Sluneční paprsky pronikaly skrze vzrostlé stromy a jasně ozařovaly celou probouzející se mýtinu. Drobní ptáčci ve vysokých korunách vesele zpívali, přičemž hravě poletovali z jedné větve na druhou. Ranní rosa v trávě se zářivě třpytila, čímž připomínala drobné démanty. Jakoby snad poklidný les nebyl svědkem nedávného ničivého požáru v nedaleké vesnici. Vzpomínky na hrůzné události, kterých jsem byla svědkem, mě donutily vrátit se zpět do reality.

Pomalu jsem otevřela rozespalé oči. Několikrát jsem zamrkala, abych odehnala nepříjemné mžitky. Chvíli mi trvalo, než se mi povedlo pořádně zaostřit zrak. Zlehka jsem se rozhlédla po svých ležících spolucestujících, avšak i přes moji opatrnost mi bolestivě luplo za krkem. Všechny části mého těla si zjevně žádaly jediné - delší odpočinek.

Oba mistři ještě pravidelně oddechovali. Pousmála jsem se nad jejich bezstarostnými výrazy. Kéž by jim ve tváři mohly zůstat i po probuzení. Když jsem však poté přesunula pohled na pečlivě ustlané lůžko mladé Vlčí jezdkyně, přejel mi ledový mráz po zádech. Bylo prázdné.

Utekla společně s Riekou pryč. Bylo to první, co mě napadlo. Vyděšeně jsem vyskočila na vratké nohy. Lehce se mi zatočila hlava, avšak přicházející závrať jsem sotva vnímala. Srdce mi bušilo jako splašené. Jestli se jí něco stalo... Dostala jsem o Weylyn strach.

Už už jsem se poplašně chystala vzbudit oba poklidně chrupkající mistry, když vtom se mi v hlavě ozval známý uklidňující hlásek. Fern, neměj strach. Weylyn neutekla. Můžeš si klidně zase sednout.

Nechápavě jsem pohlédla na Stína, který byl vedle mě schoulený do klubíčka. Vůbec nevypadal na to, že by byl už vzhůru. Zdání ovšem nejspíše klamalo.

Pobaveně otevřel jedno jantarové oko, jakoby mi snad chtěl vyvrátit nesprávné domněnky. Co bych to byl asi za Kočku, kdyby mě nevzbudil ten její příšerný dupot, když se pokoušela nenápadně vyplížit pryč. Šla se jenom projít. Poučil mě.

Heej, zamručela jsem a nevěřícně zavrtěla hlavou. Tos mi nemohl říct dřív? Málem jsem dostala infarkt.

Mám být upřímný? zazubil se potěšeně. Ne, nemohl. Byla celkem sranda tě pozorovat. Nasadil spokojený výraz. Tak tak zadržoval smích.

No, to seš celej ty, propálila jsem jej naoko uraženým pohledem. Dělat si ze mě akorát tak srandu... to by ti šlo. Se žuchnutím jsem se opět svalila do trávy. Stín nikdy nedokázal promrhat příležitost udělat si ze mě dobrý den.

Přesně tak, potvrdil mi vítězně a šťouchnul do mě hravě tlapkou.

Jen se tak nenaparuj, odfrkla jsem si nad jeho přátelskou škodolibostí a pokračovala v hraní si na uraženou.

Přece by ses hned tak nenaštvala, popichoval mě černý Kocour dál. Bylo vidět, že si naše hašteření velmi užíval.

Pousmála jsem se. Byl to vždycky on, kdo mi dokázal po chvilce spravit náladu i za nepříjemných okolností. Pomáhal mi zapomenout na všechny špatné věci a připomínal mi, že mám stále někoho, kdo při mně bude stát. Podrbala jsem jej láskyplně za uchem.

Teď ale vážně... přešla jsem zpět k původnímu tématu. Kam Weylyn šla? Neměla by takhle chodit pryč úplně sama.

Má s sebou Rieku, toho sis nevšimla? nadhodil Stín, přičemž pokrčil rameny. Nejspíše věřil, že by si Weylyn společně s velkou bílou Vlčicí poradila v jakýchkoliv nesnázích. Anebo měl osud Vlčí jezdkyně úplně na háku.

Zas tak blbá nejsem, odvětila jsem, načež jsem nad jeho otázkou protočila očima. Jakým směrem se vydala? Asi se za ní půjdu podívat.

Blázníš? Nikam nejdeš, zašklebil se Stín. Ona se vrátí, neboj.

Hej, tak kudy šla? domáhala jsem se odpovědi. S Weylyn jsem si o samotě chtěla promluvit už od smrti její matky, avšak zatím se mi k tomu nenaskytla žádná vhodná příležitost. Až doteď.

Po chvilce přemlouvání se mi Stína konečně povedlo zviklat. Nebyl z mého tvrdošíjného rozhodnutí ani trochu nadšený, ale nakonec mi, sic neochotně, poradil, kudy se mám za Weylyn vydat. Požádala jsem jej, aby zůstal v táboře pro případ, že by se oba mistři probudili. Nechtěla jsem případně způsobit nepříjemný ranní šok i jim.

Dávej na sebe pozor, dodal mahagonový Kocour ještě před tím, než jsem se stihla vzdálit. S úsměvem na rtech jsem přikývla na ujištěnou a pak jsem se vydala skrze trnité křoviny hlouběji do okolního lesa.

Ačkoliv bylo teprve ráno, ostře zářící Slunce už nyní hřálo tak silně, že jsem se po chvilce chůze náročným terénem úplně zapotila. Na chvilku jsem se zastavila, abych popadla dech. Rozhlédla jsem se kolem sebe.

Příroda zde vypadala tak nespoutaně a divoce. Nikde nebylo ani stopy po žádné lidmi vyšlapané pěšině. Stromy zde dosahovaly neskutečné velikosti. S údivem a úctou v očích jsem pohlédla do jejich vysokých rozložitých korun. Tak trochu mi svojí velikostí připomínaly stromové domy ve Vele, v jednom z nichž jsem i donedávna se svojí rodinou bydlela.

Teskné vzpomínky na domov a matku mě donutily pohnout se z místa. Zamrkáním jsem potlačila slzy, jež se mi hrnuly do očí. V hlavě jsem si vybavila její vlídnou tvář. Zhluboka jsem se nadechla. Tolik mi chyběla.

Udělala jsem pár nejistých kroků vpřed. Bylo načase jít dál. Weylyn už mohla být kdekoliv poblíž a já ji chtěla najít.

Jako kdybych snad svými myšlenkami předurčila, co bude následovat - o kousek dál jsem za okamžik mezi kmeny stromů zahlédla obrovský bílý kožich, který nemohl patřit nikomu jinému, než mohutné Vlčici. Polila mě konejšivá vlna naděje. Vděčně jsem si oddechla a přidala do kroku.

,,Weylyn!" zvolala jsem, když jsem mladičkou Vlčí jezdkyni konečně spatřila. S překříženýma nohama seděla na plochém oblém kameni kousek od Rieky.

Jakmile zaslechla můj hlas, s trhnutím se otočila. Její unavené oči mě propalovaly pohledem. Vypadalo to, že jsem ji vyrušila z hlubokých myšlenek. ,,Děje se něco, že tady tak musíš řvát? Budeme už vyrážet na cestu?" optala se lehce nevnímavým hlasem. Poté se opět zahleděla kdesi do dáli.

Omluvně jsem sklopila pohled k zemi. Její chladná slova mě na maličký okamžik zabolela. Jakoby snad ani neočekávala, že bych se za ní přišla pobavit. Co mě to vlastně napadlo za blbost, jít jen tak za ní? Mohla jsem přece očekávat, že o moji přítomnost bude mít pramalý zájem.

Pak jsem si ale připomněla, že pravou povahu Vlčích jezdců vlastně ani pořádně neznám. Když mi včera večer nabídla, že nám s Merrickem bude dělat na cestě za mojí matkou společnost, měla jsem pocit, že mezi námi ty ledové kry, jež se rychle stihly během chvilky vytvořit, začaly tát. Nyní jsem ale začínala váhat, zda jsem se náhodou nezmýlila. Chápala jsem snad její přátelské gesto v podobě doprovodu do Vely špatně?

,,Ne, oba mistři zatím spí," odpověděla jsem tichým hlasem, přičemž jsem popošla o kousek blíž. ,,Jen jsem s tebou chtěla... mluvit."

Weylyn lehce povytáhla obočí. Nic ale naštěstí nenamítala, pouze se na nevelkém kameni posunula o kousek doprava, aby mi uvolnila místo k sezení. Napětí mezi námi alespoň částečně opadlo, když jsem se vedle ní po chvilce uvelebila.

,,Jak se cítíš?" začala jsem zlehka. Snažila jsem se vyhnout trapné chvíli ticha. Nejspíše jsem ale nezačala zrovna ukázkově.

Hnědovlasá dívka se hořce pousmála. ,,Včera jsem viděla umírat svoji matku, ale jo... jinak se mám vážně skvěle," pronesla trpce, aniž by se na mě podívala.

,,Weylyn, já... je mi vážně moc líto, co se stalo, ale..." pokoušela jsem se jí vyjádřit trochu empatie, avšak byla jsem přerušena.

,,Kdy už konečně pochopíš, Fernelis, že já o tvoji lítost nestojím?" odbyla mě prudce. Oči se jí zúžily rozhořčením.

Hrdlo se mi stáhlo. Vůbec jsem nevěděla, co jsem měla dělat. Potvrdilo se mi, že o moji přítomnost ani trochu nestála. Chtěla být sama. Snažila jsem se jí pomoct, ale ona se mě od sebe pokoušela akorát tak odehnat pryč. Bezmocně jsem rozhodila rukama. ,,Snažím se ti pomoct," zašeptala jsem nešťastně.

,,A čím se mi snažíš pomoct? Fern, litovat ostatní ničemu nepomůže. Dokážu se se svými problémy vyrovnat sama," pokračovala o něco přívětivějším hlasem. Zjevně ji trochu obměkčilo, když spatřila můj ublížený výraz.

,,Myslím si, že bys na to neměla být sama," zavrtěla jsem hlavou. ,,Pokud bys chtěla, mohla bych tě vyslechnout."

Pohlédla na mě znaveným pohledem. Bylo na ní vidět, že o mé nabídce přemítala. Jiskřička neděje mě nepatrně zahřála u srdce. Doufala jsem, že moji nabídku přijme a svěří se mi.

,,Já..." rozhodla jsem se ji trochu popostrčit, ,,myslím si, že bys měla dát Merrickovi šanci. Zatímco tady truchlíš nad smrtí své matky, tvůj druhý rodič je stále naživu." Rozhodila jsem rukama na obě strany. ,,A možná si to teďka ani neuvědomuješ, ale jednou už může být pozdě..." Nechtěla jsem na ni takhle tlačit, avšak zároveň jsem cítila nutkání ji lehce pošoupnout vpřed.

,,Fern," povzdechla si nešťastně, ,,celý život mi matka tvrdila, že můj otec zemřel ve válce. Že to byl vážený a neohrožený Vlčí jezdec. Snažím se být neustále jako on. Je pro mě tedy těžké přijmout, že můj druhý rodič stále žije. Že pochází z Asterie. Že jsem se s ním setkala. A že společně s ním a tebou pojedu do hlavního města Asterie... je toho na mě moc."

Poznala jsem na ní, že byla hodně psychicky vyčerpaná. Kruhy pod očima na jejím bledém obličeji výrazně vystupovaly do popředí. Mastné zacuchané vlasy měla ledabyle zastrčené za mírně špičatýma ušima.

,,Weylyn," zašeptala jsem směrem k ní, ,,to zvládneme. Společně." Netušila jsem, jak to bylo možné, ale i za tak krátkou dobu jsem si k záhadné Vlčí jezdkyni stihla vybudovat náklonnost. Záleželo mi na ní, chtěla jsem jí pomoct. Ani jsem si nedokázala vysvětlit proč.

Čekala jsem z její strany další odmítnutí. Místo toho se mi však pevně zahleděla do tváře. I přesto, že byl její pohled unavený, čišelo z něj odhodlání. Ucítila jsem slabý záchvěv u srdce, když pomalu přikývla.

,,Zvládneme," přitakala s nově nabitou sebejistotou.

***

Ihned po našem příchodu zpět do tábora nastal čas odjezdu. Společně s Merrickem jsme se za společnosti pečlivě zakreslené mapy naší země dohodli, kudy se do Vely vydáme. Weylyn za námi pouze váhavě postávala. I přesto jsem však na jejím chování zpozorovala menší změnu. Po našem hovoru vypadala, že se zkusí mému učiteli nevyhýbat. Doufala jsem, že časem se jejich vztah začne rýsovat tím správným směrem.

Tak to bude ještě vážně zajímavé, konstatoval zamyšleně Stín, jakmile jsem se obratně vyhoupla na jeho hřbet.

Všechny věci jsme už měli pečlivě sbalené v kožených brašnách. Pouze mírně slehlá tráva byla důkazem, že jsme právě tady strávili uplynulou noc.

,,Třeba se někdy zase setkáme," kývl hlavou Rafferty sedící v sedle mohutného vraníka směrem k nám. S Weylyn se stihl spěšně rozloučit už dříve v soukromí, které jsme jim s Merrickem poskytli.

,,Hlavně dobře dojeďte. Nechť nad vámi Měsíc drží stráž," popřála mu jeho svěřenkyně zpětně.

Bývalý Vlčí jezdec nám pokynul rukou na rozloučenou. Poté navzdory své stále zraněné ruce prudce otočil svého mahagonového hřebce a za tichého dusotu kopyt odcválal pryč.

Tiše jsme za ním hleděli, dokud se nám vzdalující se silueta jeho postavy neztratila mezi stromy. Poté jsme se mlčky vydali opačným směrem - tam, kde celý můj život započal, vstříc hlavnímu městu Asterie.

Ahojte! (≧▽≦)

Dnešní kapitolka byla spíše taková oddechovější, ale i tak doufám, že jste si ji užili. <3
Snažila jsem se Vám zase o něco více přiblížit situaci a pocity naší mladé Vlčí jezdkyně. :3

Jinak, chtěla bych Vás všechny pozvat do mé nově vydané knihy - speciálu k této fantasy sérii s názvem Slunce mezi hvězdami. :D Budu moc ráda, když do knihy zavítáte (mnozí z Vás tak již učinili :33).
Momentálně je v knize publikována zatím první část - Charakter Ask. Budu tedy moc ráda, když se v něm na cokoliv zeptáte. :DD
Právě v této knize mám také v plánu později publikovat i doplňkové příběhy k jednotlivým postavám (více informací se dozvíte v samotném speciálu :DD)

Mějte se krásně! (✷‿✷)

Těším se na Vás u další kapitoly!

Luness <33