Zlehka jsem se jedním prstem dotkla rudě červené sponky ve vlasech a znepokojeně si povzdechla. V těchhle svátečních šatech s nepříjemnou ozdodobou na hlavě jsem se necítila ani trochu pohodlně. Všude možně po těle se mi látka zařezávala do kůže a vytvářela tak palčivé oblasti, ze kterých bolest pulzovala celým mým nervovým systémem. Neměla jsem ale na výběr. Musela jsem všechno to nepohodlí vydržet a nestěžovat si. Dnešek byl totiž nejdůležitější den mého dosavadního života. To dnes se rozhodne, jakým člověkem budu nadále a kterým směrem se bude stáčet moje budoucnost.

Už odmalička jsem byla vedena k tomu, vyjít ze dnešního dne jako vítěz a uspět u zkoušky. Nastoupit do řad Kočičích jezdců a jít tak ve stopách svého otce. To on mě celý můj život vychovával a vedl právě tímto směrem. A já mu nyní musím dokázat, že svoji snahu a úsilí nevynaložil pro můj úspěch jen tak, pro nic za nic. Neexistovala žádná jiná možnost. U zkoušky Slunce prostě musím uspět.

,,Přestaň si do těch vlasů pořád tak vrtat," napomenula mě přicházející matka. Stoupala do schodů směrem ke dveřím mého pokoje a propalovala mě pohledem, kterým jasně naznačovala, ať se ani nepokouším její práci nijak upravovat. Jakmile vešla do místnosti, na zem položila leskle rubínové botky. Sjela jsem pohledem po ne zrovna pěkně vyhlížející obuvi.

,,Hlavně mi prosím tebe neříkej, že si tohle mám vzít na sebe," pronesla jsem znaveně a povzdechla si. Už teď mě tahle celá příprava na zkoušku šíleně otravovala.

Jediné, po čem jsem toužila bylo, pomalu se vytratit někam pryč a nechat celou tuhle šarádu za sebou.

,,Uhádla jsi správně. Myslím si, že ti budou skvěle pasovat," nevšímala si mého zhnuseného výrazu a pobídla mě, abych si boty vyzkoušela.

,,Je to nutné?" nadhodila jsem zcela zbytečnou otázku. Samozřejmě, že to bylo nutné.

,,Je," potvrdila mi moji domněnku.

Vzala jsem tedy část mého svátečního obleku do rukou a jednu po druhé si boty zkusila nasadit. Nebylo to tak hrozné, jak jsem si myslela a náhodou i celkem ladily k červeným šatům. Ani nijak zvlášť netlačily, což mě mile překvapilo.

,,No teda," zalapala skoro po dechu mamka a udiveně na mě hleděla. ,,Vypadá to úplně úžasně, běž se honem kouknout do zrcadla."

Přistoupila jsem ke skleněné ploše na dveřích mé skříně a pohlédla na dívku, která stála přede mnou. Skutečně mi červeně sladěné oblečení sedělo a s mými skoro bílými vlasy skvěle ladilo. Také mé zelené oči díky této kombinaci barev více zářily.

,,No páni," kývla jsem uznale. Vážně celý můj dnešní oblek vypadal lépe, než jsem vůbec čekala. Nakonec jsem se na mamku usmála. To ona mi s celou přípravou pilně pomáhala. ,,Díky mami."

,,Ale nemáš zač, nic to nebylo. Jenom bys občas nemusela být tak paličatá," pousmála se. ,,Vždyť víš, že to s tebou myslím dobře."

,,Vím," odpověděla jsem vděčně.

,,Za chvilku budeme muset vycházet, abychom byli na náměstí Slunce včas," změnila matka téma a vydala se pomalu ke dveřím. ,,Ještě ti nechám trochu času, aby ses mohla sama připravit. Dole se potkáme za chvilku, takže se tady snaž moc nezdržet."

,,Dobře, díky," odvětila jsem a byla ráda, že mi nechala trochu času jen pro sebe. Věděla, že dnešek je pro mě hodně psychicky náročný. Chtěla mě tudíž stresu ušetřit co nejvíce to šlo.

Jakmile se vydala po schodech dolů, přešla jsem k otevřenému oknu a rozhlédla se po okolí.

Náš stromový dům, ve kterém jsem s rodiči bydlela, se nacházel téměř ve středu hlavního města Asterie, které se jmenovalo Vela. Můj výhled z okna byl směřován do úzké ulice, přičemž naproti našeho domu stála další obydlí na stromech. Tyto domky byly postavené nahoře v mohutných korunách obrovských a starých dubů a právo na takový neobvyklý příbytek měla pouze hrstka obyvatel naší země. K této menšině patřili právě Kočičí jezdci. Většina ostatních se tedy musela spokojit s obyčejným domem postaveným přímo na zemi.

Já jsem měla to štěstí, že můj otec patřil mezi vybranou skupinu Kočičích jezdců, tudíž byl pro ostatní velmi váženým a vysoce postaveným mužem. Výhodou tedy bylo, že si naše rodina mohla dovolit bydlet v tomto typu domu. Stavba takového příbytku nebyla nic levného a jednoduchého. Točité schodiště vedoucí do horních pater se totiž nacházelo přímo uprostřed obřího kmene a dalo ohromnou práci něco takového vybudovat.

Spatřila jsem, jak po ulici pode mnou kráčí dvě ženské postavy. Jedna vypadala starší, druhá mladší a jelikož si byly velmi podobné, usoudila jsem, že se jedná o matku a dceru. Šly směrem do úplného středu města, na náměstí. Tam, kde se dnes, jako každý rok, koná zkouška Slunce.

Povzdechla jsem si a opatrně zavřela okno. Byl čas sejít dolů a vydat se společně s rodiči stejným směrem, jako předešlé kolemjdoucí. Naposledy jsem pohlédla do zrcadla a uhladila si látku šatů, která se mi lehce pokrčila. Jakmile jsem byla se svojí úpravou spokojená, chystala jsem se vyjít ze dveří směrem na schodiště, avšak na poslední chvíli jsem se zarazila.

Každý správný bojovník, který si váží svého života, nikdy nikam nejde beze zbraně. Pamatuj na to, protože jednou ti může tahle na první pohled vypadající zbytečná maličkost zachránit život. Zazněl mi varovný hlas mého otce v hlavě, kterým mě den co den napomínal, kdykoliv jsme se někam vydávali. Tohle byla ale zkouška. Nemohlo se nic stát.

Přesto jsem však rychle přeběhla ke stolu u postele a rychle z něj sebrala menší kvalitně vyrobený vrhací nůž. Patřil ke zbrani, která mi byla ze všech nejbližší a dokázala jsem se s ní celkem obstojně ubránit i na blízku. Vložila jsem jej do pouzdra, avšak potom jsem si ke vší smůle uvědomila, že tyhle příšerně šaty nemají žádný opasek, ke kterému bych si nůž mohla připnout. Byla jsem však odhodlána si jej dnes na zkoušku vzít ať se děje co se děje. Otec by mě za toto jednání pochválil a já byla už od malá naučená udělat pro jeho uznání cokoliv.

Prudce jsem otevřela šatní skříň, vzala si z ní své tmavě zelené kalhoty a vytáhla z nich opasek. Poté jsem si jej omotala kolem pasu a pouzdro i s nožem si k němu připevnila.

Jakmile jsem byla se svým dílem spokojena, raději jsem se ani neprohlížela v zrcadle a rychle seběhla z točitých schodů uprostřed našeho kmene. Nevýhodou těchto lepších příbytku bylo, že stromy byly většinou poněkud vysoké a občas bylo dost na obtíž překonávat tuhle ne zrovna krátkou vzdálenost několikrát denně.

Venku před domem na mě již čekali oba moji rodiče a jakmile mě uviděli přicházet, srdečně se na mě usmáli. Pomalu jsem došla až k nim a jakmile můj otec spatřil, že mám s sebou svoji oblíbenou zbraň, pochvalně na mě kývl. ,,Jsem moc rád, že si pamatuješ na to, co jsem tě během výcviku naučil. Nikdy nevíš co se může stát." Byla jsem na sebe hrdá. Vždycky mě zahřálo u srdce, když na mě byl otec pyšný.

,,No já osobně bych teda byla raději, kdyby ten nůž nechala Fern doma," oponovala mu matka a nesouhlasně zavrtěla hlavou. ,,Vůbec jí to pouzdro neladí k šatům... a ten opasek..."

,,Chceš přece, aby byla v bezpečí ne?" Zeptal se jí otec tak, aby konečně přestala protestovat.

,,No to ano, ale mohla mi to třeba říct předem a já bych jí sehnala něco, co by k těm šatům ladilo." Prohrábla si unaveně vlasy, zjevně lehce rozhozená z náhlých změn.

,,Mami, to je v pohodě. Řekla bych, že to není vůbec tak hrozné, jak si myslíš a rozhodně jde vidět, že si s mojí vnější podobou někdo dal moc záležet," utěšovala jsem ji a nenápadně mrkla na taťku.

Ten se pouze uchechtnul a raději už nic nenamítal. Místo toho nám přidržel vchodovou branku, abychom mohly s matkou projít a poté jsme se společně rychlým krokem vydali ulicí směrem na náměstí Slunce.