Zadání: Snarry (crazy_maris) - alternativní 7. ročník, Severus naživu, terorizuje Harryho, protože si uvědomuje své city. Ideálně ať se objeví i Draco
Povinná slova: žárlivost, nemravný návrh, krajka, smrt, netopýr

Harry Potter seděl na obraně proti černé magii, jíž měli spojenou se Zmijozelem, opíral si hlavu o ruku a zasněně se díval z okna ven, aniž by vnímal cokoliv. Sledoval mrazem vytvořenou krajku na mléčném skle, a doufal, že bude mít možnost se proletět na koštěti, aby si provětral hlavu. V posledním roce se toho stalo tolik, že měl místy pocit, že se mu rozskočí hlava. Porážka Voldemorta, oprava Bradavic, rozchod s Ginny, navázání přátelství s Dracem, ujasnění si vlastní orientace a v neposlední řadě návrat do školy, aby si dodělal sedmý ročník. Co však bylo pro něj nejhorším uvědoměním, pochodovalo po třídě v černém rozevlátém hábitu a metalo blesky svým pohledem snad více, než před válkou.

Severus Snape pokousání hadem přežil. Díky své prozřetelnosti s sebou neustále nosil protijed, a tak, po několika hodinách v bezvědomí, se probral u Svatého munga, nevrlejší, než kdy předtím. Jako kdyby ho užíralo, že už všichni vědí o jeho dvojím postavení a najednou se stal hrdinou, kosil nebelvírské bodovací hodiny s neobyčejnou zarputilostí. Přenechal profesorce McGonagallové post ředitelky a na oplátku mu bylo nabídnuto místo učitele obrany proti černé magii, a bylo mu navráceno stádo háďat, které v minulém roce opatroval Horacio Křiklan.

„Pottere, prober se," syčel Draco a šťouchl druhého chlapce do žeber. „Jde sem –"

Harry se s leknutím narovnal. „Co –" Nedostal možnost dokončit svou otázku. Setkal se s pohledem onyxových očí, které ho propalovaly tak tvrdě, až málem zakolísal.

„Jak milé," zapředl Snape přeslazeným hlasem, „že si pan Potter uráčil všimnout, že hodina už začala." Překřížil ruce na hrudi. „Možná máte pocit, Pottere, že když jste porazil Pána zla, že už v obraně proti černé magii není nic, co byste se mohl naučit?" dodal posměšným hlasem a v očích mu blýsklo. Opřel se o lavici a naklonil se k Harrymu tak blízko, až ho ovanula jeho bylinková vůně a rozbušilo se mu srdce. „To, že jste pro ostatní Hrdina, ještě neznamená, že pro vás neplatí školní pravidla."

„Jistě, jak jinak," zavrčel Harry. „To byste ani nebyl vy, kdybyste mě na chvíli nenechal na pokoji, že? Nebo jsem vás snad něčím rušil?"

Snape zalapal po dechu. „Odebírám Nebelvíru pět bodů za vaši drzost, Pottere."

„Jen pět? Páni, co se vám stalo?" provokoval skrze sevřené zuby. „Nejste ve formě?"

Uslyšel zasyčení Hermiony, která s Ronem seděla za ním, ale nevšímal si toho, ani Dracova překvapeného obličeje. Bylo mu to jedno, už toho měl plné cvičky. Od chvíle, kdy se vrátil do školy, se k němu ten netopýr choval ještě hůř, než v předchozích letech, a jeho to unavovalo a zraňovalo. Velmi dobře si pamatoval Snapeovy vzpomínky a věřil, že mezi řádky pochopil. To ho také donutilo přemýšlet a dojít k závěru, který ho ze začátku vyděsil. Po několika týdnech se s tím smířil, ale profesor se mu vyhýbal, jak to šlo, pokud zrovna na něj neštěkal při hodinách, ale školní trest mu zatím neuložil. Harry pociťoval osten bodnutí žárlivosti pokaždé, když ho uděloval někomu jinému, s černýma očima upřenýma přímo na něj, jako kdyby očekával nějakou reakci. Vnímal na sobě Snapeův pohled neustále, mravenčilo mu z něj na zátylku, a cítil z toho neuvěřitelnou frustraci.

Snape se narovnal a jeho tvář získala tak bílý odstín, že by hravě mohla konkurovat výmalbě na zdi. „Dnes večer – školní trest – u mě," procedil a zdálo se, z každou chvíli bouchne vzteky. „V osm."

„Samozřejmě, pane," odfrkl naštvaně, ale vzápětí se na Draca otočil se širokým úsměvem.

„Ty jsi to plánoval," obvinil ho blonďák tiše.

„Jistě, že jo," potvrdil Harry s úšklebkem a šlehl po učiteli samolibým úsměvem. Ten zrovna kritizoval poznámky Longbottoma, takže ho nevnímal. „Bude mi zobat z ruky, uvidíš," slíbil zasněným hlasem a zarazil se, když na něj Draco vytřeštil oči. Ani si neuvědomil, že to vyslovil nahlas. „Ehm..."

„Nechci. Nic. Slyšet." Naznačil rukama před sebou štít. „Nic jsi neřekl. Já... vůbec jsem tu nebyl. To se mi jen zdálo.." Vrhl na něj štěněčí pohled. „Viď, že jo?"

„Jasně, Draco," uklidňoval ho Harry a pohladil ho po vlasech, „vždyť víš, že miluju jen tebe." Svůdně na něj zamrkal a vycenil zuby v neodolatelném úsměvu.

„Debile," utrousil, ale koutky mu cukly, když si vlasy vracel na své místo.

***

Za pět minut osm už přešlapoval před Snapeovým kabinetem a přemýšlel, jestli je možné, aby mu splašené srdce opravdu vyskočilo z hrudi. Celé odpoledne se nemohl dočkat, až se vrátí do sklepení, avšak když stál před dveřmi, natěšenost ho opustila a zalila ho nervozita. Co si vlastně myslel? Že po něm skočí, zaboří mu ruce do vlasů a bude ho líbat až do bezvědomí? Že mu dá nějaký nemravný návrh, po kterém se neudrží a vyzná mu city, jež zahlédl v myslánce? Ne, spíš celý večer stráví pitváním žab nebo krájením tlustočervů. Mohlo být úplně jedno, že už neučí lektvary, kabinet si ponechal a věřil, že je Snape schopen všeho. Žaludek se mu zkroutil do malé kuličky a hrozilo, že se jeho večeře podívá ven. Jen si dokola opakoval, že ji nesmí seznámit se Snapeovýma botama. Ačkoliv, McLaggen za to dostal celkem dlouhý trest...

Ze zamyšlení ho vytrhlo otevírání dveří.

„Máte pět minut zpoždění, Pottere," zavrněl Snape, „hádám, že to bude za dalších pět bodů." Jeho tvář byla kamenná, ale v očích mu probleskovaly škodolibé plamínky. „Zajímavé. Trest vám ještě ani nezačal, a už jste připravil kolej o další body. A jestli budete stát za dveřmi jako pako, tak to bude za dalších dvacet."

„Promiňte, pane," zamumlal přes sevřené hrdlo. Vážně tam stál deset minut?

„Dovnitř, Pottere," zavelel. „Nehodlám tu s vámi strávit celou noc."

„Škoda," povzdechl si Harry tiše, když okolo něj procházel dovnitř a mimoděk nasál bylinkovou vůni.

„Co jste to říkal?" ozval se ostře a oči se mu rozšířily.

„Že se omlouvám, že jdu pozdě," odpověděl Harry zmateně a rozhlížel se okolo sebe. V kabinetu nebyly připraveny žádné nechutnosti do lektvarů. Co po něm mohl Snape chtít, aby dělal? Postavil se před široký stůl plný svitků a snažil se udržet kamenný obličej.

Netrpělivě mávl rukou . „To... potom." Pomalým krokem došel k němu a Harry předpokládal, že se usadí za stolem, proto ho překvapilo, když se bývalý lektvarista zastavil na půl kroku k němu.

„Ups. Já to řekl nahlas?" Zazubil se a rozpačitě si načechral vlasy, aniž by ho napadlo, že by to mohlo Snapeovi připomenout jeho otce a dostat ho tak do záchvatu iracionálního vzteku. Ten na to však nereagoval, místo toho jen svraštil obočí v mírné zvědavosti.

„Ano. A já chci vědět, co jste tím myslel, pane Pottere." Povytáhl koutek v posměšném úsměvu a založil si ruce na hrudi. Naklonil se k němu. „Nebo se to bojíte zopakovat?" Harry mu s bušícím srdcem hleděl do očí a hledal slova, která by mohl říct, aniž by se za to dočkal zakletí. Snape se přiblížil ještě blíž, až mohl téměř cítit teplo jeho těla na svém a tvář mu ovanul mátový dech. „Copak, Pottere, přišel jste o jazyk?" pokračoval hlasem tak smyslným, že měl mladík dojem, že omdlí. Po páteři mu běhalo mravenčení a cítil, že tvrdne. Jen z hlasu. Směšné hormony, hudral si pro sebe, když si nervózně upravil hábit, aby si muž ničeho nevšiml.

Zhluboka se nadechl. Měl jen jednu příležitost. „Řekl jsem, že je to škoda," vydechl pomalu, a aniž by nad tím přemýšlel, ve snaze vyrovnat svůj postoj se k němu přiblížil tak, že se jej dotkl a v břiše se mu tak vyrojilo hejno motýlků, které ho nutilo nasucho polknout, „protože já bych s vámi noc strávil rád."

Snape vyrovnal tvář do masky klidu, ale oči mu nebezpečně jiskřily. Obešel Harryho, postavil se těsně za něj a položil mu ruce na ramena. Chlapec se roztřásl a jeho ústa vypustila vzdech. „Proč?" zeptal se a zmáčkl útlá ramena před sebou, až Harry opět zasténal. „Co bys tak ode mě mohl chtít? Nenávidíš mě od chvíle, co mě znáš," šeptal do jeho ucha a napjal se, když se o něj Harry zády opřel.

„Měl jsem spoustu času na přemýšlení, Severusi." Snape při tom oslovení stiskl chlapce ještě víc. „Nebudu tě nudit svými myšlenkami – "

„To bych ocenil."

„– ale řeknu ti závěr," pokračoval, jako kdyby si nevšiml, že ho druhý muž kousavě přerušil. „Tvoje smrt mě donutila konečně přiznat, že k tobě necítím nenávist." Pomalu se otočil, aby mu pohlédl do očí. Vážně v nich zahlédl obavu? Uchechtl se. „To, že ses pak probral, mě trochu vyděsilo, ale pak jsem si uvědomil, že je to to nejlepší, co se mohlo stát."

„Proč?" hlesl tiše. „Proč bych tě měl zajímat zrovna já?"

„To nevím, Severusi," přiznal s pokrčením ramen a pak mu přes tvář přelétl rošťácký úsměv. Zabořil mu ruce do černých vlasů, které nebyly mastné, ale neuvěřitelně jemné a hebké. „Ale máme spoustu času, abychom to zjistili," dodal a postavil se na špičky, aby konečně mohl ochutnat ty rty, po kterých prahnul od letních prázdnin.   

Původně jsem chtěla smutný konec, ale copak můžu, když má crazy_maris svátek? Všechno nejlepší, zlatko. ❤