,,On není zlý, jenom jste si prostě nesedli," snažila se Gianna obhájit Sorina.

,,Vždyť mi ani nedal prostor k tomu, nějak se s ním seznámit," oponovala jsem jí.

,,Hele, já nevím. On tě prostě moc neřeší," pokrčila rameny.

,,Však já jej taky ne," uzavřela jsem tohle téma. Nevěděla jsem jenže, jestli to, co říkám, je tak úplně pravda. Ve skutečnosti mě docela trápilo, že se mnou měl Sorin neustále problém. Netušila jsem, čím jsem si jeho nenávist zasloužila. Proč se prostě rozhodl nemít rád zrovna mě? To mi vrtalo hlavou ze všeho nejvíc.

,,Netrap se tím," objala mě Gianna přátelsky. ,,Jestli chceš, můžu s ním promluvit. Třeba toho nechá."

,,Ne, hlavně to ne," zděsila jsem se a odtáhla se od ní. ,,Myslím, že by to ničemu nepomohlo. Spíš by se to zhoršilo."

,,Neřekla bych," stála si za svým názorem. Poté ale spatřila můj unaveně prosící pohled a svolila. ,,No, dobře, dobře. Jak chceš."

,,Díky," oddechla jsem si. To poslední, po čem jsem momentálně toužila bylo, vyvolávat nějaké další problémy.

V tichosti jsme kráčely dál po štěrkem vysypané cestě směrem k městu. Vracely jsme se z menší procházky po nedaleké krajině. Všude kolem nás se rozprostíral hustý listnatý les, ze kterého se ozývalo veselé ptačí štěbetání. I přes pozitivně laděnou náladu všude v blízkém okolí jsem se cítila mizerně.

Dneska se dozvím, jestli jsem u zkoušky uspěla. Jeden jediný den se stane buď mým úspěchem anebo katastrofou. Musím to zvládnout, prostě musím.

,,Hele, Fern, teďka už to nezměníš. Zkoušky jsi udělala, jak nejlíp jsi mohla. Výsledek stejně neovlivníš," konejšila mě Gianna.

Dokázala ve mě číst opravdu hodně dobře, jelikož jsme spolu prakticky vyrůstaly. Byla, a stále i je, moje nejbližší a nejspíše i jediná kamarádka. Přátel jsem nikdy neměla víc, protože jsem odmalička měla domácí přípravu. Nikdy jsem se nestýkala s lidmi ve větším množství a ani se s nikým extrémně nesbližovala. Můj otec se mě snažil vychovat k tomu, abych byla samostatná a nespoléhala se na druhé.

Nyní mi moje osamělost připadala až děsivá. Uvědomila jsem si, jak málo lidem na mě ve skutečnosti záleží a kdo všechno mě doopravdy zná. Faktem bylo, že skoro nikdo. Ta hrstka mých blízkých byla většinou jen moje rodina.

,,Jo, já vím," odpověděla jsem po chvilce zamyšlení. ,,Jenže ty si nedokážeš představit, jak vyčerpávající a stresující to celé je. Celá ta příprava, všechno to pilné trénování a pak najednou... BUM... během několika okamžiků máš zkoušku za sebou a dopadne na tebe taková divná prázdnota."

,,Prázdnota?" podivila se Gianna.

,,Jo," přikývla jsem. ,,Po zkoušce už nemáš pocit, že musíš něco dokázat nebo se snažit něčeho dosáhnout. Prostě to z tebe všechno vymizí lusknutím prstu."

Gianna vypadala, že stále mým dojmům nerozumí. Nezazlívala jsem jí to. Příští rok to snad i ona pochopí.

***

Ve městě bylo téměř prázdno a já se pomalu loudala směrem k našemu domu. Byl pozdní večer, díky čemuž jsem věděla, že doma na mě bude už dávno čekat onen slavný dopis, který mi sdělí, zda jsem se stala během zkoušky úspěšnou či ne. Na jednu stranu jsem se už nemohla dočkat, až dopis otevřu. Na stranu druhou jsem se ale obávala, že to, co v něm bude stát, mě nepotěší.

,,Á, kohopak to tu máme?" vylekal mě náhle ženský hlas, který se mi ozval za zády. Myšlenkami jsem byla úplně mimo, a tak jsem nejspíše dotyčnou přehlédla.

Rychle jsem se otočila směrem, odkud se slova ozvala a udiveně jsem povytáhla obočí. Přede mnou stála sama královna Morrigan. Právě vycházela ze dveří jednoho z domů okolo. Rozhodně poslední osoba, kterou bych zde, na náměstí a ještě ke všemu k večeru, čekala. Bydlela v obrovském sídle na pokraji hlavního města společně s užší vrstvou jejích nejbližších. Bylo tedy nadmíru překvapující, že jsem ji zde potkala.

,,Dobrý večer, Vaše Kočičí jasnosti," pozdravila jsem ji zdvořile a zlehka se uklonila. Nemohla jsem uvěřit tomu, že se mě zde sama Morrigan rozhodla zastavit.

,,Ale, formalitu dej stranou, má drahá. Pro tebe, úžasnou a dokonalou dceru slavného Lorcana Aislenn, jsem pouze Morrigan," usmála se na mě zářivě. Jako vždy byla oblečena výhradně do světlých a blyštivých barev.

,,Jakpak se ti líbila zkouška?" začala se vyptávat zcela nevinně a popošla směrem ke mně. Vzpomněla jsem si na to, co mi tři dny zpátky prozradil otec. Zatnula jsem pevně ruce v pěst, abych jí něco neodsekla.

,,Řekla bych, že v pohodě. Samozřejmě, že jistá si být nikdy nemůžu," pokusila jsem se roztáhnout rty do úsměvu. Nejspíše z toho však vznikl pouze nejistý úšklebek.

,,Ach, skutečně? Tak to jsem vážně moc ráda. Byla by pro mě čest, mít v řadách svých věrných stoupenců další osobu z legendárního rodu Aislenn," pokývala hlavou samolibě.

,,Pro mě by to byla čest též," přivětila jsem a snažila se nedat najevo odpor a znechucení, které jsem cítila.

,,Nebudu tě už ale zdržovat, beztak spěcháš domů," prohlásila znenadání královna a ohlédla se spěšně za sebe.

,,Nene, to je v pohodě," tvrdila jsem opak. Ze všeho nejraději bych se však rozeběhla někam daleko, pryč od Morrigan.

,,Tak se zatím měj," ignorovala mé odmítnutí. Její chování bylo opravdu velice zvláštní.

,,Věřím, že se brzy setkáme," pronesla až s děsivě upřímnou samozřejmostí. Poté se otočila na podpatku a spěšně odkráčela do domku, ze kterého předtím vyšla.

,,Tak asi nashledanou...," šeptla jsem do prázdna, které mě najednou obklopilo. Pohlédla jsem na místo, kde mi zmizela královna z očí a nechápavě zakroutila hlavou. Její dnešní vystupování bylo nadmíru podivné. Neměla jsem však času nazbyt, abych se zabývala něčím takovým, opravdu jsem spěchala domů. Musela jsem se tedy prozatím spokojit s tím, že důvod Morriganina zvláštního chování mi zůstane utajený.

***

,,No, kdes byla tak dlouho?" vpálila mi matka ihned do obličeje, jakmile jsem vystoupala celý náš kmen nahoru a překročila práh dveří.

,,Potřebovala jsem si trochu vyčistit hlavu," odpověděla jsem bez sebemenších výčitek.

,,Nemůžeš být takhle nezodpovědná, Fern. Termíny se dodržovat musí," vyčítala mi matka dál. Snažila jsem se zůstávat v klidu a její zbytečná slova jsem ignorovala.

Potřebovala jsem rychle rozbalit ten dopis. Teď hned. Chtěla jsem to vědět. To, jestli má několika roční snaha byla zbytečná, anebo se vyplatila.

,,Kde je?" vyhrkla jsem, jakmile jsem si zula boty a vešla do obývacího pokoje.

,,Kdo? Co?" snažil se vypadat nevědomě taťka. Seděl v dřevěném křesle, které bylo potažené několika kožešinami.

,,Tati, ty moc dobře víš," stála jsem si za svým.

,,Fern, tady máš," poklepala mi matka zezadu na rameno. Jakmile jsem se otočila, uviděla jsem, že v ruce drží krásně zdobený dopis. Byly na něm všelijaké symboly, většinu jsem ani neznala. Také jej doplňovaly nádherné kresby Kočičích jezdců.

,,To je on?" prohlížela jsem si dopis nedůvěřivě. Otázku, kterou jsem právě položila, jsem ani vyslovovat nemusela. Odpověď mi totiž byla ihned jasná.

,,Zkus ho rozbalit, Fern," vybídl mě taťka, který se mezitím stačil zvednout z křesla a nyní postával zvědavě za mnou.

Dlaně se mi potily nervozitou. Břicho se mi svíralo strachem a zároveň očekáváním. Vzala jsem dopis do ruky a chvíli si jej prohlížela. Nemělo smysl dále vyčkávat. Vše, co rozhodne o mé budoucnosti, právě držím v dlani. Není již možné to změnit. Stačí pouze zjistit, co se skrývá uvnitř. Proto jsem jedním plynulým pohybem dopis roztrhla a otevřela.