Christian seděl u stolu. Jednou rukou si podpíral naštvaně čelo, druhou nervózně bubnoval prsty do dřevěného stolu a nervózně poklepával nohou. Probodával smrtelným pohledem svou matku, která seděla na gauči a četla si. Dělala, že ho nevidí.

„Takže, ještě jednou ano?" spustil jedovatě. „Celá Paříž je na nohou a právě popravila pařížského starostu a velitele celé Invalidovny. Usekli jim hlavy a narazily je na kůly. Z Invalidovny sebrali zbraně a v Bastile neušetřili jediný život. Pravděpodobně půjdou v nejbližších dnech i na Versailles. Chtějí smrt krále, církve a šlechticů. Slyšíš mě co právě říkám? Šlechticů! A představ si to matko, že naše rodina je šlechtického původu. Chápeš konečně, co tím chci říct?"

Christianova matka se na syna ani nepodívala a dál si četla.

„Stali jsme se nepřáteli číslo jedna. Musíme pryč." naléhal.

„Bastila možná padla, ale na Versailles se ještě nikdo nevydal. Čeho se pořád bojíš? Kdyby král chtěl, pošle sem celou svou gardu a nechá povstalce postřílet." oponovala mu matka.

„Ty jsi v té míčovně nebyla a neslyšela jsi to co já." snažil se přivézt svou matku k rozumu.„A čeho se pořád bojíš ty? Proč nechceš opustit Paříž?" 

Christianova matka neodpověděla. Dál syna ignorovala a dělala, že si čte.

„Nikdo nechce smrt krále. Chceme jen svobodu a Republiku." odpověděla mu Ginette. 

„Myslím, že bys neměla až tak moc poslouchat svého třídního učitele. Nepochlubil se vám náhodou, že je to zatvrzelý Jakobín? A pro Boha živýho koukej sundat tu kokardu!" okřikl mladší sestru, která se na něj znechuceně zadívala.

„Jsi nepřítelem revoluce?" užasla Ginette.

„Jsem nepřítelem vraždění a vymývání mozku. Já nechci skončit jako starosta, kterému už hlava na krku nesedí." ohradil se Christian.

„Jestli budeš takhle mluvit dál, vážně si na sebe a na nás přivoláš problémy. Připni si kokardu a bojuj za svobodu také." odpověděla mu Ginette. Sáhla do kapsy od zástěry a kokardu z ní vytáhla. 

„Nikdy!" Christian vyrazil kokardu sestře z rukou, sebral se a odešel z domu. Byl teplý večer a ve vzduchu byl stále cítit štiplavý zápach střelného prachu, který zůstal po boji v Bastile. Potřeboval jít na vzduch. Tento den byl pro něj opravdu náročný. Poprvé v životě viděl na vlastní oči vraždu a dav, kterému fanatismus čouhal z očí. Zoufalí lidé nemají slitování - tato věta mu zněla v hlavě ten den pořád. Ten Jakobín v míčovně měl pravdu. Lidské zoufalství, strach a nenávist dokáží lidem plnohodnotně zatemnit mysl a racionální uvažování. Musel se něčeho napít. Sáhl do kapsy od kalhot a nahmatal tam pár drobných od Marata. Vzpomněl si, že na něj ten den úplně zapomněl. Seběhlo se toho tolik, že mu bylinky ani nebyl schopný donést. Najednou se přistihl, že se mu k Maratovi už ani trochu nechce. Jestliže byl Robespierre "slovní" štváč a svými ohnivými proslovy podněcoval občany k nenávisti, Marat to pro změnu dělal přes noviny. Vyndal z kapsy bylinkovou směs, kterou to ráno k Maratovi nesl a vyhodil ji. Už k němu nepůjde. To ať raději zemře hlady. 

Chvilku se jen tak toulal ulicemi, protože si potřeboval vyčistit hlavu. Sice si to nechtěl úplně přiznat, ale bál se. Bál se toho, co bude. Opravdu má ale strach zbytečný a vše se nakonec přeci jen uklidní, nebo se situace ve Francii bude jen a jen přiostřovat? Jak tak šel, dostal náhle chuť na dobré a studené pivo. Zalezl tedy do jedné z hospůdek, která se mu při cestě naskytla. Když vešel do sálu, bylo tam plno. Tolik lidí nečekal. Nebyly to zrovna časy, kdy by si mohl dovolit jít obyčejný lid jen tak do hospody. Přítomní se o něčem horoucně dohadovali a Christian se na sebe rozhodl neupozorňovat. Sedl si do kouta k tomu nejodlehlejšímu stolu a dělal, že neexistuje. 

„Christiane! Jsi to ty?" ozvalo se odkudsi z davu. To zvolání bylo tak náhlé, že Christan poskočil leknutím. K jeho úžasu se k němu řítil s úsměvem od ucha k uchu jeho bývalý spolužák ze Sorbony Gerard Vivés, který ale nestudoval medicínu, jako Christian, ale práva.

„Jsem rád že tě vidím. Můžu si přisednout?" Gerard evidentně nečekal na pozvání ke stolu a automaticky si k Christianovi sedl. „Vrchní? Prosím dvakrát pivo. A na mě." luskl prsty na číšníka. „Kde se tu bereš?"

„Tak... šel jsem se projít... a dostal jsem žízeň." vykoktal nervózně Christian. Ze společníka moc nadšený nebyl. Nechtěl, aby si ho v hospodě kdokoliv všímal. „A co ty? Taky sis vyšel?"

„Ale máme tu s naším klubem takovou malou slezinu. Jsem teď politikem. Vstoupil jsem do politické strany a začínáme tu vymýšlet úplně nové zákony. Víš, až bude Francie Republikou, tak to tu povedeme my." řekl Gerard nadšeně a mnul si radostí ruce. Christian si ho prohlédl a viděl, jak se mu na košili houpe kokarda.

„Jsi u Jakobínů?"řekl Christian trochu otráveně.

„Jasně že ano. Konečně lidé, kteří myslí na nás prostý lid. Říkám ti, že Robespierre je skvělý vůdce. Bude skvělým prezidentem. Znám se s ním osobně." vytahoval se Gerard. 

Vrchní jim přinesl pinty piva a na papírek si udělal čárku. Gerárd si s Christanem přiťukli a začali pít.

„A co ty? Ty nejsi v žádné straně? Já jen, že nemáš kokardu." zeptal se Gerard kamaráda, když si utíral pěnu z pod nosu.

„Ale jo jsem... jsem u... u Feulantů." vymyslel si a rychle se raději napil piva.

„To je La Fayette, že ano? Aaah ti jsou moc mírní. Všechno chtějí jenom okecávat. La Fayette se dokonce bouřil, když v Bastile sťali starostu. Násilí prý není potřeba. Takový kecy."

„A co to tam tedy vlastně vymýšlíte za zákony?" zeptal se zvědavě Christian.

„Je to deklarace práv člověka a občana. Je to zatím jen náčrtek, ale až se doladí, bude to teprve bomba. Požadujeme, aby si byl lid rovný, aby všichni bez rozdílu platili daně a aby moc v rukou neměl král, ale lid." 

„To je sice velkolepá myšlenka, ale myslím, že nebude platit do té doby, pokud ji král nepodepíše. Jakobíni možná prohlásili Francii Republikou, ale jsou to jen řeči. Král moc stále drží." oponoval mu Christian a napil se piva.

„To víme. Také za ním do Versailles půjdeme a donutíme ho k podpisu." řekl hrdě Gerad.

„A když nepodepíše?"

Na to Gerard neodpověděl. Ale Christian moc dobře věděl, co se mu honí hlavou. Když král nepodepíše, buď ho popraví, nebo uvězní. 

V hospůdce se Christian se svým spolužákem trochu zdržel. Zavzpomínali na svá studia a profesory, které je učili.

„Mám pro tebe návrh." řekl mu Gerard po chvilce. „Víš, až půjdeme na Versailles s dokončenou deklarací, vážně se může stát, že ji král nepodepíše. Když se tak stane, chceme ho převézt do Paříže. Nechceme, aby si myslel, že ho vezeme na smrt. Ty jsi doktor. Nechceš se s králem projet v kočáře do Paříže?"

 „Jaký to bude mít význam, když s ním budu v kočáru? Neměl by tam být nějaký ozbrojený voják?" nechápal Christian.

„Neuvěřitelně psychologický. Když s ním pojede voják, králi bude jasné, že je vězněm. Ale my nechceme, aby si to myslel. Nejlepší by bylo strčit mu tam kněze, ale kněží jsou teď nepřáteli revoluce. Doktor mu dodá větší jistotu. Protože nám přeci jde o jeho zdraví."

„Ne, neudělám to. Díky." vyhrkl okamžitě Christian.

„Proč ne? Ty nechceš být svobodný člověk a mít co jíst?" užasl Gerard.

„Gerarde pro Boha živýho posloucháš se? Myslíš, že když svrhnete krále a donutíte ho podepsat tu vaši deklaraci, že se okamžitě jako zázrakem snese na francouzská pole déšť a všechno hned začne rychle růst? Copak umí Ludvík poručit počasí? Hlad tu bude stejně." protočil oči v sloup Christian.

„Král si se šlechtou ve Versailles užívají nádherné večírky a bály. Hodují a rozhazují státní peníze a my žijeme, jak žijeme. Tohle ti přijde v pořádku?" ohradil se Gerard a velice podezřele se na něj podíval. Až Christiana zamrazilo. Raději se znovu napil piva. „Když si do toho kočáru sedneš, zaplatím ti tisíc franků. Ihned a na ruku." řekl razantně.

„Kde bys je vzal? Víš vůbec, kolik je to peněz?" uchechtl se Christian.

„Ve Versailles chčijí do zlatých nočníků a jedí stříbrnými příbory. Byl jsi tam někdy kamaráde?Já ano. Ta nádhera, přepych a bohatství se nedá slovy popsat. Vezmeme si to všechno zpět. Je to naše. Pořídili si to z našich daní." 

Christian opět nic neřekl a raději vypil poslední doušek piva, který mu v džbánu zbýval a chtěl se vydat k domovu. 

„A nebo víš co? Když nepůjdeš, udám tě. Jako nepřítele revoluce. Já vím o tvém původu. Možná, že tě nepotěším, ale dnes začalo první pronásledování šlechticů a kněží." pohrozil mu Gerard. Christian se po těchto jeho slovech málem ve zbytku piva utopil. Nevěřícně se na Gerarda podíval a nemohl uvěřit vlastním uším.

„Dělej jak myslíš. Svézt se kočárem s králem a k tomu tisíc franků, nebo se nechat zavřít? Na rozmyšlenou máš tři dny. To budeme mít deklaraci dokončenou. Tak dej vědět." Gerard poplácal svého šokovaného spolužáka po zádech, vstal a šel si opět sednout k Jakobínům. Christian se po těchto jeho slovech raději vytratil. Byl v šoku. Gerard byl vždy přítel a on by za něj neváhal dát ruku do ohně. Nemohl uvěřit tomu, co mu právě, zřejmě bývalý přítel, řekl. Opravdu by ho byl schopný udat? Jeho rodina zatím v žádném hledáčku nikoho není a asi je ani nikdo nepodezřívá. Sedl se zdrceně na lavičku a přemýšlel. Nechtěl se žádného revolučního běsnění účastnit. To už v žádném případě. Jenže mu nakonec nezbude nic jiného, než spolupracovat. Když si bude hrát na hrdinu a odmítne, upozorní na sebe a na svůj původ. Když bude spolupracovat, vyslouží si tisíc franků a potom snad konečně jeho matka svolí a odejdou z Paříže a z Francie.

Dál seděl na lavičce a koukal, když tu ucítil, jak se mu něco zachytilo u nohou. Byly to noviny, které přivál vítr. Zvedl je a začetl se. Marat v nich opět vedl svou obvyklou štvavou kampaň. Automaticky tyto články přeskočil a četl dál. Prolistoval noviny dál a začetl se. Dozvěděl se, že revoluce se Francií šíří jako rychlostí blesku. Všude se lidé bouří, zabíjejí šlechtice a kněze a plení jejích sídla. Revoluce byla jako mor. Šířila se rychlostí blesku a zanechávala za sebou spoušť. 

„V jaké hrozné době jsme se to ocitli?" vzdychl si. Zmuchlal noviny a dal se k odchodu domů.

Poznámky pod čarou:

Deklarace práv člověka a občana

Tak jo. Tady jsem krapet ohla historii. Nenapsali ji totiž Jakobíni, ale vydalo ji Ústavodárné národní shromáždění. Byl to základní kámen francouzské ústavy. Stalo se tak 26. srpna 1789. Deklarace obsahovala sedmnáct bodů, které výrazně ovlivnilo vnímání práv prostého člověka v celé Evropě. Na vzniku této ústavy se opravdu výrazně podílel La Fayette, který byl takovým prvním velkým vůdcem revoluce. Vydání deklarace je pro celý svět a i Evropu opravdu důležité. Toto právo se později přejmenovalo na Deklaraci lidských práv a svobod, které se stalo základním stavebním kamenem demokracie, jakou u nás v Evropě známe dnes. Takže, díky moc La Fayette. :)