„Revoluce?" zopakoval nevěřícně Christian, když tu najednou viděl, jak se obrovský dav lidí až agresivně dere z míčovny ven. Vzal muže, vedle kterého klečel a snažil se ho zvednout. Práce to byla skoro nemožná, protože do něj stále někdo narážel.

„Oni nás snad ušlapou!" křičel Christian a snažil se pacienta chránit svým tělem. Dav neviděl a neslyšel. Byl jako stádo zdivočelých koní, kteří touží po jednom. Po pomstě a po vyřízení si účtů se šlechtou, církví a hlavně s králem. Christian vzal muže za límec košile a snažil se ho odtáhnout od zfanatizovaného davu pryč. Odtáhl ho na schodiště a začal kontrolovat, jestli je v pořádku.

„Jak vám je? Jste v pořádku?" strachoval se. Dveře, kterými dav procházel ven na ulici vpustili do míčovny alespoň závan čerstvého vzduchu. V budově tedy už nebylo tak moc vydýcháno.

„Nic mi není chlapče. Děkuji." řekl muž a postavil se. Zhluboka se nadechl a povolil si límec u saka. „Konečně se můžu nadechnout. Vy jste doktor?" 

„Ano, to jsem." přitakal Christian a pomohl mu na nohy.

„Tak to se tu moc nezdržujte a běžte za nimi. Budou vás potřebovat, to mi věřte. Dnes v Paříži poteče krev." 

„To snad ne. Proč by někoho zabíjeli? Stačí jen, když král svolá znovu Generální stavy a třeba se už tentokrát něco vyjasní a vyřeší."

„Mladíku, vy jste ale naivní. Pamatujte si jedno - zoufalý lidé nemají žádné slitování. Oheň, který tu celou dobu v tichosti dýmal se právě rozhořel. A není to jen tak ledajaký oheň, je to přímo požár nenávisti lidu k monarchii. Upřímně řečeno, nechtěl bych být teď v kůži šlechtice. Jednou, se jich všech zbavíme. Volnost, rovnost a bratrství. To je to nejdůležitější, čím se teď budeme řídit." řekl až fanaticky starší muž a Christianovi projel po zádech mráz. Vždyť i on a jeho rodina jsou šlechtického původu. Co teď s nimi bude? Celý život se chovali k lidem hezky, pracovali a protože patřili k nejnižší možné vrstvě šlechty, platili i daně. A nyní mají být nepřáteli státu? 

„Na co tu ještě čekáte? Běžte za nimi!" probral ho z přemýšlení Jakobín. Christian sebou trhl. Musel opět přijít k sobě, protože ho jeho slova dosti vyděsila. Nechal muže, mužem a vyběhl z míčovny na ulici. K jeho úžasu se k Jakobínům, kteří vyšli z míčovny do ulic přidávali nadšeně i ostatní Pařížané a s velkým jásotem a nadšením je vítali. Bylo úplně jedno, jaký byl dotyčný pohlaví - jestli muž, nebo žena. Všichni si z domů brali hrábě, motyky, nebo kosy a dali se na pochod směrem k Invalidovně. Ze sta lidí se během chvilek stávalo tisícihlavé rozzuřené a odhodlané vojsko. Jak pochodovali městem, přidávali se další a další občané. Christian to sledoval s otevřenou pusou. Ještě nikdy nic podobného neviděl. Kráčel za davem a snažil se na sebe pokud možno moc neupozorňovat. Stále měl v hlavě otázku, co s ním a s jeho rodinou v tuhle chvíli asi tak bude. Pohrával si dokonce i s myšlenkou, že by měli raději opustit Paříž, nebo dokonce i celou Francii. 

Velitel Bernard - René Jordan de Launay seděl v jedné z kanceláří, které se v budově Invalidovny nacházeli a vařil si čaj. Den pro něj začal jako každý jiný a protože nebylo moc co dělat, kopal se tak trochu do zadku. Korespondenci, která čekala na vyřízení už vyřízenou měl, a tak trochu přemýšlel, že by dnešní službu zapíchl o pár hodin dřív a šel by si ještě domů na pár chvil lehnout. 

„Máme nějaké zprávy z Ameriky? Jak jde Američanům ta válka za tu jejich slavnou nezávislost, ve které jsme už utopili tolik peněz? A co ti domorodci? Už se s nimi vypořádali?" zeptal se Launay svého písaře, který seděl za stolem.

„Zatím nic, pane. Pošta teď chodí docela opožděně. Zprávy nechodí zrovna včas."

„Proč? Co se děje? Na Francouzskou poštu bylo vždy spolehnutí." podivil se Launay a napil se čaje.

„No, víte pane, chybí jim koně. Mají nedostatek koní, a tak pošta vázne." odpověděl mu písař trochu zbrkle.

„Koně? Proč by jim měli chybět koně?" podivil se velitel a hodil po svém písaři naprosto nechápavý a překvapený výraz.

„Protože je snědli. Mají hlad." odpověděl mu mladý písař a sklopil při tom zrak.

„Mají hlad? Cože? Sežrali své koně? A co armáda? Ta své koně taky snad žere?" řekl nasupeně Launay a naštvaně se opřel o stůl.

„Armádě koně chybí také, pane. Když by většinu z nich nesnědli, umřeli by hlady jak vojáci, tak koně. Denně umírá dobytek protože pro něj není dostatek sena a ovsa. Je hlad pane."

Jen, co to mladý písař dořekl, ozval se odkudsi z venčí poplašný zvon. Do kanceláře se přiřítil voják. Byl celý udýchaný a vypadal, že je v naprostém šoku. 

„Veliteli Launayi, děje se něco děsivého! Pařížané, oni... oni... oni se zbláznili." blekotal.

„Co mi to tady povídáte vojáku? Kdo se zbláznil?" nechápal velitel.

„Raději se podívejte z okna." pípl voják a podíval se vystrašeně k nejbližšímu oknu. Velitel Launay se vydal k místu, na které koukal a z okna vyhlédl. To, co viděl ho šokovalo. Před Invalidovnou stála snad celá Paříž a z pohledů, které občané ve tvářích měli šla hrůza.

„Dobrý Bože..." špitl Launay šokovaně. „DO ZBRANÍ! BRAŇTE INVALIDOVNU!" rozkázal okamžitě. Než se ale stačili váleční veteráni, kteří v Invalidovně pobývali stihli vyzbrojit, Pařížané vtrhli na nádvoří Invalidovny a dobývali se vší silou do skladu se zbraněmi. Pár vojáků se ozbrojit stačilo. Mířili na lid své muškety a čekali na pokyn k palbě. Launay to vše  s hrůzou sledoval a nebyl schopen se ani pohnout, natož vydat rozkaz. Byl bílý jako křída a celý se třásl.

„Pane, už můžeme střílet?" zeptal se ho jeden z vojáků, kterému to dlouhé čekání na pokyn k palbě se zdálo podezřele dlouhé. Launay neodpověděl, jen dál šokovaně zíral na běsnící Pařížany, kteří se snažili otevřít sklad se zbraněmi.

„Pane, tak co máme dělat? Čekáme na vaše rozkazy." zkusil to voják znovu, ale stále žádná odpověď.

„PANE LAUNAYI! PROBERTE SE! CO MÁME DĚLAT!" zařval voják na svého velitele.

„Bože... Bože já nevím... nevím... asi nestřílejte. Vždyť to ani nejsou vojáci. Nemůžu střílet do obyčejných lidí. Jsou tam ženy a děti pro Boha..." panikařil Launay. „Vyšlete někdo okamžitě nějakého posla do Versailles a uvědomte je v Bastile. Ať nám pro Boha přijdou na pomoc. Já nemůžu dát pokyn ke střelbě... já... já... nemůžu... nejde to."

Jen co to Launay dořekl, dveře od skladu povolili a běsnící dav se zmocnil zbraní. 

„Není v nich žádná munice ani střelný prach!" řekl naštvaně jeden z občanů.

„To tedy jo! K čemu zbraně, když nemáme čím je naplnit?" řekl další.

„Na Bastilu! Srovnáme ji se zemí a propustíme vězně. Vezměte s sebou tyhle děla. Budou se nám dosti hodit. V Bastile je obrovský muniční sklad. Sebereme tam vše co jde a potom směr na Versailles. AŤ ŽIJE REVOLUCE!" ozvalo se odkudsi z davu. Dav zajásal, popadl těžká děla, která byla na nádvoří a vydal se pryč z Invalidovny směrem na Bastilu. 

Launay s hrůzou v očích sledoval fanatický dav, když tu viděl, jak se k němu někdo z občanu přiblížil. Nestihl ani zakřičet nebo se bránit, když mu byla sťata hlava a následně nabodnuta na kůl. Christian oněměl hrůzou. Tohle nejsou lidé, ale krvežíznivá zvířata. Řekl si v duchu pro sebe. Občan, který nabodl Launayovu hlavu na kůl provolával slávu revoluci a celý potřísněný krví začal tančit a skákat.

V Bastile se o povstání a útoku na Invalidovnu již dozvěděli. Pařížský guvernér rozestavit všude okolo vojáky a čekal na rozzuřený dav.

Christian šel Chvilku s davem ale do Bastily se s nimi vydat nechtěl. On a jeho rodina bydleli od tohoto vězení nedaleko. Před Bastilou se od nich trhl a nepozorovaně vběhl k sobě domů.

„MAMI! GINETTE! JSTE V POŘÁDKU?" strachoval se.

„Ale ano, copak se děje? slyšela jsem, že jsou venku nějaké nepokoje" ozvala se matka z obývacího pokoje. Seděla tam s Ginette a pletla.

„Mami, prosím tě. Běž okamžitě do své ložnice a začni si balit. Musíme rychle opustit Paříž. Tohle vážně není dobrý." rozkázal matce a začal sbírat po obývacím pokoji své oblečení, které si chtěl zabalit.

„Nech toho Christiane. Zas až tak hrozné to jistě nebude. Zase děláš z komára velblouda. Tam venku se zbláznilo jen pár lidí. Garda je rozežene a za chvilku bude po všem." odsekla mu matka a dál se věnovala pletení.

„Tam venku stojí celé město a právě přepadlo invalidovnu. Velitel Launay je po smrti. Před mýma očima mu usekli hlavu a s velkou pompou ji nabodli na kůl. V Invalidovně sebrali všechny zbraně a nyní táhnou na Bastilu. Mají děla, mají zbraně a jsou šílení a odhodlaní zabíjet každého, kdo se jim postaví do cesty. Mami prosím, musíme z města pryč." snažil se matce vysvětlit Christian.

„A kam bychom asi podle tebe šli? Nemáme kam jít. A nemáme na to ani peníze. Tady je náš domov. Nikam nejdu. Ginette tu chodí do školy a ty sis už konečně také našel práci." zaprotestovala matka. 

Než stačil Christian cokoliv říci, ozvala se od Bastily tak velká rána, až se zatřepala okna. 

„Je to to tady! Útočí na Bastilu! To byla rána z děla." vykřikl Christian a běžel se podívat z oken. Od Bastily šel dým a výstřel střídal další výstřel.

„Musíme pryč. Ginette, alespoň ty mě poslechni. Prosím, běž si zabalit a jedeme!" obrátil se nešťastně na svou sestru.

„Ve škole nám učitel říkal, že tento den jednou přijde. Prý svrhneme krále a budeme si vládnout sami. Prý potom skončí chudoba a hlad a budeme si všichni rovni. Podívej. Dal mi tohle." Ginette vyndala z kapsy trojbarevnou kokardu, kterou si připla na své šaty. Byla symbolem revoluce. „Budu ráda, když to zlo, které sídlí ve Versailles už nám vládnout nebude. Všechno bude dobré, uvidíš."

Christian na svou sestru šokovaně hleděl. Došlo mu, že jejich učitel musel být někdo z Jakobínů a svým žákům zřejmě vymyl mozky. 

„Myslím Ginette, že zlo se neukrývá ve Versailles, ale v řadách lidí, kteří si říkají Jakobíni." pronesl zdrceně.

...   

Zapadalo slunce, když se král Ludvík XVI. vracel na koni z honu. Smrákalo se a on se vracel s nepořízenou. Nepodařilo se mu ulovit absolutně nic. Jeho lovecká družina šla krokem a o něčem se neustále bavili. Lovečtí psi pobíhali kolem a štěkali. Ludvík byl smutný. Ne tak ani z nevydařeného lovu, ale ze situace, která jeho zem postihla. Nenáviděl vládnutí a králem se nikdy stát nechtěl. Další a další jeho vladařský neúspěch ho jen srážel a doháněl do depresí. Už si ani nepamatoval, kdy naposledy se plnohodnotně vyspal. Neúspěch Generálních stavů mu dělal velké starosti. Snažil se svízelnou situaci své země opravdu řešit, ale připadal si na to sám. Neuměl přesvědčit ministry o svých reformách a připadal si, že řešení finanční krize a hladu je zkrátka nad jeho síly. Ať udělá, co udělá, stejně to bude vždy špatně. Nikdo ho z jeho rádců a ministrů neposlouchal a nakonec ho stejně všichni přehlasovali. Kéž by se králem nikdy nestal. 

„Nejsem dobrým králem." špitl si pro sebe. Bál se, co přijde zítra a trápilo ho, že ho jeho vlastní lid nenávidí. 

„Nebojte se veličenstvo. Zítra určitě něco chytíme." snažil se ho povzbudit jeden z jeho lokajů. Ludvíka to naštvalo. Měl dost veškerého podlejzání a intrik, kterými byl dvůr ve Versailles úplně prošpikovaný. Nenáviděl to tam. Ani se na lokaje nepodíval a raději pobídl koně do rychlejšího kroku. Nedíval se na cestu. Hleděl smutně na své ruce a když zvedl hlavu, viděl, jak se k nim žene posel.

„Veličenstvo, veličenstvo! Mám hrozné zprávy z Paříže." řval posel ještě za běhu. Zastavil zpoceného koně těsně před královskou družinou a nemohl popadnout dech.

„Veličenstvo! Lid Paříže se vzbouřil. Vedl je nějaký Robespierre a La Fayette. Oni dobyli Bastilu! Vězně propustili a guvernéra popravili."

„A co Invalidovna? Ta stojí?" vyhrkl ze sebe Ludvík.

„Ano veličenstvo. Ale Bastila padla. Vzali všechny zbraně a munici. A mám podezření, že v nejbližší době potáhnou sem na Versailles. Oni chtějí vás, veličenstvo."

Ludvíka zamrazilo až v kostech. V krku mu vyschlo a ochromila ho hrůza a panika. Absolutně netušil, co má v danou chvíli dělat.

„Jsem král, nemůžou mě jen tak zatknout." bránil se Ludvík

„V Paříži vznikla před nedávnem skupina lidi, kteří si říkají Jakobíni a oni vyhlásili Francii za Republiku. Jde sem celá Paříž a všechny okolní městečka a vesničky se přidávají. Bojím se, že tohle je konec vaší královské dynastie."

Poznámky pod čarou: Dobytí Bastily

Pevnost jménem Bastila padla 14. července 1789. Tímto dnem začala Velká Francouzská revoluce. Dnes je ve Francii 14. červenec státní svátek, takže když byste jeli v tento den do Paříže, moc věcí si tam nekoupíte. Většina obchůdků bude mít zavřeno.

Bastila byla pevnost a vězení. Když ji Pařížané napadli, bylo v ní jen sedm vězňů. O vězně ale absolutně nešlo. Lid se chtěl vyzbrojit. Bastila byla v průběhu revoluce úplně rozebrána a nezůstal po ní ani kámen na kameni. Při dobytí a rabování této budovy se také našli záhadné záznamy o muži se železnou maskou, který byl v Bastile údajně vězněn. Dodnes je tato záhadná postava objektem spekulací a konspiračních teorií, protože se vůbec neví, o koho šlo a proč nosil železnou masku. 

Mezi nejslavnější vězně Bastily patří bezesporu Markýz de Sade. Spisovatel, kterého slabším povahám opravdu číst nedoporučuji. Podle jeho příjmení totiž vzniklo dokonce i slovo Sadismus.

Kokardy:

Staly se symbolem revoluce a každý správný revolucionář je nosil. Vymyslel je La Fayette a přivedl na svět slavnou francouzskou trikolóru - modrou, bílou a červenou. Barvy, které se objevily i na francouzské vlajce, která se od dob revoluce používá ve Francii dodnes.

Další kapču máme za sebou. Tak držte Christianovi palce, ať tuto hroznou dobu přežije ve zdraví.

Pa pa a revoluci zdar.

L.