Od našeho rozloučení s Raffertym uplynuly necelé dva dny. Celí utahaní jsme po náročné cestě konečně dorazili do blízkosti hlavního města Asterie. Naše utajená výprava naštěstí probíhala poklidně a bez větších potíží, tudíž jsme postupovali o něco rychleji, než Merrick očekával.

Můj učitel seděl po celou dobu jízdy v sedle svého koně v samém čele naší výpravy a vedl nás po úzkých pěšinách, díky čemuž jsme se vyhýbali všem rušnějším místům. Jako jediný z nás se v rozsáhlých lesích, kterými jsme projížděli, orientoval.

Nyní už jsme se konečně blížili k našemu cíli - velkoměstu Vela. Usoudila jsem tak díky tomu, že mi okolí kolem nás připadalo s každým krokem známější a známější. Poznávala jsem skupinky majestátních korun stromů, kterými jsem během svého útlého dětství hbitě prolézala skrz naskrz. Nostalgické vzpomínky mi připomněly, jaký jsem tou dobou vedla bezstarostný život. Povzdechla jsem si. Tohle všechno bylo lusknutím prstů pryč.

,,Neměli bychom už zastavit?" houkla jsem na bělovlasého muže před sebou co nejtiššeji, když jsem si uvědomila, jak moc blízko už jsme se k okrajové části města dostali. I když jsme zatím nebyli na dohled, věděla jsem, že více opatrnosti nebylo nikdy na škodu. Jeden nikdy nevěděl, co všechno se mohlo stát. ,,Dovnitř bych chtěla jít spíše až za soumraku. Nebude tam tolik lidí."

,,Dočkej času, Fern," chlácholil mě Merrick s mírným úsměvem. I v jeho hlase jsem však velmi dobře rozpoznala jistou dávku napětí. ,,Mám už vymyšlené jedno konkrétní místo, kde počkáme, než se sešeří. Měli bychom tam být v bezpečí."

,,Tak dobře," přikývla jsem. ,,Budu vám věřit."

,,No, to bys měla," odvětil naoko káravě, čímž se snažil uvolnit nepříjemnou atmosféru. Šlo mu to ovšem stěží.

Pohlédla jsem za sebe, abych se ujistila, že s námi Weylyn stále držela krok. Částečně jsem jí také chtěla dát najevo, že mi její přítomnost není úplně lhostejná. Že mi na ní chtě nechtě záleží.

Po většinu času naší jízdy mlčela. Sem tam prohodila jedno či dvě slůvka, anebo letmo odpověděla na otázku. Jinak však zarytě hleděla do země ponořená kdesi hluboko ve svých myšlenkách.

Posmutněle zdvihla koutky úst, když se naše pohledy setkaly. Bolestivé vzpomínky na smrt její matky pro ni nejspíše stále byly ještě velmi živé. ,,Blížíme se?" optala se neurčitým tónem hlasu jednoduše.

Přikývla jsem. ,,Za chvíli budeme zastavovat. Merrick prý ví o nějakém bezpečném místě, kde se budeme moct bez obav utábořit."

,,Skvělé," kývla hlavou, aniž by se výraz v jejím obličeji jakkoliv změnil.

,,Hej, Fern," zvolal potichu Merrick, aby upoutal moji pozornost. ,,Tam za těmi stromy..." Ukázal na shluk nevýrazných borovic. ,,Budeme odbočovat."

Zaostřila jsem svůj zrak na místo, kam směřovala Merrickova natažená ruka. Neprostupný trnitý podrost zde na okraji kamenité cesty na pár místech ustupoval, díky čemuž vytvářel skoro nenápadný a zároveň částečně schůdný prostor mezi stromy. Pevné větve zde byly opravdu nízko nad zemí, což způsobovalo, že si obyčejný kolemjdoucí mohl průchozího místa povšimnout s opravdu malou pravděpodobností.

,,Budeme muset sesednout," poznamenala jsem, jakmile jsme k nenápadné odbočce dojeli.

,,Nejsi až tak hloupá, jak se zdá," dobíral si mě Merrick pobaveně, zatímco hbitě přehodil pravou nohu přes hřbet svého koně a následně hlasitě doskočil na zem. ,,Alespoň něco ses ode mě zvládla naučit."

Udiveně jsem na něj pohlédla. Tohle byl jeden z jeho prvních pokusů o vtipnou řeč od té doby, co zemřela Arryn Arane - žena, kterou navzdory nepřejícím zákonům miloval. I přes velkou bolest, kterou v sobě musel dusit, se mě pokoušel rozptýlit. Síla jeho sebekázně mě opět překvapila. Jak moc byl schopen potlačovat své city a emoce? Nejspíše hodně. Vždyť přede všemi dokázal utajit i svůj vztah se ženou z opačné země!

Naoko nasupeně jsem se na něj otočila. Kdybych dokázala metat blesky pohledem, byl by z něj už nejspíše prašný popílek. ,,Možná jsem se toho nenaučila víc proto, že mám za učitele právě vás." Zašklebila jsem se na něj na oplátku, přičemž jsem následovala jeho příkladu.

,,A jak můžeš vědět, že je to právě mnou? Třeba jsi moc chytrosti nezdědila už od přírody," nedal se odbýt. Jeho vítězoslavný úsměv mě ujistil v tom, že si naši hádku alespoň chvilkově užívá.

,,A mohli byste už toho hašteření nechat?" vložila se mezi nás Weylyn s povytaženým obočím. ,,Chováte se jak malý děcka."

Oba jsme se na sebe s Merrickem podívali. Naše vzájemné popostrkování a hádání patřilo už téměř od samého začátku našeho seznámení k našim obvyklým činnostem. Dodávalo nám alespoň částečně dobrou náladu a dopřávalo nám občasný odpočinek. Po delší době jsem tuhle možnost úniku z reality uvítala s otevřenou náručí.

Můj učitel pokrčil rameny, čímž dal jasně najevo, že se s Vlčí jezdkyní nehodlá dohadovat. Nechtěl si ji proti sobě poštvat ještě více. Místo toho odhodlaně vkročil do úzké škvíry mezi větvemi stromů, kterou si předem rukama rozhrnul. Les se za ním za okamžik i s jeho čtyřnohým společníkem uzavřel. Slyšela jsem pouze tiché šustění listí od Merrickova vzdalujícího se našlapování.

Weylyn na nic nečekala, prodrala se přede mě a po pár vteřinách zmizela s Riekou v patách přímo za mým učitelem.

Ta má teda k věcem rázný přístup, poznamenal Stín nevěřícně. Poté mě mírným kynutím hlavou pobídl vpřed. Běž první.

Možná už jsou Vlčí jezdci prostě takoví, povzdechla jsem si. Stín měl pravdu a já jsem jednoduše začínala být z Weylynina chování bezradná. Nevyznala jsem se v ní. Občas působila přátelsky, jenže jindy jakoby se v jejích očích objevil temný mrak - dokázala být chladná a nepřístupná.

Protáhla jsem se mezi větvemi. Stromy zakrývaly téměř celou oblohu, tudíž mi chvilku trvalo, než si mé oči přivykly rozprostírajícímu se šeru. Mladé pučící lístky se mi během chůze otíraly o znavené tváře. Sem tam se mi plavé vlasy zamotaly mezi suché haluze. Slyšela jsem za sebou Stínovy takřka neslyšitelné kroky. Po ujištění, že mě černý Kocour bez problémů následoval, jsem se alespoň částečně uklidnila. Rychle bušící srdce jsem ale zkrotit nedokázala. Strach o moji matku ve mně s každou dlouhotrvající sekundou narůstal.

,,Fern, dávej trochu pozor," vyrušila mě z myšlenek šeptem Weylyn, jelikož jsem jí omylem šlápla na patu. Byla jsem vnímáním úplně jinde, a tak jsem si vůbec nevšimla, že se společně s mým učitelem zastavila. Omluvně jsem na ni pohlédla.

Až teď, když jsem se rozhlédla, jsem viděla, že se prostor před námi několikanásobně zvětšil do všech stran a že zde i úzká stezka, po níž jsme doteď šli, mezi stromy končila. Uprostřed hustého lesa se tím utvořila menší skrytá jeskyňka, kterou jsme se nyní chystali využít jako provizorní úkryt. Nejspíše jsme tudíž dorazili na místo.

Merrick začal pomalu sundávat sedlo a kožené brašny z koně. ,,Než se úplně setmí, budeme odpočívat. Neslyšně," dodal s upřeným pohledem přímo na mě. ,,Nemáme do soumraku příliš času, ale i tak jej využijeme, co nejvíce to půjde."

,,Kdo všechno se mnou půjde dovnitř?" optala jsem se, přičemž jsem se usadila do měkkého listí. Stín se vedle mě stočil do klubíčka. Stále měl ale jedno ucho nastražené a poslouchal, co se děje.

,,Weylyn tady určitě zůstane," rozhodl Merrick. ,,Kdyby nás někdo uviděl, její barva vlasů by přitahovala až moc pozornosti."

Vlčí jezdkyně na souhlas přikývla. ,,Měl byste jít s Fernelis. Kdyby se něco náhodou zvrtlo, bude lepší, když tam nebude sama. Já to tady pohlídám."

Plavovlasý učitel jakoby nad jejími slovy chvíli uvažoval. Zjevně se mu nelíbila představa, že by zde zůstala Vlčí jezdkyně sama. Netušila jsem, zda to bylo kvůli strachu o ni, anebo jí zatím tak úplně nedůvěřoval. Nakonec se ale rozhodl riskovat.

,,Dobře," přikývl, zatímco se mu váhavý výraz pomalu vytrácel z tváře. Obrátil se ke mně. ,,Půjdu s tebou a doprovodím tě až k vašemu domu. Dovnitř budeš muset ale sama."

,,Děkuji," pousmála jsem se vděčně. Představa, že nebudu uprostřed Vely úplně sama, mě částečně uklidnila. Pak jsem se ale zarazila. ,,Co bude se Stínem?"

,,Měl by tu zůstat," odpověděl okamžitě Merrick hlasem, jenž nepřipouštěl žádné námitky. ,,Víš přece moc dobře, že takovou pozornost si nemůžeme dovolit."

,,Umí se pohybovat tiše," zkusila jsem svého učitele přemluvit. Myšlenka, že bych se od Stína musela oddělit, mi naháněla husí kůži.

Tišeji než kdokoliv z vás, prsknul mi černý Kocour v hlavě, který celý náš rozhovor bedlivě poslouchal. I jemu se v naší tajné skrýši nechtělo zůstávat beze mě.

To vykládej jemu, povzdechla jsem si a ukázala na bělovlasého může.

,,Fern, myslím to vážně," stál si za svým Merrick. Věděla jsem, že tohle nemá cenu.

,,Fajn," odfrkla jsem si neochotně. Nezbývalo mi nic jiného, než s ním souhlasit.

,,Jsem rád, že to chápeš," oddechl si. Poté s rukama za hlavou ulehl do rozmělněného listí. ,,A ještě něco... myslím, že už sis to dávno uvědomila, ale kdyby přece jenom ne... važ si každé chvíle odpočinku, která se ti během cestování naskytne." Načež zavřel znavené oči a dál už mě nevnímal.

Weylyn ležela přímo naproti mně otočená zády k nám. Jednou rukou objímala dřímající Rieku, druhou si podpírala hlavu. Vypadalo to, že spala.

Ulehla jsem s heknutím vedle Stína. Merrick měl pravdu - bylo načase využít jedné z mála volných chvil k zaslouženému odpočinku.

***

Naše osamělé kroky se nesly potemnělou ulicí. Křupající štěrk byl jediným slyšitelným zvukem v okolí. Jinak se ve vzduchu povalovalo hrobové ticho. Vidění na pár Kočičích skoků nám umožňoval jen jasně zářící Měsíc na obloze. Vzhlédla jsem k němu a v duchu děkovala všem Vlčím bohům, jakmile jsem si uvědomila, jak moc bychom byli bez takového světla ztraceni.

Všechny vnitřnosti se mi svíraly nervozitou s každým dalším krokem, kterým jsme se blížili k našemu cíli. Bála jsem se. Hrozně moc. Na jednu stranu jsem se shledání s matkou nemohla dočkat. Vždycky tu pro mě byla a podporovala mě. Pečovala o mě, byla mi oporou. Na druhou stranu jsem se ale zdráhala, zda se náhodou nezměnila tak jako můj otec. Co bych vůbec dělala, kdyby se ukázala druhá z možností skutečnou?

Merrickovy kroky náhle utichly, čímž mě vytrhly z chvilkového zamyšlení. Rozhlédla jsem se okolo sebe. Dech se mi zadrhl v hrdle, když jsem spatřila siluetu známého stromového domu. Můj žaludek udělal několik kotrmelců, jakmile jsem si uvědomila, že mě od mé matky dělí již pouze zdi dřevěného kmene. Nohy se mi chvěly tak moc, až se pode mnou téměř podlomily. Byli jsme na místě.

,,Dál už musíš sama," zašeptal tichým hlasem Merrick povzbudivě, zatímco udělal několik rychlých kroků ode mě a skryl se kdesi ve stínech osamělého města. ,,Všechno bude v pořádku, neboj."

Zhluboka jsem se nadechla. Na zbytečné otálení nebyl čas. Dům zvenku působil prázdně, díky čemuž jsem ještě více věřila, že můj otec nebyl doma. Kdyby uvnitř stromu byl i on, naše celá výprava by byla úplně v háji. Na něco takového jsem raději ani nechtěla myslet.

První kroky šly ztěžka, ale jakmile jsem se plna odhodlání rozešla, nohy mě takřka nesly samy od sebe. Cítila jsem se jako v transu, když jsem vstoupila na naši příjezdovou pěšinu. Zlehka jsem vzala za kliku od rozvrzané kovové branky. Nebylo zamčeno. S každým vrznutím jsem se vyděšeně rozhlédla okolo. Měla jsem pocit, že jsem snad musela vzbudit celou Velu. Ulice na dohled však naštěstí zůstávaly stále prázdné.

Nechala jsem si přední vrátka otevřená pro případ, že bych musela urychleně odejít. Netušila jsem, že svého rozhodnutí však budu později litovat. Ten moment mě nenapadlo, že zamaskovat po sobě veškeré stopy bylo životně důležité. Místo toho jsem obezřetně kráčela přímo ke dveřím do samotného kmene. Když jsem se je ale pokusila otevřít, s tichou nadávkou jsem zjistila, že byly zamčené. Ledový mráz mi projel od špiček prstů na nohou až k hlavě. Na tohle jsem úplně zapomněla.

Celá zoufalá jsem se rozhlížela všude kolem sebe. Začínala jsem nekontrolovatelně panikařit. Hlavně klid, uklidňovala jsem se v duchu sama pro sebe a hledala cokoliv, co by mi při cestě k mé matce pomohlo.

Náhle mi hlavou probleskla vzpomínka na útlé dětství. Bylo mi zhruba osm, když jsem se snažila vylekat vařící matku a místo po schodech uprostřed kmene jsem do kuchyně vyšplhala po vystouplé kůře na jeho povrchu. Geniální, pochválila jsem se pyšně opět sama pro sebe. Jak jen mi v hlavě chyběla Stínova přítomnost!

Opatrně jsem rukama nahmatala pevný opěrný bod na povrchu dřeva. Mile mě překvapilo, že jich tam byla hromada, a tak jsem měla z čeho vybírat. Uvolněně jsem se usmála a začala zlehka lézt nahoru. Nemalé výšky, která se pode mnou postupně tvořila, jsem se naštěstí vůbec nebála. Nenaháněla mi strach, pouze ve mně divoce rozproudila adrenalin.

Okno do potemnělé kuchyně naštěstí zavřené nebylo. Má matka ráda nechávala přes noc otevřeno, aby jí skrze ložnici pofukoval svěží vánek. Zapřela jsem se rukama o dřevěný parapet a nakoukla dovnitř.

Zatajil se mi dech, když jsem v obýváku spatřila nenápadné mihotavé světlo svíčky, které nebylo zvenčí vůbec vidět.

Neslyšně jsem seskočila na dubovou podlahu, jež pokrývala celou zem. Srdce mi bušilo jako o závod, jakmile jsem udělala první krok vstříc obýváku.

,,Mami..?"

Po opravdu hodně dlouhé době Vás všechny opět zdravím! <3 Ani nevíte, jak moc jste mi chyběli!

Omlouvám se za hroznou neaktivitu, ale o prázdninách na Wattpad bohužel nemám skoro vůbec čas. :( Jsem ten typ člověka, který neskutečně rád plánuje nejrůznější akce a má hromadu zájmů, takžee... z celých prázdnin jsem zatím měla "volný" dohromady tak týden. (Ne v kuse, ale když dám dohromady jednotlivé dny mezi všemi mými plány😂😅.)

No nic... konec okecávání! :D Jsem ráda, že jsem si na psaní udělala konečně zase čas a že jsem publikovala dlouho slibovanou kapitolu.❤️ Uvidím, jak to bude s další, ale je možné, že během prázdnin vyjde ještě jedna. :) Doufám, že přes školní rok budu mít toho času na psaní víc! <3

Jo a abych nezapomněla, ještě jedna pozitivní zpráva! - do konce prázdnin bych chtěla vydat odpovědi na otázky do Asku, který můžete nalézt v mé doplňkové knize k sérii Ve jménu Slunce.💓 Takže se určitě můžete těšit! :3

A jak si prázdniny užíváte Vy? Také rádi plánujete, anebo dva měsíce volna trávíte spíše doma? :3

Luness <33