Zadání: Snarry - školní výlet po válce, Severus jako dozor.
Povinná slova: alkohol, služba, kuchyň, mrak, vlk

„Tumáš, Harry, napij se taky,“ řekl už mírně podnapilý Ron, podávaje mu láhev zlatavé whisky.

„Jak jste to sem propašovali?“ zeptal se Harry, přijal nápoj a nerozhodně si ho prohlížel v rukách. „Jestli to Snape zjistí, tak budeme mít školní trest ještě dalších dvacet let po škole.“

Seamus se ušklíbl. „Snad se ho nebojíš? Ty? Zlikvidoval jsi Ty-Víš-Koho, a budeš se bát toho slizouna?“

„Jen nechci dělat zbytečné problémy,“ bránil se Harry. „Nebojím se ho,“ dodal ještě tiše, když si Dean posměšně odfrkl, což znělo jako to-ti-tak-žeru.

„Tak to dokaž a napij se,“ zahučel Ron a přivřel oči. „A pořádně, ne jako nějaká slečinka.“

„Hmpf,“ zadrmolil, zatímco alkohol v jeho hrdle nejprve mírně zaštípal, než ho začalo zalévat příjemné teplo.

Předpokládal, že z toho bude problém a doufal, že si to u Snapea příliš nepohorší. Znechuceně nakrčil nos a napil se znovu, než podal láhev Seamusovi. Jako kdyby to mohlo být ještě horší. Posunul se na posteli v malé chatce, ve které byli ubytováni na školním výletě a zapřemýšlel, co to McGonagallovou vůbec napadlo – pořádat jednou ročně několikadenní výlet pro sedmé ročníky, aby se stmelily vztahy mezi kolejemi. Děkoval Merlinovi, že aspoň nedostali určeno, kdo s kým bude ubytován, nějak nevěřil tomu, že by si s někým ze Zmijozelu nepodpálil postel ve spaní. Ale všechno by bylo lepší než situace v jeho hlavě, v níž se několik posledních měsíců zjevoval jeden dost nepříjemný učitel lektvarů.

Harry mu byl vděčný za poskytnutí svých vzpomínek a během měsíce, co Snape strávil v prvním patře u Svatého Munga na oddělení Zranění způsobená kouzelnými tvory, u něj seděl denně, ačkoliv – nebo možná právě proto – byl mistr lektvarů v té době stále v bezvědomí. Za celou dobu ho nikdo jiný nenavštívil a on u něj trávil veškerý možný volný čas, pokud zrovna nevypovídal v jeho prospěch před Starostolcem. Nevěděl, co má čekat po jeho probuzení (ani na chvíli si nepřipustil, že by se nemusel probrat), ale míra nenávisti v černých očích mu vyrazila dech a zahalila jeho srdce jako temný mrak.

Předpokládal, že ho nejspíš chápe. Snape mu své nejtajnější vzpomínky věnoval na prahu smrti, jistě nepočítal s tím, že se po hadím kousnutí probudí a bude muset čelit jeho pohledu, ve kterém bylo více otázek, než kolik vůbec dokázal v mozku zformulovat. Přesto takovou reakci nečekal a ani nepotřeboval slovní pobídku, aby urychleně jeho pokoj v nemocnici opustil.

Ron ho vytrhl z myšlenek, během kterých se stihl ještě několikrát napít z kolující láhve a začal díky tomu pociťovat mírnou opilost. „Mám hlad jako vlk,“ postěžoval si zrzek a toužebně pomyslel na bradavickou kuchyň. „Vzal sem někdo něco k jídlu?“ Nadějně pohlédl na ostatní, kteří svorně zavrtěli hlavou.

„Dojdu do kuchyně,“ nabídl se Harry a odstrčil se od zdi, o níž se opíral. „Stejně potřebuju na vzduch. Věřím, že skřítkové nám něco dají,“ dodal a se smutkem si vzpomněl na Dobbyho a jeho tenisákové oči plné lásky pokaždé, když ho uviděl.

„Mám jít s tebou?“ nabídl se Neville, ale Harry zavrtěl hlavou.
„Ne, to zvládnu.“ Mírně zavrávoral, ale o malou chvilku později se jeho stabilita vyrovnala a vcelku rovně vyšel před chatku do studeného vzduchu končícího jara.

Míře do kuchyně opět v myšlenkách zabloudil ke svému profesorovi, když si všiml temnějšího fleku ve tmě, která v lesním okolí panovala. On sám šel bez rozsvícené hůlky, měsíční svit mu cestu ozařoval dostatečně, ale tato temná skvrna byla ve stínu, a on si nemohl pomoci, potřeboval zjistit, co to je. Opatrně našlapoval se zatajeným dechem a hůlkou připravenou, když z jeho hrdla unikl překvapený výdech a na jídlo z kuchyně v tu chvíli úplně zapomněl. Snape seděl na širokém kameni rovný jako svíce a hleděl do lesa. Zřejmě díky whisce, jež ho zbavila opatrnosti, se v okamžiku rozhodl a usedaje vedle něj sbalil hůlku do kapsy. Kámen nebyl příliš veliký, takže se svého profesora málem dotýkal, ale zřetelně cítil teplo jeho těla, z kterého ho pohlcovalo mravenčení až do konečků prstů.

„Nevzpomínám si, že bych vás sem pozval, pane Pottere,“ pronesl Snape tichým hlasem, v němž se nedalo přeslechnout skryté varování. „Vraťte se dovnitř, než vaši kolej připravíte o body.“

Harry si unaveně povzdechl a sepjal ruce na klíně. „Nemohli bychom si promluvit?“

„Nemáme o čem spolu mluvit. Pokud chcete probrat učivo obrany proti černé magii, schovejte si to na hodinu.“ Začal se zvedat, ale Harry ho rychlým pohybem drapl za rukáv hábitu.

„Prosím,“ požádal a obrátil se k němu, a ačkoliv mu nemohl vidět pořádně do tváře, docela zřetelně si dokázal představit ty hluboké onyxové oči, jak ho propalují s úmyslem sežehnout jej na místě. „ještě jsem ani neměl možnost vám poděkovat.“

„Nestojím o vaše díky,“ opáčil pohrdavě a nasál vzduch, zatímco se úspěšně vyškubl z jeho ruky. Oči se mu zúžily. „Alkohol, Pottere?“ vyštěkl tiše. „Vy si vážně myslíte, že nemusíte poslouchat žádné školní nařízení?“ Odfrkl si. „Skutečně, celý otec. Namyšlený a –“

„Arogantní a tak dále,“ přerušil ho, ale jeho slova postrádala svůj obvyklý zápal, který měl pokaždé, když svého otce hájil, „to už znám nazpaměť, takže si to můžeme odpustit. Předpokládejme, že jsme se pohádali, vy jste mi řekl, jak mě nenávidíte, zadal jste mi do konce výletu službu v kuchyni a připravil Nebelvír o libovolný počet bodů.“ S mizivou nadějí na něj pohlédl. „Můžeme to přeskočit a necháte mě, abych vám poděkoval, když už nic jiného? Pak mě můžete nenávidět zase dál.“

„Necítím k vám nenávist,“ řekl tiše, usedaje zpět na kámen, tentokrát blíže, takže se skutečně dotýkali a Harry se otřásl.

„Ani já ne,“ přiznal a zjistil, že si jeho zrak přivykl na okolní temnotu tak, že viděl lesk v profesorových očích. „Proč se tedy pořád hádáme?“

„Očekává se to od nás, ne?“ zabručel kysele.

„Jen proto?“ Dutě se zasmál. „Kdy jste dělal cokoliv, co se od vás očekávalo?“

„Celý život,“ odpověděl bez zájmu. „Zřejmě se z toho stala rutina.“

„Přál bych si ji narušit,“ zašeptal a opatrně, nevěda, jakou může očekávat reakci, natáhl ruku, a pohladil tvář druhého muže, „Severusi.“ Ucítil, jak se Snape napjal, než se na zlomek sekundy opřel do jeho dlaně, překrývaje ji svou rukou, aby ji sundal.

„Jen přání nestačí, pane Pottere, odpověděl překvapivě měkce a v náhlém popudu políbil jeho bříška prstů. „Jděte spát a zapomeňte na tento večer.“ S tím se zvedl a nechal Harryho na kameni sedět samotného a zmateného.

Tak konečně! sad end. Ale na druhou stranu, Merlin ví, jak to pokračovalo dál, že?

Mimochodem, s každým dalším Snarry mám pocit, že vykrádám samu sebe. Mám v hlavě nápad na kratší kapitolovku a vypadá to, že určité momenty si vyplácám už tady. :D

Věnováno Nyssa_ff.