně neplatí." nadhodil Brochant.

„Nechci do armády. Nechci sešívat rozstřílená těla a amputovat končetiny. Můj otec ve válce bojoval. Ty hrůzy má ve tvářích vepsané dodnes." odpověděl Christian a při zmínce o svém otci se smutně zadíval do země.

„Je mi to líto, ale nemůžu vám ten pokoj pronajmout. Snad, až se situace ve Francii uklidní, ale teď opravdu ne." snažil se ho uklidnit Brochant a nalil si sklenici průzračné vody, kterou jedním hltem vypil.

„Co mám tedy dělat?" zeptal se nešťastně Christian. Najednou absolutně nevěděl, co si se životem počít. Všechny plány, které měl byly pryč. Brochant se na něj trochu slitovaně podíval a vypadal, že přemýšlí. Znovu se otřel kapesníkem a opřel se o opěradlo své dřevěné úřednické židle.

„Vaše rodina se řadí mezi šlechtice, že ano?" zeptal se úředník a se zájmem si prohlížel Christiana.

„Ano, jsme šlechtici, ale nepatříme úplně mezi elitu blízkou králi. Proč?" podivil se Christian.

„Nevím, jak se věci budou do budoucnosti v tomhle zatraceném státě dále vyvíjet, ale měl byste co možná nejdřív sebrat celou svou rodinu a raději utéct. Nevím, jestli vám něco neuteklo, ale mezi Francouze se šíří jakási osvícenecká nálada, která je silně protimonarchistická. Abyste se náhodou jednou nestali nepřáteli státu." varoval Brochant a začal se na dřevěné židli pomalu houpat. Jako kdyby se na ten den, který předpovídal těšil.

„Monarchii tu máme po staletí. Král má dědice, takže jeho linie bude pokračovat. Nevidím sebemenší důvod vyhlašovat republiku. Není důvod." podivil se Christian.

Brochant se odmlčel. Vyndal z šuplíku papír, namočil brk do lahvičky s inkoustem a naškrábal na něj nějaké jméno.

„Tady máte jednoho člověka, který by vám mohl pomoci. Najdete ho na této adrese. Je to Markýz de La Fayette. Vážený občan a šlechtic. Má hodně kontaktů. Snad bude vědět, co s vámi." předal papírek Christianovi, těžkopádně se zvedl a začal si sundavat úplně propocenou košili.

„Moc děkuji pane Brochante. Snad se vám bude dařit." pípl smutně Christian a pomalu se otočil k odchodu.

„To počasí mě zabije... vám také hodně zdaru. A zapřemýšlejte nad tou armádou. Jestli tam budete chtít dejte mi vědět. V Toulonu mám pár známých, který by vám do armády rádi pomohli." funěl úředník, když si svlékal košili.

Christian zklamaně opustil budovu a znovu se ocitl na ulici. Už nebyl tak veselý a spokojený, jako před tím, než vzal za kliku vedoucí do Brochantovy kanceláře. Stál na ulici a nevěděl, co teď. S odmítnutím absolutně nepočítal. Svíral v rukou papírek se jménem i adresou na La Fayetta a přemýšlel. Vydržel na ulici postávat asi dalších deset minut a potom se raději dal na cestě k domovu.

Jakmile otevřel dveře svého domu, uvítala ho v síni jeho matka a sestra.

„Christiane, už na tebe s Ginette čekáme. Tak jak jsi dopadl?" ptala se dychtivě matka.

„Ani se neptej. Nepronajal mi ten pokoj. Prý jsou teď lidé tak chudí, že si ani nemohou doktora dovolit. Bál se, že mu nebudu mít jak platit." pronesl Christian smutně a odevzdaně se sesunul na pohovku, která se nacházela v chodbě u schodů. „Upřímně, vůbec nevím, co mám dělat." posteskl si.

„Ale no tak. Nesmutni. Nějak bylo a nějak bude. Otevřeš si ordinaci jinde. Vždyť v celé Paříži není jediný." snažila se ho matka povzbudit.

„Jediný není, ale myslím, že to bude i tak všude stejné. Má pravdu. Podívej se, kam až jsme klesli. Venku lidé hladoví a daně se stále zvyšují. Jak si mohou dovolit doktora? Navrhl mi, ať jdu k armádě, ale to jsem odmítl. Nevím, co bude mami." posteskl si. 

„My to zvládneme. Ale ať tě ani nenapadne nechat se naverbovat." varovala důsledně svého syna. „Pojď, naliju ti polévku."

„Nechci. Půjdu nahoru. Dám si ji k večeři." políbil svou matku na tvář a raději vyběhl schody do horního patra a zašel do svého pokoje. V pokoji si sundal vestu, diplom a papírek s adresou odhodil na psací stůl a žuchnul sebou do postele. Jen tak ležel a vejral do stropu. Přemýšlel o všem, co mu Brochant řekl. Probíral jednu možnost po druhé, jak si otevřít a hlavně uživit ordinaci. Na nic ale nepřišel. Tahle zatracená doba mu překazila všechny plány, které měl. Chtěl se konečně osamostatnit. Chtěl si najít vlastní bydlení a ne být stále někomu na krku a nechat se živit. Doktořina byla vždy lukrativní obor, ale nyní to vypadá, že práci jen tak nesežene. 

Tak jo. První kapitola a už mě to naštvalo. Prvně se mi vydala jen půlka a konec kamsi zmizel. Já si samozřejmě už nepamatuji, jak se to poprvé napsala, ale prostě nějak takhle. Vím jen, že to bylo propracovanější, tohle je celkem strohý. Wattpad mě řádně vypekl. Tak se omlouvám. Teď to už není ono.