,,Fernelis, přidej!" okřikl mě Merrick, sedící ve stínu na kládě spadlého stromu. To se mu to řekne, když si sám relaxuje a mě nechá sprintovat po areálu.

,,Dělám, co můžu," odvětila jsem udýchaně a běžela dál do lesa, pryč z jeho dohledu. Jak já nesnášela, když se rozhodl zpestřit náš výcvik vytrvalostním cvičením. Ke vší smůle to dělal rád a poněkud často. Vždycky, když se mu zdálo, že jsme ten den málo zapojovali fyzickou stránku mé osoby, nechával mě běhat kolečka kolem oplocení našeho kousku lesa.

Můj téměř měsíční výcvik u mistra na mně byl znát již od prvního pohledu. Celé mé tělo zesílilo a na některých částech se mi začínaly rýsovat svaly. Kůži jsem nyní neměla tak bělostnou, ale lehce opálenou dohněda od Slunce. Díky tomu také vynikly mé zářivě světlé vlasy.

Cítila jsem, jak ze mě stéká pot, když jsem konečně doběhla do cíle mezi stromy, kde na mě již čekal Stín. Vyhlížel mě už zdálky, uši nastražené dopředu. Černá srst se mu zářivě leskla na Slunci. Jakmile mě spatřil, viditelně si oddechl.

Už jsem se bál, že nedorazíš, utahoval si ze mě a střihl ušima.

Dej pokoj, mávla jsem unaveně levou rukou a sesunula se do trávy. Nedokážeš si ani představit, jak náročné je běhat tady dokolečka, když na tebe ještě ke všemu někdo civí. Významně jsem se na něj podívala a zašklebila se.

Neříkej mi, že nejsi ráda, že jsem tě přišel podpořit, hrál uraženého.

Počkej na odpolední výcvik. Myslím, že Merrick říkal něco o tom, že jej budeme mít společný, utnula jsem ho a dál rozdýchávala běh lesem.

Náhodou, ošil se. Těším se, až tě zase uvidím střílet z luku.

Protočila jsem očima a raději jeho rýpnutí nekomentovala. Moc dobře věděl, že mi zrovna tahle činnost úplně nešla. A už vůbec ne, když jsem se během míření měla nohama udržet na jeho rozhoupaném hřbetě.

,,Tvůj čas se od toho předchozího značně zlepšil," vytrhl mě z přemýšlení Merrickův hlas. Právě vycházel zpoza stromů, na tváři spokojený výraz.

,,Vážně?" podivila jsem se překvapeně. Měla jsem pocit, že dnešní běh nepatřil zrovna k těm nejlepším.

,,Jo, v chatě ti kdyžtak ukážu přehled všech tvých dosavadních aktivit," přikývl a usmál se.

,,Dobře," vydechla jsem a začala se pomalu zvedat ze země, přičemž mé tělo bolestivě protestovalo. Rozhodně jsem se ale necítila tak hrozně, jako když náš výcvik začínal. To jsem každý večer padla polomrtvá do postele a až do rána se nehla. ,,Napřed by mi ale bodla studená sprcha."

***

,,Zkus si nejprve zamířit a až potom vystřelit!" Slyšela jsem za sebou Marrickův káravý hlas. Minula jsem. Už zase.

,,Já se snažím," zavolala jsem na něj přes rameno, zatímco jsem se pokoušela udržet na Stínově roztřeseném hřbetě. Hnal se neskutečnou rychlostí přes mýtinu, takže mi střílení z luku dělalo ještě větší problém, než když jsem stála na zemi.

Nechceš trochu zpomalit? poprosila jsem jej v duchu unaveně.

Můžu, odpověděl a skutečně lehce zmírnil tempo. Řekl bych ale, že pro tvoji lepší přípravu by byla předchozí rychlost vhodnější.

To si nemyslím, odvětila jsem a mezitím se připravovala na další výstřel.

A to jako předpokládáš, že si uprostřed bitvy budeme vykračovat, jakoby se nechumelilo? zasmál se pobaveně a zavrtěl hlavou.

To asi ne no, pokrčila jsem rameny téměř nevnímavě. Jediné, čemu jsem momentálně věnovala veškerou svoji pozornost, byl přibližující se terč - můj cíl.

Odhadnout vzdálenost. Natáhnout tětivu. Zamířit. Soustředit se. A vypustit šíp.

Střela prosvištěla s tichým hvízdnutím vzduchem a pomalu směřovala k terči. Společně se Stínem jsme prudce zastavili a se zatajeným dechem pozorovali, jak moc úspěšná budu tentokrát. Srdce mi poskočilo radostí, když se šíp lehce otřel těsně o okraj slaměného terče a poté se zapíchl do trsu trávy.

,,Dobře, Fernelis, jistý pokrok tam je," pokrýval uznale Merrick hlavou a vydal se směrem k terči vytáhnout dřevěný šíp.

,,Hmm... Asi máte pravdu," usmála jsem se a nadšeně seskočila ze Stínova hřbetu. Po měsíci dřiny byly konečně vidět jisté pokroky.

Myslím si, že velkou zásluhu na našem úspěchu mám i já, nemohl si odpustit rýpnutí Stín a jemně do mě drcnul čumákem.

No samozřejmě, poplácala jsem jej po pleci. Dneska dostaneš dvojnásobnou porci masa k večeři.

No to si nechám líbit, olízl se mlsně. Už aby to bylo.

,,Tak, konec kecání," přerušil nás Merrick. I přes to, že naše telepatické dorozumívání slyšet nemohl, vždycky poznal, když jsme se spolu se Stínem bavili. ,,Nasedat Fern a pokračujeme. Už by to mělo být jenom lepší a lepší."

,,Ehm..." odkašlala jsem si. ,,Nejspíše zapomínáte, že jsem to stále já. A já s lukem... To prostě dohromady nejde."

To máš pravdu, zaculil se Stín. Sjela jsem jej pohledem.

,,Ale notak, trochu si věř," stisknul mi Merrick povzbudivě rameno. ,,Hlavně nesmíš zapomínat na to, že každý nemůže být dobrý ve všem. Nikdo není dokonalý. Ani ty, Fern."

,,Povzbudivé," zamumlala jsem. Tohle jsem opravdu potřebovala slyšet.

,,Nejde mi o to, abys byla nejlepší střelkyní. To vůbec. Máš své jiné přednosti, kterých se budeme držet," pokračoval Merrick, přičemž předstíral, že mě neslyšel. ,,Jenom bych byl prostě rád, kdyby ses naučila alespoň základy."

,,Však já to chápu," pokrčila jsem rameny. ,,Jenom mám prostě pocit, že tohle nemá smysl. Proč nejdeme raději trénovat v boji s mečem? Nebo v hodu nožem?"

,,To už jsem přece vysvětlil," odvětil. ,,Prostě potřebujeme, abys ovládala základy používání každé zbraně. I luku."

,,Tak fajn, jdeme na to," pohladila jsem Stína po čele a potom se vyhoupla na jeho hřbet.

To zvládneme, ujistil mě v duchu Stín. Jsme přece jeden tým.