,,Drahá Fernelis Aislenn,

dovol mi, prosím, pro začátek pronést pár úvodních, motivačních slov. Nechci Tě nijak zdržovat či napínat. Pouze bych byla ráda, pokud bys na má slova pamatovala a řídila se jimi.

Každá cesta někde začíná a jinde zase končí. Mnohé cesty se protínají, jiné klesají dolů a některé z nich vedou vzhůru - ke slávě, bohatství, úspěchu a štěstí. Je jen na nás, jakou z nich si vybereme. Mnohdy nám osud do cesty postaví nelehké překážky. My je však dokážeme zdolat. Uspějeme, překonáme je. Všichni toužíme po tom, vzrůstat a stávat se lepšími a lepšími. Tímto dopisem bych Ti ráda sdělila, že jednou z těch cest se právě od nynějšího okamžiku vydáváš.

Ano, tušíš dobře. S upřímnou radostí a potěšením na srdci Ti oznamuji, že jsi byla přijata mezi Kočičí jezdce! Za jezdce si Tě vybral černý kocour, Stín. Otevřela se Ti tím cesta k nejlepším možnostem. Nalož tedy se svým životem tak, jak nejlépe dokážeš. Věřím, že z tebe bude skvělá Kočičí jezdkyně.

S láskou a přáním hezkého večera

Její Kočičí výsost
Morrigan Orisis of the Sun"

Dočetla jsem dopis a nevěřícně na něj zírala. Cože? To nemůže být možné!? Já jsem přijata?

,,No, Fernelis," zaradoval se taťka nadšeně a během několika okamžiků mě prudce objal. ,,Gratuluju ti! Já věděl, že to dokážeš. Věřil jsem ti."

Za pár sekund se k nám připojila i matka. ,,U všech Koček, já tomu nemůžu uvěřit," kroutila ohromeně hlavou. Oba dva mě pyšně objímali, přičemž neustále dokolečka opakovali, jak je to neuvěřitelné a nečekané. Také mi blahopřáli, uklidňovali mě a kdoví co ještě.

Já se mezitím snažila tuhle skutečnost rozdýchat. To není možné. Prostě není. Já jsem přijata? Jako vážně? Nestala se někde náhodu chyba? A kdo je ten Stín? Proč si vybral zrovna mě?

,,Mami, já tomu uvěřit taky nedokážu," vydechla jsem nakonec. Na více slov jsem se nezmohla. Poté jsem se jim pokud možno co nejšetrněji vymanila z drtivého sevření a svalila se na koženou pohovku. Než vstřebám tuhle novinku, bude to nejspíš nějakou dobu trvat.

Taťka s mamkou se mezitím mezi sebou začali hašteřit o tom, jak tuhle nečekanou a zlomovou událost oslavíme.

,,Lorcane, nechme to na zítra," přesvědčovala mamka taťku. ,,Fernelis vypadá hodně unaveně, měli bychom ji nechat si odpočinout."

,,Kdy je lepší slavit než tehdy, když je událost nejčerstvější a nejžhavější? Fernelis to snad zvládne, ne? Není už žádné malé děcko," odporoval jí taťka plný nadšení a začal z kuchyně nosit skleničky na přípitek.

,,To není, ale i tak pro ni byl dnešek vyčerpávající," zastávala se mě matka. Nejspíše jí však došlo, že jejich hádka je naprosto zbytečná. Celá ta jejich oslava záležela na mě. Pohlédla mi tedy do očí a otázala se: ,,Nebo jak bys to chtěla ty, Fern? Cítíš se dobře na to, abychom slavili ještě dneska večer?"

Jak jsem se cítila já? K smrti vyčerpaná, myšlenkami úplně někde jinde, avšak zároveň nadšená a plná energie. Nevěděla jsem, co přesně tahle změna znamená. Možná to bude nějaký posun k lepšímu. Třeba se mi tímhle otevře nová a snad i lepší kapitola mého života. Také to však může znamenat akorát nějaké potíže. Co když nebudu jako Kočičí jezdkyně dostatečně dobrá? Co se stane, když zklamu? Vyhodí mě z výcviku anebo dokonce i ze země?

,,Tati, určitě to s vámi někdy moc ráda oslavím," promluvila jsem po chvilce ticha. ,,Dneska se ale úplně necítím ve své kůži, takže bych to nechala na jindy." Omluvně jsem na něj pohlédla a doufala, že se příliš neurazí. Chvíli vypadal lehce zaraženě a zklamaně. Po pár vteřinách však nejspíše pochopil, jak se musím cítit a pokýval hlavou.

,,Dobře, máte pravdu. Bude lepší, když to necháme na později," přitakal. Vděčně jsem se na něj usmála. Potřebovala jsem momentálně trochu soukromí a nějaký čas na to, než si v hlavě přerovnám všechno to, co jsem se během dneška dozvěděla.

***

Sál byl narvaný snad k prasknutí a já se mezi lidmi prodírala ke stolu, u kterého seděla matka. Vedla horlivý rozhovor s menší skupinkou lidí, z nichž jsem od vidění znala možná tak polovinu.

,,Pardon, omlouvám se," mávla jsem rukou k postarší paní, která si stěžovala, že jsem jí přišlápla lem svátečních šatů. Nevěřícně zakroutila hlavou.

Když otec prohlásil, že můj největší životní úspěch musíme oslavit, nikdy by mě nenapadlo, že se z toho rozhodne udělat takový cirkus. Očekávala jsem menší oslavu, na kterou přizve pár známých. Rozhodně jsem ani nedoufala v to, že by se uráčil pozvat snad půlku Asterie. Proboha proč?

Na tuhle otázku jsem však odpověď znala až moc dobře. Sláva. Propagace. Vychloubání. Tohle byly důvody, proč se můj otec rozhodl investovat do tak obrovské oslavy. Chtěl zazářit, vyzdvihnout naši popularitu a úspěch. Potřeboval si upevnit své už tak dosti uznávané postavení.

Aby se však neřeklo, z oslavy mého přijetí udělal veřejnou akci, na které byli představeni všichni čtyři letošně noví budoucí Kočičí jezdci. K mému zklamání se jedním z nich stal i Sorin. Počítala jsem s tím. Nepochybovala jsem o tom, že někdo, jako byl on, by nebyl přijat. O jeho věrnosti vůči Slunci a královně Morrigan neexistovaly pochyby. Svým způsobem se v mnoha věcech podobal své sestře. I ona oplývala až neuvěřitelnou oddaností vůči symbolům Asterie.

Další dva z vybraných jsem neznala. Jednalo se o menší urostlou dívku a vysokého pohledného chlapce. Oba na mě působili jako čestní a loajální lidé. Zatím jsem se však se seznamováním s nimi neobtěžovala. Stejně mě následující čtyři měsíce čeká samostatný výcvik s mistrem. Až jej dokončím, teprve potom se s nimi setkám. Nechtěla jsem si tedy prvotní reputaci zkazit již dnes. I tak jsem totiž měla jisté, že jeden z nich, konkrétněji Sorin, mě rád mít nebude.

,,Á, Fern, tak tady jsi," rozzářil se matce celý obličej, jakmile mě zahlédla přicházet. Postavila se a jednou rukou mě napůl objala. Pozdrav jsem jí opětovala, přičemž jsem očima přejela po mamčiných spolusedících. Jednalo se především o ženy v postarším věku, nejspíše matčiny kamarádky anebo známé. Zahlédla jsem mezi nimi ale i pár jedinců mužského pohlaví. Všichni si mě se zájmem prohlíželi a okukovali. Tahle situace mi nebyla opravdu nějak extrémně příjemná.

,,Nechceš se s našimi hosty seznámit?" vyzvala mě bez okolků matka a už mě popostrkovala směrem k ostatním. Úšklebek, který se mi pomalu dral na tvář jsem rychle zamaskovala falešným úsměvem.

,,Jasně, mami," naladila jsem pozitivní tón hlasu a poté se nechala představit každému z nich zvlášť. Jejich jména mi však prošla jedním uchem tam a druhým zase ven. Ani jedno z nich jsem si nebyla schopna zapamatovat, a tak jsem se pouze snažila přikyvovat a působit vychovaně. To se mi na můj vkus, řekla bych, poněkud dařilo. Etiketa a zdvořilost nikdy nebyly mojí silnou stránkou. Mnohdy jsem se nechávala ovlivňovat svými emocemi, což ne vždy dopadalo úplně dobře.

Naštěstí jsem měla ne zrovna dvakrát příjemné seznamování rychle za sebou. Jak už to u lidí matčina věku totiž bývá, nechávají se až moc jednoduše strhnout do bouřlivé diskuse. Tím mě z jejich kolektivu dočista vyřadili. Nijak mě ten fakt netrápil. Spíše jsem jej využila ku svému prospěchu a potichu se vzdálila z matčina dohledu. Zaplula jsem do davu a očima pátrala po Gianně. Věděla jsem, že ji sem otec pozval, avšak zatím jsem ji ještě neměla příležitost spatřit.

Ani jsem si neuvědomila, že jsem se během pátrání po Gianně přiblížila k východu ze sálu. Možnost, dostat se z téhle hromady natlačených lidí, byla až moc lákavá. Jeden krok, druhý. Pravou rukou jsem vzala za kliku a nenápadně se ohlédla za sebe. Vzduch se zdál čistý. Teď nastala moje příležitost.

Otevřela jsem dveře a proklouzla jimi ven na menší dvorek, který se rozprostíral před sálem. Ze všech stran jej obklopovaly vysoké domy a tlusté kmeny stromů. Ofoukl mě chladnější pozdně večerní větřík, a tak jsem si světle zelený kabátek přitáhla blíže k tělu. Potichu jsem za sebou zavřela vstupní dveře a poté se skrze volné prostranství vydala k lavičce, o níž jsem věděla, že se nachází hned za rohem. Štěrk pod mýma nohama posměšně křupal. Měla jsem pocit, jakoby na mě svými hlasitými zvuky chtěl upozornit všechny, kteří se nacházeli několik Kočičích skoků dokola.

Zřejmě kvůli právě své nedbalé hlučnosti jsem byla opravdu nepříjemně překvapena, jakmile jsem vyšla zpoza rohu. Na lavičce jsem totiž spatřila sedět pět shrbených chlapeckých postav. Někteří z nich jenom postávali kolem. Mezi nimi se nacházel, samozřejmě, Sorin. Nevěděla jsem, co mám dělat. Zatím si mě ani jeden z nich nevšiml, jelikož byli zabraní do něčeho velmi důležitého. Přimhouřila jsem oči, abych mohla lépe zaostřit. Poté jsem nevěřícně povytáhla obočí a několikrát zamrkala. Ano, nejspíše jsem viděla správně. Jeden z nich držel v pravé ruce pytlík s rozdrobeným listovým práškem. Nevěděla jsem, o co přesněji se jedná, avšak alespoň obrazně jsem měla jasný důkaz toho, že jsem se ve své domněnce nemýlila, zanedlouho před sebou. Další v kruhu totiž rukou trochu hrábl do sáčku a několik drobků zeleného prášku si vložil na malý papírek, který měl položený na klíně. Obsah, který držel v ruce, do něj poté pečlivě vložil a začal jej rolovat do sebe.

Dál jsem se dívat nepotřebovala. Vážně jsem netoužila po tom, vidět, jak tady moji vrstevníci požívají drogy. Otec mi jednou o drogách vyprávěl. Tvrdil, že je to svinstvo, kterého bych se nikdy neměla ani dotknout. Když jsem si to v hlavě ale po uplynulých dnech srovnala, během zkoušky mi byla, stejně jako všem ostatním, jedna z drog podstrčena. Znechuceně jsem nad myšlenkou zavrtěla hlavou a pomalu začala couvat pryč od celé té podivné scény přede mnou. Jakmile jsem byla dál z dohledu, zastavila jsem se.

Jelikož jsem vždy byla tak nějak odstrčená z davu, neměla jsem ani tušení, že by někdo tak mladý měl potřebu dávkovat do sebe tenhle hnus. A už vůbec by mě ani nenapadlo, že někdo, jako byl Sorin, by se uchýlil k užívání něčeho tak nebezpečného. Popravdě mi to ani trochu nedávalo smysl. Vždyť on se přece vždy snažil být vzorným a uznávaným obyvatelem Asterie! Proč tedy nyní místo toho, aby slavil své přijetí, toužil dostat se pryč z reality?