,,Ne, to nemůže být pravda," zaúpěla srdceryvně Weylyn, když se od nás s Raffertym dozvěděla tu příšernou zprávu. Odvrátila tvář zkroucenou do bolestného úšklebku. Rychle se chytila oběma rukama za hlavu. Po tvářích se jí koulely obří slzy, které se snažila skrýt. Obličej měla rudý vzteky. Svět se jí bortil před očima jako domeček z karet. Téměř celá její vesnice shořela v popel.

Pohled na její utrpení mi drásal srdce. Když jsem viděla, co otřeseného můj otec způsobil, zacloumal mnou prudký poryv naštvání. Pevně jsem stiskla ruce v pěst. Jako bych snad měla na jeho činech jistý podíl i já. I přesto, že mezi námi už bylo pramalé pouto, stále nás spojovala stejná krev. Měla jsem chuť se pomstít. Za všechno a za všechny. Za Weylyn, za zbytečně ztracené životy nevinných vesničanů a za sebe. Za to, jak mě bezcitně opustil a jak se bez výčitek postavil proti mně.

,,Weylyn, moc mě to mrzí," snažila jsem se ji i přes vlastní vnitřní neklid utěšit. Opatrně jsem jí položila ruku na rameno.

,,Nech mě být," zavřeštila nebezpečně a ohnala se po mě paží. Překvapeně jsem od ní uskočila. Takovou reakci jsem čekala ze všeho nejméně.

Nešťastná Vlčí jezdkyně se pomalu rozešla ke spadené dubové kládě povalující se kousek u cesty. Se žuchnutím se na ni posadila. Tvář si schovala do dlaní, přičemž celé její tělo se nekontrolovatelně chvělo.

Rafferty na ni s lítostí pohlédl. Pak se k ní pomalu rozešel. Opatrně si přisedl, aniž by ze sebe vydal jakoukoliv hlásku. Věděl, že nejlepší bude, když zůstane zticha a bude jí pouze poskytovat psychickou podporu.

Merrick vypadal naším odhalením lehce otřesen, avšak nedával na sobě znát zdaleka tolik emocí, jako rozpolcená Weylyn. Jeho oči o několik odstínů potemněly a na tváři se mu objevilo pár starostlivých vrásek.

Zkoprněle jsem stála vedle svého mistra na cestě, přičemž mé myšlenky bloudily kamsi do blízké budoucnosti. Kudy celá tahle šílená situace povede dál? Jak se s tím vším vypořádáme? Pak mě znenadání napadla asi ta nejhloupější myšlenka.

,,A co když třeba někdo přežil?" vyřkla jsem ji nahlas bez rozmyslu. Kdybych možná příště napřed přemýšlela a až teprve poté mluvila, ušetřila bych sobě samotné i ostatním mnoho bolesti a strastí.

,,Jak to myslíš?" vzhlédla ke mně okamžitě Weylyn. Odhodláním nabitý výraz v její tváři mi potvrdil, že jsem něco takového neměla říkat nahlas.

,,Já..." pokoušela jsem se přijít na to, jak bych mohla vzít svá slova zpět.

Rafferty se na mě vyčítavě podíval, zatímco Merrick náhle viditelně ožil. Jakmile před námi vysvitl maličký paprsek naděje, zřejmě se jej rozhodl chopit.

,,Chceš říct, že Aitigy není zničená úplně?" Naklonila hlavu na stranu doteď otřesená tmavovláska a pronikavě se mi zahleděla do očí. Oběma rukama si rychle setřela slzy z tváře. S nově nabitou sebedůvěrou se neohroženě postavila.

,,Ehm, já úplně nevím," pokrčila jsem rameny neurčitě. Nechtěla jsem jí dávat prostor pro zbytečné naděje. ,,Vážně si nemyslím, že by někdo dokázal přežít. Nechápu, proč jsem to říkala..."

,,Tak tím pádem tam musím rychle jít," pronesla rozhodným hlasem. Nikdo z nás ani nestačil vznést jedinou námitku a už seděla v sedle obrovské sněhově bílé Vlčice. Její nešťastný výraz nahradilo okamžitě neuhasínající odhodlání.

,,Weylyn, neblázni!" zadržel ji co nejrychleji Rafferty tím, že se před ni hbitě postavil. Při prudkém pohybu zraněnou rukou sykl bolestí. ,,Co když je to past?"

,,I kdyby byla, nenechám tam svoji matku zemřít," odvětila bezprostředně poté. ,,Však se mnou jít nemusíte. Zvládnu to sama." Stiskla pevně čelist a hrdě se narovnala.

V jejím postoji jsem spatřila typické rysy Vlčích jezdců, které pro ni byly tak přirozené. I když jsem se s ní zatím znala pouze krátce, stihla jsem odpozorovat její pozoruhodnou hrdost a neschopnost přizpůsobit se ostatním. Weylyn by pro obhájení svého činu byla schopna udělat cokoliv. Nikdy by nikoho nenechala, aby jí něco vymluvil.

,,Weylyn má pravdu," vložil se do hovoru nečekaně Merrick, čímž nás všechny zaskočil. Já s Raffertym jsme na něj udiveně hleděli. Ve tváři Weylyn jsem naopak zahlédla až podivně známé uspokojení. Byla ráda, že někdo stojí na její straně.

,,To přece nemůžete myslet vážně," zavrtěla jsem nevěřícně hlavou. Jeho chování mi dávalo pramalý smysl. Proč chtěl riskovat život kvůli nepřátelské vesnici plné cizích nejspíše už mrtvých lidí?

,,Co když někdo vážně přežil? To ho tam jen tak necháme shnít uprostřed popela?" ohradil se. Pak se ke mně otočil zády a začal si odhodlaně chystat k jízdě svého plavého koně.

,,Co když tam Lorcan nechal nějaké vojáky? Co když věděl, že se tam vrátíme, aby nás pak mohl dostat?" vykřikl na něj Rafferty nechápavě. ,,Nebudete přece podporovat unáhlené a nerozvážné nápady mé učenkyně!" Po těchto slovech jej Weylyn spražila nasupeným pohledem.

Cítila jsem, jak se rychlostí blesku schylovalo k nepřátelské hádce. Vzduch mezi námi se začínal plnit napětím. Vydali jsme se na společnou výpravu, abychom zachránili vesnici před nešťastným osudem a takhle to dopadlo?

Aitigy byla vypálená, můj otec mě otevřeně zavrhl, Rafferty byl zraněný a všichni jsme se navzájem postavili jeden proti druhému. Všechno se odvíjelo tím nejhorším možným způsobem.

,,A proč by to dělal? Kdyby nás chtěl zabít, dávno by tak učinil," obhajoval svůj názor bez váhání Merrick. Poznala jsem na něm, že má pro své chování důvody.

Nevěřícně jsem na něj hleděla. Cítila jsem, jakoby se ve mně uvnitř něco zlomilo. Věděla jsem, že mi něco zásadního tajil. Všechna ta důvěra, kterou jsme si mezi sebou v průběhu výcviku vybudovali, se rozpadla v prach.

Do očí se mi tlačily slzy. Spěšně jsem se je pokoušela zadržet.

,,Jdete tedy s námi?" optala se prosebně Weylyn ze hřbetu Rieky.

Unáhlené a lehce sobecké chování jsem jí neměla příliš za zlé. Chápala jsem strach o matku, který právě zažívala, od čehož se celá její nálada odvíjela. Nečekala jsem ale, že by se Merrick byl schopný přidat na její stranu. Myslela jsem si, že nám s Raffertym pomůže, abychom jí pomohly se z celého šoku vzpamatovat. A ne, že jí bude dál dávat plané naděje.

Můj mistr se po slovech mladé Vlčí jezdkyně bez váhání vyhoupl do sedla. Úpěnlivě se mi zahleděl do očí.

,,Pojď taky, Fern," požádal mě tiše. Jeho hlas se zdál až neuvěřitelně naléhavý. Věděla jsem, že nemá cenu se s ním dohadovat. Ať už měl v plánu cokoliv, nehodlal se toho za žádnou cenu vzdát.

Hlasitě jsem polkla, když jsem si uvědomila, že prakticky nemám na výběr. Bylo těžké jednat v takové situaci proti vlastní vůli. Nic jiného jsem ale dělat nemohla.

Vypadá to, že budeme muset jít taky, povzdechla jsem si Stínovi v hlavě.

Neměj obavy, Fern. To zvládneme, pokoušel se brát celou situaci s nadhledem. Vlídně jsem se na něj pousmála, když jsem si uvědomila, jaké mám štěstí, že mě po mém boku doprovází právě on. Pohladila jsem jej po teplém boku a pak jsem na něj obratně vyskočila. Věřila jsem, že když budeme držet při sobě, nic se nám nestane.

Rafferty nejspíše došel ke stejnému závěru jako já. Mlčky se navzdory zraněné ruce vyhoupl do sedla svého mahagonového hřebce. Nevypadal ani trochu nadšeně, když viděl, jak se na tváři Weylyn objevil úlevný výraz.

Aniž by mladá Vlčí jezdkyně čekala na souhlas kohokoliv z nás, divoce pobídla Rieku do běhu. Vlčice se s ní za okamžik plnou rychlostí hnala po kamenité cestě směrem k doutnající vesnici za kopcem.

My ostatní jsme na nic nečekali. Stín, na jehož hřbetě jsem seděla, se rozběhl v těsném závěsu za cválajícím Merrickem. Naši zběsilou výpravu uzavíral Rafferty na vzrostlém vraníkovi.

Vesnice nebyla vůbec daleko, tudíž se nám na ni naskytl výhled hned, jakmile jsme se vyřítili z prudké zatáčky pod zalesněným kopcem, na kterém se odehrálo mé setkání s otcem. Weylyn s Riekou, držíce si stále místo v čele naší výpravy, prudce zastavily. Všichni jsme postupně následovali jejich příkladu. Pohled na pohromu ležící před námi mi doslova vyrazil dech.

Černošedý dým stoupal z malých rozpadajících se domků několik metrů vysoko do vzduchu. Divoce rozhněvaný vítr jej roznášel na všechny strany. Rozžhavené jiskry odletovaly všude kolem od pomalu uhasínajícího požáru. Pozůstatky vesnice pokrývala vrstvička prašného popela.

Jako omráčená jsem hleděla na spoušť, jež se hrůzyplně rozprostírala přede mnou. Pomyšlení na to, že něco tak příšerného způsobil můj otec, ve mě vyvolávalo vztek a znechucení. Opět jsem začínala toužit po pomstě.

Weylyn s vyděšeným výrazem ve tváři zkoprněle seskočila na zaprášenou zem. Její doširoka otevřené oči těkaly z jednoho rozpadajícího se baráčku na druhý. Po tvářích jí stékaly horké potoky slz. Její ústa byla nešťastně zkroucena do bolestného výrazu, jež zračil neutuchající utrpení.

Pomalu a nejistě udělala drobný krok vpřed. Celé její tělo se zranitelně třáslo. I přesto ovšem pokračovala dál. Její boty po sobě ve žhavém popelu zanechávaly zřetelné stopy.

Merrick opatrně došel až ke mně. Pohlédla jsem mu nešťastně do očí. Beze slov jsem po něm žádala vysvětlení. Naše pohledy se na okamžik střetly, avšak on ten svůj za okamžitě odvrátil. Přede všemi se uzavřel sám do sebe.

Weylyn stále kráčela nejistě po příjezdové cestě do Aitigy vpřed, čímž se od nás již stihla vzdálit na několik Kočičích skoků. Kolem ní se zvedala oblaka dýmu, avšak ona se ani jednou nezastavila. Nevnímala uhasínající, ale i přesto stále divoce šlehající, plameny okolo sebe. Touha po nalezení matky jí zakalila mysl. Slepě se hnala za něčím, co se jevilo v očích střízlivého člověka jako nereálné.

Rafferty s povzdechem prošel okolo nás, snažíce se ji ochranitelsky následovat. Jakožto její učitel a nejspíše i přítel o ni dostal strach.

Ze všeho nejvíc jsem toužila odejít pryč. Vypálená vesnice ve mně vzbuzovala panickou hrůzu. I přesto, že od skomírajícího požáru stále sálalo silné teplo, přejel mi studený mráz po zádech. Uhasínající plameny se mi zdály jako žhavá chapadla neštěstí, která chtěla do svých spárů polapit cokoliv dalšího. Na tomto místě jsem se necítila vítána. Nikdy jsem nepřekročila hranice Asterie, takže už jenom představa vstupu do cizí vesnice se mi zatvrzele příčila.

Už už jsem se chystala tiše stojícího Merricka vedle sebe požádat, abychom urychleně odešli, avšak on se náhle odhodlaně rozešel za oběma obyvateli Elary. Kamenitý štěrk pod jeho nohama hlasitě křupal do rytmu váhavé chůze.

Nechápavě jsem přimhouřila oči. Stín vedle mě natočil hlavu na stranu. Vše, co se v posledních několika minutách odehrálo, mi nedávalo vůbec žádný smysl.

Co to do Merricka vjelo? Nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Jeho chování se mi vůbec nelíbilo. Není přiotrávený?

To netuším, zavrtěl nevěřícně hlavou černý Kocour postavený vedle mě. Před skupinkou rozpadajících se domů už jsme zbyli jen my a dva koně. Ostatní se mi pomalu začínali ztrácet z dohledu. Dusivý kouř linoucí se z trosek značně omezoval viditelnost.

,,Mami!!"

Ohlušující vřískot prořízl vzduch. Srdce mi poskočilo. Že by Weylynina matka přežila?

Pojďme, rychle, vyzvala jsem Stína okamžitě. Co nejrychleji jsem se rozeběhla ke vzdálené siluetě stojícího Merricka. V očích mě nepříjemně pálil šedivý dým. Čím hlouběji ve vesnici jsem se ocitala, tím byly plameny kolem mě vyšší. S hrůzou jsem na ně hleděla. Donutila jsem se ale nezastavit.

,,Slyšela jsi to, Fern?" vyhrkl můj učitel, když jsem doběhla až k němu. Zpozorovala jsem na něm, že se neustále rozhlížel kolem sebe dokola.

,,Kde je Weylyn?" optala jsem se ve stejném momentě.

,,Šla ještě dál. K domu její matky," odpověděl mi a mávl kamsi před nás.

Zdálo se mi velmi zvláštní, že o Weylynin výkřik nejevil skoro žádný zájem. Myslela jsem si, že sem šel s cílem, aby jí pomohl. Po tomto zjištění jsem ale usoudila, že jej do Aitigy přilákalo ještě něco jiného.

,,Musíme jít za ní," rozhodla jsem.

Společně se Stínem v těsném závěsu jsem sprintovala k místu, odkud se křičení ozvalo, nehledě na Merricka.

Urazila jsem sotva pár kroků, když jsem tmavovlasou Vlčí jezdkyni spatřila. Klečela na kolenou, hlavu skloněnou dolů. Vedle ní se o prašnou zem opíral Rafferty. Ani jednomu jsem zatím skrze štiplavý kouř neviděla do tváře. Rozpoznala jsem však tiché nejasné mumlání.

Srdce mi bušilo jako o závod s každým váhavým krokem vpřed. Ta nejhorší myšlenka se mi naštěstí vyvrátila hned, jakmile jsem ve Weylynině náruči spatřila ženské zaprášené tělo s trhavě zvedajícím se hrudníkem. Dýchala.

,,Mami, to bude v pořádku." Rozeznala jsem Weylynin vzlykavý šepot. Její slzy dopadaly na zbídačené tělo její matky. Při pohledu na četné bolestivé popáleniny prosakující skrze potrhané oblečení jsem se hrůzou otřásla. Šance na přežití téhle ženy byly minimální.

Pak jsem za sebou zaslechla přibližující se dusot Merrikových nohou. Když spatřil umírající obyvatelku Aitigy nehybně ležet na klíně mladé jezdkyně, zalapal po dechu. Nechápavě jsem na něj pohlédla, když z jeho úst vypadla ta nejméně očekávaná slova.

,,Arryn, jsi to ty?"

Tak tady máme po delší době novou kapitolku. :D

Tentokrát není tolik dlouhá jako ty předchozí, ale i přesto doufám, že jste si ji užili. <3
I když se stane ještě dost zásadních věcí, děj první knihy se nám už začíná chýlit ke konci.
Pomalu už připravuji druhý díl, na který je sice ještě času dost, ale nevadí. xD
Slibuju, že se budu snažit vydat další kapitolu co nejdříve! :DD

Mějte se krásně! :3

Luness <33