Scénář pohádky - byl realizován a myslím, že se všichni bavili.

Vypravěč:  Rodičové milí dva synáčky měli.

                      Dobré žití v budoucnu zajistit jim chtěli.

                      Nejstarší syn zdědí statek, také polí lány,

                      s mladším synkem měli, ovšem, zcela jiné plány.

                      Když byl Jiřík ještě chlapec nesmělý a malý

                      rodiče ho bez váhání na studia dali.

                      Školu zdárně dokončil do světa se dal,

                      aby sobě vhodnou práci vkrátku vyhledal.

Jiří:             Již padla noc a mně stále jest blouditi tmavým lesem, stavení pohostinného nikde                               nezřím, nu což zkusím zde mezi kapradím přespati.

(Uloží se ke spánku a usne, na palouk přitančí víly, tančí, ale jedna z nich se zamotá se do pavučiny)

Víla:      Pomoc, pomoc!

Jiří:       Co to? Zdá se mi to, čí hlas vloudil se v mi v sluch? Co mne to ze sna budí? To luna svit                         svůj v zrak můj nešertně vrhla? Toť není sen. Dáma jest v nesnázích! Dovolte krásná ...                       vzácná paní abych vám nápomocen byl?

Víla:       Ó ano( je vyprošťována) Převelice ti děkuji dobrý člověče. Jak se ti mohu odvděčiti?

Jiří:        Pravda, nebudu zapírati, jednoho přání mám. Jsemť vzdělán ve vědách učených, však                      kde živobytí naleznu, táži se již mnohý den, leč bez odpovědi stále ostávám.

Víla:       Máš převeliké štěstí! Na zámku právě v tento čas hledají pro princezny nového učitele,                      jež by jim zdárně znalosti vštípil.

Jiří:        Přijmiž mé hluboké díky za dobou radu! ( chce se vydat ne cestu)

Víla:      Ó skromný člověče, s jednou malou radou by ses spokojiti ráčil? To bych se ti pramálo                       odměnila. Vezmi tento můj šátek a opatruj jej. Nevíš-li nyní čeho by sis měl více přáti,                         jistě v budoucnu příležitost se najde. Bych ti pak ku prospěchu byla, tento šátek vezmi a                   v lese jím zamávej, tím mne přivoláš.

( Jiří poděkuje, schová šátek, víla odtančí, Jiří odejde)

Vypravěč:   Z rána Jiří s malinkatou duší,

                      na zámecká vrata zdatně pěstí buší.

                      Dostane tu práci – nebo ne?

                      Za malinkou chvíli se to rozhodne.

Král:            Toto tré panen krásných, jež zříš tu seděti jsou dcery mé, princezny královské. Přáním                        mým jest, by vzdělání získaly, leč dosud žádný z učitelů je, déle než pár dnů, neměl                              odvahu vyučovati. Snad budeš míti více štěstí. A nyní již můžeš začítiti s výukou.

(Král odejde)

Jiří:                       Nuž sdělte, krásné princezny, čemu jste se naposledy učily? Čísti, psáti a počítati                                   už zajisté znáte...

1. princezna:     Co pravíš? Takové hrozné věci? To my neumíme!

2. princezna:      A ani uměti nechceme. Přílišná vzdělanost krásy ubírá.

3. princezna:     My se toliko líbiti chceme. Ne si nad učením záda hrbiti a vrásky na čele                                                      mudrováním dělati.

2. princezna:      Chceme se skvostně strojiti, na loutnu hráti, vyšívati, tančiti..

1.princezna:       Na zámeckých plesech přijímati lichotky pánů urozených.

Jiří:                        Vskutku, jste hodny obdivu pro svou spanilost, však jen do doby než otevřete svá                                  krásná ústa. Vaše moudra mnohým nápadníkům jistě vezmou dech. Nač dívkám                                  půvab, když znají toliko štěbetat, co hloupé husy.

Princezny:          Taková opovážlivost! Jen počkej ... takto k nám hovořiti nebudeš!

(a proženou ho)

Vypravěč:  Brání se panny vzdělání,

                      Jiřík je k počtům nahání,

                      nechť tříbí řeč i slovo psané,

                      či gramatikou věci dané.

                      Práce to věru není snadná,

                     když hrubky píše ruka ladná.

                     Jiřík to ustál celkem zdárně

                      a nesnažil se vůbec marně.

                      Nejsou již jako hejno hus,

                      jen s nimi hovor zapříst zkus

                      a shledáš, že jsou vskutku znalé

                      latiny, počtů a tak dále.

                     Tak mohl by náš příběh skončiti

                     však zdálky slyším zvony zvoniti.

Šašek:    Pane králi, strach mne jímá

                  v černých skalách zlý drak dřímá.

                  Patrně znaven dlouhou cestou.

                  K nám přišel – nejspíš za nevěstou.

                  Dřív nežli usnul zjevil lidem,

                  Že nechá tvoji zemi klidem,

                  když jednu ze svých dcer mu dáš –

                  a do dvou dnů to splnit máš!

Král:         Jaká to hrůza – princeznu drakovi ! Takové neštěstí! A kterou z mých dcer za ženu drak                       si žádá?

Šašek:     Jen tuším, že ji co choť pojme,

                   jinak zlá zpráva lid tvůj dojme

                   že dceru tvoji nejmladší

                   odporná stvůra posvačí.

Král:         To se nesmí státi. Toho draka jest nutno zabíti. Jistotně se najde chrabrý hrdina, anž se                     toho úkolu rád ujme a princezninu ruku tak sobě získá. Dej to ihned vyhlásiti!

Vypravěč:  I letí zpráva po kraji,

                     že rytíři se hledají.

                    Jiří do lesa míří v temné noci

                    volati vílu ku pomoci.

Jiří: (Vytáhne šátek a zamává jím)

Víla:          V tak brzké době pomoci mé žádáš? A jak pochmurně se tváříš? Nu pověz co se                                     přihodilo?

Jiří:           Drak si vyžádal sobě nejmladší princeznu, chtěl bych jí nějak pomoci, leč nevím kterak                       by to možné bylo. S mečem zacházeti neumím, vládnu toliko perem a kružítkem ho                           stěží probodnouti mohu.

Víla:           Pravdu máš. Kružítkem tohoto draka nelze zabíti, ale i kdybys s mečem sebelépe                                  oháněti se uměl, přec bys ho nedokázal zahubiti, neb jeho kůži žádná obyčejná zbraň                        ublížiti nemůže. O život ho můžeš připraviti toliko mečem kouzelným.

Jiří:             A lze se takového meč dosíci? Vydám se proň třebas na konec světa.

Víla:             Ovšemžeť, můžeš ho získati! A nikterak daleko se vydávat nemusíš neb jsem ti                                        pomoci  přislíbila, zde jest onen zázračný meč!

Jiří: (Radostí vlepí víle pusu na tvář a mizí s mečem v ruce)

Vypravěč:  Oblékli princeznu v černý šat.

                      Smuteční fanfáry začaly hrát.

                      Kočár s ní míří do temných skal,

                     kde drak strašlivý, dál tvrdě spal.

Princezna: Jiří, co zde pohledáváš? Což nevíš jaké jest toto místo? Na zámek navrať se! Mně                                   ubohé již není pomoci. Žádný z udatných rytířů neměl dosti odvahy by sem kroky                              své  vážil a ze spárů té bestie mne vyrval! Kdo ví, jaký osud mne čeká, až hlava draka                           odporná vyhlédne z jeskyně.

Jiří:                Nedovolím, by vám zkřivil byť pouhý vlas, a rovněž tak, by pojal vás za svou choť!

( ozve se hluk, Jiří uskočí stranou)

Princezna:   Toť on!

Drak:             Jak zřím, prince žádného zde nenalézám, nu což, pro dnešek zákusku oželím.

                         Zde jest můj hlavní chod, hned do jídla mohu se dáti.

Jiří:                To nedovolím!

Drak:              Ha, ha hrdina beze zbroje, leč ozbrojen, haha, jakýms to párátkem mě lechtati                                       hodláš, haha. Nu, když už ho máš poškrabej mne na zádech neb mne tam převelice                             svrbí a já sám se tam poškrábati nemohu.

Jiří: (přiblíží se k drakovi a bodne)

Drak:               Co to, jaká podivnost, já proklán jsem, jaká to kouzla? Nyní zemřu a s prázdným                                    žaludkem! Jak krutí jste, vy lidé, i prostý odsouzenec na smrt na jídlo poslední                                      nároku má. Chcíp, chcíp!

Vypravěč:  Už je tu konec až mě to dojímá.

                      Jiří princeznu něžně objímá,

                      že bude svatba je věc jistá.

                      Nevěří jenom pesimista.

                       A tak to naše divadlo

                       Přece jen dobře dopadlo!¨

Konec zvonec!