1. července ....

Slunce toho dne přicházelo pomalu. Nebe pozvolna šedlo, pobledlo, trochu zrůžovělo, ale slunci se stále nechtělo z mraků a několika paprsky kreslilo po nebi roztodivné obrazce.

Město se probouzelo do mokrého dne. V loužích se odrážely střechy domů i domy. V zahradách se zelenala mokrá tráva, vzduch byl vlhký studený, listí umyté.  Někde zaštěkal pes, ten zvuk se odrážel ode zdí domů jako pingpongový míček, pak nastalo duté ticho. 

Probudil se na staré dece, otevřel oči a pozoroval. Židle s ulomenou nohou stála na stole, nemohl si uvědomit, proč ji tam dal. Potom jeho pohled padl na starý rezavý a děravý kbelík v rohu místnosti. Trčela z něj polouschlá palma, násada z koštěte a šála. Vedle kbelíku zíval odřený kufr nacpaný špinavým prádlem. Podíval na strop, šedivé zdi s otisky zabitých komárů a ze stropu visela pavučina s pavoukem.

Zavřel oči, rád by zase usnul, ale slunce náhle ozářilo místnost. Rozhodl se, že vstane. Došel k umyvadlu a opláchl si obličej. Ledová voda ho probrala. Dostal hlad. Sáhl do kbelíku s palmou a vylovil odtamtud kus tvrdého chleba. Musel ho namáčet do vody, aby ho vůbec dokázal ukousnout. Nebyla to vydatná snídaně.

Hleděl na zívající kufr, který mu připomínal, že by měl vyprat prádlo. Popadl staré prostěradlo a vysypal na něj obsah kufru. Vytvořil ohromný ranec. 

Otevřel dveře. V domě bylo ticho, až moc nezvyklé pro tuto dobu. Většinou bylo slyšet, co se v ostatních bytech děje, ale dnes nic. Co se stalo, je sobota...zvláštní. Sešel až dolů k bytu domovnice, zazvonil a čekal. Nikdo nikde. Napadlo, ho jestli není dole v prádelně nebo ve sklepě.

"Paní Novotná!" zavolal a lekl se vlastního hlasu, který zněl v tmavých chodbách nepatřičně a cize. Prohlédl sklepy i prádelnu, ale nikde ani živáček.

Napadlo ho, že se podívá ven, stejně si chtěl koupit něco k jídlu. Vyšel na ulici. Byla pustá a tichá, proháněl se jí jen vítr pohrávající si s pohozenými papírky a spadanými listy.

Proč tu nikdo není? Copak všichni odešli? A kam by odešli?

Šel pomalu ulicí a čekal, až se objeví nějaký člověk. U popelnic se prali toulaví psi o kousek kosti a vrabci zobali drobky. Zakručelo mu v břiše. Rozhodl se, že se  podívá k jednomu známému, jestli bude doma. Nebyl. Dveře bytu byly z nepochopitelného důvodu otevřené. Vešel dovnitř. Na stole objevil půlku chleba a v lednici kus salámu. Pojedl a na lístek napsal poděkování za snídani. 

Pak chodil nazdařbůh ulicemi a přemýšlel. Vypadalo to, že je v celém městě úplně sám. Co, když je to pravda, co bude dělat? Utíkat? Kam? Pátrat, proč tu nikdo není? Slunce začalo nepříjemně pálit. Sedl si na lavičku ve stínu javoru. Přemýšlel, bilancoval. Jeho život mu přišel nesmyslný, zbytečný. Chlápek bez práce, bez peněz, živořící v malém kutlochu u půdy a teď je navíc úplně sám, jediný ve městě a možná na celém světě...Sebelítost ho zavalila jako lavina. 

Obloha potemněla bouřkovými mraky, ochladilo se. Z nebe se spustil lijavec. Obrovské kapky pleskaly na rozpálený beton. 

Vstal a postavil se doprostřed ulice a nechal do sebe bušit studené kapky. Omývala ho voda z nebe. Omývala ho tak důkladně, že ho úplně smyla.  

1. července

Slunce už dávno vyšlo a přehouplo se k poledni. Chlapeček se psem na vodítku coural ulicí a šlápl přitom do louže. 

"To je zvláštní, přece nepršelo."