Poraněné předloktí se s každým dnem čím dál více zlepšovalo. Bolest už nebyla ani zdaleka tak intenzivní, jako zpočátku, kdy jsem s rukou nedokázala ani pohnout. Mého pozvolného uzdravování ovšem využil Merrick ve svůj prospěch tím, že mě pomalu začínal znovu navracet do starého přísného režimu.

Před ním bych to nikdy nepřiznala, ale po pravidelných trénincích se mi i celkem stýskalo. Mé tělo postrádalo pořádnou fyzickou zátěž. Pociťovala jsem, jak postupně ztrácím těžce a tvrdě vybudovanou kondici. A to se mi nelíbilo.

,,Od zítřka najedeme na starý dobrý každodenní výcvik," oznámil mi jednoho večera znenadání Merrick. Zrovna se přehraboval v počmáraných papírech, které měl rozházené po celém stole. Na čele se mu od usilovného přemýšlení udělala drobná vráska. ,,Je načase, aby ses zase vrátila do normálního režimu."

,,Takže tvrdíte, že už jsem se vyléčila?" pousmála jsem se nenápadně. Ze všeho nejraději bych jej radostí objala, ale udržela jsem se.

,,Dalo by se to tak říct," pokrčil rameny a pak se otočil čelem ke mně. ,,Hlavně jde ale o to, že výcvik musí pokračovat, ať se děje, co se děje. Nemůžeme si dovolit, abys vůči ostatním vrstevníkům zaostávala."

,,Však jasné, dává to smysl," přikývla jsem. Lžičkou jsem si zamíchala čaj v hrnku, ze kterého se ještě linula pára. Jednou z věcí, kterou mi přinesl pobyt u Merricka, byla má nově vybudovaná obliba k bylinným čajům. Speciálně mátový čaj jsem pila ze všeho nejraději.

Chystala jsem se z hrnku trochu čaje usrknout, když vtom se mi zatočila hlava, až jsem jej na sebe skoro z poloviny vylila. Ucukla jsem, když mi horká tekutina popálila kůži na ruce. Prudká bolest přerušila na chvíli moji malátnost. Zamrkala jsem. Merrick se zase naštěstí věnoval svým papírům, takže mé nešťastné počínání nezaznamenal.

Vyděšeně jsem zírala, jak se mi rudá skvrna na ruce opět začíná točit před očima. Pevně jsem stiskla rukojeti křesla a snažila se houpající se svět přede mnou zastavit. Vyjekla jsem. Tohle opravdu nevypadalo dobře. Žaludek se mi začal obracet.

Panika. Vyděšeně jsem se rozhlížela kolem sebe. Les. Neprostupný a temný. V hlavě mi pulzovala bolest.

Merrick s nechápavým výrazem ve tváři přispěchal ke mně. Jeho tichý hlas, kterým se mě snažil uklidnit, zněl kdesi v dáli.

Utíkala jsem. Strach. Bála jsem se o svůj život. Ztěžka se mi dýchalo.

A pak nůž. Lesklý a ostrý. Se svištěním letěl vzduchem k neznámému cíli. To já jej vypustila!

Zakvílela jsem. Merrickova teplá ruka položená na mém rameni mě na chvíli přivedla k vědomí.

,,Fernelis? Co se děje?" Jeho zděšená tvář se leskla potem. Vypadal bezradně. ,,Mluv se mnou! Fern! Co se stalo?!" Začal se opět vzdalovat.

Mrtvé tělo na zemi. Nůž trčící z něj ven. Krev všude kolem. Můj vlastní vřískot.

Klekla jsem si na zem.

,,Mami!" Můj hlas, jakoby mi ani nepatřil.

,,Co jsem to udělala!?" zavřeštěla jsem a její tělo uchopila do náruče.

Šílenství. Beznaděj. Obrovská bolest.

Zabila jsem ji. Zabila jsem vlastní matku. Slzy mi stékaly po tváři. Mé vzlyky se nesly lesem.

,,Proč?! Co jsem komu udělala?" zařvala jsem zoufale. Mé vidiny se pomalu ztrácely. Zachvěla jsem se chladem, jenž mě náhle obklopil.

,,Fernelis!!?" třásl mým tělem zběsile Merrick. Vystrašeně jsem na něj zírala. Nemohla jsem popadnout dech. Obličej jsem měla celý zmáčený slzami. Hrnek ležel rozbitý na zemi. Čaj byl rozlitý všude kolem.

,,Řekni mi, co se stalo?" hladil mě starostlivě po čele. ,,Prosím, mluv se mnou."

Zakvílela jsem, když jsem si vzpomněla na to, co jsem udělala. Mé tělo znovu ovládl pláč. Sesunula jsem se do křesla a schoulela se do klubíčka. Ostré vzlyky mnou otřásaly.

,,Fernelis, já nechápu, co se děje. Bolí tě něco?" Merrick se ke mně naklonil. Snažil se mě obejmout.

,,Nechte mě být!" vyhrkla jsem skrze záplavu slz. Prudce jsem se zvedla z křesla, až se mi zamotala hlava. Ignorovala jsem všechno kolem sebe a rezignovaně šla směrem ke schodům. Rukama jsem se opřela o zeď, když mi po pár krocích došel dech.

,,Fern, co se u všech Koček stalo? Jen tak sedíš v křesle, piješ čas, bavíme se spolu. Chvíli se nedívám a najednou se celá vystrašená svíjíš a křičíš něco, čemu vůbec nerozumím," zvolal zmateně Merrick. Zavrtěla jsem hlavou.

,,Vy to nechápete," vzlykla jsem. Rukama jsem si schovala obličej do dlaní.

,,Ano, máš pravdu. Nechápu to," odpověděl klidně. Pokoušel se mě utišit.

,,Ne... ne... vy vůbec nemáte ponětí, o co jde," vydechla jsem nešťastně. Pak jsem se otočila a vydala se po schodech směrem nahoru do pokoje.

,,Kam jdeš, Fern?" zavolal za mnou nechápavě Merrick. ,,Myslel jsem, že mi k tomu třeba něco řekneš!"

,,Já..." povzdechla jsem si, ,,musím si odpočinout." Po tvářích se mi opět začaly koulet slzy. Potlačila jsem další zoufalé zavřísknutí. Potřebovala jsem se dostat do pokoje.

,,Dobře," kývl hlavou zmateně Merrick. ,,Dávej na sebe ale pozor. Přijdu tě zkontrolovat."

Nevnímala jsem jej, a když jsem se otočila, slyšela jsem jeho roztržité mumlání. Vystoupala jsem nahoru, zavřela za sebou dveře do pokoje a svalila se na postel.

Po tvářích se mi koulely slzy, které po jedné dopadaly pode mě do peřin. Celým tělem mi otřásaly prudké vzlyky. Hlava mě stále bolela a žaludek mi svíraly ostré křeče.

Tohle zrovna byl jediný moment, kdy jsem byla ráda za to, že nemám společný pokoj ke spaní se Stínem. Kdyby mě viděl v tomto stavu, nejspíš by zešílel strachy. Vždyť jenom kvůli té naražené ruce si o mě dělal starosti ještě několik dní!

Opět se mi v hlavě vybavily ty nepříjemné vzpomínky. Byly to vlastně vzpomínky? Jistěže byly. Co jiného by to také bylo? Rukama jsem si otřela nos.

Možná jsem tak moc nevyšilovala jenom kvůli tomu, co příšerného se v nich odehrálo, ale také z toho důvodu, že se mi vůbec vrátily. I přes to, že otec tvrdil, že se mi vzpomínky na zkoušku vrátit nesmí, měla jsem je zpět. Sice jsem si nepamatovala veškeré podrobnosti, ale vzpomněla jsem si.

Projela mnou vlna starostí a obav. Jak je možné, že jsem si na zkoušku vzpomněla? Proč se mi vzpomínky nevymazaly? A souvisí nějak to, co se na zkoušce událo, s realitou?

Začala mě bolet hlava, takže jsem zavřela oči. Pomalu jsem se začínala uklidňovat. Schovala jsem se pod peřinu, která byla překvapivě celkem vyhřátá. Bylo načase, abych začala vymýšlet, jak to všechno vysvětlím Merrickovi.

Nejraději ze všeho bych mu celou tu záležitost vysvětlila a objasnila. Popravdě. Jenže nevěděla jsem, jaká by byla jeho reakce. Jistě, znala jsem jej přes měsíc. I tak jsem ale lehce pochybovala o tom, zda by byl dobrý nápad mu říkat něco tak nebezpečně tajného.

Po chvilce přemýšlení jsem se rozhodla, že to všechno proberu ráno se Stínem. On byl jediný, komu jsem bezpochyby důvěřovala, takže měl právo něco takového vědět. Věřila jsem, že mě za to nebude soudit. Zároveň jsem doufala, že mi pomůže.

Fern? ozval se mi náhle v hlavě. Jakoby snad tušil, že o něm přemýšlím. Všechno v pohodě?

Jo, dobrý, povzdechla jsem si a byla za jeho alespoň telepatickou přítomnost ráda. Ráno s tebou ale něco musím probrat. Je to celkem důležitý.

Jsem celý napjatý, co to bude, odpověděl nedočkavě. Rád si zahraju na tvého vrchního rádce.

Pousmála jsem se. Stín vždycky věděl, jak mi zlepšit náladu. Vůbec jsem svého rozhodnutí svěřit se mu nelitovala. Věděla jsem, že dělám správnou věc a že tady pro mě vždycky bude. Ať už se bude dít cokoliv.