Paříž roku 1804

Po vylidněné pařížské ulici procházel lékař. Procházel se pomalu a díval se na domy, které stále nesly známky revolučního běsnění. Pamatoval si tu ulici velmi dobře. Tudy šel před patnácti lety, když čerstvě dokončil školu a šel si otevřít svou ordinaci, ze které nakonec sešlo. A tak začala jeho strastiplná cesta, při které byl svědkem mnoha výjimečných událostí. Poznal se osobně s vrahy i hrdiny, zakusil bitvy a byl tak blízko smrti, že mu dýchala na záda. Jen tak tak se vyhnul gilotině. Nyní, když už je konečně po všem, si může spokojeně žít se svou ženou Colette a se svými dětmi. Dokonce si nechal vrátit své rodné jméno. 

Zjistil, že ho revoluce změnila. Už na život nehleděl tak, jako předtím a hlavně si uvědomil, že svoboda není automatická. Vážil si ji hned mnohem víc, když věděl, kolik lidí za ni zaplatilo svým životem. Na lidi, které během svého revolučního putování potkal nikdy nezapomněl a za jedním dávným přítelem měl namířeno. 

Za tu dobu, co se vrátil Napoleon do Paříže ze svých válečných tažení s ním neměl absolutně možnost mluvit. A nyní, když se v katedrále Notre Dam připravuje na svou korunovaci, by si snad na něj mohl udělat pár minut čas. Stále tomu nemohl uvěřit. Napoleon, jeho starý přítel, který mu dal v nouzi nejvyšší střechu nad hlavou se za pár hodin stane císařem celé Francie. Korsický uprchlík, který ani pořádně neuměl francouzsky a měl sotva na jídlo, se stane nejvyšším státníkem a monarchou. Připadalo mu to tak absurdní, že se musel pousmát. Nicméně mu to přál. Věřil, že z Napoleona bude dobrý vládce. 

Ulice byli prázdné. Všichni se už zřejmě schází u Notre Dame. Přidal tedy do kroku, aby to stihl. 

Když přišel ke katedrále, bylo před ní narváno. Dveře od katedrály byly zavřené, takže korunovace ještě nezačala. Christian přemýšlel, jak se dostat dovnitř, když v tom se mu někdo mihl před očima. Nebyl si jistý, ale měl za to, že to byl Napoleonův mladší bratr Jerome. Okamžitě se za ním vydal. Propletl se mezi davem a smažil se ho chytit za ruku, ale bylo vidět, že Jerome někam velmi spěchá.

„Jerome!" zařval Christian a utíkající se otočil. Bylo vidět, že na něj udiveně hledí a asi vůbec netuší, o koho jde. Je to už celkem dlouho, co se ti dva neviděli.

„To jsem já. Pierre Brochante, který u vás chvilku bydlel. Pamatuješ si mě z Marseille?" snažil se připomenout.

Jerome se zamyslel a najednou mu svitlo. „NO PÁNI!" zavýskl. „Tak ty žiješ? Vůbec jsem tě nemohl poznat. Hrozně jsi se změnil."

„Však to ty taky! Pamatuji si tě jako malého kluka, ale ty už jsi dospělý muž. Jak se má celá rodina? Co tvoji sourozenci a tvá matka?" vyptával se Christian.

„Otočil se nám život o 180 stupňů. Je to neuvěřitelné. A to vše jen díky Napoleonovi. Určitě bys ho chtěl taky vidět. Tak pojď, zavedu tě za ním." prohlásil Jerome, vzal Christiana za ruku a vlekl ho davem. Obešli katedrálu a vešli do ní zadním vchodem.

Katedrála byla nazdobená a bylo v ní hodně lidí. Maršálové, generálové a ministři stáli v rohu a bavili se spolu. Christian dokonce poprvé v životě spatřil samotného Papeže, který stál u svých kardinálů a něco jim říkal. Přípravy na korunovaci tedy probíhali v plném proudu a vše se piplalo do největších detailů. Christian šel s Jerome dál do zadní části katedrály, když v tom uviděl Napoleona. Už to nebyl dvacetiletý hubený budižkničemu, který má děravé boty, neostříhané vlasy a kterým všichni opovrhují. Z Napoleona sálala majestátnost. Oblečený byl jako římský císař ve zlaté a bílé a na hlavě měl zlatý vavřínový věnec. Vlasy učesané a ostříhané a celkově jeho postava velmi zmužněla. Z té krásy a noblesy až oči přecházely. Vážně je to ten stejný člověk, kterého potkal tenkrát v Marseille.

Napoleon se příchozích nevšímal. Zrovna se o něčem hádal se svými sestrami, které vypadaly velmi naštvaně.

„Napoleone, někoho ti vedu." řekl Jerome a popostrčil Christiana před sebe.

Napoleon měl zřejmě sester plné zuby a tak se otočil. Jeho výraz v tváři okamžitě pookřál. Okamžitě Christiana poznal.

„Šálí mě snad zrak? Já myslel, že jsi mrtvý!" hlesl Napoleon a okamžitě se rozeběhl proti starému příteli, kterého objal.

„Mě se jen tak nezbavíš." zasmál se Christian a poplácal Napoleona po zádech.

„Takže jsi to byl přeje jen ty, kdo jim nakonec dal ten papír. Zajímal jsem se o to, ale bylo mi řečeno, že jsi byl popraven se svou sestrou. Už jsem tě oplakal.Je to, jako kdyby jsi vstal z mrtvých. Rád tě vidím." smál se Napoleon.

„Taky tě rád vidím a absolutně nedokáži uvěřit, v co se za pár minut proměníš. Vždy jsem věděl, že dokážeš velké věci, ale nikdy bych neřekl, že až tak velké. Vždyť ty budeš vládnout." řekl Christian a pořádně si přítele prohlédl. „Je tu tvá matka? Rád bych ji viděl a pozdravil."

„Ne, není. Odmítla se zúčastnit. Prý, až se s Lucienem usmíříme, začne se zapojovat. Lucien zde také není, ale zbytek rodiny ano. Určitě se za nimi zajdi podívat. Rádi tě uvidí. V poslední době ale mezi sebou nemáme zrovna dobré vztahy." povzdechl si Napoleon.

„Jak to? Vždyť jen díky tobě jsou tam kde jsou." podivil se Christian.

„Vidíš jí?" řekl Napoleon a ukázal na honosně oblečenou ženu s dlouhou vlečkou a s diamantovou korunou na hlavě. „To je má žena Josefina. Za pár minut z ní bude císařovna. A má matka a mé sestry ji nenávidí. Než jsi přišel, tak mi Karolina a Elisa zdělily, že ji v žádném případě vlečku neponesou. Mám já to s nimi kříž." povzdechl si budoucí císař.

„A jsi s ní šťastný?" zeptal se Christian.

„Miluji ji. Opravdu a z celého srdce. A co ty? Oženil jsi se?"

Christian Napoleonovi prozradil vše, co se událo od té doby, co odjel do Itálie.

„Výsosti, omlouvám se, že vás ruším, ale obřad za pár minut začne. Měli bychom se připravit." vyrušil Christiana z vyprávění nějaký ministr, který za nimi přišel.

„Děkuji, hned tam budu." poděkoval Napoleon ministrovi. „Tak mě napadlo - pamatuji jsi, že jsi si chtěl otevřít ordinaci. Už jsi si svůj sen splnil?"

„Ne, bohužel. Pracuji v nemocnici a nevydělávám tam tak velké peníze, abych si to mohl dovolit. Zůstává to pro mě nesplnitelným snem." povzdechl si Christian.

Napoleon sáhl pod huňatý královský hermelín, a vytáhl z něho velmi plný měšec s penězi.

„Jednou jsem ti řekl, že na lidi, kteří mi pomohli, nezapomínám. A ty jsi mi pomohl hned dvakrát. Sehnal jsi mi děla a zachránil mi život. Přijmi to, jako takovou malou kompenzaci a otevři si svou vysněnou ordinaci." řekl a podal měšec Christianovi. Když ho otevřel, nemohl popadnout dech. Bylo tam mnohem víc, než kolik stojí ordinace.

„To nemůžu přijmout." řekl šokovaně a chtěl měšec vrátit.

„Omluv mě, ale má korunovace začíná. Přeji ti mnoho skvělých pacientů a jsem moc rád, že jsem tě po letech znovu viděl. Až budeš mít čas, stav se někdy u mě v kanceláři v Toulirejích. Jsi tam vždy vítaný. A pokud ti můžu poradit, zaber si první místo v těchto lavicích. Budeš mít skvělý výhled." řekl Napoleon, usmál se na něj a dal se k odchodu. Christian se mu s úctou poklonil a sledoval, jak jde zaujmout své místo k oltáři katedrály, kde na něj čekal nejenom sám papež, ale také císařská koruna.

Korunovace začala přesně na čas a v katedrále bylo narváno. Za znění varhan a zpěvu sboru, vzal od Papeže Napoleon korunu a před všemi přítomnými si ji sám nasadil na hlavu. Potom vzal druhou korunu a posadil ji na hlavu své ženě Josefině, která před ním klečela. Papež oběma gestem požehnal a před katedrálou v tom okamžiku začal lid jásat. Byl konec chaotické anarchie. Francie měla ve svém čele znovu velkého vůdce, kterého si sám lid zvolil.

„Já, císař Napoleon I. prohlašuji, že svůj úřad budu zastávat čestně a svědomitě. Přísahám, že nic na světě mi není bližší než francouzský lid, který se vždy budu snažit vést k vítězství. Zachovám myšlenky revoluce a budu je dál šířit po Evropě. Volnost, rovnost a bratrství! Viva la France! Viva la liberte!" prohlásil na závěr.

Christian se usmál. Cítil se svobodný. Všechno to z něj spadlo. Těšil se na nové zítřky. Cítil konečně jistoty a především řád a jasně daná pravidla, která Napoleon uspořádal. Vytrhl Francii z chaosu a anarchie a znovu z ní udělal fungující stát. 

Po skončení korunovace za Napoleonem znovu zašel. Pogratuloval mu k jeho korunovaci, popřál mu štěstí, poklonil se mu a odešel zpět za svou rodinou, jako svobodný člověk.

Poslední poznámky pod čarou:

Korunovací Napoleona jsem chtěla skončit schválně. Jsou totiž dvě možnosti, kdy brát konec revoluce. Někteří historici to berou smrtí Robespierra a někteří převzetí moci Napoleonem. Obojí je vlastně tak nějak asi správně. Já se přikláním k té druhé sortě lidí.

Když Robespierra popravili, revoluce vesměs dál pokračovala. Začal čtvrtý rok republiky, kdy měl moc v rukou stále lid. I když to už nebylo tolik krvavé, jako za Jakobínského teroru, stále revoluce probíhala. I když mírnější. Nicméně revoluční války stále pokračovaly. Než se stal Napoleon císařem, stal se nejdříve prvním konzulem a převzal, spolu s dalšími dvěma konzuly, (tzn že vytvořili jakýsi triumvirát) moc ve Francii. Čímž definitivně ukončili vládu lidu a zavedli KONEČNĚ nějaký pořádek a řád. Lidu to vladaření jednoduše moc nešlo a nebyli se schopni domluvit na ničem.

Napoleon byl nicméně tak oblíbený, že si ho lid nakonec zvolil za císaře a roku 1804 byl v Notre Dame korunován. Čímž končí doba revoluce a nastává první francouzské císařství a také začínají naplno Napoleonské války, které nejenom, že změní náš kontinent v jedno obrovské bojiště, ale také  kompletně přemění a změní úplně celou Evropu. Ale to, už je úplně jiný příběh.

Korunovace probíhala stejně, jako jsem ji popsala. Dokonce je pravda, že se Napoleonova matka odmítla zúčastnit kvůli probíhajícímu sporu Napoleona a Luciena a také je pravda, že Napoleonovi sestry odmítaly Josefině nést její vlečku.

Obraz, který jsem sem dala a který znázorňuje korunovaci Napoleona a Josefiny je dobový a nachází se dnes v Louveru. Já do Francie jezdím celkem často a vždy když se v Louveru nacházím, musím se na něj jít podívat. Je obrovský. Cítíte se pod ním tak malincí a dýchá z něj neuvěřitelná majestátnost. Až někdy budete v Louveru také, vzpomeňte si na mě a běžte se na něj podívat. Já osobně bych se na něj byla ochotna dívat hodiny a hodiny. Neuvěřitelná práce.