Paříž 1794

Ten den bylo v Míčovně plno. Nová vláda, která svazovala celou zemi okovy potřísněné krví opět zasedala. V budově míčovny, tam kde to všechno v roce 1789 poprvé začalo a kde zažehl oheň revoluce, bylo živo. Každý se s každým překřikoval a nebylo slyšet slova. 

Poslanci si začali sedat postupně do dřevěných lavic, když v tom vstoupil do místnosti sám Maximilien Robespierre. Ledovým pohledem si pohledem projel přítomné a sundal si z očí dioptrické brýle, aby je vyčistil. Chvilku tam ještě jen tak postával a čekal, až se všichni usadí, když v tom si v davu lidí všiml Georgese Dantona, který vedl stranu Kordilierů. Po smrti Marata si je na plno vzal na starosti on. Zrovna horoucně diskutoval se svým přítelem a také politikem Camillem Desmoulinsem a vypadal poněkud naštvaně. Jeho rozrušení Robepierrovi neuniklo, a tak se pomalounku přesunul k diskutující dvojici.

„Zdravím vás, pánové. Dnes je opravdu slunečný den, že ano," pozdravil Maximilien zdvořile a pokusil se při tom o úsměv.

Camille se na něj mile usmál a pozdravil ho, ale Danton po svém příteli a spolužákovi z fakulty práv jen hodil zhnuseným pohledem.

„Copak se děje Georgesi?" zeptal se Robespierre jedovatě. „Takhle tě neznám. Něco s tvoji milovanou ženou?"

„U mě je vše při starém, jen si občas kladu otázku, co se tobě honí hlavou, Maximilliene," sekl po Robespierrovi. 

Robespierre sebou škubl. Znal Dantona už od malička a takto kousavě se nikdy nevyjadřoval. 

„Jen blaho lidu," odpověděl v klidu.

„Vážně? Tak kolik jich bude dnes? Kolik dalších jmen máš napsaných na tom papíře?" vrčel Danton a v očích mu byla vidět nenávist. Camille nemohl uvěřit, co to právě slyšel. Ti dva byli vždy přátelé, tak proč ta náhlá změna. Popadl Dantona za paži a odtáhl ho pryč od Robespierra.

„Co blázníš? Za tohle tě může popravit!" 

„Známe se celý život. Tak šílený být nemůže," probroukl mezi fousy Danton a sedl si na své místo. Jednání začalo přesně ve dvě hodiny. Probíraly se stále probíhající války a finanční stav státu, který byl stále tristní. Když bylo vše řečeno a jednání se zdálo být skončené, z ničeho nic zvedl Danton ruku s tím, že by si rád vzal slovo. Ministři se podivili. Danton byl povětšinou zticha a byli opravdu zvědaví, co má na srdci. Danton sestoupil po schodech a stoupl si k řečnickému pultíku. Vztek s ním cloumal, ale to, co chtěl říci už v sobě dusil dost dlouho. Nemohl už dál mlčet.

„S těží poznávám toto místo," začal Danton. „Stalo se z něj odporné hnízdo, plné politikaření, lží a pomatenosti. Venku vidím znesvěcené kostely, vězení přecpaná lidmi, jejichž jedinou vinou je, že nejsou dostatečně fanatičtí! A já se ptám! Je tohle, ta Republika, kterou jsme chtěli vytvořit? Navrhuji, jako věc naprosto neodkladnou, aby tento konvent okamžitě vytvořil výbor milosti k prověření všech podezřelých osob držených ve vězení. Chci, aby tento výbor zjistil, jestli je vůbec důvod je tam držet a poslat je pod gilotinu. Už mám dost veškerého zatýkání a vraždění! Já už nechci mít na rukou ničí krev!"

V míčovně zavládlo ticho. Takovou řeč absolutně nikdo nečekal. Danton viděl, jak Robespierre bledne. „Navrhuji přestávku," pronesl jen Robespierrem a dál se nevěřícně díval na Dantona.

Danton vyšel na ulici, aby se nadýchal čerstvého vzduchu. Zapálil si dýmku, opřel se o zeď budovy. Zahloubal se do svých myšlenek, ze kterých ho vyplašil Robespierre. Přišel tak tiše, že se ho až lekl.

„Co se nám to, Georgesi, stalo? Dřív jsme oba měli stejný cíl." špitl Robespierre.

„My nikdy neměli stejný cíl," odpověděl Danton.

„Ne? A co ta slova? Volnost, rovnost, bratrství?" pokračoval dál jedovatě Robespierre. Ty nikdy nepochopíš, co je to ctnost..."

„Naopak! Právě ty to nechápeš," skočil mu do řeči naštvaně Danton. „Tvé vnímání ctnosti je maximální oddanost Maximilianovi Robespierrovi! Jsi šílenec,"

„Pozor na jazyk, Georgesi." zavrčel Robespierre a chtěl odejít, ale Danton ho chytl pevně za paži a odmítl ho pustit.

„Nejdřív si poslechni, co už měsíce děláš této zemi! Kolik lidí už popravila tvá gilotina, aniž by se měli možnost jakkoliv hájit? Kolik rodin zničila? kolika lidem jsi vzal život? To není revoluce, Robespierre, to je genocida!"

...

Christian seděl před kasárnami na chodníku a hleděl do prázdna. Stále měl před očima malého Ludvíka, který mu zemřel v náručí. Tato událost jím otřásla, jako nikdy nic předtím. V ten den přísahal, sobě i malému princi Ludvíkovi, že Robespierra zabije. Najednou pochopil, proč udělala Charlotta to, co udělala. Došel k názoru, že přesně věděl, co se jí honilo hlavou, když vzala nůž a šla zabít Marata. Věděl, že ho popraví. Útěchou mu bylo jen to, že smrt je na gilotině rychlá. Člověk vlastně ani neví, že umřel. Takže trpět snad nebude. Jen netušil, jak se k Robespierrovi dostat. Z myšlenek ho vytrhl zvuk blížících se kroků. Otočil se a spatřil, jak se k němu blíží Napoleon.

„Zdravím tě. Hledal jsem tě. Kde jsi byl?" zeptal se ho a přisedl si.

„Nechce se mi o tom mluvit," odsekl Christian. Neměl na něj ani trochu náladu.

„Tak to doufám, že tě potěším." řekl Napoleon a sáhl do kapsy od kalhot pro složené papíry. „Propouštím tě z armády,"

„Cože?" užasl okamžitě Christian.

„A také jsem se přišel rozloučit. Posílají mě válčit do Itálie. Asi to bude řežba. Celá Evropa se rozhodla, že tu nic jako revoluce nebude probíhat... a já zkrátka nevím, jestli se vrátím."

Christian se na přítele udiveně podíval. Bylo mu líto, že Napoleon odchází a hlavně se o něj celkem bál. Toto už nejsou žádné dobývání tvrzí, ani potlačení vzpoury pár měšťanů. Tohle už je nefalšovaná válka. A ještě k tomu na x tisíc kilometrů vzdálená od domova.

„Kde je tvoje zatvrzelost? Za normálních okolností bych si už musel balit kufry a jet s tebou do Itálie." podivil se Christian.

„Myslím, že rodina je důležitější. Dnes za mnou přišla tvá Colette. Je těhotná. Postarej se o ní. To je důležitější, než všechny války světa." usmál se Napoleon a předal propouštěcí papíry Christianovi.

Christian zůstal v šoku. Nevěděl, jestli má být šťastný, nebo nešťastný. Právě si odpřísáhl, že zabije Robespierra a teď najednou dítě?

„Ty nejsi rád?" zeptal se podiveně Napoleon.

„Já, já... jsem jistě, že jsem. Jen.... mi to překazilo... zkrátka, asi mi to nebudeš věřit, ale chtěl jsem zabít Robespierra..." vypadlo z něj absolutně bezmyšlenkovitě. 

„Tak to můžeš být, příteli, celkem v klidu. Ti blázni se povraždí navzájem. Četl jsi noviny? Včera Robespierre zatkl samotného Dantona. Za tři dny bude mít soud," zasmál se Napoleon.

„Cože? Dantona? Vždyť byli přátelé. Vždyť oni jsou nejvyššími vůdci revoluce." užasl Christian, který se stále nemohl vzpamatovat z celého šoku. V hlavě měl prázdno a absolutně netušil, co si počít.

„Dva kohouti na jednom poli. Však to znáš." prohodil Napoleon.

„Napoleone, já ho musím zabít! Musím toho člověka zničit. Colette pošlu do Marseille, ať na ní revoluční běsnění nedolehne. Když se ukáže, že jsem to byl já, půjdou po ní. Skoro nikdo neví, že se spolu stýkáme a v Mareille ji hledat nebudou. Může se schovat u vás? Prosím Napoleone. Nikdy jsem tě o nic nežádal." začal prosit přítele.

„Chápu tě, Christiane. Ale i důkladná vražda se dá vykonat s noblesou. Proč bys měl mít ruce od krve právě ty?" pronesl Napoleon přátelsky a znovu sáhl do kapsy od vojenského saka a vytáhl další papír, na kterém byla napsaná jména.

„Zajdi, nejpozději do týdne, do míčovny a tento list papíru předej nějakému z Jakobínů, nebo z Kordiliérů. Stačí jen říct, že to psal Robespierre a potom si jen vychutnávej svou pomstu. Neptej se mě, jak jsem k tomu papíru přišel a ani neříkej, kdo ti ho dal. Budu rád, když se v tomto ohledu moje jméno neobjeví." zdůraznil Napoleon a vstal. 

Christian si zastrkal papír do košile a naposledy se na Napoleona podíval. 

„Měj se hezky. Jsem moc rád, že jsem tě poznal. Snad se ještě někdy potkáme. Hodně štěstí v boji," usmál se na Napoleona a podal mu ruku.

„Sbohem příteli. Velmi jsi mi pomohl. Děkuji ti za záchranu života i za ta děla. Nezapomenu na tebe." odpověděl mu Napoleon a přátelsky Christiana objal. „Z armády jsi propuštěný, ale doporučuji ti zůstat v kasárnách, alespoň jako lékař. Zatím žádného jiného nemají a ty budeš mít alespoň postel a jídlo." doporučil mu ještě. Naposledy se poplácali po ramenou a rozloučili se. Potom Christian opustil kasárny a spěchal za svou těhotnou Colette.

Sice nechápal, co je tak důležitého na seznamu jmen, které mu dal Napoleon, ale rozhodl se v tom nešťourat. Za tři dny se zašel podívat na veřejný soud, který soudil Dantona. Soud bývalého vůdce revoluce a ministra zbavil všech jeho funkcí. V soudní síni bylo plno a Danton, jako vystudovaný právník, se snažil hájit sám. Danton odpovídal skvěle a měl velkou podporu ostatních ministrů, takže první část soudu vypadala velmi nadějně. 

Na Dantonovu podporu se přihlásilo mnoho lidí a bývali by možná i soud přesvědčili, než si vzal slovo Robespierre.

Předstoupil před řečnický pultík, odkašlal si a jemným hlasem promluvil.

„Zazněla tu slova, která Dantona chválila. A já s nimi souhlasím. Když na nás útočily okolní státy,  tak právě Danton držel Francii na nohou. Občané, otázkou není, jaké osobní služby této zemi nějaký člověk prokázal. Důležité je, co říká jeho život a oddanost našim ideálům. Ptejme se tedy, ne, co Danton vykonal v té či oné době, ale čím se jeho život liší od života La Fayetta, Desmoulionse, Brisoova, nebo Eberla. Ti všichni prokázali různé služby. Někdy i velmi hrdinské. A všichni také zradili revoluci a byli odsouzeni, jako zrádci. Jenom ten, kdo je vinen se snaží krýt viníky a Danton je vinen! Je vinen za spiknutí proti republice! Pozor, občané, abyste při obhajobě jiných, neodsoudili především sebe,"

V sále to zašumělo a ve vzduchu byl cítit strach. 

„Vždy jsi byl proti popravám, tak co se tito teď tak hrozného stalo?" zařval na Robespierra Danton, ale ten se na něj ani nepodíval. Christian to divadlo sledoval s úžasem v očích. Absolutně netušil, jestli je zrovna teď dobrá doba, někomu předat nějaký seznam jmen. 

Soud se vlekl dál a dál a Danton poznal, že strach o vlastní život zavřel jeho nejbližším ústa. Báli se ho podporovat. Soud měl nad ním najednou převahu. Přes to všechno se ale jen ta vzdát nehodlal.

„Ještě, než vyslechnu rozsudek, chci něco říct!" zakřičel Danton. „Nebylo by žádné revoluce, nebýt mě. A nebylo by republiky, nebýt mě. Mě nikdo nemusí vláčet násilím na smrt. Ti, kdo přijdou po nás, se budou ptát, jací že lidé jsme to byli. Ať mohou věřit, že jsme byli lepší než ti, které jsme usmrtili. Moc dobře vím, že mě pošlete na smrt. Já znám tento soud. Sám jsem ho vytvořil. A doufám, že mi za to Bůh odpustí. Tento soud nebyl míněn, jako nástroj hrůzovlády, ale naopak, jako poslední prostředek proti rozpoutanému šílenství strachu, brutality a nenávisti. Místo toho se zvrhl ve vraha svědomí. Nechť naši potomci vědí, že já, Danton, jsem toto nezamýšlel. A jestliže se teď hájím, tak chci chránit to, oč jsme celou tu dobu usilovali. Zlomili jsme navždy tyranii výsad. Učinili jsme konec křivdám, které po staletí pokořovaly náš lid. Zrušili jsme monopol bohatství a rodu na všechny významné úřady ve státě i v církvi a v armádě francouzského státu a prohlásili jsme toho nejubožejšího za rovno tomu nejvyššímu v zemi. Vybojovali jsme si svobodu a dali jí i otrokům. A odkazujeme světu, aby přišel a stavěl na naději, kterou jsme my stvořili. To je víc, než vítězství v bitvě. Dokonce víc, než všechny útočící armády v Evropě. To je inspirace, pro touhu a sen všech lidí v celém světě. Je to výkřik svobody."

Christianovi vyschlo po jeho slovech v krku. Najednou mu ho bylo líto. Uvědomil si, že i ta nejušlechtilejší myšlenka se dá za kratinký čas zvrhnout v naprostou hrůzu. 

Dantonův osud byl ovšem zpečetěn a hned druhý den putoval pod ostří gilotiny. Na smrt šel hrdě a snažil se nedat na sobě znát strach. 

Poznámky pod čarou: 

Něco málo o Georgesovi Dantonovi a Camillu Desmoulinsovi

G. Danton

Myslím, že zde fakt nebudu psát kdy a kde se narodili, protože to nevím ani já. Nepovažuji to za důležité. Tudíž nechápu, proč se to v hodinách dějepisu učí. Není lepší vědět, co všechno vykonal třeba Karel IV. místo toho v jakém roce se narodil? Ale zpátky k tématu.

Robespierre, Danton, a Desmoulins byli kámoši už od školy. Všichni tři vystudovali práva a společně s La Fayettem a Maratem zažehli revoluci. Danton nejenom že zavedl klub Kordiliérů, ale opravdu hlasoval pro smrt krále (již jsem psala), ale významně se podílel na svržení monarchie a zasadil se o založení nové vlády, ve které figuroval jako ministr spravedlnosti. Dokonce opravdu založil soud, který ho nakonec poslal na smrt. To jen tak ve zkratce.

Danton měl časem vraždění plné zuby a protože měl smysl pro spravedlnost, chtěl zajistit obžalovaným presumpci neviny. Především chtěl, aby se lidé soudili na základě důkazů a ne, že se na někoho ukáže prstem. To totiž do té doby takto probíhalo. Když stanul před soudem, neměli na něj nic. Danton velmi dobře odolával soudnímu tribunálu a měl obrovskou podporu Pařížanů. Bohužel mu to nebylo co platné. Na gilotině skončila i jeho manželka a dokonce i manželka jeho přítele Desmoulinse. A to byl Robespierre navíc kmotrem jejího syna. Jak je vidno, když něco Maxík dělal, tak to dělal sakra pořádně a vzal to rovnou z gruntu. 

PS: Dantonova řeč u soudu, kterou jsem sem napsala, je autentická.

C. Desmulins

Velká postava francouzské revoluce. Mohla jsem se o něm zmínit už dřív, ale těch postav je tak mnoho, že se mi to do toho příběhu jednoduše nedá vše namontovat. Ale je určitě potřeba ho zmínit.

Významný Kordiliér, který údajně jako první dostal nápad napadnout Bastilu. Ale to není historicky doložené, takže je to spíš legenda říká...

Tento člověk naučil lidi nosit kokardy. Měl velmi plamenné projevy a při jednom z projevů své posluchače vyzval, aby se označili. Utrhl lístek ze stromu a dal si ho za klobouk. No a pak přišly kokardy. 

Lidi ho měli rádi, a tak ho zvolili do Konventu, kde hlasoval pro smrt krále. Snažil se usmířit s Gerondisty (ehmmm tohle je tak složité téma, že to popřípadě vysvětlím na požádání. I to, co je to konvent). Robespierre ho zprvu chránil, ale když si milý Camille pustil hubu na špacír a začal Jakobíny veřejně kritizovat, tak si pod sebou podepsal ortel. Popravený byl ve stejný den, jako jeho kámoš Danton. Soud ho poslal na gilotinu, protože údajně chtěl vrátit monarchii. Ale to byl jen další nesmysl. Stejně jako Danton už rozhodně nestál o déle trvající teror a docházela mu s Robespierrem trpělivost. 

Když šel Camille na gilotinu, zvolal do davu: „Toto je odměna pro prvního apoštola svobody. Stvůry, které touží po mé krvi, mě dlouho nepřežijí". A měl pravdu.

Jeho manželce, která šla na gilotinu asi o dva týdny později, bylo pouhých 23 let.