Pohled Sorina

Tupě jsem stál na místě a snažil se odhodlat k tomu, udělat alespoň jeden jediný krok vpřed. Všechny mé instinkty mi radily, abych se pokud možno co nejspěšněji otočil na podpatku a nenápadně se vytratil v davu. Celé mé tělo bylo napjaté. Úkol, před kterým jsem nyní setrvával nebyl jednoduchý.

Na Festival jsem dorazil teprve před chvilkou, přičemž slavnost již byla v plném proudu. Dával jsem si s příjezdem celkem na čas, takže by mě ani tak nepřekvapilo, kdybych společně s mým učitelem a Bliss dorazil právě mezi posledními. S mistrem jsem se po příjezdu rychle rozloučil se slovy, že půjdu pozdravit své staré známé. S nadšením se ode mě tedy odpojil, za což jsem byl momentálně nesmírně vděčný. Potřeboval jsem totiž chvíli pro sebe. Musel jsem si utřídit myšlenky a tak nějak promyslet své první kroky.

Bliss za mnou pouze mlčky postávala. Věděla, že když jsem zamyšlený, není se mnou pořádně kloudná řeč. Za její snášenlivou a klidnou povahu jsem byl rád. Dokázala trpělivě přecházet mé výkyvy nálad. Nesoudila mě za to, že jsem byl zatrpklý a občas nerudný. Přijala mě takového, jaký jsem doopravdy byl.

Ten večer, kdy jsem královně vyzradil pravdu o Fernelis, na mě ovšem dosedlo další těžké břemeno. Dříve jsem si myslel, že když jí prozradím skrývané tajemství, které mě léta dusilo, budu mít od všech starostí pokoj. Nebudu muset nic tajit. Můj život začne být konečně normální. Budu se moct naplno věnovat výcviku. A možná i přestanu brát drogy.

Po pár minutách jsem ovšem poznal, že tomu tak nebude. Nejenže jsem nedokázal zapomenout na její záhadný rozhovor s Lorcanem, ale ještě ke všemu mě sama královna pověřila úkolem, jež se mi v hlavě jevil téměř jako nadlidský.

Z bezútěšných myšlenek mě ale náhle vytrhl upřený, zkoumavý pohled. Otočil jsem se k jeho majiteli s nevrlým výrazem ve tváři. Dech se mi však málem zadrhl v hrdle, když jsem se očima setkal s pohledem Fernelis Aislenn. Stála tam uprostřed vesele bavícího se houfu Kočičích jezdců a zírala na mě s neklidným výrazem v obličeji.

Srdce se mi rozbušilo obavami, když jsem si uvědomil, že jí podrážděnou grimasu opětovat nesmím. Aniž bych chtěl, osud se nejspíše rozhodl udělat počáteční krok za mě. Nastal čas, abych začal plnit svůj nově udělený úkol.

Narovnal jsem se a s obrovským úsilím sesbíral ty poslední zbytky sil, jež mi ještě zůstávaly hluboko v těle. Pak jsem na tváři nasadil co nejvíce přesvědčivý vlídný úsměv, zhluboka se nadechl a přátelsky se rozešel směrem k ní.

V obličeji se jí mihl lehce vyděšený a nechápavý výraz. Rychle sklopila pohled k zemi. Nejspíše doufala, že kolem nich jen tak, bez povšimnutí, projdu. Já však měl úplně jiné plány.

Její reakce mi překvapivě pomohla k tomu, abych se odhodlal pokračovat vstříc svému cíli. Zjistil jsem, že se mi líbilo, když jsem dokázal vzbudit obavy. Hra, která momentálně započala, se mi zamlouvala více a více. O to více mě těšilo, že pravidla určuji já.

Jakmile jsem dorazil společně s Bliss až k vesele bavící se skupince, zastavil jsem se. Většina přítomných se otočila letmo ke mně. Fernelis se snažila předstírat, že mě nezná, takže se mi očima stále vyhýbala. Pak jsem si k trpkému zjištění povšimnul, že je mezi přítomnými i jedna Vlčí jezdkyně. Měla lehce zaoblený obličej a přátelské rysy ve tváři. Její oči zářily potěšením ze společnosti. Ať už jsem si to sebevíc připustit nechtěl, byla celkem pěkná a na první dojem působila sympaticky. Pohrdavě jsem se však ušklíbl, když na mě pohlédla. To poslední, o co jsem stál, bylo bavit se i s někým z té proklaté Elary. Tu zemi jsem hned z několika důvodů bytostně nesnášel. Proto jsem se snažil být tak bezprostředně oddaný Slunci i královně.

,,Zdravím," usmál jsem se zářivě, jakmile byly všechny pohledy přítomných upřeny přímo na mě. Nejistě jsem se ošil. Pozornost všech mi nebyla zrovna dvakrát příjemná. Musel jsem to ale přetrpět.

Fernelis s povytažením obočí vzhlédla mým směrem. ,,Ahoj, Sorine." Její hlas dával dostatečně jasně najevo, že ať už tady pohledávám cokoliv, měl bych se klidit co nejrychleji pryč.

,,Počkat, Fern," vypískla najednou nadšeně vysoká Kočičí jezdkyně stojící po mé pravici. ,,Není to náhodou ten zbývající Kočičí jezdec? U všech Koček!" Zaradovala se a za ruku mě vtáhla doprostřed kruhu, až se mi hlava lehce zatočila.

,,Co? Cože?" Nechápal jsem. Její přehnané vyjadřování emocí mi začínalo lézt na nervy už teď.

,,Hele, všechno vysvětlím. Neboj," zasmála se a vzala mě rukama kolem ramen. Všiml jsem si, že Vlčí jezdkyně, stojící hnedka vedle Fern, se nechtěně pousmála. I mlčenlivě vypadající blonďák se nejspíše celkem bavil. Jediná Fernelis se dívala do země a nejevila o cokoliv týkajícího se mě sebemenší zájem.

,,Jsem Gwyneth," začala mi vysvětlovat energická Kočičí jezdkyně. ,,No a my všichni jsme tenhle rok nováčci. Není to super, že už se takhle všichni známe?" Zazubila se na mě.

,,Jo, je to skvělý," odkašlal jsem si. ,,Rád vás všechny poznávám, jsem Sorin." Pousmál jsem se.

,,Jsem Tiam," kývl hlavou nenápadně chlapec s bystrým pohledem. I přes to, že působil značně nevýrazně, bylo na něm vidět, je mu něco jen tak neuteče.

,,Máš hezkého Kocoura," pochválil jsem mu jeho mourovatého společníka.

,,Díky," pousmál se plaše Tiam. ,,Jmenuje se Jantar, podle barvy jeho očí."

,,Skvěle vybrané jméno," pochválil jsem mu. Skrze veškeré počáteční pochyby mi začínal být tak nějak sympatický.

,,Tiam toho moc nenamluví," vložila se do našeho hovoru zaujatě Gwyneth. Nejspíše se jí nelíbilo, když chvíli nebyla středem pozornosti právě ona.

,,Fern, máš skvělé přátele," ignoroval jsem Gwynethin pokus o upoutání mé pozornosti a přešel blíže k dívce, které jsem se doteď tak zarputile vyhýbal.

,,Jo, to jo," pokusila se o úsměv a konečně ke mně obrátila svoji pozornost. V očích se jí skýtal zmatek a nepochopení.

,,Myslím si, že ses ještě neseznámil s Weylyn," prohlásila náhle a postrčila ke mně trochu blíže Vlčí jezdkyni. Poznal jsem, že se se mnou Fernelis za žádnou cenu nehodlá bavit. Nemohl jsem to ale vzdát. Možná na to ale budu muset jít pomalu.

,,Omlouvám se," pokoušel jsem se potlačit trpký úšklebek, když jsem obrátil svoji pozornost k tmavovlásce. ,,Ale asi už jsi mé jméno zaregistrovala." Po mých slovech vypadala celkem rozhozeně.

,,Samozřejmě," odvětila a opětovala mi okamžitě pohrdavý pohled. ,,Myslím, že mé jméno ti snad taky nemusím opakovat dvakrát." Tím nejspíš naše seznamování skončilo, jelikož se ode mně Weylyn nevraživě odsunula a přestala si mě úplně všímat.

,,A jak se jmenuje tvá Kočka?" vnesla se do rozhovoru opět Gwyneth. ,,Vypadá opravdu nádherně. Myslím, že si s Chamber budou rozumět."

,,Bliss," odvětil jsem. Tak nějak jsem cítil, že se mi situace začínala vymykat z rukou.

,,Uuu," vypískla rozplývající se Gwyneth. ,,To je skvělé jméno."

,,Když mě omluvíte," prohlásila náhle odhodlaně Fernelis. ,,Potřebuju si něco zařídit." Pak se urychleně otočila na podpadku a následována Stínem opustila naši malou skupinku.

,,Asi se k tobě přidám," vyhrkla spěšně Weylyn, přičemž ji bezmyšlenkovitě následovala.

,,A kam jdete? Kdy se vrátíte?" zavolala na ně zpětně Gwyneth, jež si nejspíše Fernelisina rozhořčení nevšimla.

Odpovědi se tudíž nedočkala. Menší blondýnka pouze pokrčila rameny, ani se neotočila. Od Weylyn se jí nedostalo reakce žádné.

Gwyneth si z jejich odchodu avšak za pár sekund nic nedělala. Otočila se ke mně a začala mě zasypávat všemožnými otázkami, zatímco Tiam nás pouze mlčky poslouchal. Sem tam přihodil něco do diskuze, občas se zasmál. Hlavním bodem zájmu neúnavně energetické Kočičí jezdkyně jsem však byl já.

Pohled Fernelis

S hlavou plnou protichůdných myšlenek jsem kráčela společně s Weylyn davem. Potřebovala jsem si na chvíli vyčistit hlavu, než se do společnosti svých vrstevníků zase vrátím.

Příchod Sorina mnou více než otřásl. Nečekala jsem vůbec, že by měl byť jen sebemenší zájem se mnou zapřést hovor, natož moji přítomnost vyhledávat.

Co to do něj u všech Koček vjelo? neudržela jsem se a vykřikla.

Klid, Fern, ozval se mi po delší době Stín v hlavě. Možná se snaží napravit všechny křivdy z minulosti. Co ty víš?

A proč by něco takového dělal? ohradila jsem se. Zrovna on.

Třeba mu došlo, že se k tobě nechoval fér, navrhl Stín. Začínala jsem mít pocit, že se jej zastával. Tak samozřejmě, vždyť Sorina ani pořádně neznal. Možná chce dát váš vztah do pořádku.

Žádný vztah mezi námi nikdy nebyl, odfrkla jsem si trpce. Není co napravovat.

Fern, nebuď tak tvrdohlavá, zavrtěl hlavou Stín. Proč mít zbytečně více nepřátel, než je třeba? Nechceš mu zkusit dát druhou šanci? Pochybovačně jsem povytáhla obočí.

Tak to ani náhodou. Nemám zájem o to, se s ním bavit, utnula jsem jej rázně. Proč vůbec stojíš na jeho straně? Vždyť jej ani trochu neznáš! Víš vlastně, jak hnusně se ke mně dřív choval? Proč bych mu měla odpouštět?

Protože rozumní lidé dokáží dopustit, pronesl s naprostým klidem. Nebudu ti tady říkat, co máš dělat. Nechci abys zapomněla na to, co udělal. Byl bych ale rád, kdyby ses naučila přes určité věci přenést.

Jeho slova mě donutila se na chvíli zamyslet. Něco na tom bylo. Nikdy bych nedokázala zapomenout na to, jak se mnou Sorin zacházel. Možná bych mu ale mohla zkusit odpustit a přes naši nevraživou minulost se přenést.

Promiň, povzdechla jsem si po chvilce. Asi máš pravdu. Měla bych mu zkusit odpustit.

Jsem rád, že to tak vidíš, přitulil se ke mně hlavou Stín. Nesnášela jsem, když jsme mezi sebou měli jakoukoliv rozepři. O to více jsem byla vždycky moc ráda, že jsme se udobřili.

,,Fern, kam vlastně jdeme?" vyrušila nás Weylyn postávající opodál. Vypadala poněkud rozpačitě z toho, že nás se Stínem musí pozorovat, jak se k sobě lísáme.

,,Říkala jsem si, že bych se šla podívat po svém otci. Už mi vážně přijde divný, že tady furt není," odpověděla jsem jí. Vlasy jsem si musela trochu upravit, jelikož mi je Stín tak trochu rozcuchal.

,,Ajo, to jsem nevěděla," poznamenala.

,,Pojď s námi," navrhla jsem jí. ,,Taťka bude rád, když pozná někoho nového."

,,Dobře," přikývla Weylyn s úsměvem na rtech.

Společně se Stínem a Riekou jsme se tady začaly prodírat mezi ostatními jezdci, pátrajíce po mém otci.

Pohled Sorina

Už zdálky jsem uviděl Fernelis napjatě spěchajíc společně s Weylyn za zády směrem k nám. Od jejího odchodu uplynulo několik hodin. Pomalu se začínalo stmívat, blížila se noc.

,,Neviděli jste tady někde náhodou mého otce?" vyhrkla ihned jako první, když k nám se sípavým dechem došla. Poznal jsem, že je vystresovaná a zmatená. Její unavené oči vypovídaly za vše. Nejspíše celou tu dobu, co byla pryč, obíhala jednotlivé lidi se stejným dotazem, který právě položila nám.

,,Myslíš Lorcana Aislenn?" optala se spěšně Gwyneth.

,,Tak toho jsem tady nikde neviděl," prohlásil Tiam, přičemž pokrčil rameny.

,,Mluvila jsem se svým učitelem a také ho tady nikde nepotkal. Slíbil mi ale, že se po něm půjde ještě jednou podívat," povzdechla si nevěřícně Fernelis. Pak se posadila do trávy.

,,Určitě tady už musí být," uklidňovala ji Gwyneth.

,,Taky si myslím," přitakala Weylyn a objala Fernelis jednou rukou kolem ramen. ,,Vždyť příjezdy na Festival byly ukončeny už před pár hodinami!"

A pak mi to celé najedou docvaklo. Samozřejmě, že zde Lorcan nebyl. Ani tady být nikdy neměl. Tohle celé bylo v plánu. Vybavil se mi v hlavě nechtěně vyslechnutý rozhovor královny Morrigan a jejího nejvěrnějšího pobočníka. Tak přeci jenom na královnin návrh přistoupil. Chtěli využít toho, že jsou všichni Vlčí jezdci na Festivalu a zaútočit na Elaru.

Srdce se mi rozbušilo úzkostí. Držel jsem v sobě další hrozivé tajemství. Svalil jsem se do trávy a chytil se oběma rukama za hlavu. Netušil jsem, co jsem měl dělat. Zaúpěl jsem.

,,Co se děje?" vykřikla Gwyneth, když mě spatřila. ,,Stalo se něco?" Přeběhla od Fernelis ke mně a nechápavě na mě pohlédla. Po pár sekundách ke mně již byly upřeny zraky všech.

Každému z nich jsem pohlédl hluboce do očí. Uvažoval jsem o svých možnostech. Panovala ve mně obrovská rozepře. Na jednu stranu, věrnost Slunci pro mě byla prioritou. A jestliže se královna chystala porušit pradávnou přísahu, nesměl jsem ji v tom podpořit. Na druhou stranu jsem ale nechtěl dělat proti tažné kroky na úkor Morrigan. Kdybych si ji znepřátelil, moc dobře jsem věděl, že bych z toho živý nevyvázl. Ovšem kdybych přeci jenom pověděl Fernelis o tom, co se její otec společně s královnou chystá udělat, opadla by ze mě ta obrovská tíha. Byl to takřka vyrovnaný souboj myšlenek, ovšem nakonec, po delším váhání, vyhrála ta první možnost. Rozhodl jsem se, že už nechci skrývat taková nebezpečná tajemství. Ať se Fernelis dozví, jaký je doopravdy její otec.

,,Vím, proč tady Lorcan není," zašeptal jsem přiškrceně, přičemž jsem pohled upíral tvrdě do země. Bylo těžké ze sebe ta slova vymáčknout.

,,Cože?" vyjekla Fernelis ihned, jakmile jí došel význam mých slov. Hbitě se zvedla na nohy. ,,Kde jinde by byl?"

,,S královnou," odpověděl jsem trpce. Pomyšlení na to, co hrozného se rozhodli udělat, mnou otřásalo.

,,Mou mámu by táta nikdy nepodvedl!" vykřikla rozzuřeně Fernelis. ,,A už vůbec ne s královnou!" Její slova mě překvapila.

,,Takhle jsem to vůbec nemyslel," zavrtěl jsem rychle hlavou a pokynul všem, aby se ke mně shlukli.

,,Tak proč tady teda není?" doléhala na mě nervózně Fernelis. Všichni z jejích přátel se už seskupili kolem nás.

,,Omylem jsem vyslechl tajný rozhovor mezi Morrigan a tvým otcem," začal jsem šeptem. V hlavě jsem si začínal uspořádávat myšlenky. Musel jsem jim to říct pěkně popořadě. Jakmile se mi to povedlo, vylíčil jsem jim všechno, co jsem věděl, včetně svých pocitů a obav. Se zatajeným dechem na mě hleděli, neschopni slova.

Když jsem všechno, co jsem věděl dovyprávěl, rozhostilo se mezi námi ticho. Nikdo nedokázal uvěřit tomu, že by byla královna Morrigan schopna tak sprostého činu.

,,Jak máme vědět, jestli ti můžeme věřit?" vyhrkla zoufale Fernelis.

,,To vědět nemůžete. Věřte mi, nebo nevěřte," pokrčil jsem rameny. Nehodlal jsem je přesvědčovat o pravdivosti svých výroků. Na to jsem neměl nervy.

,,Počkat," ozvala se najednou ta drobná Vlčí jezdkyně.

Vzhlédl jsem k ní.

,,Víš, kam přesně se vaše královna chystá zaútočit?" Přimhouřila nedůvěřivě oči.

,,To netuším. Předpokládám ale, že na nejbližší město nebo vesnici v Elaře. Což je asi horská vesnička Aitigy," pokrčil jsem rameny.

Vyplašený výraz ve tváři Weylyn mě více než udivil. Zorničky se jí rozšířily nenávistí a strachem zároveň. Začala dýchat tak moc nahlas, až jsem se skoro bál, že ztrácí vědomí.

,,Musím rychle vyrazit pryč. Varovat ostatní," vyjekla vyděšeně a začala se zvedat na nohy. Cítil jsem, jak se mi opět situace vymkla kontrole.

,,Klid, sedni si," snažil jsem se ji uklidnit. Chytil jsem ji za ruku, aby se posadila.

,,Klid?!" zavřískla a vytrhla se mi. ,,Jak můžeš být tak bezohledný? Copak to nechápeš? V té vesnici je i moje matka!!" Po rudém obličeji jí začaly stékat slzy zoufalství.

,,Weylyn, pojď," vzala ji kolem ramen Fernelis. ,,Mám nápad, jak to mému otci překazíme." Pokoušela se ji alespoň trochu přimět k tomu, aby se  vzpamatovala.

,,Co chceš dělat?" zaúpěla Weylyn.

,,Pojďme najít oba naše mistry. Máš pravdu, musíme se vydat na cestu," pronesla až s děsivou vážností Fernelis.

Gwyneth s Tiamem celý výjev zařezaně pozorovali. Bylo zvláštní, když i obvykle hlučná dívka mlčela. Akorát to vyvyšovalo vážnost celé situace.

Když k nám vzápětí Fernelis obrátila pozornost, byl jsem lehce vyklepaný z toho, co mě čeká.

,,Dělejte, jakoby se nic nedělo. Nesmíme vzbudit přílišnou pozornost. Kdyby se to dozvěděli i ostatní Vlčí jezdci, mohla by ihned na místě vypuknout válka. A to se nesmí stát," přikázala nám důrazně. Bylo vidět, že je nešťastná z toho, jak se její otec vybarvil. Snažila se to ovšem nedávat najevo.

,,Chápu," přikývl spěšně Tiam. Překvapivě to byl právě on, kdo si v této nelehké situaci dokázal zachovat chladnou hlavu. Fernelis mu věnovala děkovný pohled.

,,S Weylyn se zkusíme do vesnice dostat dříve, než tam dorazí královna. Pokud se to povede, varujeme obyvatele Aitigy," vysvětlila nám s obdivnou dávkou sebejistoty.

,,Stejně se to Vlčí jezdci dozví," namítla beznadějně Gwyneth. ,,Válce se nevyhneme."

,,To ne, ale můžeme zkusit zachránit nevinné životy těch vesničanů," trvala si na svém Fernelis. Weylyn na ni s vděčností pohlédla.

,,Měli byste vyrazit," pobídl je Tiam. ,,Čím dřív se tam dostanete, tím líp."

,,Jo, pojďme Fern," zatahala ji Weylyn netrpělivě za rukáv. Fernelis přikývla a letmo se s námi rozloučila. Pak se otočila na podpatku a společně s Weylyn, Stínem a Riekou odspěchala pryč.

Na jednu stranu jsem doufal, že uspějí. Nechtěl jsem, aby královně prošlo něco tak odporného. Na druhou stranu jsem se ale obával toho, co mě čeká, až se Morrigan dozví, kdo jim o chystaném útoku pověděl.

Tak jsem tady konečně s další kapitolou! :D

Je zase o něco delší, než ty předchozí, což mě začíná celkem děsit. Tak nějak jsem se odnaučila psát krátké kapitoly.. :'D

Doufám ale, že se Vám část i tak líbila. Celkem by mě zajímal Váš názor na Sorina a kapitoly z jeho pohledu. Kdyby se o něj někdo náhodou chtěl podělit, můžete napsat do komentářů .<3

Jinak se na Vás budu těšit u další kapitoly. :) Mějte se krásně!

Luness <33