Pohled Sorina

Během několika posledních uplynuvších dní mě pronásledoval zvláštní chvějivý pocit. Věděl jsem, že to, co se chystám udělat, je správné. Také jsem si byl naprosto jist tím, že tak dříve nebo později stejně učiním. Co se stát má, nechť se stane.

Pevně jsem věřil v sílu správnosti prvních rozhodnutí. Už odmalička mi bylo kladeno na srdce, abych následoval Slunce a byl mu věrný až do smrti. Tohle poslání mě provázelo po celý život a já se jím bezpodmínečně řídil. Nyní nastala chvíle jej řádně vyplnit. Utvrdit sám sebe v tom, že má věrnost Slunci i královně je přeci jen na prvním místě. Mezi vším.

Potřeboval jsem se s někým podělit o své nedobrovolně získané informace. Dále jsem již něco tak moc zásadního tajit nedokázal. Rozhodnutí tedy nebylo příliš těžké. Jakmile jsem učinil své následující postupy konečnými, nesmírná tíha několik let tajeného břemene ze mne téměř opadla. Přesvědčení o tom, že dělám správnou věc, bylo den ode dne silnější. Získával jsem větší a větší odhodlání.

Všechno to vyvrcholilo jednu noc, kdy jsem sám kráčel skrze temné opuštěné náměstí Slunce. Celá Vela byla ponořena do naprostého ticha, jen sem tam se v některých oknech objevil záblesk světla. Nejspíše plápolajícího ohně v krbu.

Pod nohama mi pravidelně křupal štěrkový písek. Jediný mnou vydávaný zvuk široko daleko se zdál téměř ohlušujícím. Bál jsem se, že narazím na některého ze strážných, kteří mají na starosti občasnou noční obchůzku města. Vlna nervozity a očekávání projela celým mým tělem. Promnul jsem si ztuhlé dlaně. Vůbec jsem netušil, co bych jim v takovéto situaci pověděl. Nejspíše bych se jimi nechal odvést ke královně. Tam totiž stejně má dnešní večerní výprava směřovala.

Již před několika dny jsem se rozhodl napsat jí dopis, aby byla na naše setkání připravena. Všechno jsem pečlivě naplánoval. Nechtěl jsem, aby kdokoliv věděl, co se jí dnes chytám říct. Potřeboval jsem tedy, aby naše schůzka proběhla v naprosté tajnosti.

Dalo mi hodně úsilí přemluvit Bliss, aby se se mnou dnes v noci potají vykradla z obydlí našeho mistra a dělala mi na této výpravě společníka. Stálo to ale za to, jelikož jsem se sem díky ní mohl mnohem rychleji dopravit. Přeci jenom, ve dvou se to lépe táhne. Trvala ale na tom, že do královnina paláce mě doprovázet nebude a že na mě počká na smluveném místě před městem. Trochu mě to zamrzelo, ale byla pravda, že její zářivě bílá srst by dozajista jakoukoli nežádanou pozornost upoutala. Nechtěl jsem tedy riskovat.

Dovnitř obrovského paláce jsem šel dle královniných instrukcí zadním vchodem. Monumentální budova postavená na vrcholku kopce a nejvyšší věžičkou dosahující daleko do nebe tak, aby byla co nejvýše Slunci, byla přenádherně zdobená a i v té černočerné tmě výrazně zářila.

U malé nenápadné branky na mě čekal jeden ze strážných. Oblečen byl ve tmavé róbě tak, aby splýval s okolím. Mlčky otočil klíčkem v zámku a nevzrušeně mi otevřel se zavrzáním dvířka. Napadlo mě, že možná není nezvyklou událostí, když má Morrigan tak pozdě v noci návštěvu.

,,Jděte chodbou a na konci zatočte doprava. Vyjděte nahoru po schodech do třetího patra. Tam by vás měla královna přijmout," pronesl, když jsem jej míjel.

Kývl jsem a vydal se tedy tmavou chodbou přímo vpřed. V dáli svítila pochodeň, takže jsem přidal do kroku. Chtěl jsem u ní být co nejdříve. U světla jsem se zastavil a zhluboka si oddechnul. Nyní byla cesta trochu více osvětlená, a tak jsem už v mírnějším tempu pokračoval nahoru po kamenných točitých schodech.

Výstup pro mě nebyl ani trochu náročný, jelikož jsem si momentálně procházel těžkým výcvikem Kočičího jezdce. Mé svaly se tudíž skoro nezahřály.

Prudce jsem se zastavil, když jsem nad sebou uslyšel nezřetelné hlasy. Zněly poněkud naléhavě. První patřil neznámému muži. Jeho hlas se mi zdál lehce rozhozený. Ten druhý bych si s žádným jiným nespletl. Zvučný, energický, důrazný. Zvyklý mluvit před celou Asterií. Samozřejmě, že se jednalo o hlas královny Morrigan.

Že bych ji vyrušil během nějaké tajné schůzky? Vypadalo to tak. Proč by se také s někým scházela uprostřed noci, jestliže by se nejednalo o nic naléhavého? Se zatajeným dechem jsem udělal pár kroků vpřed. Nastražil jsem uši.

,,Lorcane, nemůžeme si dovolit ztrácet zbytečně čas," zaslechl jsem Morriganin sebevědomý hlas. Nemohl jsem uvěřit vlastním uším. Proč by se na něčem takhle potajmu domlouvala s jedním z nejvýše postavených Kočičích jezdců?

,,Já vím, jenže tady nejde o ztrácení času. Nemůžeme porušit zákon, který je již několik let plně platný. To chcete takhle otevřeně rozpoutat válku?" Lorcanův hlas zněl značně nesouhlasně a znechuceně. Povytáhl jsem překvapeně obočí. Jakou válku?

,,Tady nejde o válku, ale o využití příležitosti. Všichni Vlčí jezdci budou na slavnosti a my nebudeme mít prakticky žádné nepřátele," trvala na svém královna.

,,Nelíbí se mi to," odporoval.

,,To je možné. Jste však v mých službách až nadosmrti. Mé rozkazy nemůžete zpochybnit," odfrkla si vítězoslavně Morrigan. Bylo jí jasné, že Lorcan proti ní nic nezmůže. Pouze si s ním hrála. Připadalo mi to pěkně nechutné.

,,Popřemýšlím o tom," odpověděl po chvilce ticha Lorcan. Zjevně si uvědomil, že tuhle hádku na plné čáře prohrál.

,,To bych vám radila," nechala se spokojeně slyšet královna.

,,Co nejdříve vám dám vědět." Kroky se rozlehly celým patrem nade mnou. Lorcan zjevně odcházel.

,,Budu se těšit," zašeptala si pro sebe trpce královna. Poté se otočila na podpatku a vydala se na opačnou stranu.

Až teď jsem si uvědomil, že jsem po celou dobu jejich rozhovoru zadržoval dech. Prudce jsem vydechl a snažil se rozdýchat nově získané informace. Byl jsem snad svědkem něčeho nekalého? Co u všech Koček královna chystá? Chytil jsem se za hlavu, posadil se na schody a začínal rychle litovat, že jsem se sem dneska vydával. Vůbec jsem si nyní nebyl jistý, zda se chci po tomhle královně s něčím svěřovat. Fernelisin otec s tím zjevně úplně nesouhlasil, ale stejně nakonec vypadal, že její plán podpoří. Koneckonců, neměl na výběr.

Povzdechl jsem si a pomalu se zvedl ze země. Uvědomil jsem si, že já vlastně na výběr taktéž nemám. S královnou jsem byl předem domluvený a ona na mě už zřejmě čekala. Jiná možnost, než za ní jít, neexistovala. I přes to, že jsem to udělat nechtěl, musel jsem. Ve svém vlastním zájmu i v zájmu všech jsem musel jít královně povědět pravdu. A ať už ponesu následky jakékoli, budu se jim muset postavit.