Pohádka, původně koncipovaná pro malé děti, ale vás větší třeba pobaví:

Bylo jednou jedno království, kde byli všichni náramně činorodí. A slova jako zahálka lenošení či povalování skoro neznali.

Král, který tu vládl se jmenoval Čilouš a měl jedinou dceru, princeznu Čiperku. Byla veselá, pracovitá a když měla chvíli volna ráda běhala po lesních cestičkách.

Jednou v pět hodin ráno zazvonil u princezniny postele budík. Princezna natáhla ruku, zvonění vypnula, ale místo toho, aby čile vyskočila z postele, vklouzla do běžeckých bot a oběhla sedmkrát zahradu, jak to dělávala každé ráno, přetáhla si peřinu přes hlavu a zase usnula.

Do princezniny ložnice vešla rázně chůva se stopkami v ruce.

„Princezno? Vy ještě nejste v běžeckém?" pohlédla na zachumlanou princeznu a spráskla ruce:

„Propáníčka, že vy budete nemocná?" a už běžela za panem králem.

Ten zavolal učené pány doktory, aby princeznu prohlédli.

„Tak co?" vyzvídal netrpělivě pan král.

„Není nemocná, pane králi, je to mnohem horší, je OSPALÁ!" oznámili doktoři.

„Cože? Ospalá? Jak se to mohlo stát? Brzy dorazí princ Běhomil ze Skočan, co si o nás pomyslí? Chce požádat o ruku princeznu Čiperku z Běžanského zámku a místo toho tu máme najednou Ospalku z Peřinova!" bědoval král Čilouš.

Když se princ Běhomil ze Skočan objevil na nádvoří, pan král už mu pospíchal naproti. Srdečně ho přivítal a neodkladně mu sdělil tu smutnou zprávu:

„Náš pan rádce si myslí, že v tom má prsty Lenora. Je to zlomyslná čarodějnice, po lese pohazuje různé bludné kořeny a patlá cestičky ospalostí."

Princ Běhomil vytáhl z batohu mapu a busolu, kterou používal při orientačním běhu a požádal pana krále, aby mu ukázal, kde zlomyslná Lenora bydlí:

„Děkuji vám, pane králi, Ihned se vydám na cestu, není to daleko, budu tam co by dup."

„Ale , princi, to si ani nevezmete něco proti spánku, kdyby vás chtěla Lenora uspat?? Mohl bych vám dát sebou kohouta, budík, kbelík s ledovou vodou a kdyby bylo nejhůř i kávu v termosce." nabízel mu  král Čilouš.

Princ Běhomil odmítl a svižně vyběhl k lesu. Obydlí čarodějnice Lenory našel snadno. Opatrně přeskákal či obešel všechny nástrahy a zaťukal na dveře ošklivé barabizny. Nikdo se neozýval a tak vešel dovnitř.

„Fuj!" řekl , když uviděl ten strašlivý nepořádek. Všude byl prach, pavouci a pavučiny. Po policích lezly myši, jedna malá dokonce spadla do prázdného špinavého kotle a nemohla se dostat ven. Princ ji vzal za ocásek a strčil si ji do kapsy. Když se podíval z okna uviděl na zahradě čarodějnici Lenoru jak se opaluje na lehátku. Na nic nečekal popadl staré zaprášené koště a šel za ní .

„Okamžitě zruš kouzlo, kterým si zaklela princeznu Čiperku!" poručil princ rázně.

„Okamžitě? To slovo neznám." Odpověděla čarodějnice bez zájmu.

„Okamžitě, to je jako ihned, bezodkladně v cukuletu a včil!" vysvětlil princ.

Ale s čarodějnicí to ani nehlo . Princ proto sáhnul do kapsy, vytáhl myšku a vhodil ji čarodějnici Lenoře do vlasů. Jejej, ta vyletěla! Ječela a snažila se myš vytřepat z drdolu, Aby toho nebylo málo, princ ji začal plácat pometlem a jak tak čarodějnice poskakovala, vypadla jí z kapsy kouzelná hůlka. Princ Běhomil ji rychle popadl a řekl:

„Čáry máry, teď začneš uklízet a neskončíš dřív, dokud úplně všechno nevyčistíš!"

A čarodějnice Lenora musela začít uklízet. 

Princ Běhomil se rozeběhl k zámku tam pomocí kouzelné hůlky odčaroval princeznu Čiperku, potom ji požádal o ruku a mohla se chystat svatba.

Konec