,,Jaká byla zkouška?" zeptala se mě matka již poněkolikáté za sebou. Unaveně jsem si povzdechla a snažila se si vzpomenout. Nic. Prázdno. Jako bych posledních pár minut svého života snad ani nezažila.

,,Asi fajn," odpověděla jsem jí a pokrčila rameny. Poslední, na co jsem si pamatovala bylo, že jsem omdlela v sále před pohledy čtyř Koček. A jako fajn bych to rozhodně nenazvala.

,,Asi?" povytáhla obočí a zastavila se.

,,Asi," odvětila jsem a šla dál. Začínalo mi to všechno lézt na nervy. Nesnášela jsem pocit nevědomosti. Tím více mě vytáčelo, že jsem si nemohla vybavit celou zkoušku. Co se tam u všech Koček dělo?

,,Fernelis, mohla bys mi laskavě říct, co se stalo? Něco jsi pokazila? Nebo co?" nechápala stále matka a s každým dalším slovem začala zvyšovat hlas. Tohle mě rozčílilo ještě víc. Když si prostě nemůžu vzpomenout, tak co mám asi dělat? Mám jí lhát?

,,Já nevím, stačí? Nic se nestalo, jenom jsem prostě vyčerpaná. To je celé," odsekla jsem a snažila se nevybuchnout úplně.

,,Fern, uklidni se! Všichni na nás zírají," sykla na mě a chytila mě za paži. Ach, samozřejmě. Já jsem zažívala opravdu nelehkou situaci a moje matka mě bude karát za to, že jí kazím reputaci. Místo toho, aby se mě snažila pochopit!

,,Hele, mně je úplně jedno, že se na nás někdo kouká," opáčila jsem a rozhlédla se okolo sebe. Skutečně se na nás všichni kolemjdoucí na ulici otáčeli. Já jsem ale ten moment sotva dokázala vnímat něco takového.

,,Fern, doma to probereme, pojď," zatáhla mě znovu matka za rukáv od šatů. Byla viditelně nervózní z toho, co si budou lidé kolem nás myslet. Nevýhodou toho, že byla Asterie malá země bylo totiž to, že se zde ihned jakákoliv sebemenší událost rozkřikla rychlostí Slunečního světla.

,,No jasně, mami," vyštěkla jsem na ni. ,,Co kdybys mě prostě chvilku nechala alespoň nadechnout se bez neustálého dozoru? To mi pořád musíš stát za zády a hlídat každý můj pohyb?"

,,Jenom jsem se tě zeptala, jak bylo na zkoušce! To musíš být hnedka protivná?"

,,Asi musím, když nechápeš, co to znamená, že si na nic nevzpomínám!"

,,No, tak promiň, že se o tebe zajímám."

,,Mně nevadí, že se o mě zajímáš. Jenom mě teďka prostě nech chvilku o samotě," ukončila jsem celou naši hádku a rázným krokem jsem se rozešla ulicí pryč od ní. Pryč od všeho toho zmatku a chaosu.

,,Okamžitě se vrať! Fernelis! Kam si jako myslíš, že jdeš?" volala za mnou hystericky matka a snažila se mě dohnat. Lidé na ulici na nás zírali a otáčeli se za námi. Zrychlila jsem do běhu, aby mě matka neměla šanci dostihnout. Vážně jsem neměla náladu na další hádku s ní. Její kroky pomalu utichaly a já běžela ulicí dál směrem k lesu. Již dávno jsem minula náš stromový dům a nyní jsem se ocitala blíže a blíže konci města. Kolem mě již nikdo naštěstí nebyl a matka zůstala někde daleko za mnou. Zpomalila jsem své tempo a rozhlédla se kolem sebe.

Domů zde podstatně ubývalo, přičemž se jednalo spíše o příbytky těch chudších. Ostatní obyvatelé je příliš neřešili, spíše je ignorovali a nechávali na pokoji. Měli stejná práva jako my bohatší, což mi připadalo správné. Nejspíše to bylo jedno z mála rozhodnutí královny Morrigan, se kterým jsem problém neměla. Ostatní její nařízení mi připadala nesmyslná a absurdní. Jedním z nich byla také každoroční zkouška, kterou jsem právě prošla a kvůli které jsem se pohádala s matkou.

Město jsem již nechala daleko za sebou a nyní jsem kráčela po úzké kroutící se pěšině hlouběji do lesa. Všude okolo jsem to znala lépe než své boty. Vždyť zrovna tady ještě nedávno probíhal můj trénink na zkoušku. Smutně jsem si uvědomila, že tohle všechno je již bohužel nevratná minulost. Po dnešním dni už nikdy nebude nic tak, jako dřív. Pokud uspěji, odjedu někam daleko od města, kde mě bude čekat výcvik s mistrem. A jestliže se setkám s neúspěchem, pak opravdu netuším, co se mnou dál bude. Moje rodina bude zklamaná a já si nejspíše budu nucena vybrat nějakou z jiných prací.

Usedla jsem na kládu spadlého stromu a lokty se opřela o kolena. Povzdechla jsem si, jelikož mi pomalu začínalo docházet, jak hnusně a bezohledně jsem se ke své matce zachovala. Něco takového si nezasloužila. Byla mi oporou. Stála při mě. Podporovala mě. A já se jí takhle nehezky odvděčila. Bezdůvodně, zklamaná sama ze sebe, jsem vyjela na někoho, kdo patřil mezi mé nejbližší. Nenáviděla jsem se a proklínala jsem se za ty chvíle, kdy jsem se nedokázala ovládnout.

Hustý les. Strach. Nebezpečí. Smrt? V hlavě se mi mihl drobný náznak vzpomínek. Vzpomínek na co? Rukama jsem se chytila za hlavu a snažila se vybavit si něco víc. Marně. Zase mě obklopovalo to mnou nenáviděné nevědomí. No tak, mysli! Vybízela jsem se.

,,Fern, zapoj mozek," šeptala jsem si sama pro sebe a začala si rukama třít čelo. Neznámé vzpomínky se však vrátit nejspíš nehodlaly. Rozčíleně jsem vstala a kopla do klády. Měla jsem vztek a to hlavně na sebe. Začala jsem chodit dokolečka a stále si snažila vzpomenout. Nic. Prostě zase nic.

Po delší době jsem toho nechala. Nemělo to cenu a akorát jsem se zbytečně víc a víc rozčilovala. Také mě rozbolela hlava a nejspíše nastal čas vrátit se pomalu domů. Vydala jsem se tedy směrem k městu a raději si ani nepředstavovala, co se doma bude odehrávat za rodeo. Otec s matkou budou naštvaní a já se budu cítit akorát tak provinile.

***

,,Můžeš mi to vysvětlit, Fern?" zopakoval svoji otázku otec.

,,Nemám ti k tomu co říct. Omlouvám se," snažila jsem se tento nepříjemný a dlouhotrvající hovor už poněkolikáté ukončit.

,,Takže to, že jsi celou naši rodinu a pověst zesměšnila, ti přijde v pořádku?"

,,Jasně, že ne!" odsekla jsem. Už zase jsem začínala být vytočená.

,,Tak mi laskavě vysvětli, proč jsi ztropila takovou zbytečnou scénu?" vyhrknul nevěřícně.

,,Byla jsem ve stresu a rozčilená," zachovávala jsem alespoň trochu klid. Poté jsem sklopila oči k zemi. Cítila jsem se hloupě.

,,Fajn, to chápu. Ale stejně jsi to nemusela dělat," povzdechl si a zavrtěl nešťastně hlavou. Najednou mi ho začínalo být trochu líto. On za to nemohl, a přesto jsem mu způsobila zbytečné potíže a starosti.

,,Tati, vážně se omlouvám," šeptla jsem nešťastně. Sama jsem byla za svých pocitů zmatená. Chvíli se ve mě vařila krev a najedou jsem měla pocit, že dostanu záchvat lítosti.

,,Každý děláme chyby, Fern. Jen se prostě musíme naučit za ně přebírat zodpovědnost," pronesl hlasem, který nasazoval během každého našeho tréninku na zkoušku. Svým způsobem jsem si oddechla. Alespoň tohle jeho poučování bude přetrvávat i nadále. Dodávalo mi to pocit známého bezpečí a jistoty.

,,Jo, já vím," kývla jsem na znamení, že rozumím.

***

Bylo pozdě večer a já se pozvolna chystala do postele. Pomalu jsem přešla k zrcadlu na dveřích skříně, vytáhla si sponu z vlasů a nechala je spadnout podél hlavy. Poté jsem vzala ze stolku hřeben a začala si je opatrně rozčesávat. Díky jejich neobvyklé hustotě se mi v nich kartáč co chvilku zadrhával. Cílevědomě jsem však pokračovala v činnosti a snažila se ignorovat nepříjemné tahání a škubání. Někdo zaklepal na dveře.

,,Dále," ustala jsem s česáním a pohlédla ke dveřím. Otevřely se dokořán a stál v nich otec.

,,Můžu na chvilku?" optal se. Projela mnou lehce nervozita.

,,Jasně," kývla jsem hlavou jakoby nic směrem k posteli, aby se na ni usadil. Pomalu přešel po místnosti.

,,Chtěl jsem ti jít dát dobrou noc, ale pak mě napadlo...," nedokončil větu a mírně se ošil.

,,Co?" zeptala jsem se nedočkavě.

,,Víš, jak tě rozčilovalo nevědomí po dnešní zkoušce a to, že si na ni nemůžeš vzpomenout?" začal zlehka. Nechápavě jsem na něj zírala.

,,No?"

,,Tak to není rozhodně nic divného. Vlastně je to takhle správně a bylo by nemožné, aby sis na ni pamatovala. Všem, kteří zkouškou projdou, je automaticky mazána paměť. Je to důležité, aby byl princip zkoušky zachován v tajnosti a nikdo jej nemohl předávat dál," odpověděl mi. Chvíli jsem na něj zírala s otevřenou pusou, neschopná slova. Takže to bylo celé jenom jedna velká hra? Organizovaná všemi na vyšších postech?

,,Aha," zmohla jsem se pouze na jediné.

,,Slib mi ale, že to, co jsem ti právě sdělil, nikomu neřekneš. Udělal jsem to pro tvoje dobro, aby ses necítila špatně. Ne pro to, abych zneužil své postavení," pohlédl na mě přísně. Chvíli jsem mlčela a zpracovávala nové informace.

,,Slibuju," zašeptala jsem po pár okamžicích. Skoro jsem jej však nevnímala, jelikož mi v hlavě běžela jediná myšlenka. A ta rozhodně nevěstila nic dobrého.