Obklopoval mě temný a neprostupný listnatý les s hustým podrostem. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Zmatek. Strach. Panika. Nějak tak bych charakterizovala své počáteční dojmy. Popošla jsem o kousek vpřed. Spadené větvičky na zemi při mém kroku zapraskaly. Krajina zela prázdnotou. Žádné zvuky zvířat, šustění stromů a zurčení potoka jsem neslyšela. Jenom ticho. Prázdné a přesto ohlušující. Děsivé a až příliš dobře hmatatelné.

Místo, kde jsem se nacházela, bylo asi nejsvětlejším kouskem přírody v dohledném okolí a les okolo vytvářel svojí hranicí menší prosvětlenou mýtinku. Pohlédla jsem na nebe. Bylo zářivě modré a bez mraků. Slunce pomalu klesalo za stromy. Blížil se večer. To znamenalo obrovský problém, jelikož v noci zde pro mě rozhodně nebylo bezpečno. Žádný obyvatel Asterie by nikdy nechtěl zůstat přes noc venku sám. Bylo to, jako si jít dobrovolně vykopat vlastní hrob.

Na chvíli se mě zmocnil pocit úzkosti. Kudy vede z toho lesa cesta ven? Jakým směrem se nachází Vela? A jak daleko jsem asi od svého domova? Myšlenky se mi v hlavě mísily jedna přes druhou. Pokud bych zde zůstala přes noc, moje šance na přežití by se neuvěřitelně snížily. Neměla jsem tedy na výběr. Moji jedinou možností, jak zůstat do rána živá, bylo dostat se z lesa pryč.

Jak mám ale vědět, kudy jít? Všude, kam jsem pohlédla, se mi zdála krajina stejná. Navíc jsem, kvůli hustotě porostu, viděla jenom na pár kroků před sebe. Nemohla jsem tedy tušit, kudy se mám vydat.

Slunce je odpovědí na všechno! Zazněl mi náhle hlas mého otce v mysli. Ano, přesně tuhle větu jsem slýchávala den co den. Následuj Slunce! Důvěřuj Slunci!

Byla však taková odpověď i řešením této nelehké situace? Co kdybych se rozhodla špatně? Nemělo by náhodou moje rozhodnutí bolestné následky? Nemám náhodou na mýtině zůstat a vyčkat zde do rána?

Pohlédla jsem znovu na oblohu. Slunce viselo na západě a pomalu se začínalo schovávat za nejvyšší špičky stromů. Pokud bych se tedy rozhodla jednat dle svého prvního a asi nejrozumnějšího nápadu, měla bych co nejrychleji vyrazit. Bylo zbytečné čekat na zázrak, který by mi z téhle situace pomohl. Proto jsem se pomalu začala prodírat hustým křovím ve směru, ze kterého zářilo Slunce. Snažila jsem se držet rovnoměrné tempo, které bych případně dokázala udržet i několik hodin. Pokládala jsem za zbytečné se vysílit hned na začátku a poté muset neustále zastavovat a odpočívat.

Jakmile jsem se však vydala na cestu, začaly mnou cloumat pochybnosti. Třeba to nebylo správné rozhodnutí a já teď v tom lese zabloudím. Co když mě už nikdo nenajde?

Zatřásla jsem hlavou, abych nepříjemné myšlenky zahnala a pokračovala dál v prodírání se hustým porostem. Sem tam mě do tváře švihla malá větvička, která mi způsobovala palčivou bolest. Ruce i nohy jsem měla poškrábané, jelikož jsem na sobě měla asi to nejhorší oblečení do lesa - rudě červené sváteční šaty a lesklé botky stejné barvy na klínku. U pasu se mi však v pouzdře pohupoval lehký vrhací nůž. Levou rukou jsem stiskla jeho rukojeť a byla za jeho přítomnost ráda. Cítila jsem se s ním alespoň trochu na tomhle neznámém místě v bezpečí.

Do hlubokých myšlenek jsem byla ponořená natolik, že jsem si skoro nepovšimla pomalých a téměř neslyšných kroků za sebou. Uslyšela jsem je znenadání a byla jsem si téměř jistá, že jsem je nějakou dobu nevědomky ignorovala. Touha zastavit se na místě a otočit se za zvukem mě už začínala ovládat, avšak já si v hlavě připomněla další ze zlatých pravidel, která mi otec vtloukal do hlavy.

Pokud zjistíš, že tě někdo pronásleduje, nedej mu jen tak najevo, že o něm víš. Využij možnosti překvapení a připrav se na případný útok. Tak budeš mít alespoň jednu jistou výhodu na své straně.

Jistým krokem jsem se tedy snažila postupovat dál skrze všechny instinkty, které mi radily otočit se k nepříteli čelem a zjistit, kdo se skrývá ve stínech stromů. Musela jsem vyčkávat. Nervózně jsem svírala rukojeť svého nože. Pokud by měl u sebe nepřítel meč nebo jakoukoliv jinou zbraň, která by mu poskytovala výhodu ohledně boje nablízko, byla bych v pasti. Můj vrhací nůž by mě v téhle situaci rozhodně nezachránil. Nemohla jsem tedy vyčkávat, než se nepřítel přiblíží nebo rozhodne jednat na vlastní pěst.

Náhle se kroky osoby za mnou začaly přibližovat a já již věděla, že nemá smysl dále čekat. Zprudka jsem se otočila, pravou rukou plynule vytáhla nůž z koženého pouzdra a napřáhla se k hodu. Siluetu postavy ve skrytu stromů jsem spatřila ihned. Byla asi deset kroků ode mě. Urychleně jsem zamířila a odhadla sklon hodu i potřebnou vzdálenost. Nůž zasvištěl vzduchem. Po cestě přesekl pár menších šlahounů a větviček, čímž se mírně odvrátil od původní dráhy letu. Svůj cíl však neminul.

Ozval se bolestný vřískot ženského hlasu, načež se neznámá postava sesunula k zemi s nožem trčícím z hrudi. Počkat... ten hlas jsem poznávala. Ne, to nemůže být pravda... NE!!

Rozeběhla jsem se k postavě, která ztěžka oddechovala na zemi. Zbývaly jí poslední chvilky života, jelikož nůž podle všeho zasáhl životně důležité orgány. Ležela na zádech, obličej měla stočený bokem a skrytý ve stínech lesa. Oblečená byla v temně černém oděvu, nasáknutém rudou krví, vysoké boty po kolena měly stejnou barvu. Moc dobře jsem poznávala, o koho se jedná. Panebože!

Po tvářích se mi začínaly koulet horké slzy. Záchvat paniky a čirého zděšení mnou otřásal. Dopadla jsem na zem vedle ní. Ne, co jsem to provedla? Co jsem to udělala? NEE! Uchopila jsem její tvář do dlaní a převrátila jej k sobě.

,,Mami...," zašeptala jsem vzlykavě a přivinula si její tělo k hrudi. ,,Mami!" zařvala jsem do pustého a prázdného lesa, přestože jsem věděla, že mě dozajista nikdo neslyšel. ,,NEE! Co jsem komu udělala?"

Moje matka mi v objetí skuhravě zachrčela. ,,Mami, prosím tě, neopouštěj mě," prosila jsem ji zoufale. ,,Mami, udělám cokoliv. Cokoliv! Jenom tu se mnou, prosím, zůstaň! Prosím!"

Panicky jsem si její tělo přimáčkla ještě blíže do objetí. Mé slzy dopadaly na její mírně vrásčitou kůži, která se pomalu zbarvovala doběla. Zoufale jsem ji mačkala a prosila Slunce o milost. Nechala jsem svým emocím volný průběh a utápěla se v zoufalství, které mi pohled na umírající matku přinášel. To já ji zabila, začínalo mi docházet. Takovou nenávist k sobě jsem snad nikdy necítila. Zavraždila jsem svoji matku!

***

Nastala noc. Matčino tělo již dávno vychladlo a přestalo jevit známky života. Přesto jsem jej však stále svírala v náruči. Emoce ze mě pomalu vyprchávaly. Už jsem se alespoň na chvíli dokázala uklidnit. Další vlna smutku a zoufalství však vždy přišla téměř ihned a já jim znovu a zas propadala. Bolest. Tak neuvěřitelná, avšak skutečná, jakou jsem ještě nikdy nezažila. Únava. Začala se na mě podepisovat. Hlava se mi motala. Oči mě bolely. Já jsem ale chtěla vytrvat. Musela jsem u matčina těla zůstat. Nesměla jsem ji opustit. Rozhodně ne teď, kdy mě nejvíce potřebovala.