Když přijeli do Paříže, ubytovali se v kasárnách a pořádně se najedli. Napoleon Ihned zmizel někam na poradu s důstojníky a maršály a po celý den nebyl vůbec vidět. Vlastně nebyl v dalších dnech vidět skoro vůbec. Z kasáren odcházel brzy a vracel se vždy až k večeru. Christian nevycházel vůbec ven. Každý den byl někdo zatčen nebo odsouzen k smrti, takže i když byl mimo Paříž celkem dlouho, rozhodně na sebe nehodlal upozorňovat. V kasárnách mu ale byla dlouhá chvíle. Nebylo co dělat. Rozhodl se tedy alespoň pomoci pradlenám, které praly vojákům jejich uniformy. Práce to byla neuvěřitelně těžká a tvrdá, takže se celkem zapotil. Seznámil se tam s mladou pradlenkou jménem Colette. Měla dlouhé černé vlasy a oči tak velké a pronikavé, že by se v nic člověk div neutopil. Nakonec zjistil, že chodí prát prádlo jen kvůli ní.

„Už zase mi neseš prádlo?" usmála se Colette, když už asi po čtvrté viděla, jak k ní jde Christian s košilí.

„No jo, jsem to ale nešika. Polil jsem se nějakou šťávou. Tady, vidíš?" řekl Christian a ukazoval mladé pradlence skvrnu na bílé látce.

„Tuhle skvrnu jsem ti čistila už včera. Nechceš mě místo nošení prádla, které jsi ty sám zamazal, někam spíš pozvat?"

„No, totiž... Chtěl jsem to tak nějak navrhnout. Ale předběhla jsi mě," zrudnul. „Jen se tě zeptám... neplánuješ se nějak angažovat v této mašinérii, jménem revoluce?"

„Ani ne. Politika mě moc nezajímá. Proč?"podivila se.

„To je dlouhý příběh," usmál se Christian a tak trochu mu spadl kámen ze srdce. Nechtěl, aby se opakovalo to stejné, jako s Charlottou, na kterou nikdy myslet nepřestal.

„Dobře. Tak kde se sejdeme?" usmála se Colette.

„No... já... ehmmm... Chtěla by jsi vyrazit jako někam ven? Do města?" blekotal a v hlavě si vymýšlel nějakou dobrou výmluvu, aby nemusel z kasáren vytáhnout paty.

„To asi ano, ale naprosto chápu, když se ti nikam nebude chtít. Především, kvůli tvému rodokmenu."prohlásila s úsměvem a Christiana po jejích slovech zamrazilo až v kostech. Jak mohla vědět, že je šlechtic? A co dalšího o něm ví? Kdo ji to řekl? Z přítomných to věděl pouze a jenom Napoleon a ten, jak pevně doufal, by ho snad nezradil.

„Můj rodokmen? Co se s ním?" začal hrát hloupého a pomalounku a co možná nejvíc nenápadně se začal šourat ke dveřím. Chtěl utéct.

„Tvé pravé jméno je Christian Moreo a jsi původem z Marseille. A jsi šlechtic. Sice z té nižší vrstvy, takže žádná smetánka, ale i tak jsi vznešeného původu. Asi se ptáš, jak tohle všechno vím. Říká ti něco jméno Nikolas Cheval?" řekla Colette a dál se na Christiana smála.

„Ne neříká. Kdo to je?" hrál dál svou roli Christian. Když zjistil, že toho o něm dotyčná tolik ví, skoro se až rozklepal. Co teď? Půjde Colette z práce hned k nějakému Jakobínovi a půjde ho udat?

„To je zvláštní, protože on tebe zná. Pracuje tu jako kuchař. Prý byl vaším sousedem a s tvojí matkou si velmi rozuměli... a nemusíš se snažit utéct. Já ani on tě určitě neudáme." zasmála se Colette, když viděla Christiana totálně rozladěného a v panice, jak se sápe po klice od dveří.

„Jak vám mám věřit? V téhle době mě zradila dokonce i má vlastní sestra. Bůh ví, kde je jí konec," posteskl si Christian a podezřívavě si Colette prohlížel.

„Vím o co všechno jsi přišel a co jsi si musel prožít. Ale mně můžeš důvěřovat. Vždyť jsem na tvé udání měla skoro dva týdny. Ty nejsi zlý člověk," ujišťovala ho Colette a jemně ho pohladila po tváři. Z Christiana spadly veškeré obavy a strach. Cítil, že jí může věřit.

„Víš ty co? Co se takhle sejít pozítří tady v kasárnách v jídelně. Až bude prázdno. Poprosím Nicolase, ať nám dvěma speciálně něco  uvaří. Uděláme si fajn večer," navrhla Colette.

„Neměl by spíš rande zařizovat chlap?" zastyděl se Christian.

„Tak uděláme jednou výjimku a na to rande tě tedy pozvu já. I když jsem žena a obyčejná pradlenka. Půjdeš tedy?" zeptala se nakonec.

„Rád," řekl Christian a na tváři se mu konečně objevil úsměv. Rozloučil se s Colette a odešel z prádelny. Když procházel dvorem, byl velmi zamyšlený. Myslel na Colette a těšil se na jejich setkání. Líbila se mu- Přemýšlel, co by na ni asi tak řekla jeho matka, kdyby ji poznala. Představoval si, jak ji představuje a jak si spolu žijí v nějakém menším pařížském domečku. Z fantazírování ho náhle vytrhl Napoleon. Šel svižným krokem proti němu a vypadal, že někam pospíchá.

„Kde se pořád flákáš? Hledám tě po celých kasárnách," hudroval.„Koukej si vzít vojenskou uniformu a do patnácti minut, ať si před stájema. Budu tě potřebovat."

„A k čemu? Je osm večer,"

„Vojna volá," odpověděl jen Napoleon a dál pokračoval v chůzi. Christianovi vyschlo v krku. Takže další krveprolití. Pomyslel si. Jako by krve na náměstí revoluce neteklo už tak dost. Odporovat Napoleonovi nemělo cenu. Oblékl si tedy uniformu, vzal brašnu s chirurgickými nástroji a když vyšel na nádvoří kasáren, Napoleon už hrdě seděl na bílém koni a prohlížel si batalion asi 50 pěších vojáků a třiceti dělostřelců, kteří stáli u děl.

„Republika nás žádá o pomoc. A my tu žádost vyslyšíme. Dnes svá děla nebudete nabíjet dělovými koulemi, ale tímhle," Napoleon vytáhl z váčku, který měl v rukách, pár černých železných kuliček a ukazoval je dělostřelcům. „Říká se jim kartáčové střely a jsou velmi účinné. Rozletí se do všech stran a jsou schopné zabít naráz až dvacet nepřátel. Zajatce nebereme. Máme málo jídla sami pro sebe, natož pro vězně. Všechny je pobijte. Do jednoho. Nikdo nesmí přežít," pobídl koně do kroku a vojáci se dali za ním. A s nimi i Christian. Došli na malé pařížské náměstíčko, kde se seřadili do jedné řady. Zatím nebylo co dělat. Napoleon rozmístil vojáky tak, že do popředí dal dvě řady pěšáků a za ně dělostřelce s děli tak, aby děla nebyla na první pohled vidět. Potom se o vojáky nijak nestaral a nad mapou klábosil s maršály. 

Christian se opíral o zeď jednoho z domů a nechtěl ani myslet na to, co zanedlouho uvidí. Kopal si do kamínků a sám sebe se ptal, proč tam vlastně je. Vždyť stejně nikdo nepřežije, tak koho by měl zachraňovat. Z dlouhé chvíle začal na zdi loupat omítku, když v tom viděl, jak k nim běží mladý voják. 

„Už jdou! Už jdou!" volal.

„NA MŮJ POVEL NABÍT PUŠKY A DĚLA A ZAUJMOUT ÚTOČNOU FORMACI!" křikl Napoleon na vojáky, vyhoupl se na koně a pokynul k Christianovi, ať nestojí u zdi a kouká za ním přijít. Christian pocítil stejný strach jako v Toulonu. Vzal si brašnu přes rameno a doběhl k Napoleonovi. „Drž se za vojáky. Ať se ti nic nestane,"

„Napoleone, rozmysli si to! Já vím že máš rozkaz, ale všechny je zabíjet nemusíš." snažil se s ním hnout Christian. „To nejsou vojáci. To jsou obyčejní lidé, kteří ani nemají pušky."

„Jsou to nepřátelé Republiky a chtějí zpět staré pořádky. Za krále nebyla svoboda. Jen jsme se lopotili a přežívali. Já nebojuji ani za revoluci ani za republiku. Rvu se za rovnost mezi lidmi. Já jsem korsický uprchlík a ty zase francouzský šlechtic. Kromě titulu jsme pod uniformou úplně stejní." štěkl Napoleon a razantně pobídl koně do klusu. Dojel na konec ulice a podíval se za roh. Chtěl překontrolovat, kde se zhruba roayalisté nachází. Když slyšel jejich křik, otočil opět koně a opět přejel k vojákům. Christian stál opodál v bezpečné blízkosti a vše sledoval. Slyšel, jak se dav blíží blíž a blíž. Když ty lidi uviděl, bylo mu ouzko. Moc dobře věděl, co je čeká. Akce to byla opravdu rychlá. Kartáčovým střelám, které střílely z děl a měly taky větší rozptyl, než brokovnice, se absolutně nešlo vyhnout. Když to rebelanti viděli, jak velká síla proti nim stojí, snažili se otočit a utéct, ale i s tím mladý generál počítal. Obklíčil druhou pěší pěchotou zbytek utíkajících a pálil hlava nehlava. Byla to neskutečná jatka, která nebylo možné přežít. Dílo zkázy potom ještě dokonaly pušky pěší pěchoty a za chvilku se ulice máčela v krvi padlých. 

Vidět všechny ty zbytečně mrtvé bylo pro Christiana hrozné, ale s Napoleonem to ani nehnulo. A pokud se v něm uvnitř přeci jen něco dělo, dokázal to velmi dobře maskovat. Když ustal kouř střelného prachu z pušek a děl, dal se Christian do kontrolování padlých a jejich životních funkcí. Dostal k ruce jednoho vojáka, který měl případné umírající dorazit. Kontrolovat ovšem nebylo co. Tu strašnou zkázu absolutně nikdo nepřežil. 

„Všichni jsou mrtví," řekl Christian Napoleonovi.

„Výborně mladíku. Nasadit kartáčové střely a obklíčit je byl skvělý nápad. Zastavte se zítra v mé kanceláři. Francie je vám malá," pronesl překvapeně starý maršál, který seděl na koni vedle Napoleona a zřejmě na celou akci dohlížel. Napoleon se tvářil spokojeně. Dal ještě povel k odklizení těl, pobídl koně, sebral vojáky a vydal se zpět ke kasárnám. 

Za co ho chválí? Pomyslel si Christian. Za to, že nechal povraždit lidi? To je nemohl jen zatknout? Nikdo mu neříkal, ať je zabije. S těmito myšlenky si smýval v kasárnách krev z rukou.

Od tohoto incidentu uběhly tři dny a v Paříži se nemluvilo o ničem jiném, než o tom, jak Napoleon zmasakroval povstalce. Efekt to byl tak velký, že už si nikdo znovu povstat nedovolil. Napoleona už Francie nevnímala jako nepohodlného korsického uprchlíka, kterému čouhá sláma z bot, ale jako velmi nadějného velitele a vojáka. Renomé, životní podmínky i pověst se mu den ode dne zvyšovaly a jeho jméno začalo mít až nečekanou váhu.

Christian to svému příteli samozřejmě přál, jen si nebyl jistý, jak se stavit k faktu, že svůj úspěch založil na smrti druhých. Napoleon to vždy obhajoval, že jednoduše plní rozkazy. Jenže občas ty rozkazy plnil až moc surově a tvrdě.

Protože se v Paříži žádné brzké povstání neplánovalo, trávil Christian čas s Colette, do které se zamiloval až po uši, nebo v kasárenském hospicu. Ten den nebylo zrovna co dělat, a tak si sedl ke stolu a dal se na leštění svých chirurgických nástrojů. Byl zabrán do svých myšlenek tak moc, že ani neslyšel, že někdo vešel do místnosti. Když vzhlédl, a dotyčnou viděl, skoro až leknutím nadskočil. Byla to malá holčička, které bylo sotva jedenáct let. Byla špinavá, hubená, uplakaná a vystrašená. Šaty, které měla na sobě jen tak tak držely pohromadě a blonďaté dlouhé vlásky měla zacuchané a mastné.

„Copak tu děláš, holčičko?" užasl Christian. „Hledáš jídlo, nebo oblečení? Můžu ti nějak pomoci?"

„Musíte mu pomoci," špitla jen vystrašeně.

„Ale komu?" nechápal Christian.

„Jste lékař?" zeptala se maličká.

„Ano, to jsem. Je někdo nemocný?"

„Pojďte, jinak umře. Já už se na to nemůžu dál koukat," rozplakala se zoufale.

„Ale co se stalo? Řekni mi to, prosím." snažil se zjistit víc.

„Pojďte, prosím. Jinak mi neuvěříte,"

Christian bez váhání sáhl po kabátu, vzal malou slečnu za ruku a vyšel s ní z kasáren. Nechal se jí vést. Nešli nijak extra dlouho. Zřejmě bydlela nedaleko kasáren. Zavedla ho do té nejšpinavější, nejnuznjější a nejizolovanější uličky, která se v celé Paříži nacházela.

„Kam to jdeme?" nechápal stále Christian. Vešli společně do jednoho z domů. Když vešel do místnosti, musel trochu přivyknout šeru.

„Vedu doktora," oznámila maličká starší ženě, která se skláněla nad postel, na které leželo něco malého a zbědovaného. Christian nebyl na takovou dálku schopný rozeznat, o koho jde. Jestli je to muž či žena.

„Prosím, doktore. Pomozte mu," řekla starší žena a okamžitě hnala Christiana k posteli. Když přistoupil blíž, sevřeli se mu všechny vnitřnosti v těle a nebyl absolutně schopný slova. Na posteli ležel asi desetiletý chlapec. Byl malátný, nezdravě hubený, bledý a dle toho, jak vypadalo jeho tělo i velmi týraný. Tělíčko měl samou modřinu a podlitinu. Byl špinavý, zavšivený a na kost vyhublý.

„Pane Bože... co se mu to stalo?" zmohl se Christian jen na jediné. Celým tím hrozným pohledem byl úplně koncentrovaný.

„Je z Templu. Tam ho věznili. Musel si prožít hrozná muka. Ani nevíme, jak se jmenuje." pronesla smutně žena.

„V Templu? Od kdy vězní děti?" pronesl šokovaně Christian a náhle mu svitlo. Najednou si uvědomil, že toho chlapce zná. Sklonil se nad nebohého chlapce a pronesl.

„Ty jsi Ludvík! Syn krále Ludvíka XVI. pamatuji si tě, když jsme jeli z Versailles kočárem."

Jen co Christian řekl jeho jméno, objevil se v očích dítěte děs.

„Neboj se, neboj! Já ti neublížím. Jsem lékař. Pomůžu ti. Jen mi řekni... jen mi pro Boha živého řekni, kdo ti něco tak strašného mohl udělat? Jak se ti to stalo?" pronesl Christian a cítil, jak se v něm mísí soucit a vztek. Nechápal, jak někdo může takto ublížit dítěti.

„Robespierre," špitl malý Ludvík. Do Christiana vjel tak velký vztek, že málem vybouchl. Měl nutkání ještě teď jít Robespierra zavraždit. Cítil, jak mu pulzuje žíla na čele a měl co dělat, aby se uklidnil.

„Já to tak nenechám. Vrátím mu to všechno, co způsobil. Přísahám ti," zapřísáhl se malému princi Christian. Chvilku u něj ještě jen tak seděl a snažil se ho uklidnit. Věděl, že jeho zdravotní a psychický stav je tak moc špatný, že pomoci mu už nemůže. Nechtěl alespoň, aby umíral sám. Samoty a bolesti si totiž užil až dost. 

Vyprávěl mu pohádky. O rozkvetlých loukách a o zpívání ptáků. O tom, jak dobro vyhrálo a zlo bylo potrestáno. Hladil ho po vlasech a snažil se na něj být co možná nejmilejší. 

Když mu vyprávěl asi pátou pohádku, všiml si, že malý král usnul. Když mu zkontroloval srdeční tep, tak smutně zjistil, že už spí navždy.

Poznámky pod čarou:

Tohle vás ve škole určitě neučí, aneb hrozný osud Ludvíka XVII.

Ach jo. Vždy, když si na něj vzpomenu, bodne mě u srdce. Dokáže si někdo představit, co tohle chudinko dítě vytrpělo?

Revoluce má nejenom svou hrdinku - Charlottu Cordayovou, ale také svého mučedníka a tím je právě Ludvík. Názorně nám ukazuje, jak hrozná revoluce byla.

Ludvík se narodil ve Versailles a jeho matkou byla Marie Anoinetta a otcem francouzský král Ludvík XVI. Oba skončili na gilotině... to už víme. Ale co jejich děti? 

Jediný, kdo tyto hrůzy přežil, byla jejich dcera Marie Terezie Burbonská. Její bráška, to jako následník trůnu, schytal nejvíc.

Malému Ludvíkovi byly čtyři roky, když začala revoluce. Když zemřel jeho starší sourozenec, už jsem o jeho úmrtí zde psala, pamatujete? Stal se automaticky on následníkem trůnu. A když byl jeho otec popraven, dostal stal se, neoficiálně, on králem Francie. Jenže, to nemohl Robespierre dopustit. 

Za velkého pláče vyrval malého prince Marii Antoinettě z náruče a začal mu vyplachovat mozek. Začal mu tvrdit, že u soudu s jeho matkou musí říct, že ho královna sexuálně zneužívala, což nebyla vůbec pravda. Dovedete si představit, co to s malým dítětem udělá? 

Když byla popravena i královna, dostal malého Ludvíka na převýchovu negramotný švec jménem Antoine Simon. Simon byl velký Jakobín, fanatický zastánce republiky a také obrovský násilník a psychopat. Týral Ludvíka jak psychicky tak fyzicky. Prý z něj chtěl doslova vymlátit královské manýry. Denně ho tloukl a nutil pít alkohol, čímž z malého kluka vychoval alkoholika. Byly to tři roky totálního pekla na zemi.

Simon nakonec sám skončil na gilotině a o nebohého Ludvíka se záhy neměl kdo „starat." Rozhodli se ho tedy uvěznit do Templu. Osmiletý Ludvík se tak ocitl v cele o velikosti 12 m2. Nikdo k němu nesmí. Žije skoro permanentně ve tmě, protože okna mu nedovolí otevřít. Nikdo s ním nemluví ani mu neodnáší výkaly z cely a voda na umytí se, neexistuje. Jen mu každý den malým otvorem prostrčí něco málo k jídlu a i to je sotva poživatelné. 

V cele je neuvěřitelný puch, brzy ho sužuje svrab, štěnice, ale také krysy.

V této hrozné kobce také malý a utýraný chlapeček v deseti letech umírá. Nikdy nikomu nic neudělal. Provinil se jen tím, že si dovolil být synem krále. 

Opravdu si tohle všechno, za svůj původ zasloužil?