Na půvabné městečko pomalu padala černota noci. Onen nebeský koráb dávno zaplul za obzor, ani niť zlatavého paprsku po něm nezbyla. Ani smítko třpytu.

Většina lidí směchala domů, do tepla, bezpečí kuželu světla krbů, do společnosti jiných příslušníků jejich druhu. I tak na ulici zbylo pár existencí, co buď domova neměli, či se už do něj nechtěli vrátit. I je zahalila tma. Co se stalo s pouličním osvětlením? Proč, zrovna v tento sváteční den, nebylo rozsvíceno?

,,Gabrieli! Kde je u Montyho Gabriel?" Šíp uvědomění bodl matku do srdce. Ono není zas tak těžké zapomenout na jedno dítě, když je jich doma bezmála tucet. Bezhlavý útěk k hodinám, naděje že není pozdě. Že ještě neodbila šestá. Minutová ručička se ovšem nebezpečně blížila k 12. Jak popravčí, kráčící k špalku, kde už čeká oběť.
,,Gabriel! Je ještě venku!" Rozkřičela se hystericky. Zbylé děti náhle ztichly, dům se zahalil do ticha narušeného jen vzlykáním.
,,Jdeme pro něj? Nemůže být tak daleko, podíváme se-" natáhla se nejmladší po těžkých závěsech, ale její ručka byla počastována prásknutím vařečky.
,,Huš pryč od okna! Je pozdě, je už pozdě! Už můžou být dávno venku!" Rozkřičel se otec.
,,Co tu vůbec děláme? Rychle do středu domu, kde okna nejsou!" Zavelel, a tak se i stalo.
,,Ale Gabriel-" vzlykala matka, ale věděla že s tím už nic nenadělá. Jak propukla panika, tak se i rychle ztišila. Musela. Všechno světlo se udusilo, z krbu jen slabě žhnuly dohasínající uhlíky. Ani malé lucerny, ani jedny zapálené svíčky nesmělo býti. Vše se zahalilo do deky slepého nevědomí.

Zůstal venku schválně. Ač to zní naivně, chtěl zjistit příčinu téhle prazvláštní tradice. Ze začátku se mu to zdálo normální, vyrostl s touto rutinou, a neznal nic jiného. Ovšem poslední léto k nim do školy zavítal nový student. Z jiného městečka. A ten jim prozradil, že u nich, a v zbytku Severního Teritoria, se nic takového nevede. Ne, na ten večer se nikdo neschovává ve tmě v domě. Nad povídáním o hlasitých slavnostech, veselí, prostřenými stoly a ozdobami se snad každý z jeho spolužáků zasnil. Gabriel obzvláště. Proč se tohle neděje u nich? Jako snad většina jeho soukmenovců, ptal se. Ptal se ale od dospělých se odpovědi nedočkal. Ani od rodičů, učitelů, od nikoho. A to ho dohánělo k šílenství. Co když důvod ani není? Je tohle nějaká hloupá šaráda, aby si nikdo nemusel dát práci se zdobením? Je snad celé město plné morousů, co nenávidí tento den?

A proto byl v lese, seděl na spadlém kmenu, a čekal. Třásl se zimou, měl hlad, ale to ho domů nedohnalo. V okamžiku kdy se začalo stmívat, moc dobře věděl že propukne panika. Všichni se budou snažit spasit své životy, ať už před čímkoliv. Ovšem i přes tu jsou tu lidé, srdnatí občané, co by ho silou dotáhli dovnitř s sebou. Asi by se jim zželeho jeho, nebo i jeho rodičů. Proto se ještě před panikou skryl do stromoví, kde se krom bezdomovců moc lidí nevyskytovalo.

Ticho prořízlo dunění zvonu. Mocné, v tomto okamžiku ohromné až ohlušující. Kostelník byl jeden z mála co se neschoval do tepla domu. Ne, bral to jako povinnost, vyslat toto poslední varování. Gabriel zavřel oči a naslouchal. Tak jasně snad onen zvon nikdy neslyšel. Jeden úder, druhý...teď by ho už jeho sourozenci silně objímali pod dekami. Ve strachu, nevědomí...sladkém nevědomí.

Třetí úder, čtvrtý, pátý...kostelník už s panikou upírá oči k severu. Sotva zacloumal lanem k šestému úderu, a už zběsile bral schody po třech aby byl rychle ve sklepení kostela. Odtud žádné světlo nepronikne, a on může v relativním klidu strávit noc ve společnosti svíčky, svatých knih a hezké zásoby vína.

Gabriel v tuto chvíli napjatě čekal. Třestil oči do tmy. Očekával démony, ohyzdné kreatury, děsivou vychřici...cokoliv. No nic nepřicházelo.
,,Cožpak můžu vyhlížet cosi, když nevím co? Cožpak vůbec v té zatracené tmě vidím dál než na metr?" A tak vytáhl z brašny svíčku co ukradl doma, společně se sirkami a po pár pokusech už kráčel neoslepen. Mířil zas do města, prohlédnout si vše v té tiché opuštěnosti, snad už také litoval tohoto plánu. Ale může se vrátit domů? Může překročit ten prách bez následků od rodičů?

Rozhodnutí utéct dovnitř se nedočkal. Tlumený dusot koní a zvuky hlasů se už blížili. Se strachem ale i nadšením se otočil k lesu, odkud musela družina přijíždět. Mezi stromy se zjevila světla, a ta se přibližovala. Už rozeznal několik koní táhnoucích sáně, mnoho mužů i žen na nich. Všichni v teplých kožešinách, s dýkami u pasů, a s lucernami v rukou. Ani nevěděl co teď dělat. Tak daleko plán nedomyslel. Jen tam stál, v úžasu, dokud nedojeli k němu. Pár lidí z družiny se oddělilo a zastavilo poblíž, zbytek s nadšením jel dál.

,,Ale kdo to tu je? Zatoulané dítě?" Ozval se hřmotný hlas jednoho z jezdců. Se smíchem sesedl z koně a došel ke Gabrielovi. Ten couvl, jen aby vrazil do ženy co už byla za ním.
,,Jak se jmenuješ, chlapče?" Klekl si, aby byl na stejné úrovni a podíval se mu lépe do tváře. Gabriel se bál, ale donutil se si jezdce aspoň pohlédnout. Z koženin a čepice na něj vykukovala masitá tvář zrudlá mrazem, usmíval se jemně.
,,Ga-gabriel pane." Vysoukal ze sebe.
,,Pane?" Ozval se slabý smích. To ho trochu sklidnilo.
,,Pověz, proč jsi venku v tomto času?" Pokračoval jezdec. Moc nad odpovědí nepřemýšlel.
,,Chtěl jsem zjistit proč se všichni tenhle večer schovávají. To je před vámi? Proč?" Začal se ptát, jak obvykle. Jezdec se ušklíbl, a ze zbytku družiny se zas ozval smích.
,,Sami nevíme!" Pokrčil rameny a propukl v hřmotný chechot. Gabriel se taky začal smát. Byli to pro něj zábavní lidé.
,,Pojď s námi, dovezeme tě domů, ano?" Ozvala se žena za ním. Už byl unavený a hladový, tak přikývl. Vzali ho na sáně, nechali ho zabalit se do deky a pomalu se rozjeli dál. Hned vedle něj byl asi nejmladší člem družiny, ve věku kdy stál na pomezí chlapce a muže. Nabídl mu láhev aby se napil, tak neváhal a nevědomky si vzal pořádný doušek vína. Po chvilce se mu klížila hlava. Ve světle lucerny si všiml že několik jezdců má přes kožesiny přehozené fialová roucha, jedno měl i onen vedle něj. Asi aby se poznali, napadlo ho. Nechal hlavu klesnout na rameno muže. Nevadilo mu to. Ještě před tím než se mu zavřely oči, padl mu znavený pohled na cosi na mužově hrudi co zdobilo roucho.
,,To je krásná brož, co to je?" Zamumlal spíš z posledních sil. Muž se pousmál.
,,To je masožravá květina. Náš symbol..."