Zadání: Harrymort – hezký Voldy
Povinná slova: sirotčinec, hvězda, drkotající zuby, tajemství, krev

„Víš, Tome, poslední dobou mám pocit, že už tě znám mnohem déle, než jen půl roku," zamumlal Harry do nahé hrudi muže, ke které se tulil. „Jak by to ale bylo možné? Připadá mi, že tě znám celý život, ale je to jako ten případ, kdy máš určité slovo na jazyku, vidíš ho před sebou, ale nedokážeš ho zachytit." Zvedl pohled k druhému muži a setkal se s pronikavou inteligencí a nadčasovostí, jež se zračila v hlubokých čokoládových očích. „Chápeš, co tím myslím?"

„Ano, vím, co se snažíš říct," promluvil sametovým hlasem a v jeho chladné a krásné tváři se mihl úsměv. Bylo to jen nepatrné zvlnění koutků, ale i to stačilo mladému chlapci, aby se proti němu zazubil z tepla, jež zalévalo jeho tělo. Tom úsměvy šetřil a Harry si užíval každý jeden z nich. „Jak dlouho máš ten pocit?" zeptal se a nehtem přejel chlapci po páteři, cítě, jak se jeho záda pokrývají husí kůží.

„Já přesně nevím," odpověděl zamyšleně. „Ale už, když jsem tě poprvé viděl, jsem měl dojem, jako kdybych našel svou spřízněnou duši, kterou jsem do té doby hledal. Myslel jsem, že to byla láska na první pohled, ale čím déle tě znám, tak se mi spíš zdá, že je za tím něco víc..." Odmlčel se, cítě, jak se mu krev hrne do tváří. Vážně mu právě sdělil, že ho miluje? Do té doby to ani jeden z nich nevyslovil a on se obával, že svým prohlášením pokazí jejich vztah, který i přes délku trvání byl křehký jako tenké sklo.

„Vážně je za tím něco víc," souhlasil Tom a zvedl se do sedu, tahaje Harryho za sebou. „Něco ti ukážu, zdá se, že už je na to ten pravý čas."

„Chceš mi říct nějaké tajemství?" zasmál se Harry nervózně, rád, že muž nechal jeho slova o lásce bez povšimnutí, ačkoliv si připustil i lehké bodnutí rozmrzelosti. Ve skrytu duše doufal, že by mu snad mohl oplatit stejnou mincí. Nemohl si stěžovat, Tom mu svou lásku najevo dával v každém gestu, přesto toužil, aby ta dvě slova někdy vyslovil nahlas.

„Možná," zamumlal a oblékl své štíhlé nahé tělo do volných kalhot a rozepnuté košile.

Byl jeden z posledních podzimních večerů a zima již neodbytně klepala na dveře, slibujíc chlad, jenž způsobí drkotající zuby a promodralé nosy. Harry se zařídil po jeho příkladu, zimomřivě si natáhl tepláky a huňatý svetr, neboť jej roztřásla nepřítomnost hřejivého těla, jež dosud cítil na svém.

Následoval ho do jednoho z mnoha pokojů v Raddle Manor a po otevření dveří zjistil, že v této místnosti ještě nebyl. Byla úplně prázdná, až na malý zdobený stůl, na němž stála kameninová mísa po okraj plná stříbřité rtuťovité kapaliny, a malou prosklenou skříňku, ve které se nacházely malé skleněné lahvičky.

„Nevěděl jsem, že máš myslánku," pronesl Harry a fascinovaně na ni hleděl. Stříbrná záře mihotavě ozařovala stěny tmavého pokoje a vykreslovala na nich měnící se obrazce.

Tom přistoupil ke skříňce, vytáhl z ní jednu lahvičku a její obsah vylil do myslánky, ve které se v tu chvíli utvořil malý vír. „Už to víš." Vzal ho za ruce a pohlédl mu do očí. „Jsi připraven zjistit, jak to všechno začalo?"

„Nevím," šeptl Harry a mimoděk si skousl ret. „Budeš tam se mnou?" Věděl, že je jeho obava iracionální – v myslánce se mu nemohlo nic stát –, přesto netušil, co uvidí a jaké to bude pro něj mít následky.

„Samozřejmě." Přitáhl ho k sobě za ruce blíž a překvapivě jemně se otřel svými rty o jeho ústa. „Vždycky budu s tebou. Jsi můj život, Harry Pottere. Až po tobě."

Pokynul mu a Harry se obličejem dotkl stříbřité kapaliny, cítě, jak se propadá dolů, až se zastavil v malém pokojíčku, který byl až na železnou postel, otlučenou skříň a psací stůl se dřevěnou židlí, děsivě prázdný. Na posteli seděla mladší, asi šestnáctiletá verze Toma, začtená do velké knihy, na jejíž název Harry neviděl. Srdce se mu rozbušilo, ačkoliv byl Tom na posteli minimálně o třicet let mladší, než ten, jenž se zjevil vedle něj a chytil ho za ruku, zdálo se, že je stále stejný, snad jen oči naznačovaly věkový rozdíl, který mu muž nikdy neprozradil. V mladém chlapci však bylo něco, co Harryho upřímně děsilo, ačkoliv netušil, co by to mělo být.

Trhl sebou, když se ozvalo zaklepání a do pokoje ustrašeně nakoukla starší žena. „Máš návštěvu, Tome." Vzápětí její obličej nahradil ten, na který denně hleděl v zrcadle. Stejné rozčepýřené černé vlasy, smaragdově zelené oči i kulaté brýle. Jen na čele měl chlapec klikatou jizvu ve tvaru blesku. Automaticky si sáhl na čelo, ale nahmatal jen neporušenou kůži. Přitiskl se k Tomovi blíž a pousmál se, když mu stiskl prsty.

„Kdo jsi?" zeptal se chlapec, zavíraje knihu. „Nikdo za mnou nechodí. Jedinou návštěvu jsem měl před pěti lety."

„Já vím, Tome. Tehdy ti profesor Brumbál přinesl dopis z Bradavic," odpověděl chlapec a Tom sebou trhl. „Jmenuji se Harry Potter. Jsem tu, abych ti ukázal budoucnost, která se stane, pokud budeš pokračovat v tom, co děláš."

„Jakou budoucnost? Jak víš, že tu byl Brumbál? Odpověz!" štěkl po něm nesmlouvavým tónem a v očích se mu rudě zalesklo, přesto v tom pohledu byla znát i notná dávka zvědavosti.

„Vidím, že ti přišel odznak primuse," poznamenal Harry věcně a konečky prstů se dotkl malého kulatého předmětu ležícího na stole, na němž se vinul stříbrný had okolo zelené hvězdy, „gratuluji."

Tom sáhl do kapsy. „Jestli mi okamžitě neřekneš, co tu chceš, tak tě –"

„Copak, vytáhneš na mě hůlku a zabiješ mě?" zašeptal Harry a těžce se posadil na rozviklanou židli. „Ve skutečnosti to zkusíš, jako Lord Voldemort, dvakrát. A dvakrát prohraješ."

„Co prosím?" vydechl chlapec zmateně.

„Tome, pokud nepřehodnotíš své ambice, tak zemřeš, aniž bys dosáhl svého." Upřel na něj smaragdový pohled plný bolesti a po tvářích mu stékaly slzy. „Ukradl jsem obraceč času, abych se sem na omezenou dobu mohl dostat a ukázat ti budoucnost."

„Jaké ambice?" zeptal se, aniž by pohnul jediným svalem v obličeji. „Co o mně víš?"

„Dost na to, abych věděl, že nemůžeš uspět." Natáhl ruku před sebe, jako by se ho chtěl dotknout, ale opět ji stáhl. „Tome, já... včera jsem tě zabil. A nedokážu s tím žít."

V té chvíli Harry ucítil, jak jej muž vzal za loket a o malou chvíli později se vyděšeně tiskl k jeho hrudi. Dech se mu zadrhával v hrdle a srdce hrozilo, že vyskočí z hrudního koše ven. To, co viděl v myslánce, se v jeho životě nikdy nestalo, přesto, když tu situaci viděl, jako kdyby něco v hlavě zapadlo na své místo. Vzpomněl si.

„Ukázal jsi mi své vzpomínky," řekl Tom tiše a oči stočil do neurčitého bodu, noře se nosem do střapatých vlasů. „Ukázal jsi mi, jak jsi mě téměř zabil, když jsi byl sotva malé mimino. Po několika letech jsem za tvého nedobrovolného přispění povstal a necelé tři měsíce před tvými osmnáctinami jsi mě zabil definitivně."

„Jak jsem mohl?" Sevřel cípy jeho košile do křečovitě zaťatých prstů a z očí mu stékaly horké slzy. „Já, nemohl bych... miluju tě... Nikdy bych..."

„Když jsi opustil sirotčinec, do kterého jsi mě přišel navštívit, přehodnotil jsem své preference a odvrhl temnotu, která už po mně natahovala pařáty." Políbil ho do vlasů. „Místo toho, abych zabil lidi a vytvořil viteály, jsem od Nicholase Flamela získal návod na výrobu Kamene mudrců. Chtěl jsem zůstat mladý, než tě potkám." Odtáhl se a dvěma prsty mu zdvihl bradu, dívaje se mu tak přímo do lesklých smaragdů. „Jsi můj život. Pokud existuje láska na první pohled, tak jsem ji s tebou objevil." Nakrčil své bezchybné čelo a v očích mu probleskla bolest. „Nedokážeš si představit, jak bylo těžké, čekat tolik let, než se narodíš a dospěješ, abych tě mohl najít," vydechl a s pohledem upřeným do očí, které se po jeho slovech rozzářily, spojil jejich ústa v jedny.

Uff, tak tohle je mega sladké, doufám, že tak nebudu pokračovat i dál, to by byla děsná nuda.
Věnováno hannibal234.

Zadání, které mám na začátku je očíslované, ale pořadím se řídit nebudu. Tentokrát to budu brát podle nálady a nebo podle losu. Doufám, že se vám bude má další výzva líbit.