Den se pomalu blížil k večeru a já jsem se unaveně ploužila k Merrickově domku. Odhrnula jsem si zpocené vlasy z obličeje a bolestivě sebou cukla, když mým tělem při pohybu rukou projelo ostré píchnutí. Přimhouřila jsem oči a snažila se nedávat tuhle slabost nijak najevo. Šlo to ztěžka.

Stín kráčející vedle mě po mně neustále starostlivě pokukoval. Ačkoliv jsem jej ujistila, že mi vážně nic hrozného není, zjevně se mu nechtělo mým slovům věřit. Naprosto jsem jej chápala, avšak doufala jsem, že si mé zranění nedával za vinu.

Byla to nehoda. Merrick nám dneska odpoledne dal za úkol proběhnout si podle mapy překážkovou dráhu, kterou postavil v prostorách tréninkového areálu. Řekl, že je jen na nás, jak překážky zdoláme. Důležité bylo, abychom si je všechny pečlivě prošli a společnými silami je překonali. Šlo nám to hladce do té doby, než jsme se dostali ke stanovišti, kde jsme měli přeskakovat poházené klády a větve stromů. Stín navrhnul, abych mu vylezla na hřbet a že bude skákat i se mnou. Přeci jenom, jeho pětimetrové skoky byly něco trochu jiného než moje pomalé hopsání. Souhlasila jsem tedy.

No a potom, když Stín na jedné překážce zavrávoral a ztratil balanc, jsem se na jeho zádech neudržela a po hladkých chlupech sjela až na zem. Tvrdě jsem dopadla na bok přímo na svoji pravou ruku, přičemž mi celým tělem projela ochromující bolest.

Pořád to tak bolí? Drcnul do mě čumákem Stín, čímž mě vyrušil z přemýšlení.

Už to není tak hrozný, pokusila jsem se o úsměv. I přesto, že bolest mírně ustupovala, stále jsem měla problém s rukou pořádně pohnout.

Merrick se ti na to podívá, nejspíš to je naraženina, pokýval hlavou smutně.

Však to bude v pohodě. Naraženina vždycky hodně bolí, ale doopravdy to nic není, chlácholila jsem jej a také tím uklidňovala i sebe samotnou.

,,Tak co?" vyhrknul na nás ihned po našem příchodu dovnitř Merrick, přičemž na stůl chystal talíře a příbory. Nejspíše mezitím stihl uvařit večeři. ,,Jak se vám dařilo?"

,,Raději se ani neptejte," vydechla jsem prudce a za okamžik se unaveně svalila do měkkého křesla. Stín se posadil přímo vedle mě.

Tak mu to řekni, pobídl mě. Přikývla jsem.

,,Neříkej mi, že jste to nezvládli. Vy dva? Takový sehraný tým?" podivil se Merrick s mírným zakroucením hlavou.

,,O to nejde. Spíš... stala se taková menší nehoda..." začala jsem zlehka a doufala, že to nebude brát příliš vážně.

,,Co se stalo?" Otočil se ke mně překvapeně.

,,No, spadla jsem. A trochu jsem si asi narazila ruku. Není to nic hroznýho, jenom se mi s ní blbě hýbe," pokrčila jsem rameny, čímž jsem si vysloužila další bolestivé cuknutí. Sykla jsem a přimhouřila oči, do kterých se mi nahrnuly slzy.

,,Ukaž mi to," vydal se přes místnost směrem za mnou. ,,Kde přesně tě to bolí?"

Ukázala jsem na předloktí. ,,Tady."

Kývl hlavou a chvíli po bolestivém místě přejížděl rukama. Snažil se být co nejjemnější, abych zbytečně netrpěla. I přesto jsem však občas musela bolestí zatnout zuby.

,,Vypadá to na naraženinu," řekl po chvilce zkoumání, načež se vydal na chodbu, směrem ke schodům vedoucím do sklepa. ,,Nejlepší bude to natřít zklidňující mastí a nějakou dobu ruku nenamáhat."

,,Dobře," odpověděla jsem. ,, Znamená to tedy, že budeme muset přerušit můj výcvik?"

Možná jsem to řekla až moc očividně, ale pár dní volna by mi rozhodně neuškodilo. Potřebovala jsem si trochu odpočinout po tom každodenním neúprosném výcviku, s čímž mi nynější stav ruky tak trochu pomáhal.

,,Tady by se někdo rád vyvlíkl z tréninků, co?" Otočil se na mě s pobaveným úsměvem Merrick. ,,Kdepak, výcvik bude pokračovat. Jenom prostě budeme šetřit tvoji pravou ruku."

Na jeho spokojeně culící se výraz jsem zareagovala pouze protočením očima. To už ale Merrick zmizel někde dole pod zemí. Co jiného jsem od něj taky mohla čekat?

Já tě budu šetřit, neboj, zašeptal mi v hlavě Stín na uklidněnou. V tu ránu bych jej nejraději objala a už nikdy nepustila, ale vzhledem ke stavu mé ruky by mi to asi nijak neulevilo. Nahnula jsem se k němu alespoň hlavou a levou rukou jej podrbala za uchem.

Ty jsi takový moje štěstíčko, usmála jsem se na něj a myslela to smrtelně vážně. Ať už se dělo cokoliv, vždycky stál při mně a snažil se mi pomáhat. Toho jsem si hrozně moc vážila. Samozřejmě, občas jsme se tak nějak v dobrém hádali a pošťuchovali. Vždycky jsme to ale dělali pouze ze srandy.

,,Tak, tohle by mělo zabrat," vešel do místnosti Merrick s malou ampulí v ruce.

,,Co je to?" otázala jsem se. Obsah skleněné nádobky byl lehce nažloutlý.

,,Hojivá a zklidňující bylinná mast. Měla by ti ulevit od bolesti. Složení snad vyjmenovávat nemusím, ne?"

,,Vážně mi to pomůže?" Nebyla jsem si jistá. Jeho otázku jsem ignorovala.

,,Mělo by," ujistil mě. Potom jemně odšrouboval víčko a přičichl si. ,,Snad to nebude prošlý."

Povytáhla jsem obočí. I kdyby to zkažený bylo, tak mi to snad nic neudělá. Co se může zkazit na nějakých sušených kytkách?

,,Ukaž mi tu ruku," vybídl mě a nanesl si na prst trochu masti. Natočila jsem předloktí směrem k němu. Stín všemu bedlivě přihlížel.

Chlad vycházející z masti, kterou mi Merrick roztíral po paži, byl neuvěřitelně příjemný. Úleva od bolesti se mi rozlila celým tělem.

,,Děkuji," usmála jsem se zářivě. Netušila jsem, že bude mít mast tak rychlý účinek.

,,Rádo se stalo," pousmál se na oplátku Merrick a vydal se uklidit mast zpátky do sklepa.

No vidíš, je to lepší, ne? optal se vděčně Stín a šťouchl do mě přátelsky čumákem.

Ani nevíš, jak skvělý pocit to je, vydechla jsem úlevně.

***

Po vydatné večeři, kterou Merrick uvařil, jsem mu v rychlosti pomohla umýt a uklidit nádobí. Společnými silami nám to šlo rychle od rukou, takže jsme měli brzy hotovo. Ono také vařit pro dva lidi nebylo nikterak prostorově náročné. Stínovi jsem dala obrovský kus kosti obalené tučným a výživným masem, kterou právě okusoval na zemi.

S Merrickem jsme seděli v křeslech naproti sobě. Oheň v krbu tiše praskal a vytvářel tak uklidňující atmosféru. Zabalená do deky jsem popíjela teplý mátový čaj.

,,Jak jste se vlastně stal učitelem?" nadhodila jsem otázku, která mi už několik dní visela na jazyku. Mnohokrát jsem přemýšlela nad tím, co všechno musí člověk dokázat, aby mu královna svěřila důvěru ve formě výcviku nové generace Kočičích jezdců. Zajímalo mě, zda si museli procházet nějakými zkouškami, stejně jako já.

,,Nebylo to nijak náročné," pokrčil ledabyle rameny. Překvapeně jsem sklopila hlavu, když se mu v očích mihl náznak bolesti. Dotkla jsem se ho snad nějak?

,,Nemyslela jsem to tak, že bych se divila, proč si vybrala královna zrovna vás. Rozhodně se na tuto pozici hodíte a nijak o tom nepochybuju," snažila jsem se z toho rychle vybruslit. Rozhodila jsem rukama. Nechtěla jsem ho nijak ranit. To určitě ne. ,,Jenom mě zajímalo, jestli musí učitelé složit napřed nějaké zkoušky nebo tak?"

Udiveně vyvalil oči. ,,To sis myslela?" Zněl opravdu překvapeně.

,,No, nic jiného mě nenapadlo," zavrtěla jsem hlavou a pohledem vyhledala Stína. Kost již měl nejspíš v sobě, a tak pouze zvědavě sledoval náš rozhovor.

,,Kdepak," vyvrátil mi moji domněnku. ,,Žádné zkoušky jsem neskládal."

,,Aha," pronesla jsem zamyšleně. Rozhovor tím pro něj zřejmě skončil. Nervózně jsem žmoulala rožek deky a přála si, abych se mohla propadnout do země. I přesto, že jsem neřekla nic špatného, viditelně jsem se jej něčím dotkla. Místnost naplnilo napjaté ticho. Zjevně i Stín jej cítil, proto se schoulel do kuličky a jantarovýma očima těkal nervózně pohledem mezi mnou a Merrickem.

,,Vlastně, možná bys to vědět měla," prolomil náhle tíživé ticho Merrick. Povzdechl si, polknul a zahleděl se mi do očí. ,,Víš, on život Kočičího jezdce není úplně procházka růžovým sadem. Všichni toužíme stát se jedním z nich, jenže..." Rozhodil rukama ve snaze vymyslet, jak větu dokončit. Napjatě jsem očekávala, jak bude pokračovat.

,,Když už si tě Kočka vybere, výcvik je pouhý začátek. Stanete se spojenci na celý život. Jste jako jedno tělo a jedna duše. No a když dojde k rozdělení..." Hlas se mu zadrhl. Zírala jsem na něj neschopná slova.

,,Počkat... chcete říct, že...?" Nejraději bych se proliskala za tu neuváženou otázku, kterou jsem mu položila. U všech Koček! Samozřejmě, že jsem ho ranila!

,,Ano, byl jsem Kočičím jezdcem," potvrdil mi s upřeným pohledem do země. ,,A ano, přišel jsem o svoji Kočku," pokračoval. ,,Královna má všechno pečlivě promyšlené. Ví, že mám dost zkušeností na to, abych je mohl předávat dál. Své jezdce nechce plýtvat k tomu, aby vedli výcvik. Na to jich má až moc málo. Proto se rozhodla, že Padlí jezdci, jak se nám říká, se budou pravidelně dělit o místa učitelů ve výcviku nových Kočičích jezdců."

,,Vždyť je to od ní kruté," zašeptala jsem téměř neslyšně. Těch informací na mě bylo až moc.

,,Proč myslíš?" nechápal Merrick. ,,Vem si to takhle... k čemu jinému bych jí byl? Celé mládí jsem se učil být Kočičím jezdcem. Ostatní věci v podstatě neumím."

,,Vařit a péct umíte obstojně," oponovala jsem mu.

,,Než být kuchařem, to už budu raději trávit čas tady v horách s nevychovanou holkou, jako jsi ty," vysvětlil, přičemž se nepatrně usmál. Oddechla jsem si. Zjevně mi moji nevhodnou otázku tak trochu odpustil. Rozhodla jsem se, že na smrt jeho Kočky se raději ptát nebudu. Na to jsem naštěstí byla rozumná dost. V hlavě mi však vyplouvala na povrch další otázka.

,,Mohla bych se ještě na něco zeptat?" začala jsem zlehka. Nechtěla jsem na něj tlačit.

Chvíli si mě prohlížel, a pak kývl: ,,Ptej se."

,,Co se stane, když Kočka ztratí svého jezdce? Najde si nějakého nového?"

Smutně na mě pohlédl.

,,Ne. Když už si Kočka svého jezdce vybere, nikdy jej za nikoho jiného nevymění. Je mu věrná až do smrti."

,,Takže je pak volná? Bez jezdce?" tázala jsem se dál.

,,Ne," zavrtěl hlavou a trpce na mě pohlédl. ,,Zemře spolu s ním."