Zámek ve Versailles se ztrácel dotyčným v kočáru z dohledu. Ludvík se na něj díval tak dlouho, než mu úplně zmizel z dohledu. Potom odvrátil smutně zrak a přitiskl jedno ze svých tří dětí starostlivě k sobě. Celá královská rodina vypadala, že má strach. Královně se koulely po tváři slzy a jejich děti ani nedutaly. Christiana zaujal jejich čtyřletý syn Ludvík. Vypadal, že mu vážnost celé situace vůbec nedochází. Vlastně jak by vůbec mohla? Byly mu jen čtyři roky. Byl to roztomilý malý klučík s velkýma modrýma očima. Usmíval se bezstarostně na Christiana a užíval si jízdu v kočáře. Christiana bodlo u srdce. Tušil, jak naloží s králem. Když budou milostivý, čeká královskou rodinou pouze vyhnanství. V tom horším případě to ovšem bude doživotní vězení, nebo smrt. Co se potom stane s jejich dětmi, kteří vesměs za nic nemohou? Když se mu tato myšlenka vkradla do hlavy, cítil, jak ho v očích pálí slzy. Děti by neměly trpět za chyby dospělých. Na malého a roztomilého Ludvíka se nevydržel koukat dlouho, a tak raději od něj odvrátil zrak a díval se z okna.

Cesta kočárem ubíhala pomalu. Občas se od Versailles ozvaly výstřely a rány. Rabování zámku a vraždění šlechticů, kteří na zámku pobývali právě začalo. V kočáře bylo ticho. Nikdo nepromluvil. Jen královské děti si mezi sebou něco štěbetaly. 

„Omlouvám se." přerušil po chvilce to nekonečné ticho král a Christian na něj překvapeně pohlédl.

„A za co Veličenstvo?" 

„Nebyl jsem dobrým králem... Nedokázal jsem to. Kéž by se nic z toho všeho nikdy nestalo. Kéž bych se nikdy nestal králem, kéž bych se nikdy nenarodil." Ludvíka přemohli emoce a rozplakal se. „Ať si vezmou mě. Já jsem strůjcem toho všeho. Já za všechno můžu. Ale, prosím, ať ušetří mé děti. Za nic nemohou."

Při těchto slovech zbledla královna jako křída a láskyplně svého manžela objala. To bylo snad poprvé, kdy ke svému muži vyjádřila cit a lásku. Jejich sňatek byl dohodnutý. Ti dva k sobě necítili absolutně nic a svými povahami se k sobě ani trochu nehodili. Nyní je ale revoluční běsnění semklo a oni se k sobě začali konečně chovat jako manželé. 

Christian nevěděl co říct. Hleděl na ty dva s lítostí. Krále sice také nemusel a královnu jakbysmet, ale nyní viděl pravdu. Ludvík se situaci ve Francii opravdu snažil řešit, ale nepovedlo se mu to. Obklopen neschopnými ministry a rádci se jeho zem propadala hlouběji a hlouběji do bahna, ze kterého ji už zvednout nedokázal. 

„Proč jste tedy tu deklaraci nepodepsal?" zeptal se udiveně Christian.

„Vy si myslíte, že jako král mám nějakou moc? Ale kdepak. Můžu vydat třeba tisíc zákonů, ale když o nich nepřesvědčím ministry, nic v platnost nevyjde. Chtěl jsem deklaraci podepsat, ale oni mě přemluvili. Prý jsem jednou král, a tak mám vládnout. Ne lid. Jenže když jsem nepodepsal... nevím, co bude dál." 

„V Paříži už žádné ministry mít nebudete. Tak tu deklaraci podepište. Musíte spolupracovat. Když nebudete klást odpor, třeba vás odsoudí jen k vyhnanství." 

„Jen k vyhnanství? A co horšího by nám mohli provést?" pronesla polekaně Antoinetta se svým silným německým přízvukem a zakryla si dlaní ústa.

Na to Christian neodpověděl. Nechtěl děsit děti. Znovu se na ně podíval a modlil se, aby jim v následujících dnech revolucionáři nic neudělali. 

Když přijeli do Paříže, lid, který v kočáru viděl královskou rodinu, začal okamžitě bučet, nadávat, plivat a po projíždějícím kočáru začali házet kameny a bláto. Z davu se ozývali výkřiky smrt králi a ať žije revoluce. Dav šílel. Kdyby královská rodina neseděla v kočáře, Pařížené by ji zřejmě utloukli. Antoinetta měla ve tváři vepsané psychické zhroucení a Ludvík civěl do prázdna.

„Maminko? proč tak křičí?" zeptala se malá princezna Marie Terezie. 

„Protože nás nenávidí." vzlykla Antoinetta.

Kočár zastavil před vchodem do Tulerijského paláce. Než se královský dvůr přestěhoval do Versailles, obývala šlechta i králové právě tento palác. Christian otevřel dveře kočáru a přidržel je tak, aby mohli královští vězni vystoupit. Z kočáru nejdříve vystoupila královna, potom jejich děti a nakonec i král. Ludvík se nerozešel okamžitě za svou rodinou. Zastavil se před Christianem a chvilku na něj hleděl. Celý se klepal. Byl značně rozhozený z veškeré té nenávisti, kterou v ulicích Paříže viděl.

„Chci vám poděkovat." spustil otřeseně král. „Jste jeden z mála lidí, kteří poslouchali, když jsem mluvil a soucítil se mnou. Za tu dobu, co jsem se musel stát králem jste první člověk, který mě vyslechl. Mě nikdy nikdo neposlouchal. Byl jsem strašně sám. Znovu vás rád uvidím. Zastavte se někdy... tedy, když vám to dovolí." Ludvík se na Christiana trochu usmál, potřásl mu rukou a vydal se za svou rodinou.

Christian sledoval, jak odchází. Bylo mu ho líto. Takhle svého krále nikdy nevnímal. Vždy si myslel, že je to nafoukaný floutek, který nemá žádné starosti. Užívá si přepychu zámku a má vše, na co si vzpomene. Nyní ale před sebou viděl zlomeného a nešťastného člověka, který svou funkci krále zřejmě z duše nenáviděl a který byl, jak se zdálo, celý život neuvěřitelně osamělý. Najednou viděl vše v jiném světle. V duchu popřál králi mnoho štěstí a dal se na odchod. 

Od převezení krále do Tulerijského paláce uběhly dva týdny a Christian na krále myslet nepřestal. Přemýšlel, jak se k němu v paláci chovají a také na to, jak celou situaci zvládají jeho děti. Také myslel na svého přítele Gerarda, který mu slíbil tisíc franků, ale zatím se neozval. Když měl čekání plné zuby, rozhodl se vyjet za ním. Zabušil na dveře jeho domu a když se v nich Gerard objevil, Christian ho ani nepozdravil.

„Neslíbil jsi mi náhodou nějaký prachy?" spustil.

„Ahoj Christiane. Jsem rád, že jdeš. Pojď dál, vyřešíme to." usmál se Gerard a vpustil přítele dovnitř.

„Dáš si něco? Třeba čaj, nebo kafe?" začal hostit Gerard.

„Lidi nemají co do huby a ty v téhle těžké době máš přístup ke kávě a k čaji?" podivil se Christian.

„Jsem u Jakobínů a to mi dává značné výhody. A hlavně jsme toho spoustu přivezli z Versailles. Kdybys to viděl. Sedni si, naliji ti čaj. Je jahodový."

Christian si tedy sedl ke stolu a čekal, co z Gerarda vypadne.

„Moc díky, že jsi s králem v tom kočáru jel. Moc si toho vážíme. Robespierre ti chce nabídnout členství v našem klubu." zazubil se Gerard, když i on si sedal ke stolu.

„Ne, díky. Já jsem spokojený u Feulantů." zalhal Christian a napil se čaje. Byl neuvěřitelně dobrý. Ani si nevzpomínal, kdy naposledy pil něco tak dobrého.

„Když si jel v tom kočáře, mluvil jsi s králem? Jaký je?" zajímal se Gerard.

„Moc se s ním mluvit nedá. Je to klasický monarcha. Na ničem a na nikom mu nezáleží. Však to znáš." zalhal znovu Gerardovi. Nechtěl aby věděl, že je mu krále líto a že s ním soucítí. Nechtěl, aby měl Gerard sebemenší podezření, že s revolucí nesouhlasí. Gerard však nic neřekl a jen na Christiana zaujatě koukal. V místnosti nastala trapná chvíle ticha.

„Tak... dáš mi ty peníze?" zkusil prolomit mlčení Christian. Čaj už měl vypitý a nechtěl se v Gerardově domě moc zdržovat.

„A na co je vlastně chceš?" zeptal se podezřele Gerard.

„Máme hlad. Chci za ně nakoupit jídlo." řekl Christian. Dal si záležet, aby to znělo co možná nejvíce věrohodně. Nechtěl Grardovi říkat, že chce utéct z Francie.

„Vážně? Já si myslím, že tak trochu lžeš." začal Gerard. „U Feulantů jsi nikdy nebyl. Proklepl jsem si tě. Když jsi mluvil o králi, tak jsi lhal taky. Jsem právník, poznám když někdo lže. A něco mi říká, že ty peníze nechceš použít na jídlo. Chceš snad utéct?"

Christianovi vyschlo v krku a začal se potit. Naprázdno polkl a začal mít strach. 

„Něco mi říká, že jsi nepřítelem revoluce. Od té doby, co je král v Paříži se začali shlukovat lidé podobně smýšlející jako jsi ty. Nazývají se roayalisté a chtějí Ludvíka zpět na trůně. Nevíš o tom něco?"

 „Nevím, co ti kdo nakukal ale nemáš pravdu. Moje sestra Ginette je členkou klubu Jakobínů a ještě nedávno jsem denně chodil k Maratovi a léčil ho." snažil se Christian vymluvit.

Na to Gerard nic neřekl. Dál na Christiana podezřívavě koukal a vypadalo to, že o něčem horoucně přemýšlí. Po chvilce se zvedl, přešel po pokoji a z pytle, který měl u dveří vytáhl nějaké věci. Postavil je na stůl před Christiana.

„To je pro tebe." řekl Gerard. 

„Ale... to nejsou peníze. Řekl jsi, že dostanu peníze." hlesl překvapeně Christian. Místo peněz mu Gerard podával pozlacený porcelán, stříbrné příbory a zlaté šperky s diamanty, které zřejmě ukořistil ve Versailles. 

„Můžeš jít ke klenotníkovi a vše v peníze zaměnit. Tyhle věci mají vyšší hodnotu, než je tisíc franků." oponoval mu Gerard.

„V téhle době? Ukaž mi zlatníka, který by teď pustil peníze! Potřebuju mít fyzické peníze. Ne tohle." vyštěkl Christian. Byl naštvaný a cítil se být podvedený.

„Nemůžu ti dát peníze. Utekl by jsi. Ber, nebo nech být." 

Chvilku na sebe ti dva jen tak koukali a oba se navzájem nenáviděli. Christian věděl, že nyní s tím už nic nezmůže a tak si od Christiana neochotně věci vzal. Cítil, jak se mu útěk opět vzdaluje. V Paříži je jako v pasti.

Zabalil si příbory, porcelán a šperky a dal se k odchodu.

„A abych nezapomněl." ozval se náhle Gerard. „Stav se zítra v paláci. Sám král si tě vyžádal. Jedno z jeho dětí stůně. Nejsme netvoři. Budeme rádi, když ho vyšetříš." 

Na tohle Christian nic neodpověděl. Raději se otočil a odešel.

Na královu žádost ovšem nezapomněl a druhý den byl v Tuilerijském paláci jako na koni. Ke králi ho pustili celkem v klidu. Zdejší věznitelé si ho pamatovali, když Ludvíka převáželi z Versailles do Paříže.

Když Christian vstoupil do královských komnat, Ludvík trochu pookřál. bylo vidět, že ho vidí rád.

„Zdravím vás doktore. Jsem rád, že vás zase vidím." radoval se Ludvík, ale v jeho očích byla vidět starost." Můj syn Ludvík Josef je nemocný. Nemohl byste se na něj podívat. Je u něj královna. Prosím, pomozte mu." 

Christian na nic nečekal a okamžitě zamířil za pacientem. Šestiletý Ludvík Josef ležel na posteli a vypadalo to, že se mu špatně dýchá.

„Děje se mu to často?" zajímal se Christian a začal dítě prohlížet.

„Už od narození." pípla Marie Antoinetta. Měla o syna strach.

Christian nebohého chlapce opravdu důkladně vyšetřil a prohlédl. Zjistil, že jeho žebra a páteř jsou podivně srostlá a deformovaná. Nebyl to ale důsledek špatného zacházení, nebo týrání. Takto se mladý princ a následník trůnu zřejmě už narodil. Právě deformace žeber mu způsobovalo špatné dýchání. Žebra tlačila na plíce a způsobovala chlapci bolest při každém nádechu. Jak rostl a dospíval, víc a víc nemohl dýchat.

Po vyšetření si vzal Christian jeho královské rodiče stranou.

„Lituji, ale váš syn umírá." řekl vystrašené dvojici. "Nedá se nic dělat. Jestli se dožije zítřejšího rána, bude to zázrak. Tady už nezmůžu nic." Ludvík zůstal stát jako solný sloup a Antoinetta propukla v pláč.

V paláci zůstal s královskou rodinou až do večera. Snažil se být nešťastným rodičům na blízku a pokud možno umožnit malému princi alespoň bezbolestný odchod. Když Ludvík Josef vydechl naposledy, byla u něj celá jeho rodina. Christian se za chlapce v duchu pomodlil a popřál mu šťastnou cestu nahoru do nebe. Byl sice smutný, protože vyhasl život malého dítěte, ale zároveň věděl, že smrt byla pro Josefa vysvobozením. S takto velkou deformací by nežil dlouho a bolesti měl čím dál tím větší. 

Zdrcený král se na své mrtvé dítě už nemohl dál dívat a raději odešel z místnosti. Christian šel za ním. 

„Je mi to líto Veličenstvo. Upřímnou soustrast." řekl lítostivě Christian. 

„Stalo se. Jsme na tohle celkem zvyklí. Původně jsme měli děti čtyři. Malá Žofie zemřela, když se narodila a teď přišel na řadu Josef. I tak to ale bolí." vzdychl Ludvík a utíral si při tom uslzené oči. Snažil se vzpamatovat. „Zaplatil bych vám, ale já už nemám nic. Ani moc, ani korunu a už ani ministry. Podepsal jsem deklaraci. Tak jak chtěli. Jsem sice stále králem, ale už nemám žádnou moc. Teď si vládne lid. Já jsem jen taková loutka, která všechno schvaluje a podepisuje. Jsem ostudou celého našeho rodu."

Christian se na krále chápavě usmál a chtěl odejít.

„Ne, prosím, nechoďte pryč. Vaše přítomnost je mi příjemná. Prosím, zůstaňte tu s námi. Jste... přítel." vykoktal ze sebe král. Při slově přítel se mu zachvěl hlas. Asi to bylo poprvé, kdy toto slovo vyslovil.

„Rád." usmál se Christian.

Prvně se chci moc omluvit za tu prodlevu, která teď nastala, ale bohužel jsem vůbec nestíhala psát. Moc, moc, moc se omlouvám. Zkusím s tím něco udělat. A teď k zajímavostem:

Poznámky pod čarou:

Ludvík XVI. a Marie Antoinetta

O Ludvíkovi jsem se rozepsala v mé předešlé knize o Napoleonovi. Kdo četl ví, kdo nečetl, doporučuji si to přečíst :D. Pro neznalé to tedy uvedu ještě jednou.

Ludvík XVI. je tak trochu tragická a smutná postava Francouzské revoluce. Vždy byl považován za slabocha a poseroutku a nikdy si nikdo nemyslel, že by se tahle třasořitka vůbec kdy mohla stát králem. A přece se jím stal. 

Když Ludvíkovi zemřel jeho starší bratr, musel (ačkoliv sám opravdu nechtěl) převzít korunu a usednout na trůn. Ludvík byl úplným opakem neohroženého, moudrého a statečného krále. Byl to člověk zakřiknutý a nerozhodný. Jeho sebevědomí bylo na bodu nula a i když byl opravdu inteligentní a přišel s velice pokrokovými reformami, nedokázal je prosadit. Říká se, že vždy, když večer uléhal do postele, měl deprese z toho, co zase jako král opět pokazil a vyčítal si to. Rozhodně to nebyl zlý a nepřející člověk. Snažil se situaci ve své zemi opravdu řešit, jen nedokázal nalézt východisko. A když s nějakým řešením přišel, bylo okamžitě jeho ministry smeteno ze stolu. 

To Marie Antoinetta byla jeho úplným opakem. Byla dcerou Marie Terezie (kterou všichni známe díky zavedení povinné školní docházky) a ve svých patnácti letech se za Ludvíka provdala. Nebyla to svatba z lásky. Ti dva se nikdy před tím nikdy neviděli a ani se k sobě ani za mák nehodili. Marie Antoinetta byla živel. Milovala společnost, večírky a hlavně hazardní hry. Francie bankrotovala a ona utrácela státní peníze v Pokeru a za drahé šaty a šperky. Nemůžeme na ni hodit kompletně celou vinu bankrotu Francie (těch věcí tam bylo mnohem víc) ale svým chováním, arogancí a rozmařilým životním stylem opravdu hodně přilévala olej do ohně. Nemluvě o milencích, které neustále střídala. 

Ještě jednou se omlouvám za takovouhle prodlevu. Doufám, že se vám kapitola líbila. S další si už trochu pospíším. Mějte se fajn a revoluci zdar.

L.