Plížila jsem se temnými ulicemi doufajíce, že už nikoho z královniných vojáků nepotkám. Potřebovala jsem urychleně najít Merricka, abychom následně mohli co nejkvapněji opustit hlavní město a vydat se vstříc naší nové budoucnosti.

Stála jsem pod nízkým přístřeškem na rohu dvou křížících se ulic a rozhlížela jsem se kolem sebe. Celé město bylo ponořeno do hlubokého poklidného ticha. Jakoby se snad neodehrály žádné z hrůz, kterých jsem byla dnešní noc svědkem. Nikde nesvítila žádná světla, pouze díky měsíčním paprskům jsem byla schopna rozeznat jednotlivé obrysy budov a stromových domů.

Tiché našlapování přerušilo koloběh mých myšlenek. Prudce jsem se otočila ve strachu, že se jednalo o dalšího z vojáků. Naštěstí to byl Merrick. Rychle, ovšem přesto stále tiše, si to rázoval ke mně se zmatkem v očích. Byli jsme domluveni, že se zde potkáme i s Meirou, kterou jsem měla za úkol zachránit a zároveň také varovat před Lorcanen.

,,Kde je Meira?" tázal se mě ihned poté, co ke mně potichu došel, zatímco si mě starostlivě prohlížel. Byl zřejmě rád, že mě viděl, ovšem v očích se mu zračilo i zmatení.

Zavrtěla jsem smutně hlavou a snažila se potlačit slzy, jež se mi opět draly z očí ven. ,,Měli bychom odtud urychleně zmizet," zašeptala jsem trhaně a zhluboka se nadechla. Nedávné události pro mě byly stále příliš čerstvé, takže jsem o nich nebyla schopna jen tak mluvit.

Nechápavě zavrtěl hlavou. Zmatek v jeho očích čím dál tím rychleji narůstal. ,,Fern, co se stalo?" Snažil se mě rukou zadržet, jelikož jsem se chtěla rozejít pryč. Nechtěla jsem mu popisovat, co se ve stromovém domě událo. Byla jsem si moc dobře jistá, že by to pro mě nebylo jednoduché. Ruce se mi začaly při vzpomínce na bezmocnou Meiru obklopenou vojáky nekontrolovatelně třást. Tiše jsem zaúpěla. Najednou jsem zatoužila být sama. Na chvíli jen zmizet a nějakou dobu nemluvit. S nikým.

S pohledem plným utrpení jsem se na něj podívala. Bylo nesmírně obtížné snažit se zachovávat kamennou tvář, avšak nechtěla jsem mu povědět pravdu. Nedokázala jsem ze sebe téměř vydat ani hlásku. Navíc nám nezbývalo mnoho času. Každou chvíli tudy mohl projít někdo z vojáku či královniných přisluhovačů a já nechtěla opět riskovat život. Meira se obětovala, aby mě zachránila. Nemohla jsem ji zklamat.

,,Musíme jít, Weylyn na nás čeká," řekla jsem namísto odpovědi a sklopila pohled k zemi. 

,,Fern, dobře, a kam chceš jít? Do Elary? Nebo se jen tak poflakovat světem a doufat, že nás Morrigan nikdy nenajde?" odvětil Merrick beznadějně a rozhodil přitom rukama do všech stran. Vzpomněla jsem si matně na nabídku, se kterou přišel Rafferty během našeho rozloučení. Mezitím se odehrálo tolik nečekaných událostí, až jsem na to úplně zapomněla. Zamyslela jsem se nad tím. Raffertyho nabídky jsem si nesmírně vážila, ovšem stále ve mě bodal osten pochybností. Něco jiného bylo, co tvrdil Vlčí jezdec, avšak jak by na naši návštěvu asi zareagoval král Elary, když mu naše královna před chvílí vydrancovala celou vesnici? Nedokázala jsem si tak docela představit, že by nás uvítal s otevřenou náručí. Více se mi tedy po krátkém zamyšlení začala zamlouvat varianta, že bychom se uchýlili do odlehlé pevnosti v horách, o které mi během dnešní noci pověděla Meira.

Už jsem se nadechovala k odpovědi, ale najednou mi došlo, že vlastně nic z toho, co jsem se od Meiry dozvěděla, Merrick nevěděl. Netušil, že ona nebyla moje matka. Neměl ponětí o tom, že mě zachránila před smrtí, protože jsem byla napůl z Asterie a napůl z Elary. A stejně tak nemohl vědět ani o tajné pevnosti v horách, kam jsem chtěla nyní zamířit. Zoufale jsem si uvědomila, že mu budu muset alespoň ve stručnosti říct, co všechno se během dnešní noci odehrálo.

Frustrovaně jsem vydechla. Byla jsem si uvnitř sebe jistá, že bude lepší, když před ním nebudu skrývat žádná tajemství a když bude vědět, jak to všechno doopravdy je. I přesto pro mě však nebylo jednoduché začít mluvit. Srdce s mi bolestivě svíralo, avšak pokoušela jsem se tenhle fakt ignorovat. Začala jsem u setkání s vyděšenou Meirou. Poté jsem mu ve stručnosti popsala náš rozhovor včetně všech nových informací, které jsem se dozvěděla. Zakončila jsem to mým úprkem oknem a příchodem vojáků.

Merrickova reakce na mé vyprávění mě lehce překvapila. Chvíli to vypadalo, jakoby všechno zpracovával. Během celého mého vyprávění pokyvoval hlavou, jakoby to pro něj nebyla žádná novinka, pouze jakoby si potvrzoval již dříve získané vědomosti. Jakmile jsem však domluvila, pokoušel se na své tváři sehrát udivený výraz. Proč by to ale dělal? Tušil snad něco o mé minulosti, aniž by se o to se mnou hodlal podělit? Nebo se mi to snad jenom zdálo? Vzpomněla jsem si, jak mi Meira řekla, že Merrick jí pověděl o mých vzpomínkách na zkoušku. Najednou to všechno dávalo tak trochu smysl. Možná Merrick o mé minulosti věděl daleko více, než bych si jen dokázala představit. Jenže proč by se to přede mnou snažil utajit? Chránil mě snad již od samého počátku našeho setkání?

,,Fern, to je mi moc líto," zašeptal sklesle, zatímco mě objímal okolo ramen, čímž mě přivedl zpět do reality. Chtě nechtě jsem mu objetí oplatila, avšak myšlenky mi stejně po chvilce začaly bloudit jinam.

,,Mělas pravdu, měli bychom odsud rychle zmizet. Pokud královna ví, že nejsi čistě z Asterie, vyhlásí po tobě jistě brzy pátrání," pokračoval klidným hlasem do mých vlasů. Přikývla jsem a pomalu jsem se od něj odtáhla. Pohled do jeho přívětivé tváře mě uklidňoval, ovšem pomyšlení na to, že přede mnou možná stále něco skrýval, mezi námi vytvořilo mělkou propast. Vlastně mi ani nepotvrdil, že to, co jsem mu před chvílí řekla, věděl už dříve. Byla jsem z něj zmatená. Neměli jsme ale času nazbyt, a tak jsem se rozhodla, že se jej zeptám později. Proto jsem pouze neurčitě přikývla a následovala jej, jelikož on už se rozešel směrem, kterým jsme do Vely původně přišli. Měl pravdu. Museli jsme odsud co nejrychleji zmizet.

Ušli jsme pár kroků, když vtom se náhle Velou začaly ozývat zděšené výkřiky. Nejprve se nesly z dáli a bylo jich pár, ovšem každou chvíli se jejich hlasitost i intenzita znásobovala. Vyděšeně jsme se na sebe s Merrickem podívali. Tohle neznamenalo nic dobrého. Buďto královna věděla, že jsem byla ve Vele a svolala pátrání, anebo se jednalo o něco ještě horšího. Ani jsem nechtěla pomyslet na to, co by to tak mohlo být. Mlčky jsme z chůze přešli do běhu. Tak moc jsem si přála být už z města pryč. A pak jsem ucítila mírně štiplavý zápach. Nevěřícně jsem se zastavila a nasála jej ještě jednou. Nyní již byl puch silnější a mně se tak potvrdila prvotní domněnka. 

,,Proč stojíš?" Ohlédl se na mě Merrick přes rameno a taktéž zastavil. Za pár okamžiků však zmatek z jeho očí vyprchal a namísto toho jej vystřídala nejistota. Cítil ten dým také.

Začala jsem se divoce rozhlížet všude okolo sebe. Byla tma, a tak nebylo těžké přehlédnout, odkud se ten páchnoucí dým bral. Nad částí Vely, ve které bydleli Gianna se Sorinem, a kde se nacházel sklad veškeré munice a hořlavin, se zvedal hustý šedivý dým. Tančící ohnivé plameny zde stoupaly vysoko do vzduchu. Jiskry létaly k noční obloze a křik vyděšených lidí se Velou nesl čím dál tím hlasitěji. Nebylo pochyb o tom, že se požár nekontrolovatelně šířil městem dál a dál.

Prudce ve mě hrklo, když mi došlo, jaké nebezpečí Gianně hrozilo. Jakožto její starší kamarádka jsem měla často tendence ji chránit a pomáhat jí. A právě nyní jsem zatoužila po tom, vyběhnout jí na pomoc.

,,Fern, musíme rychle utéct!" Chytil mě Merrick za paži a táhl mě ven z města. Nejspíše v mých očích spatřil odraz myšlenek, na které jsem v tu chvíli pomyslela, a zjevně se mu ta představa ani trochu nezamlouvala. Jenže já jsem Gianně musela pomoct. Byla to moje nejbližší kamarádka. Nemohla jsem přeci dopustit, abych dnešní noc přišla i o ni. Pokoušela jsem se Merrickovi vyškubnout, ale držel mě příliš silně.

,,Pusťte mě!" prosila jsem jej zoufale. Pohled na hořící domy ve mně rozdmýchával vztek a bezmocnost, neboť mi připomínal nedávné události v již neexistující vesničce Aitigy. Přece jsem nemohla nechat Giannu napospas stejnému osudu.

Přimhouřila jsem oči, když jsem proti světle požáru spatřila drobnou postavu prchající z města. Na chvíli jsem úplně zapomněla, že jsem se vlastně pokoušela dostat z Merrickova sevření. Něco se mi na ní nezdálo. Srdce se mi rozbušilo, když jsem si uvědomila, že dívka měla tmavě hnědé vlasy. Muselo se jednat jedině o někoho z Elary.

,,To je Weylyn," pronesla jsem nevěřícně směrem k Merrickovi, jelikož jsem okamžitě rozeznala rysy mladé Vlčí jezdkyně přibližující se k nám. Běžela naším směrem jako o život, přičemž si nás zatím nejspíše nevšimla. Byla až příliš zaměstnaná bezhlavým během. Merrick nedůvěřivě přivřel oči a zahleděl na místo, na které jsem ukazovala. I jemu se na tom všem nejspíš něco nezdálo. ,,Co ta tady pohledává...?" zavrčel si pro sebe zmateně.

Weylyn si nás plně zabraná do běhu o holý život všimla až na poslední chvíli. Nejspíš ji z fyzické aktivity probraly naše nenadálé pohyby. Prudce zastavila několik Kočičích skoků přímo před námi a zhluboka oddechovala. Její rozčepýřené vlasy vlály v nárazovém větru, díky kterému se oheň šířil městem o to rychleji. Chvíli jsme na sebe všichni tři zmateně zírali. Mihotavé světlo plamenů se v jejích očích divoce odráželo. Až nyní jsem si pořádně uvědomila, že tmavovlasou dívku stojící přímo před sebou vlastně vůbec neznám. Byla mi záhadou již od okamžiku našeho prvního setkání, avšak nikdy mi nedošlo, jak moc odlišné povahy by mohla být.

,,Co tady u všech všudy děláš?" zasyčel na ni Merrick zlostně ihned poté, co stihl náhlý sled nečekaných událostí vstřebat. V očích mu nebezpečně zajiskřilo. ,,Neřekl jsem ti copak jasně, že máš počkat ukrytá ve stínech lesa, zatímco my se o vše postaráme?" Udělal několik kroků směrem k ní.

Weylyn mu pohled vytrvale oplácela. Jednou rukou si prohrábla rozcuchané vlasy, jakoby se snad vůbec nic nestalo. Ve tváři se jí rozlil výraz naprostého uspokojení. Trpce se na nás pousmála, jako bychom  snad byli její malé děti, které ještě pořádně nedokáží porozumět okolnímu světu. ,,Nemohla jsem přece smrt matky ponechat bez náležité odplaty."

Ztuhla jsem. S očima rozevřenýma dokořán jsem na ni zírala naprosto neschopná jediného slova. Doufala jsem, že je tohle všechno pouze jeden zlý sen. A pokud ne... Tak snad jsem se třeba přeslechla... Ne, tohle přece nemohla být pravda! V hlavě mi zněl stále dokola její spokojený hlas "Nemohla jsem přece smrt matky ponechat bez náležité odplaty.". 

Zatímco nás Weylyn pozorovala, Merrick se z prvotního šoku probral dříve než já. 

,,Ty... Ty... Zapálila jsi celé město, jenom kvůli tomu, že... " pronesl rozzuřeným a zároveň nevěřícným hlasem Merrick, aniž by dokázal dát dohromady jedinou srozumitelnou větu. V očích se mu pocity střídaly jeden za druhým. Nepochopení. Zlost. Zmatek. Nenávist.

,,Musíme odtud zmizet," přerušila jej rozhodně Weylyn a nervózně se začala rozhlížet kolem dokola. Ovšemže se uprostřed našeho města necítila ve své kůže. A už vůbec ne poté, co v něm rozpoutala požár. Jakmile od nás neobdržela žádnou odpověď, zarazila se a pohlédla mi do očí. 

,,Děláš si z nás snad srandu, že jo? Jak jsi něco takového mohla u všech Koček udělat?" vypadla ze mě první slova poté, co jsem svoje rozzuření tak tak rozdýchala. Nevěřícně jsem zavrtěla hlavou a pohlédla na ni s odporem. 

,,To si copak myslíš, že jsou všichni v téhle zemi stejní jako královna Morrigan? Nemůžeš přece jen tak přijít a zapálit město, kdy se ti to zamane!" přidal se ke mně Merrick, jemuž se s každým vyřknutým slovem zvyšoval hlas. 

Weylyn, která nás stále propalovala pohledem, jen tiše pronesla: ,,Vy tohle nemůžete pochopit. Nezažili jste takovou bolest jako já." 

,,A cítíš se líp, když jsi způsobila bolet tisícům dalších lidí? Máš radost z toho, že jsi nejspíše vyprovokovala Morrigan ještě více?" tázal se jí můj učitel rozzuřeným hlasem, načež se hlasitě rozkašlal. Hladové plameny již byly pouze několik stromových domů od nás a dusivý dým se nám začínal dostávat do plic. Promnula jsem si oběma rukama oči, které mi začínaly bolestivě slzet.

,,Pojďme, musíme vážně zmizet, než bude pozdě," zavelel Merrick rázně navzdory svému rozhořčení a rozeběhl se směrem k východu z města, aniž by se na nás ohlédl zpět. Weylyn se na mě taktéž ani nepodívala, pouze mlčky následovala rychle vzdalující se postavu. 

Už už jsem se k nim chystala bezmyšlenkovitě připojit, když vtom jsem si opět vzpomněla na Giannu. V hlavě se mi promítl až příliš reálně vypadající obraz jejího hořícího domu. Moje nejlepší přítelkyně bezmocně prchající společně se svojí matkou před krutými plameny, které skrz naskrz prožírají jejich obydlí. Hroutící se stavba. Ohlušující rány praskajícího dřeva. Všude okolo rudý oheň šlehající vysoko do vzduchu. Ne, tohle jsem přece nemohla dopustit!

Pohlédla jsem skrze dým na dvě vzdálené postavy, které se komíhali kdesi v dáli. Štiplavý kouř mě již obklopoval ze všech stran, přičemž mě neúprosně pálil v hrudi. Z pálících očí mi po tvářích stékaly slzy. Ačkoliv jsem s naprostou jistotou věděla, že jsem se právě chystala udělat rozhodnutí, kterého budu v budoucnu nejspíše hořce litovat, otočila jsem se prudce na podpatku, a rozeběhla jsem se vstříc zuřivým plamenům - hlouběji do města, směrem k Gianně.

Ahojte všichni!
Jsem mooc ráda, že Vás po dlouhé době mohu opět takhle pozdravit. :D Doufám, že se Vám nová část knihy líbila a že jste tak úplně nezapomněli všechen děj, který se v knize odehrál. Chtěla bych se Vám taktéž moc omluvit za delší odmlku, kterou jsem tady na Wattpadu měla, ale bohužel jsem na psaní neměla vůbec čas a ani chuť. :')

Snad se brzy uvidíme u další kapitoly!
Mějte se krásně a užívejte poslední dny prázdnin! :33

Luness <33