V těsném závěsu za Merrickem jsem stoupala po dřevěných schodech, které ústily do druhého patra budovy. Stěny a strop byly obloženy dubovými trámy po celé délce. Police se pyšnily všemožnými ozdobami od sošek až po pěkné, vodou obroušené, kamínky.

,,Tvůj pokoj se nachází za těmito dveřmi," promluvil Merrick a pravou rukou mávl směrem ke vchodu do místnosti, jakmile jsme došli nahoru. ,,Nechám ti nějaký čas na to, aby ses zabydlela. Potom se půjdeme projít po areálu a já ti vysvětlím, jak bude náš společný výcvik probíhat."

,,Dobře," přikývla jsem a rozhlížela se kolem sebe.

,,Zavazadla už máš uvnitř. Za hodinku se pro tebe stavím," upřesnil a začal se otáčet pomalu k odchodu.

,,Omlouvám se za otce," vyhrkla jsem najednou. ,,Občas mívá takové zvláštní nálady. Jeho přístup k výcviku je hodně přísný."

Merrick se překvapeně otočil a chvilku na mě zíral. Potom se usmál.

,,Nic se neděje. Přece jenom je jedním z těch, kteří musí na chod země dohlížet. To, jak se zachoval, patří mezi jeho povinnosti," nenechal se vyvést z míry a pokrčil rameny.

,,Já vím," přivětila jsem. ,,I tak mi ale jeho chování přišlo ne zrovna příjemné."

,,Neříkám, že bylo příjemné. Jenom si z toho těžkou hlavu jednoduše nedělám," uzavřel naši debatu Merrick, otočil se na podpatku a s elegancí sestoupil dolů ze schodů.

Chvíli jsem se za ním dívala, dokud mi nezmizel z dohledu. Poté jsem se vydala směrem do pokoje.

Mé prvotní emoce ze setkání s mistrem byly smíšené. Hrozně moc jsem si vážila jeho až neobvyklé klidnosti a rozvážnosti. Na druhou stranu jsem byla trochu rozhozená z občasné ráznosti, kterou utnul náš rozhovor.

Rozhodla jsem se ale snažit se tímhle nijak zvlášť netrápit. Zatím jsem jej znala sotva hodinu, tudíž jsem si nemohla ihned dělat unáhlené názory.

***

,,Výcvik bude probíhat především na oplocených plochách areálu v okolí naší chaty," vysvětloval za pochodu Merrick a vedl mě od domu po malé pěšince směrem k nedalekému jehličnatému lesu, na jehož okraji byl dost hustý podrost. Písek mu tiše křupal pod botami.

,,To se vyplatí oplotit kus lesa jenom kvůli nějakému výcviku?" optala jsem se znenadání. Ani jsem si nesmyslnost a nevhodnost otázky nestihla předem promyslet.

,,Jak nejspíše vidíš, tak ano. Královna klade na výcvik nových jezdců velký důraz. Je nezbytně nutné, aby nebyl trénink nikým narušován zvenčí," objasnil mi situaci a sklonil hlavu před větví, která nám stála v cestě.

Zareagovala jsem až příliš pozdě. Větev se uhnout nerozhodla a já to schytala. Tvrdá rána do hlavy mi rezonovala celým tělem a mnou projela tupá bolest.

,,Jaau, u všech proklatých Koček!" Zanadávala jsem a chytla si místo nárazu. Merrick se na mě překvapeně otočil a pak jenom pobaveně zakroutil hlavou.

,,To máš z toho, že přemýšlíš nad zbytečnostmi a nesoustředíš se na cestu," poznamenal a nasadil tvrdý výraz.

,,Copak tady nevede normální cesta? To se tady musíme prodírat nějakým křovím?" pronesla jsem trpce.

I přesto, že bolest pomalu začínala ustupovat, stále jsem měla zlost na to, jak jsem se před Merrickem hned první den ztrapnila. Jedna z mála větví široko daleko a zrovna mně musí stát v cestě.

,,Místo toho neustálého stěžování bys mohla začít dávat pozor, kam šlapeš," zopakoval Merrick svoji předchozí odpověď.

,,O nic jiného se momentálně nesnažím," ušklíbla jsem se.

,,Tak tím pádem můžeme jít dál," pokýval vítězně Merrick hlavou a rozešel se.

Povzdechla jsem si nad jeho neoblomností a následovala jej. I přes to, že mě jeho chování občas rozčilovalo, začínala jsem si na něj zvykat. A tím zvykat jsem myslela v dobrém. Bavilo mě se s ním hašteřit a tak nějak dohadovat. I když, pravdou je, že tohle jsem ráda dělala s každým.

,,Támhle o kousek dál je rybník," ukázal Merrick směrem vlevo. Stoupla jsem si na špičky a snažila se jej zahlédnout. Marně.

,,Kde? Nic nevidím," vydechla jsem zklamaně.

,,Když říkám o kousek dál, tak tím nemyslím rovnou před tvým nosem," zakroutil hlavou.

,,A nepůjdeme se tam podívat?" optala jsem se. Jelikož jsem rybník mockrát v životě neviděla, byla jsem na něj zvědavá.

,,Dneska už ne," rozhodl.

,,A proč ne? Vždyť máme času dost," oponovala jsem mu.

,,Protože bys pak nejspíše promeškala příjezd Stína," vysvětlil, jakoby nic. Nevěřícně jsem na něj vykulila oči.

,,Cože? Já se s ním setkám už dneska? Proč mi to nikdo dřív neřekl?" vyhrkla jsem udiveně. Mozek mi začínal šrotovat na plné obrátky. Nemohla jsem tomu uvěřit.

,,Protože to mělo být překvapení. Zbytečně bys byla akorát vystresovaná," pokrčil Merrick rameny.

,,I tak bych ale byla raději, kdybych to věděla předem," stála jsem si za svým a nevěřícně kroutila hlavou. Panebože. Já se s ním uvidím už dneska!

,,Věř mi, že to tak bylo lepší," ujistil mě. ,,Možná bychom ale měli pokračovat dále v cestě."

,,Pokud to teda chceš stihnout," dodal a vydal se směrem zpět k chatě. Nechápavě jsem se poškrábala ve vlasech a povzdechla si.

,,Jaká další nečekaná překvapení na mě tady ještě asi čekají?" utrousila jsem si sama pro sebe a poté se rozešla za Merrickem.

***

,,Na své první setkání se Stínem se nemusíš hnedka vyparádit jak na nějaký maškarní bál," uchechtnul se Merrick, jakmile mě uviděl scházet po schodech do přízemí. Stál přímo pod schodištěm a pobaveným pohledem mě přejížděl odshora dolů.

,,A co jste si představoval? Že si na sobě nechám ty kalhoty, které jsem si dneska kvůli té vaší výpravě roztrhla?" Povytáhla jsem obočí a ignorovala jeho ztěžka zadržovaný smích.

,,No rozhodně by mě ani ve snu nenapadlo, že si na sebe oblečeš tuhle večerní róbu," nedokázal stále pochopit můj výběr oblečení.

,,Tak zaprvé," začala jsem vysvětlovat. ,,Tohle není žádná večerní róba, ale jsou to plesové šaty. A zadruhé... je snad na mně, co si na sebe obleču, ne?"

,,Tak pardón, já se v těch vašich ženskejch blbůstkách úplně nevyznám," bránil se Merrick a vtipně pozvednul ruce nad hlavu.

,,No, to jde vidět," ušklíbla jsem se a poklepala si prstem na čelo. Na tohle mé gesto Merrick zareagoval pouze pobaveným odfrknutím.

Vtom se zpoza vchodových dveří ozval zvuk zastavujícího se kočáru. Koně zafrkali. Šoupavé kroky se přibližovaly ke dveřím. Celým mým tělem projelo mrazivé zašimrání. Obě ruce jsem zatnula v pěst a zhluboka se nadechla.

,,Nejspíše už dorazili," poznamenal Merrick, jakmile jsme zaslechli tiché zaklepání.

,,Jo, asi jo," přešlápla jsem nervózně a dlaněmi si protřela spánky. To zvládneš, Fern. Všechno bude v pořádku.

,,Tak pojď," pobídl mě a vydal se otevřít příchozím.

Následovala jsem jej potemnělou chodbou a jakmile začal otáčet klíčem v zámku, projela mým tělem další vlna nervozity a očekávání. Klika cvakla a dubové dveře se s tichým vrzáním pantů otevřely.

Přede mnou stál lehce starší a drobnější chlapík, na jehož čele se táhla tenká klikatá jizva téměř od jednoho spánku ke druhému. Jeho oči vypadaly jako dva uhasínající uhlíky. Pohledem vyhledal Merricka.

,,Zdravím," pousmál se lehce křivě a já si všimla, že mu chybí několik předních zubů. ,,Dlouho jsme se neviděli."

,,Vítejte, konečně vás zas po dlouhé době vidím," oplatil mu pousmání můj mistr a vykročil směrem k drobnému staříkovi.

,,A ty budeš nejspíše Fernelis, jestli se nepletu," promluvil muž směrem ke mně a přimhouřil oči. Upřeně se na mě zadíval a já měla pocit, jakoby se mi pokoušel číst snad ze samotné duše.

,,Ráda vás poznávám," kývla jsem slušně hlavou a věnovala mu laskavý pohled.

,,Já tebe taktéž," přitakal a nespouštěl ze mě zrak.

Nepříjemně jsem se pod tíhou jeho pohledu ošila. Prosebně jsem se zadívala na Merricka. Tahle situace mi začínala být pomalu nepříjemná. Ten naštěstí zareagoval pohotově.

,,Co kdybychom se šli podívat na Stína? Jistě se na setkání s Fernelis těší stejně tak moc, jako ona," prolomil napjaté ticho mezi námi a udělal první krok směrem ke stojícímu vozu před chatou.

,,Samozřejmě, však kvůli tomu jsem také přijel," odpověděl lehce samolibě mužík s jizvou a konečně ode mě odlepil pohled. Naposledy se mi však zadíval do očí a ušklíbl se. Nechápala jsem jeho vyhrocené jednání, a tak jsem pouze sklopila hlavu k zemi. Poznala jsem, že zrovna teď není dobré vyvolávat jakékoliv konflikty.

Když se rozešel šouravým krokem k vozu, snažila jsem se od něj držet alespoň na jeden Kočičí skok daleko. Až teď jsem si uvědomila, že jsem stojícímu kočáru nevěnovala zatím téměř žádnou pozornost. Obešla jsem jej a všimla si, že se ve skutečnosti jedná spíše o klec obloženou dřevem jedoucí na ze železa kovaných kolech. Po stranách byly do dřeva vyřezány otvory ve tvaru kruhu. Nejspíše další ze symbolů Asterie.

,,Kam jsem jenom dal ty klíče?" zabrblal si pro sebe stařík a přehraboval se ve všech možných kapsách.

,,Aa, tady je máme," zajásal po chvilce ticha a v ruce svíral obrovský svazek klíčů všemožných tvarů a velikostí.

,,Ještě najít ten správný," povzechl si. Nejspíše trpěl tak trochu samomluvou.

,,Nechcete pomoct?" optal se Merrick. Čekání nejspíše nebylo jeho oblíbený způsob trávení času.

,,Už to mám," zavrtěl starší muž hlavou a popošel ke dveřím klece, které se nacházely v zadní části celého vozu.

Klíč zachrastil v zámku a po chvilce se ozvalo cvaknutí. Nervózně jsem si otřela potem zvlhlé ruce do šatů a opatrně vykročila vpřed. Dveře se bez jakýchkoliv zbytečných zvuků otevřely a já nakoukla dovnitř.

,,Musíme počkat, než vyjde ven," odtáhl mě od klece Merrick. Jeho ruka byla tak studená, až mi z toho všeho přejel mráz po zádech.

,,No jo, no jo," protočila jsem očima a snažila se tak uvolnit napětí v sobě. Šlo to ztěžka.

Když se pak zevnitř ozvalo tichounké našlapování, zatrnulo ve mně. Zaslechla jsem nepříjemné zavrzání drápů o kov, z čehož se mi udělala po celém těle husí kůže. Nemohla jsem odolat, a tak jsem udělala krok vpřed, abych konečně spatřila svého budoucího společníka.

No a v ten moment se něco pokazilo. Špatně jsem došlápla, noha se mi podlomila a já letěla přímo k zemi. Po cestě jsem se ještě stihla zachytit o Merricka. Ten však můj pád nečekal, čímž jsem způsobila, že ztratil rovnováhu i on. Společně jsme tedy dopadli na tvrdou, štěrkem pokrytou, zem. Stařík celý náš incident pobaveně pozoroval.

,,Panejo, co to zas vyvádíš, Fern?" vykřikl Merrick a začal se sbírat ze země. Během toho se oprašoval a mumlal si pro sebe všechny možné, ne zrovna slušné, nadávky.

Koukám, že s tebou se nudit vážně nebudu, ozval se mi v hlavě znenadání pobavený a tichounký hlas. Pohlédla jsem na Merricka, který si stále nepřestal čistit oděv, a na postávajícího staříka. Ani jeden z nich nevypadal, že by neznámý hlas zaslechl.

,,Kdo jsi?" šeptla jsem nahlas, až se na mě překvapeně Merrick podíval.

,,S kým to proboha mluvíš?" optal se zmateně. ,,A nechceš už se třeba zvednout z té země?"

,,No, s kým asi," pokáral jej mužík s jizvou a jakmile to dořekl, vypadal Merrick, že konečně pochopil.

Ten moment na celé mé tělo dopadl velký temně černý stín. Zamrazilo mě. Pomalu jsem začala zvedat pohled plný očekávání nad sebe. Udiveně jsem zalapala po dechu, když jsem přímo nad sebou uviděla změť temných, jako ta nejčernější tma, chlupů. Obrovské tlapy se zataženými drápy se dotýkaly cesty těsně vedle mých nohou a do obličeje mi hleděly pryskyřicově zbarvené oči. Působily upřímně, zářivě a vycházelo z nich zvláštně uklidňující teplo. Otřásla jsem se údivem nad elegantně a monumentálně vzhlížející Kočičí postavou.

Sice jsem si naše seznámení představoval trochu jinak, ale musím říct, že originalita se cení, zaslechla jsem opět ten stejný hlas. Nyní zněl však pobaveně ještě o něco víc.

No, a přesně na tu si já potrpím, pomyslela jsem si trpce v duchu.

Skutečně? Tak to jsem rád.

Zmateně jsem vytřeštila oči. Merrick se staříkem mě trpělivě pozorovali. Došlo mi, že nejspíše podobné scenérie viděli už několikrát.

Ty dokážeš číst mé myšlenky? optala jsem se opatrně a začala se plazit kousek dál od Stína, abych se mohla zvednout.

Mno, dalo by se to tak nazvat, přitakal.

Tak to zní teda celkem děsivě, otřásla jsem se při té myšlence.

Nemusíš se bát, že bych dokázal přečíst všechny z nich, ujistil mě. Cítím a vnímám pouze ty nejsilnější.

A jak se mám naučit rozpoznat, které z nich slyšíš a které ne?

To se všechno naučíš časem. Od toho budeme mít právě ten náš společný výcvik, vysvětlil Stín a hlavou ukázal směrem k Merrickovi. Ten nás stále mlčky pozoroval, ale jakmile jsme se se Stínem podívali jeho směrem, zpozorněl.

,,Děje se něco, Fern?" Vypadal lehce znepokojeně. Zřejmě se obával, že se něco mezi mnou a Stínem pokazilo.

,,Myslím si, že všechno v pořádku," oddechla jsem si a začala se konečně zvedat ze štěrku. V koleni mi přitom zakřupalo.

Proč jsem vždycky ze všeho dělala takovou vědu? Bála jsem se setkání s Merrickem - dopadlo v pohodě. Obávala jsem se prvního setkání se Stínem - a to, zdá se, skončilo taktéž v pořádku.

Možná by sis měla dávat pozor na to, co si myslíš, šťouchnul do mě neposedně tlapkou Stín. Všechno jsem slyšel.

Unaveně jsem si povzdechla. Vypadalo to, že mě ještě čeká spousta práce, a to nejen s mými myšlenkami.