Než se mí protivníci stihli z našeho nečekaného příchodu vzpamatovat, stála už jsem přímo před nimi. Překvapeně na mě hleděli, neschopni jediného slova. V očích všech tří se zračil zmatek. Zaváhali.

,,Fern," zašeptal nevěřícně Rafferty, zvedající se s úpěním pomalu ze země. Bylo na něm znát, že je rád, že mě vidí. Zraněná ruka se pod ním ovšem nečekaně podlomila, takže s heknutím opět dopadl do trávy.

Všechny tři vojáky jsem si rychle změřila vypočítavým pohledem. Momentu překvapení jsem se rozhodla využít ve svůj prospěch, a proto jsem bez okolků napřáhla svoji mačetu k připravovanému útoku. Stín na nic nečekal a okamžitě se rozeběhl k vojákovi stojícímu napravo od nás.

,,Jsme členové pěší jednotky Asterie," stihl ještě nevěřícným hlasem vykřiknout jejich velitel, na něhož byl můj chystaný útok směřován. Aniž bych vnímala jeho zoufalá slova, sekla jsem co nejrychleji směrem dolů a doufala, že si stříbřitá čepel najde svůj cíl.

Naneštěstí i přes jistou dávku výhody na mé straně stačil mrštně odskočit stranou z mého dosahu. Překulil se v trávě a pak rychle vytasil jednoruční dobře nabroušený meč.

,,Odkdy bojují občané stejné země mezi sebou?" Odfrkl si posměšně a nepřátelsky se zašklebil. Meč si hravě přehodil z levé ruky do pravé.

,,Asi od té doby, co se jejich královna rozhodla zbytečně rozpoutat válku," odvětila jsem trpce. Pak jsem udělala několik kroků blíže k němu.

Periferním viděním jsem přitom zahlédla, jak se Stín účinně vyhýbá tvrdým útokům druhého vojáka. Oba zatím vypadali bez zranění, což ve mně pomalu začínalo vzbuzovat obavy. Moje počáteční jistota ze mě po částech vyprchávala. Jak jsem si jenom mohla myslet, že bych měla spolu se Stínem proti třem cvičeným vojákům šanci?

Arogantní muž stojící přede mnou ovšem mého rozpoložení znenadání využil. Stačila chvilka nepozornosti a už proti mě nebezpečně nakračoval, chystajíce se udeřit. Na poslední chvíli jsem se svalila do trávy. Rukama jsem si instinktivně zakryla obličej, když těsně kolem mého obličeje prosvištěla ostrá čepel.

Kdyby můj boj pozoroval Merrick, nejspíše bych se okamžitě hanbou propadla. Cítila jsem se naprosto neschopná a k ničemu. Skutečný boj zblízka byl daleko těžší, než jsem si kdy dokázala pomyslet. Proč jsem jenom byla tak lehkovážná, když jsem se rozhodla na vojáky zaútočit?

Třetí voják se rozhodl neztrácet čas. Zatímco jsem se pokoušela s jejich velitelem bojovat, vytáhl odněkud masivně stavěnou dřevěnou kuš. S děsivým skřípáním ji bez problémů nabil ostrým šípem s kovovým hrotem. Pak na mě zamířil.

Rezignovaně jsem zírala na vražednou zbraň, jež pro mě v rukách zkušeného nepřítele znamenala jistou smrt. Představovala jsem si, jak si šíp razí cestu napjatým vzduchem ke svému cíli. Srdce mi sevřel ledový chlad.

Velitel vojáků, s nímž jsem doteď vedla nevyrovnaný souboj, ode mě rychle odskočil, když uviděl, k čemu se jeho prohnaný kolega chystá. Spatřila jsem Stínův zděšený pohled, když si uvědomil, že mi nemá jak pomoct. Prakticky jsem čekala na smrt.

Ostré svistnutí prořízlo vzduch. Ve strachu jsem zavřela oči a pokusila se uhnout. Vše se odehrálo tak rychle, že jsem ani nedoufala, že by mě šíp dokázal minout.

Čekala jsem na tvrdou ránu, jež by mě skolila k zemi, avšak nic podobného překvapivě nepřišlo. Zpomalila jsem dech. Všude bylo ticho. Opatrně jsem se narovnala a pomalu otevřela víčka.

Pak se můj pohled zastavil na střílejícím vojákovi, jemuž z hrudi trčel dlouhý dřevěný šíp. Rudě zbarvená tekutina mu pomalu protékala skrze oblečení. Krvavá skvrna na jeho tunice se zvětšovala. Muž na svoji ránu s vykulenýma očima vyděšeně zíral. Upustil stále nabitou kuš a bezvládně se s tvrdým dopadem zřítil k zemi.

Než jsem se kolem sebe stihla pořádně rozhlédnout, ozvalo se z okolního křoví hlasité zapraskání. Neznámý střelec, jež mi před pár okamžiky zachránil život, vyšel pomalu z lesa. Jeho styl chůze mi byl už zpočátku povědomý, avšak jakmile si z hlavy shrnul tmavou kapuci, zalapala jsem po dechu.

,,Ta-tati?" vyhrkla jsem překvapeně a oběma rukama si zakryla ústa, abych nevyjekla. Uvnitř mě se mísily všelijaké emoce.

Ne jednu stranu jsem byla ráda, že jsem svého otce konečně po několika měsících viděla. Neskutečně mi chyběly ty staré dobré časy, kdy jsme spolu den co den trénovali na zkoušky. Tíživé vzpomínky mi vehnaly bolest do srdce. Uvědomila jsem si, že nic z toho už nikdy nebude tak, jako dřív. Co všechno se od té doby stihlo změnit? Byl to stále ten milující otec, který se vroucně snažil svoji nezkušenou dceru připravit na její budoucí život?

Když jsem si však vzápětí uvědomila, co šeredného udělal, pocítila jsem trpký vztek, jež mi pomalu začínal cloumat celým tělem. Ústa se mi zkřivila do pohrdavého úšklebku, jakmile můj zrak na okamžik přelétl k doutnající vesnici. Pohled na domy, jež se mi doslova před očima bortily k zemi, mi vehnal slzy do tváře.

Opět jsem se otočila k tmavě oděnému muži, který už za tu dobu stihl pomalu udělat pár kroků mým směrem. Luk odložil na zem, pouze u pasu se mu houpala nebezpečně vzhlížející mačeta. Za ním se hrdě nesla zlatavá Kočka.

,,Nemůžu uvěřit tomu, že se s tebou opět setkávám," bylo to první, co tiše pronesl. I v jeho očích se odrážely vzpomínky na naši společnou minulost. Nepříjemně jsem se otřásla. Po zádech mi přejel mráz.

,,Nepřibližuj se ke mně!" vykřikla jsem na něj prudce a vytasila svoji zbraň. Tvář se mi zkroutila do bolestné grimasy. Mířit na svého vlastního otce ostře nabroušenou mačetou mi drásalo srdce. Přesto jsem ale pravou rukou odhodlaně sevřela koženou rukojeť. ,,Vím, cos udělal!"

Povytáhl pobaveně neupravené obočí. Naštěstí se ale s ledovým klidem zastavil, což mě donutilo se trochu uklidnit. Nevěřícně zavrtěl hlavou.

,,Vždycky jsi byla zbytečně nechápavá, Fernelis," pronesl ke mně jako rodič k malému dítěti. Možná jsem v jeho očích byla stále tou malou nerozumnou holčičkou.

Za jeho zády se náhle začali vynořovat další a další vyzbrojení vojáci. Zahlédla jsem také několik Kočičích jezdců. Znejistěla jsem, když jsem si uvědomila, že jsem společně se Stínem v pasti. Neměli jsme se odsud jak dostat. Nejspíše to celé byla jedna velká léčka.

,,Co vlastně chceš?" vyhrkla jsem zoufale. Nechápala jsem, proč kvůli mně zastřelil svého vlastního vojáka. Kdyby mu na mně doopravdy záleželo, nechoval by se ke mně tak povýšeně. Z našeho setkání jsem byla více zmatená, nežli vystrašená.

,,Myslela sis, že zachráníš celou vesnici? To jseš vážně tak naivní?" ignoroval moji vyřknutou otázku a místo toho mi položil hned dvě další. Během toho si mě stále přeměřoval pohledem. Oči ze mě ani na okamžik nespustil. Hněv ve mně se tímto postupem rychle rozdmýchával. Co nejvíce jsem zaťala volnou ruku v pěst. Cítila jsem, že se moje míra trpělivosti blíží ke své hranici.

,,Jak jsi to mohl udělat? Co ti ti lidé udělali, že jsi je nechal upálit?" zvýšila jsem hlas vyčítavě a propálila jsem jej nenávistným pohledem. Krev se ve mně vařila. Cítila jsem, že už se dlouho neudržím.

Stín, který doposud celý výjev pouze pozoroval z dálky, se urychleně postavil k mému boku odhodlaný mě za každou cenu chránit. Jeho přítomnost a podpora mě alespoň trochu uklidňovala. Lorcan se při pohledu na nás dva pouze pohrdavě ušklíbl. Cítila jsem velmi zřetelně, že mu připadám směšná a k ničemu.

,,A když ti řeknu, že je to všechno tvá vina, budeš mi věřit?" vypadlo z něj nečekaně, načež povytáhl jedno obočí vzhůru. Nedočkavě čekal na moji reakci.

Fern, nenech se vyprovokovat, zaslechla jsem ve své hlavě Stínův vzdálený prosebný hlas. To už jsem jej ale sotva vnímala, jelikož jsem se zuřivě rozmáchla mačetou. Tohle byla poslední kapka.

,,Jak můžeš něco takového říct? To tys to celé způsobil!" zaječela jsem mu do očí nekontrolovatelně a doufala, že jej má čepel zasáhne. Nenávist mnou prudce pulzovala, čímž si se mnou pohrávala jako s loutkovou panenkou. Můj obličej byl rudý vzteky.

Lorcan však pohotově vytasil svoji zbraň, hravě můj útok odrazil a následně mě jednou rukou skolil k zemi. Bylo na něm znát, že k provedenému protiútoku nevynaložil téměř žádné úsilí. I přesto jsem před ním bezmocně ležela na zemi s obličejem zanořeným v trávě.

,,Neměla by ses takhle vrhat do předem prohraného souboje," pronesl posměšně, zatímco si do pouzdra u svého pasu zasouval čepel. ,,Už od začátku jsem věděl, že tě ten tvůj učitel nic nenaučí." Kroužil kolem mě jako vlk okolo své kořisti.

Vybavila jsem si den, kdy jsem se s Merrickem potkala poprvé. I když to už bylo celkem dávno, na nepříjemné chování svého otce jsem doteď nedokázala zapomenout.

Pomalu jsem se začala zvedat ze země. Zbraň mi během pádu vyletěla z ruky a dopadla mimo můj dosah, díky čemuž jsem byla v tu chvíli ještě více bezbranná. Stín se ochranitelsky postavil přede mě.

,,Merricka do toho netahej," odsekla jsem napjatě. Vůbec jsem netušila, co se bude dít dál. Lorcan se jenom sladce pousmál.

,,Myslel jsem, že s tebou bude rozumná řeč, ale namísto toho jseš ještě víc paličatější než předtím. Kdy už konečně pochopíš, jak to ve světě skutečně chodí?" Zavrtěl s uchechtnutím hlavou a nepřestával nás obcházet dokola.

,,Myslím, že nejlepší bude, když se spolu už my dva bavit nebudeme," odpověděla jsem mu odměřeně. Založila jsem si ruce na prsou.

Zastavil se. Chvíli se mi pevně zahleděl do očí. Jakoby snad uvažoval nad svými možnostmi. Pak se zničehonic otočil na podpadku a vydal se směrem ke své Kočce. Po cestě zvedl na zemi stále se válející luk. Hbitě se vyhoupl do sedla.

,,Jak myslíš, Fernelis. Věř mi, chtěl jsem ti nemálo věcí ulehčit. To také kvůli tobě jsme zabil jednoho ze svých pěšáků. Když ale vidím, že o moji pomoc nemáš zájem, vnucovat se nehodlám," pronesl chladně. ,,Však pravda jednou vyjde najevo a ty konečně pochopíš, o co všechno tady jde."

Nechápavě jsem na něj pohlédla. Věděla jsem, že se mě pouze snaží přimět, abych jej zpětně prosila o to, aby zůstal a vše mi vysvětlil. Neměla jsem v plánu se mu podřizovat. Dělat to, co chtěl on, bylo to poslední, po čem jsem toužila.

Vztyčila jsem hrdě bradu a mlčenlivě na něj hleděla. Snažila jsem se mu dát najevo můj absolutní nezájem o jím pronesená slova.

Mnou vyslaný signál pochopil velmi rychle, leč nerad. Zklamání mu chvilku problesklo očima. Okamžitě jej však zamaskoval. Kysele se ušklíbl. Nejspíše nečekal, že jeho slovům odolám.

Uvnitř sebe jsem sváděla nelehký boj. Tak moc mě zajímalo, kolik ze slov, jež mi vpálil do tváře, bylo pravdivých. Co všechno o mně Lorcan vlastně věděl? A proč tvrdil, že se mi snažil pomoct, navzdory tomu, že mě před pár okamžiky skolil bez jakéhokoliv váhání k zemi?

Můj otec se netvářil ani trochu přívětivě, když na mě naposledy pohlédl ze hřbetu své Kočky. Cosi v jeho očích mi říkalo, že až se setkáme někdy příště, nedopadne to ani zdaleka tak dobře, jako nyní.

Zrychlil se mi dech, když jsem si uvědomila, že jsem nadobro ztratila jeho přízeň. V mém srdci se otevřela hluboká trhlina už tehdy, když jsem se o jeho zradě dozvěděla od Sorina. Až nyní jsem ovšem cítila, jak se náš pevně budovaný vztah rozpadl na tisíce drobných střípků. Došlo mi, že ty částečky už nikdy dohromady neseskládám.

Po tvářích mi stékaly horké slzy, když se ke mně můj otec obrátil zády. Za pár okamžiků už zmizel v hustém podrostu, aniž by se na mne ohlédl. Ostatní vojáci jej jeden po druhém mlčky následovali.

Mým tělem otřásaly prudké vzlyky, když jsem se záhy bezmocně svalila do trávy. Celý svět se mi pomalu hroutil před očima. Schoulela jsem se do klubíčka a kolena si přitiskla co nejblíže k tělu. Ze všeho nejvíce jsem se toužila schovat někam, kde by mě už nikdy nikdo nenašel. Stín se kolem mě starostlivě ovinul. Nepokoušel se na mě mluvit, pouze mi poskytoval oporu a útočiště. Vděčně jsem mu zabořila hlavu do teplého kožichu.

Z utápění se ve vlastní bolesti mě vytáhlo až Raffertyho zanadávání. Jeho kroky se blížily k nám.

Zhluboka jsem se nadechla. Oběma rukama jsem si otřela slzy z tváře a vzpřímila se do sedu. Projela mnou povzbuzující vlna odhodlání. Cítila jsem už teď, že mě v budoucnu nečekají lehké časy. Rozhodla jsem se ale, že se budu snažit zůstávat silná, co nejdéle to půjde. Slabost a strach jsem odhodila stranou, když jsem se postavila.

,,Fernelis, moc mě to mrzí," pronesl opatrně Rafferty, jakmile jsem se pomalu rozešla jeho směrem.

,,Nemusí," pokrčila jsem rameny. Nechtěla jsem se o svém otci bavit.

,,Chtěl bych ti ale poděkovat. Zachránila jsi mi život," usmál se na mě vděčně. Pohledem jsem sjela k jeho zraněné ruce, která už naštěstí nekrvácela tak moc.

,,Za málo," opětovala jsem mu lehce pousmání. ,,Co ta ruka?"

,,Bude v pořádku," pokrčil rameny neurčitě. ,,Měli bychom jít za Merrickem a Weylyn. A říct jim, co se stalo."

,,Jo, pojďme," špitla jsem na souhlas, avšak poněkud neochotně. Ani ve snu jsem si nechtěla představovat, jaká bude Weylynina reakce, když se dozví o osudu její rodné vesnice. Cítila jsem, že to nejhorší nás teprve čeká.