Oběma očima jsem se pokoušela rozkoukat černočernou tmu uvnitř stromového domu, přičemž jsem jako ve snu kráčela ke světlu uhasínající svíčky ležící na podlaze. Měla jsem pocit, jakoby mi snad mělo srdce samým napětím vyskočit z hrudi. Tak moc jsem se bála, co všechno na mě v tomhle domě ještě čeká.

Zalapala jsem po dechu, když jsem po třech nejistých krocích rozpoznala drobnou vyděšenou postavu krčící se v rohu kruhové místnosti. V hrůzou vytřeštěných očích se jí odrážel jediný plápolající plamínek.

,,Fern!?" Zvučný, avšak momentálně tichý, hlas své matky bych poznala kdekoliv, ať už by se třásl sebevíc.

Na nic jsem nečekala a rychle jsem překonala nevelikou vzdálenost mezi námi. Padly jsme si prudce do náručí. Ona mě konejšivě hladila ve vlasech, já jsem stěží zadržovala slzy štěstí a dojetí. Konečně jsem po dlouhé době pocítila pravý pocit bezpečí a úlevy. Má matka byla v pořádku! Měla jsem dojem, že bych snad dokázala samou radostí létat - tak velký mi spadl kámen ze srdce.

,,Mami," zašeptala jsem jí do rozpuštěných bělostných vlasů, které jí spadaly na ramena. ,,Ty jsi v pořádku... Já... Co se to děje?" Nezmohla jsem se na nic lepšího. Setkání s matkou pro mě byl stále velký šok.

Náhle celá ztuhla. Jakoby si snad uvědomila vážnost celé situace. Svaly po celém těle se jí napjaly. Má slova ji probrala z okamžiku štěstí a vlepila jí do tváře pachuť kruté reality.

,,Neměla bys tu být, Fern... Ráda jsem tě viděla, ale musíš rychle pryč," zavrtěla hlavou najednou a vykroutila se z mého objetí. Moji otázku ignorovala. Místo toho se hbitě postavila na nohy.

Nechtěně způsobený závan větru, který při tak rychlém pohybu způsobila, nečekaně sfouknul dohořívající svíčku. Ocitly jsme se v naprosté tmě. Zděšeně jsem se rozhlížela okolo, avšak mé oči si novým podmínkám zatím nepřivykly.

,,Proč, mami? Vždyť jsem tady doma! Co se u všech Koček stalo?" domáhala jsem se naléhavě odpovědí. Úzkost ve mně začínala rapidně narůstat. Moji prvotní radost z našeho setkání opět vystřídal strach a nejistota. Něco nebylo v pořádku a má matka to moc dobře věděla. Něco přede mnou skrývala.

Díky pomalu přicházejícímu světlu z otevřených oken jsem postupně rozeznávala obrysy jednotlivých kusů nábytku. Částečně jsem už nyní také viděla své matce do obličeje. Zděsila jsem se ale při pohledu na bolestivou grimasu, která jí křivila tvář.

,,Za chvíli tu budou... Musíš okamžitě zmizet," vyhrkla nešťastně, přičemž bezmocně rozhodila rukama.

,,Kdo?" nechápala jsem. ,,Mami." Přiblížila jsem se k ní o něco blíže. Toužila jsem na všechno zapomenout, nejlépe uprostřed jejího objetí.

,,Ne... Dost. Neříkej mi tak," zašeptala téměř neslyšně. Pohled sklopila k zemi. Poznala jsem, že se tím snažila skrýt horké slzy, jež jí bleskurychle vyhrkly do očí. ,,Je na čase, abych ti řekla pravdu."

Nevěřícně jsem na ni pohlédla neschopná jediného slova. Začínala jsem být čím dál tím více zmatená. Panika ve mně s každou ubíjející sekundou mrtvolného ticha prudce stoupala.

,,Cože? Já... Mami, nechápu, o čem to mluvíš," nedokázala jsem skrýt narůstající hysterii, která mi kolovala žilami. Vyděšeně jsem se rozhlížela kolem sebe. Vše, co jsem doposud měla, se mi pomalu začínalo hroutit přímo před očima.

,,Fernelis, prosím, vyslechni mě na chvíli," promluvila roztřeseným hlasem, zatímco mi pravou ruku konejšivě položila na rameno. Ačkoliv můj mozek pracoval na plné obrátky, donutila mě tím věnovat jí pozornost.

,,Víš... Ten pocit, když přijdeš o své ani nenarozené dítě bych nepřála nikomu," začala váhavě a zároveň kvapně vyprávět. Bylo na ní vidět, jak pečlivě zvažovala svá slova. Plna napětí jsem nastražila uši. Zřejmě nám nezbývalo mnoho času.

,,Dlouhé časy plné čekání se těšíš na nově příchozího potomka, a tak jakmile se pak dozvíš, že se jej nejspíš nikdy nedočkáš, celý svět je pro tebe najednou tak černobílý. Nevíš kudy kam, začínáš ztrácet smysl života." Smutně potřásla hlavou. ,,Když jsem se proto dozvěděla od jisté přítelkyně, že hledá někoho, kdo by se ujal nechtěného dítěte z Elary, neváhala jsem. Lorcan, který by s něčím takovým nikdy nesouhlasil, byl skoro půl roku pryč společně s pár dalšími Kočičími jezdci - jakoby mi snad konečně přálo štěstí." Na chvilku zavřela oči. Zhluboka se nadechla.

,,Věděla jsem, že nejspíše dělám osudovou chybu, avšak zapřísáhla jsem se, že o tebe budu pečovat tak dobře, jakobys byla má vlastní. Lorcan nic nepoznal, jelikož odjížděl v tu dobu, kdy jsem ještě byla těhotná, a já jsem si naivně namlouvala, že vše bude v pořádku." Slzy neštěstí jí stékaly po tváři.

,,T-to nemůže být pravda..." koktala jsem nevěřícně, jakmile jsem rozdýchala prvotní šok z nově nabytých informací. ,,V Elaře se přeci rodí jiné děti - s tmavými vlasy! Tohle nedává smysl..."

,,Občas se stává nehoda. Narodí se dítě, které mezi jiné nezapadá. A právě proto jsi byla nechtěná. Upálili by tě na hranici, kdyby ses jim dostala pod ruku," zaúpěla nešťastně. ,,Nemohla jsem to dopustit."

,,Mami, tohle přece-," začala jsem protestovat. Ruce se mi třásly. Po zádech mi běhal studený mráz.

,,Stačí, Fern," utla mě uprostřed věty. ,,Tomuhle všemu je konec. Nejsem tvá matka a nikdy jsem ani nebyla." Fialově zbarvené kruhy pod očima se jí pomalu barvily pod proudy slz do ruda.

,,Já ti nevěřím!" vykřikla jsem frustrovaně. Odmítala jsem si něco takového připustit. Skutečně jsem byla nechtěná? Doopravdy by mě upálili, kdyby se mě má vlastní matka nezbavila? Z té představy se mi stáhl žaludek.

,,Chceš vědět, proč sis vzpomněla na zkoušku?" pronesla neúprosně Meira. Udiveně jsem na ni pohlédla.

,,Jak tohle víš?" Začínaly mě pálit oči. Cítila jsem, že své emoce na uzdě už moc dlouho neudržím.

,,Merrick mě kontaktoval. Řekl mi, že ses mu o tom svěřila," vysvětlila mi s odfrknutím. Zřejmě ji ranilo, že jsem se nesvěřili i jí.

,,Promiň, že jsem ti to neřekla."

Mávnula nad tím rukou, zatímco si druhou stírala slzy z tváří. Pomalu se začínala uklidňovat.

,,Jistá látka, která by ti zabránila vzpomenout si na zkoušku u tebe jednoduše nefungovala. A je to tím, že nejsi z Asterie, ale máš geny někoho z Elary," vysvětlila mi horlivě. Věděla jsem, že náš společně strávený čas se začínal krátit. Zírala jsem na ni s pusou dokořán.

,,Chtějí se tě zbavit, Fern," pokračovala nešťastně. ,,Představuješ pro královnu hrozbu, jelikož tě nemůže plně ovládat. Někdo jí tvé tajemství vyzradil."

,,Cože? Já ale nemám žádné tajemství!" Vyděšeně jsem se rozhlédla kolem sebe. Nic z toho mi nedávalo žádný smysl. Cítila jsem, jak ztrácím pevnou půdu pod nohama.

,,Královna ví, že nejsi mé a Lorcanovo dítě. Netuším, kdo jí to vyzradil, ale vím, že to pro tebe znamená jediné - musíš utéct. Hned." Vzala mě kolem ramen a vedla mě rázně směrem ke dveřím.

Prudce jsem se zastavila. ,,Co bude s tebou?" Nedokázala jsem ji opustit.

,,O to se nestarej, Fern. Za chvíli tu už vážně budou. Nesmíš se jim dostat do rukou," stála si tvrdohlavě za svým.

,,Kdo tu bude?" optala jsem se během našeho rozhovoru již podruhé, jelikož jsem si vzpomněla, že mi na předchozí otázku ani neodpověděla.

,,Královnini vojáci. Ale teď už vážně musíš jít," odběhla okamžitě od tématu. Do očí jí opět vhrkly slzy.

,,Co tu chtějí? Jak vědí, že jsem tady?" nenechala jsem se odbýt. Začínala jsem se bát čím dál tím víc. Nejenom o sebe, ale i o Meiru.

,,Neví, že jsi tady. A taky to tak zůstane. Nesmíš se královně dostat do rukou," opakovala neustále tu stejnou básničku.

,,Co tu tím pádem chtějí?"

,,Mě," zašeptala Meira téměř neslyšně.

Hrklo ve mně. ,,Cože? Proč?"

,,Královna ví, že jsem tě zachránila já. Porušila jsem tím nejpřísnější zákony naší země a musí mě potrestat," objasnila mi, aniž by mi pohlédla do očí.

Ochranitelsky jsem si ji stáhla k sobě. Cítila jsem k ní stále to obrovské mateřské pouto. Vždycky pro mě byla tou nejlepší matkou a nikdy mě ani nenapadlo pochybovat o tom, že bych nebyla její vlastní. Vždy o mě pečovala tak skvěle, jako kdybychom si byly skutečnou matkou a dcerou. ,,To nedopustím."

,,Fern, já to zvládnu. Nemusíš se o mě bát." Hladila mě konejšivě po vlasech, zatímco se snažila zůstávat klidná.

,,Kde je Lorcan? Proč nám nepomůže?" otázala jsem se nešťastně. I přesto, že jsem odpověď nejspíše znala, toužila jsem slyšet pravdu i od někoho jiného.

,,Ten už nám nepomůže nikdy. Obrátil se ke mně zády hned, jakmile mu královna vylíčila všechnu pravdu. Dal přednost jí před svojí rodinou," zavrtěla nevěřícně hlavou.

,,Copak tě nemiluje?" nedokázala jsem se přes matčina slova přenést.

,,Víš... Někdy láska k takovým rozhodnutím nestačí." Polknula nasucho a zkousla si dolní ret. Bylo vidět, že uvnitř sebe svádí nelehký boj. Nedala však na sobě znát téměř žádnou slabost. ,,Je na čase jít, Fern."

,,Jak mám věřit, že je tohle všechno pravda? Po tom všem, čím jsme si společně prošly..." Odmítala jsem si stále připustit, že by některá z matčiných slov byla pravdivá.

,,To už si musíš v hlavě srovnat sama, Fern," zavrtěla hlavou. ,,Je jen na tobě, zda mi budeš důvěřovat."

,,Mami, ale já tě mám pořád moc ráda. Nedokážu tě jen tak opustit," vyhrkla jsem nešťastně. Představa, že bych Meiru už nikdy neměla možnost vidět, se mi zdála nemožná.

,,Fern, prosím... Nejsem tvoje matka," zaúpěla. ,,Nedělej situaci ještě těžší."

,,Vždycky pro mě budeš mojí matkou," odvětila jsem odhodlaně a vrhla se jí naposledy do náruče. Proudy slz mi stékaly po tvářích a já jsem se snažila naposledy si užít teplo a vřelost Meiriny bezpečné náruče.

Nechtěla jsem odejít, ale věděla jsem, že měla pravdu.

V tomto městě už pro mě nebylo bezpečno.

.
.

Ahojte!

Tak jsem tu opět po delší době s novou, troufám si říct, že hoodně důležitou kapitolou. :D
Do komentářů mi můžete napsat Váš názor na nový zvrat v příběhu, budu za něj moc ráda!❤️

Jinak... Vážně se moc omlouvám za neaktivitu, ale karanténa mi bohužel (nebo možná bohudík?) už před týdnem skončila a já opět najela do středoškolského režimu... Dohánět všechny ty testy a úkoly není vážně žádná sranda, a tak ode mě ani do budoucna s velkou aktivitou nepočítejte. :'(
Tenhle víkend mám v plánu jen učení, učení... A barevnou prodlouženou XD
Tak doufám, že to všechno dobře dopadne. :'D

A jak se máte Vy? <33

Těším se na Vás u další kapitoly! (Kterou se pokusím vydat co nejdříve. :DD)

Luness <33