Zadání: Remus/ Fred

Povinná slova: oslava, lavička, prozrazení

„Frede, Georgi, nestůjte tu a vezměte ty krabice do kuchyně," zavelela paní Weasleyová. „A pokud možno bez toho, abyste se u toho museli přemisťovat každého půl metru. To, že jste plnoletí, neznamená, že budete kouzlit kvůli každé - aaa!" vykřikla, když se dvojčata zčistajasna zjevila za jejími zády.

„Jasně, mamko," začal George a sáhl pro hůlku, aby s její pomocí mohl levitovat krabice před sebou.

„Cokoliv řekneš," dokončil Fred a popadl do ruky tác se skleněným nádobím. „Kam s tímhle?"

„Na zahradu, do altánu. Na Ginnyinu oslavu musí být vše připraveno v naprostém pořádku," hartusila paní Weasleyová a odcupitala do kuchyně, kde mávala hůlkou jako dirigent při koncertu, a na její povel se krájelo maso, loupaly brambory, čistila zelenina i se umývalo použité nádobí ve dřezu.

„Altán už stojí?" zeptal se Fred a balancoval tác na ruce, zatímco jeho bratr vytahoval z krabic lampiónky, které později zavěsí na strom uprostřed zahrady.

„Nevím, měl ho postavit Arthur s Billem a Remusem," zamumlala a hledala něco ve spodní skříňce pod dřezem.

„Remus je tady?" otázal se George a vzal tak svému bratru slova u úst.

„Jsem tu asi čtvrt hodiny," ozval se vzpomínaný, jenž akorát vešel dovnitř, aniž by se na dvojčata podíval, ačkoliv jasně cítil, jak ho jedno z nich propalovalo pohledem. „Molly, altán je postavený, jaké chceš dát ven stoly?"

„Jsou v Arthurově dílně, drahoušku," odpověděla a usmála se. „Večer přijde i Tonksová, říkala, že se na tebe těší a –"

Prásk!

„P-pardon," špitl Fred, když se na něj upřely tři páry očí a sledovaly rozbité nádobí pod jeho nohama. „Reparo." 

Celý rudý vystřelil z kuchyně, tác odložil poblíž postaveného stanu na trávu, a utíkal se schovat za keře v zadní části zahrady, cestou vztekle odkopávaje zahradního trpaslíka pryč. Cítil se jako hlupák, když se složil na trávu a objal si kolena, pokládaje na ně bradu. Zaplavovala ho zlost na sebe samotného a tlačila mu do zelených očí slzy. Jak si mohl jen pomyslet... Zapraskání větvičky ho vylekalo, a on sebou cukl, cítě, jak se mu rozbušilo srdce. Nevydal jedinou hlásku ve snaze zůstat ukrytý před kýmkoliv a vyhnout se tak prozrazení, stejně tak složitému vysvětlování, proč utekl. Zbytečně. S jistou dávkou hysterie si pomyslel, že bylo vskutku naivní doufat, že by mohly zbystřené smysly vlkodlaka nezachytit jeho pach, když se olistěné větvičky posunuly a Remus vstoupil do jeho malého útočiště.

„Frede –" začal hovořit naléhavým hlasem, ale zrzek jej přerušil.

„Nech mě být, Remusi," šeptl a v hlase mu zazněla bolest, kterou doufal, že udrží v sobě. Zaťal si nehty do stehen, snaže se tak vyměnit psychické utrpení za fyzické. „Běž si tam zpátky, třeba už Tonksová přišla. Neměl bys ji nechat čekat." Pokusil se o ušklíbnutí, ale podařilo se mu se akorát zatvářit, jako kdyby ho bolely zuby.

„Promluvme si," navrhl Remus a vyčaroval jakousi nízkou hnědou lavičku, na níž se posadil a gestem mu nabídl místo vedle sebe.

„O čem?" vydechl Fred, ale zvedl se, usedaje na co nejvzdálenější konec dřevěného prkna. „Vyhýbáš se mi a trávíš čas s Tonksovou, místo se mnou. O čem bys tak asi se mnou chtěl mluvit?" Jeho hlas nabíral na síle a vkrádalo se do něj rozhořčení. „Chceš vědět, jak se daří našemu obchodu? Nebo jestli jsme s Georgem přišli na nějaký nový vynález?"

Remus frustrovaně zavrčel. „Frede, pochop, prosím –"

„Co mám chápat?" vypálil a zamrkal, když se mu slzy prodraly skrze vějířky klenutých řas. Netrpělivě je setřel. „Že všechno to, co jsi mi říkal, byla lež? Chtěl ses jen pobavit? Oblbnout mi hlavu zamilovanými nesmysly a pak mě odkopnout? Jo, tak si můžeš gratulovat, protože se ti to podařilo."

„Tak to není," tiše odporoval a zatoužil jej pohladit po tváři a usušit slzy, které na nich vytvářely vlhké cestičky. „Ale je to složité... Jak bychom mohli být spolu? Arthur s Molly by mě zabili a –"

Zvedl hlavu. „Tobě to pořád nedochází, že? Je mi fuk, co si pomyslí ostatní –"

„ – jsem pro tebe starý a –"

„ – je mi jedno, že jsi vlkodlak, je mi ukradené, kolik ti je let –"

„ – nemůžu ti to udělat..."

„Tak mě radši necháš a odkopneš jako použité zboží? Remusi, jsem dospělý!" Hodil po něm výrazem, ve kterém se snoubila lítost a pohrdání. „Ale nebudu tě prosit." Vstal a než mohl druhý něco namítnout, rychle opustil schované místo v zahradě. Svého dvojčete si všiml ve chvíli, kdy do něj narazil - do té doby, ho přes svůj zamlžený pohled neviděl. Překvapeně rozšířil oči když zíral do své tváře a srdce se mu zastavilo. „K-kolik?" hlesl zděšeně.

„Dost," odpověděl George a upřel na něj zčásti smutný a zčásti nevěřícný pohled. „Proč jsi mi to neřekl?" zeptal se ublíženě, když ho vedl dozadu za dům, kde si spolu mohl promluvit, aniž by byl někdo s nimi.

„A co jsem ti měl říct?" zahučel zdrceně. „Že jsem zamilovaný idiot? Slyšel jsi dost, tak víš, že mě nechce. S tím jsem se snad měl chlubit?"

„Já jsem slyšel něco jiného," namítlo dvojče. „Jsem přesvědčený, že –"

„Tak máš ani něco s ušima," zavrčel Fred a zabořil si hlavu do dlaní, načež se otočil k původnímu směru zády, vytrhl se Georgově ruce, jež ho objímala kolem ramen, a s prásknutím se přemístil přímo do jejich společného pokoje, kde se zamkl, seslal tišící kouzlo a dal průchod svým emocím.

***

„Georgi, kde je Fred?" zeptal se pan Weasley, když už do Doupěte dorazil i Harry s Hermionou a společně s rodinou Weasleyů, Remusem, Tonksovou s růžovými vlasy i Billem zavěšeným do Fleur, se chystali usednout k nazdobenému stolu pro příležitost Ginnyiny oslavy narozenin.

„No, totiž..." zamumlal a snad poprvé v životě vypadal, že neví, co říct. Šlehl pohledem po Remusovi, který byl po zbytek odpoledne zamlklý a zadumaný a v jeho zjizvené tváři se střídaly emoce jako na běžícím pásu. „Říkal, že mu není dobře," vydechl nakonec a propálil Remuse tak nenávistným pohledem, až vlkodlak zbledl.

„Půjdu se za ním podívat," vyhrkla paní Weasleyová, která se ještě nestihla usadit, ale George ji zarazil.

„Já si myslím, mamko, že ty nejsi ta pravá osoba, která by za ním měla jít," řekl téměř výhružně, aniž by spustil oči z čím dál bledšího Lupina. Pocítil uspokojení, když viděl, jak sevřel roztřesené prsty navzájem.

„Jak to myslíš?" tázala se zmateně a čelo se jí zkřivilo nechápavostí a starostlivostí.

„Tak, že ten, kdo by měl jít nahoru a omluvit se, je Remus," pronesl nesmlouvavě.

„Cože?" zahučel pan Weasley a všechny páry očí u stolu těkaly z Georgova rudého obličeje na Lupina, který už téměř zezelenal. „Remusi?"

Oslovený zabořil hlavu do dlaní a neschopen odpovědi z něj vyšlo jen prapodivné zasténání.

„Georgi! Okamžitě mi řekni, co se tu děje!" křikla paní Weasleyová a zahrozila zdviženým ukazováčkem.

„Zlomil mu srdce," odpověděl naštvaným hlasem a nevšímal si sborového zalapání po dechu.

Remus se snažil splynout se stolem, ale pak nakonec zvedl hlavu, snaže se někde vykřesat zbytek pošramocené nebelvírské hrdosti. „Asi bych měl jít," řekl roztřeseným hlasem a obrátil se na rodiče jeho mladého milence. „Omlouvám se, Arthure, Molly, já... nechtěl jsem... zašlo daleko..." mumlaje za sebou odsunul židli a sklopil pohled, jak se snažil dostat zpoza stolu a opustit Doupě.

„Tak počkat," ozvala se paní Weasleyová tvrdým hlasem a v očích se jí blýskalo, „kam si myslíš, že jdeš?"

„P-pryč?" špitl s rozšířenýma očima. Z drobné kouzelnice šel z ničeho nic strach.

„Pokud máš v plánu ze zahrady odejít, tak po schodech nahoru a jsou to druhé dveře vlevo," prohlásila nesmlouvavě.

„Ale – to – to... Vám to nevadí?" vykoktal ohromeně.

„Záleží mi na štěstí mých dětí, Remusi," zavrčela a pak její tvář změkčil mírný úsměv. „A pokud jedno z nich má být šťastné s tebou, tak mu nebudu bránit. A teď už jdi a bez Freda se sem nevracej."

„Tak, to by bylo," poznamenal George se samolibým úsměvem, když Remus zmizel v domě a on se setkal s uzardělým pohledem Tonksové, díky kterému se, překvapivě, začervenal. „Ginny, nechceš už konečně načít ten dort?"  

Happyend, zase. :-D Vážně, jde to se mnou z kopce. Doufám, že se líbilo.