Nad strmým kamenitým údolím se mrtvolně vznášel šedivý dým. Stoupající vzhůru k obloze se nechával unášet neutichajícím divokým větrem na všechny strany. Hrobové ticho, jež celou okolní krajinu pokrývalo, se zdálo býti téměř ohlušující. Dříve zelenající se travina byla nyní ušlapána mnoha tvrdými koňskými kopyty a potřísněna rubínově zbravenou tekutinou.

Jediným zvukem, nesoucím se skrze mrtvolně opuštěné bojiště, bylo vřískání nenasytných krkavců těšících se z vydatné hostiny, jež jim lidská krutost štědře připravila. V obřích černých houfech se slétali k nehybně ležícím tělům, z nichž surově odtrhávali čerstvé kusy masa.

Vlci, Kočky, jezdci i obyčejní vojáci. Obě válečné strany si vyžádaly hromady obětí, a přece válka neměla žádného vítěze. Výsledkem byla pouze bezútěšná zkáza, jež se rozprostírala všude, kam jen lidské oko dohlédlo. Jedině smrt se mohla z bezcitnosti, jež byla stále trpce cítit ve vzduchu, radovat.

Opuštěný mladý muž sklánějící se uprostřed vypálené planiny nad neživým tělem mahagonově temné Kočky se s bezradným výrazem rozhlížel okolo sebe. Z hluboké rány na rameni mu vytékala karmínová krev, jež okamžitě barvila jeho na cáry potrhané oblečení do ruda. Nedávající najevo ani kapku bolesti stále neúprosně doufal, že se jeho nehybná spřízněná duše nějakým zázrakem probere k životu. Slzy stékající po jeho tváři dopadaly na pomalu chladnoucí zvířecí tělo, které leželo na popelem zaprášené zemi.

Cítil, jak se jeho srdce pomalu lámalo na kusy. Celistvost jeho duše se pod náporem stesku a beznaděje tříštila v hromadu ostrých střípků.

Kdysi dávno věřil v lepší budoucnost. Měl naději, že se stane úspěšným jezdcem a po boku své Kočky zažije mnohá dobrodružství. Díky ní poznal, co to znamená pravé přátelství a oddanost. Ukázala mu správnou cestu a on se ji rozhodl důvěřivě následovat.

Dnešním dnem však pochopil, že je všemu konec. To, co doposud znal, se již zdálo býti dávnou minulostí. Jeho plamen naděje tímto momentem navždy uhasl.