Druhý den Christian vyspával. Nechtělo se mu vstávat a vlastně ani moc nebylo kam. Touhle dobou by si už zařizoval svou ordinaci, ale nyní neměl nic. Převaloval se v posteli sem a tam a jediné, proč vstal, byl hlad. Oblékl se a sešel dolů do kuchyně.

„Dobré ráno." pozdravil svou rodinu a zkoušel v kuchyni najít něco k snědku. Nebylo ale co.

„Mami? byla jsi dnes nakoupit?" zeptal se podiveně matky. Nestávalo se příliš často, aby měla prázdnou spíž. Velice si zakládala, aby bylo denně navařeno a napečíno.

„Byla jsem dnes na trhu. Chleba si už nemůžeme dovolit." pípla jeho matka a její tvář se zjevil ustaraný výraz.

„Nemůžeme dovolit?" nechápal Christian. 

„Chleba stojí 25 franků. To je jako jeden týdenní plat rolníka. Všechno je strašně drahé. Ovoce, zelenina a o mase ani nemluvím. Ne, že bychom na to neměli, ale když nemáš práci..." Christianova matka měla na krajíčku. Jen s velkým úsilím zadržovala slzy.

„A co tedy máme jíst?" zhrozil se Christian. Absolutně nemohl uvěřit, co právě slyší.

„Dle královny, koláče."  vzlykla.

Christian se na ni zdrceně podíval. Situace začínala být vážná a on jednoduše někde potřeboval vydělat peníze. I za cenu, že doktora dělat nebude. Ale kde sehnat práci? Francie byla tak zadlužená, že nebylo na výplaty a firmy začaly ve velkém krachovat. Nebyla práce, nebylo jídlo, nebylo nic.  Náhle si vzpomněl na papírek s adresou, kterou si včera večer přinesl od Brochanta. 

„Neboj se. Já peníze seženu." Slíbil matce a vysprintoval schody do svého svého pokoje. V chodbě se málem srazil se svou mladší sestrou Ginette.

„Kam ten spěch bratříčku?" zeptala se ho zvědavě.

„Ale, to je fuk. Kam jdeš ty?" odbyl jí Christian. Neměl náladu se s ní vybavovat. Ze všeho nejvíc teď potřeboval papírek s adresou, který se mu válel na psacím stole.

„Přeci do školy." podivila se Ginette a nechápavě se na bratra podívala. 

 „Ginette, já na tebe teď vážně nemám čas. Promiň." vzkázal jí a zalezl do pokoje. Sebral papírek, zastrčil si ho do kapsy a upravil se. Když usoudil, že konečně vypadá alespoň trochu k světu, sešel opět dolů a aniž by někomu něco řekl, vyšel z domu. Před domem chytil první bryčku, která jela kolem a vydal se, dle pokynů napsaných na papírku, na cestu.

Čtvrť Le Marais, kam mířil, znal velice dobře. Bylo to místo plné obchůdků a příjemných hospůdek přímo v srdci Paříže, hned u řeky Seiny. Když ještě studoval, často se do La Marais se spolužáky vydával a chodil do zdejší vinotéky na dobré víno a za dobrou muzikou. Nyní ale vypadal čtvrť neuvěřitelně sešle a špinavě. Jediné, co vypadalo v této čtvrti ještě k světu, byla pařížská radnice. Honosný dům se tyčil mezi ostatní městské budovy a vypadal velkolepě. Když bryčka i s Christianem projížděla kolem, všiml si, jak je radnice nádherná. Chodil okolo ní docela často, ale ještě nikdy si nevšiml její velkoleposti.

 Dům, dle papírku, našel celkem lehce. Byl nenápadný a v řadě ostatních pařížských domů dokonale zapadl. Na první pohled zrovna nevypadal, že by v něm měl bydlet někdo neobyčejný. Christian tedy opatrně vzal za klepadlo a zaklepal na těžké a velké dřevěné dveře. Slyšel, jak něčí kroky sbíhají po kamenném schodišti a chrastění klíčů v zámku. Dveře se pootevřeli a v nich se objevila tvář starší ženy. Asi služebné. Protivně si prohlížela Christiana a měřila si ho pohledem.

„Přejete si?" pronesla protivným tónem.

„Dobrý den. Jmenuji se Jean Christian Moreau a posílá mě pan Pierre Brochant. Hledám pana La Fayetta." vysvětlil Christian. Snažil se být co možná nejvíc milý.

„A proč?" zeptala se služebná.

„Potřebuji s ním mluvit. Posílá mě pan Brochant. Je tu?" služebná začala lézt Christianovi trochu na nervy. Nechtěl jí říkat, že k La Fayettovi přišel škemrat o práci. Přišlo mu to nedůstojné.

„Není." odsekla mu služebná a chtěla prásknout s dveřmi. Christian ale byl rychlejší a mezi dveře strčil svou nohu tak, aby nemohla zavřít.

„Dobře, děkuji. A mohu se zeptat, kde je? A kdy se vrátí?" nevzdával to. 

„Šel se podívat na Generální stavy. Kdy se vrátí, nevím." štěkla služebná a začala s dveřmi lomcovat.

„Můžu tu na něj počkat? Je to celkem důležité." 

„Ne!" křikla služebná a vší silou strčila do Christiana a dveře zabouchla a zamkla. Christian od ní dostal tak velkou perdu do hrudníku, že zavrávoral a málem spadl. Měl co dělat, aby to ustál. Zkoušel na klepadlo klepat znovu ještě asi třikrát, ale bez úspěchu. Co teď? pomyslel si. Domů se bez peněz vrátit nemůže. Nevěděl, jestli služebná mluví pravdu a La Fayette opravdu odešel na Generální stavy, nebo jestli náhodou nelže a Markýz si spokojeně sedí v domě. Přemýšlel o jejím tvrzení a nakonec se rozhodl, že na La Fayetta tedy počká. Sedl si na chodník naproti domu a čekal.

Čekání na Markýze mu vydrželo asi tři hodiny. Zadek ho bolel od nepohodlného sezení na chodníku a do toho všeho se začínala ozývat i záda. V žaludku mu začalo kručet a tak nějak celkově mu jednoduše s La Fayettem začala docházet trpělivost. Bolestivě se tedy zvedl s tím, že půjde zpět k domovu, když tu viděl, jak k velkým hnědým dveřím, které už tři hodiny hypnotizoval, přichází vysoký a štíhlý muž. Rozhodně nevypadal na chudáka. Byl oblečený v modrém kabátě, který byl prošíván zlatými vzory a na hlavě bílou paruku. Když příchozího Christian spatřil, okamžitě věděl o koho jde. Rychle se rozběhl k přítomnému, než mu opět zmizí v domě a jen co k němu přiběhl, přibouchl mu vstupní dveře před nosem takovou rychlostí, že se až La Fayette lekl.

„Vy musíte být Gilbert du Motier, Markýz de La Fayette." křikl udýchaně Christian na La Fayetta celým jeho jménem. Dotyčný se zdál být zaskočený a překvapený zároveň.

„A vy jste kdo?" vyblekotal překvapeně La Fayette a začal si rovnat bílou paruku, která mu leknutím sjela do čela.

„Jsem Jean Christian Moreau. Posílá mě za vámi pan Pierre Brochant." řekl rychle Christian a začal v náprsní kapse lovit papírek od Brochanta. La Fayette na něj ovšem stále nevěřícně zíral a vypadalo to, že celou situaci absolutně nechápe. „Víte, jsem čerstvě vystudovaný lékař a hledám práci."

„A co já s tím?" nechápal La Fayette a začal brát za kliku od dveří.

„Ne, počkejte." snažil se nepustit Christian La Fayetta. „Brochant mi řekl, že máte plno kontaktů a že mi můžete pomoci."

„Tak to se za ním vraťte a řekněte mu, že se plete. Vůbec vás neznám a nikdy jsem vás neviděl. Mám v hlavě úplně jiné starosti, než vám hledat práci. Rád bych se dostal domů. Můžete, prosím, tu kliku laskavě pustit?" začal se vztekat La Fayette.

„Pane La Fayette, já vás prosím. Opravdu jsem vystudovaný lékař. Můžu vám ukázat i diplom. Vždy jsem chtěl pomáhat lidem, ale doba je taková, že si nemůžu ani otevřít soukromou ordinaci. Nemáme co jíst. Má matka je nemocná a už to nezvládá. Mám ještě desetiletou sestru, která ještě chodí do školy. Musíme jí platit školné a můj otec... On... bojoval ve válce, kde přišel o rozum. Je v blázinci v Marseille. Ten už nám nepomůže. Pane La Fayette, nikdy jsem nikoho o nic neprosil, ale teď vás prosím. Pomozte mi. Jste naše jediná naděje."

Po těchto naléhavých slovech to vypadalo, že La Fayette lehce pookřál. Přestal lomcovat s dveřmi a pustil kliku. 

„A co chcete dělat? Trváte na práci lékaře?" zeptal se zvědavě.

„Ne netrvám. Zastanu jakoukoliv práci i kdybych měl v tomhle horkém počasí holýma rukama kopat hroby."

Na La Fayetta toto tvrzení zřejmě udělalo dojem. Podezřívavě si Christiana prohlížel a vypadal, že přemýšlí. 

„Znáte člověka jménem Jean Paul Marat?" zeptal se Markýz.

„Myslíte, toho novináře? Proslýchá se, že trpí nějakou chorobou." odpověděl Christian a začal cítit příležitost. 

„Tak vy umíte číst? Možná opravdu budete lékařem. Stavte se tu zítra. Zajdeme k němu. Marat rád za dobré služby zaplatí. Zkuste mu pomoci. Ale varuji vás, jestli se ukáže, že mi lžete, vsadím vás do vězení za podvod. Vydávat se za lékaře může mnoho lidí stát život." pohrozil mu La Fayette.

„Neuvěřitelně děkuji pane. Budu tady v deset. Moc děkuji." Christian pocítil úlevu. Nakonec penze opravdu sežene.

„Dobře... tak... když už jsme tedy domluveni, mohl byste, prosím, konečně pustit tu kliku? Opravdu rád bych se dostal do svého domu." řekl trochu podrážděně Markýz a znovu začal lomcovat s dveřmi.

„Ahhh jistě. Moc se omlouvám." zastyděl se Christian a odstoupil od dveří. „Zítra tu budu jako na koni. Slibuji." ujišťoval La Fayetta. Ten ho už ovšem ignoroval a bylo na něm vidět, že byl docela rád, že se ho zbaví. 

Cestou zpět se Christian cítil lépe. V duchu se modlil, aby s ním byl jeho první pacient spokojen a zaplatil mu pořádnou sumu franků. O Maratovi už slyšel a občas jeho články v novinách četl. Marat byl opravdu velkým kritikem monarchie a krále. Ve svých článcích občas zacházel do extrémů, kdy provolával královi smrt a chtěl, aby se Francie stala Republikou. Vždycky mu přišel spíše jako fanatik. Jedno se ale muselo Maratovi nechat. Psát uměl bravurně a svými štvavými protimonarchistickými texty velice zaujal velkou část obyvatelstva, které se začalo s jeho extrémistickými názory ztotožňovat. Byl tedy na svého prvního pacienta opravdu zvědavý. 

Poznámky pod čarou:

„Ať jedí koláče" tento výrok opravdu pronesla královna Marie Antoinetta, když jí rádcové řekli, že francouzský lid hladový a cena chleba a potravin celkově, je tak vysoká, že si jídlo obyčejní lidé nemůžou dovolit. Co mají tedy jíst? Dle královny, koláče. Btw doporučuji si najít na youtube skvělá anglický sitcom se jménem Ať jedí koláče. Odehrává se ve Versailles v době revoluce a je to fakt sranda :D.

Generální stavy: 

První velice důležitá historická událost, která se udála 5. května 1789 a byla spouštěčem francouzské revoluce. Byla to taková opravdu hodně velká porada, která se nekonala zrovna běžně. Poslední Generální stavy před rokem 1789 se udály až v roce 1614. 

Takhle Generální stavy vypadaly. Je zde vidět i rozložení tří stavů.

Francie byla bez peněz a bez jídla a situace už byla tak moc vážná, že už se opravdu musela řešit. Při Generálních stavech se sešli tři zástupci státu. A to zástupci - církve a duchovenstva (první stav), šlechty a krále (druhý stav) a obyčejného lidu (třetí stav). Řešit se tam měla totálně alarmující finanční krize. Nakonec se nedohodli na ničem (typičtí politici) a všechny tři stavy se ocitly na mrtvém bodě. K řešení finanční krize se totiž ani nebylo možné dostat, protože se vše zaseklo nad hádkou, zda by Generální stavy měly kolektivně hlasovat dle stavu (velká výhoda pro pro první a druhý stav), nebo zda by měly hlasovat jednotlivě (výhoda pro třetí stav). A k tomu všemu dal korunu třetí stav, který místo řešení finanční krize začal plkat o politických reformách. Tedy o něčem, co absolutně na programu dne nebylo (prostě totální šaškárna). Králi tedy nezbývalo nic jiného, než stavy rozpustit. A opět se nevyřešilo nic. 

A jaký měla tato šaškárna dopad a proč spustila revoluci? O tom zase příště. :)