Zadání: Hermiona/ Levandule
6. ročník
Povinná slova: učebnice, prsten, zrzek, sval

„Hermiono, řekni mi, jak jsem se s Levandulí rozešel?" zeptal se Ron a zamyšleně se rýpal vidličkou v bramborové kaši, a po očku sledoval dívku s dvěma blonďatými copy, sedící na druhém konci stolu ve Velké síni, jež předstírala, že Ron neexistuje.

„No... přišla za tebou na ošetřovnu, a tys... mluvil..." odpověděla a lehce zčervenala.

„Zvláštní," zamumlal Ron a natáhl se, aby si ke kaši nabral pečené kuřecí stehno. Jeho tvář se vyjasnila a pustil se s vervou do oběda, jako kdyby týden nejedl, přesto, že od snídaně uplynulo sotva pár hodin. „Ale jsem rád, stejně nám to neklapalo."

„Hm," zabručela Hermiona a schovala se za učebnici, kterou vytáhla z přecpané školní brašny, aby se ve skrytu jejích stránek mohla spokojeně uculit.

„Levandule, počkej," zavolala na vzlykající spolužačku dívka s hnědými nepoddajnými vlasy a sotva popadajíc dech se ji snažila dohonit.

„Nech mě," fňukla blondýnka s kulatým obličejem a vyběhla na schodiště. „Au!" Noha jí zapadla do uvolněného stupně, který v horečné snaze utéci zapomněla překročit a upadla.

„Jsi v pořádku?" starostlivě se zeptala Hermiona, sklánějíc se nad ní a pomáhala jí vyprostit kotník ze železného sevření schodu, který do svých hlubin pravidelně zval dolní končetinu Nevilla Longbottoma.

„Bolí to," přiznala a zasykla, když jí druhá dívka jemně prohmatávala nohu, zjišťujíc rozsah poranění.

„Vypadá to, že máš jen natažený sval," řekla tiše Hermiona. „Měla by ses vrátit na ošetřovnu a jít za madame –"

„Ani mě nehne," odsekla Levandule a zatínajíc zuby se postavila. „Nebudu tam s tím idiotem."

„Myslela jsem, že ho máš ráda," podotkla s neproniknutelným výrazem, a i přes námitky druhé dívky ji podepřela, aby jí pomohla vystoupat zrádné schodiště.

„Ty pro oči nevidíš, co?" odfrkla Levandule.

„Nerozumím," přiznala s pokrčením ramen a mimoděk nasála její – jak jinak, než levandulovou – vůni, ze které se jí podlamovala kolena už hezky dlouhou dobu. Avšak až ve chvíli, kdy ji viděla se muckat s Ronem, si konečně přiznala, že žárlí. Ne však – jak si Harry myslel – na zrzka, nýbrž na dlouhovlasou Nebelvírku.

„To mě nepřekvapuje," povzdechla si Levandule a zastavila se na konci schodiště, kde se opřela o zábradlí a snažila se vydýchat. V poraněné noze jí škubalo a zadržovat slzy bylo s každým krokem těžší.

„Mám v ložnici výtažek z hrbouna," zamumlala Hermiona a rozhlédla se. „Mám nápad. Pojď si sednout do tam toho výklenku," ukázala směrem k oknu o pár metrů dál, „a já pro něj doběhnu. Pak se ti půjde lépe."

„Proč mi pomáháš?" zeptala se Levandule a upřela na ni svůj modrošedý pohled. „Nemáš mě ráda."

„To není pravda," špitla a podepřela dívku, odvádějíc ji k výklenku. „Počkej tady, hned se vrátím," slíbila a odběhla, až za ní dlouhé vlasy vlály.

Její srdce splašeně naráželo do hrudníku a mysl poletovala ve vzdušných zámcích, kde si podobnou chvíli už dávno představovala, ačkoliv ne přímo s Levanduliným zraněním. Její sny se zdržovaly někde na místě, kde spolu mohly být samy a objímajíce si vyměňovat něžné polibky a váhavé doteky. Se smutkem si však uvědomila, že se to nikdy nestane, když se celá zrůžovělá vrátila zpět a usedla k druhé dívce, pokládajíc misku s léčivým balzámem mezi ně. Blondýnka si mezitím sundala nadkolenku a jednu botu a Hermiona horečně přemýšlela, zda se jí může dotknout a zranění natřít nebo zda to bude chtít udělat sama.

„Uděláš to, prosím?" zeptala se tiše Levandule a pohrávala si s prstenem ve tvaru modré růže, točila ho na prsteníčku, nechávajíc ruce položené v klíně.

„Jistě," odvětila a skousla si ret, když namočila dlaně do výtažku a velmi opatrně ho začala nanášet na opálené lýtko spolužačky.

Její prsty po jemné kůži klouzaly a hladily ji. Vychutnávala si ten pocit, že se jí může dotýkat, aniž by to kdokoliv mohl vidět jinak než jako přátelskou pomoc. Aniž by nad tím přemýšlela nebo se na ni podívala, její ruce hbitě a něžně z ničeho nic laskaly chodidlo drobné nožky a když ho dostatečně opečovala, pokračovala výš, dokud ji nezarazila ruka těsně pod kolenem. Poplašeně se chtěla stáhnout, ale její zápěstí bylo silně chyceno štíhlými prsty. Bála se zvednout pohled, zaměřila se na modrou kytičku a toužila se rozplynout na místě nebo se stát její součástí. Cítila se mizerně, neboť se nechala unést svou tužbou a přestala se kontrolovat. Oči se jí zalily slzami a pevně je zavřela, když jí Levandule zvedla jemným pohybem bradu. Odmítala je otevřít, proto zalapala po dechu, když se jejích úst dotkly sametové rty a otřely se o ně v motýlím pohlazení.

„To se mi zdá, že ano," šeptla se stále zavřenýma očima.

„Ne," vydechla Levandule, „ale pokud si to budeš přát, tak to za sen budeme považovat." Znovu ji políbila. „Osobně se z toho snu ale nechci budit. Příliš dlouho to trvalo..." Pustila její zápěstí a vpletla jí prsty do vlasů.

„Ale co Ron?" zeptala se a otevřela své čokoládové oči, aby se konečně nechala zajmout jejím pohledem.

„Už jsem nevěděla, jak se k tobě jinak dostat," přiznala a začervenala se. „Všechny mé signály jsi přehlížela, tak už jsem v tobě potřebovala vzbudit žárlivost. Nezlob se," dodala šeptem a zatvářila se provinile.

„Možná jsi tím měla začít," podotkla Hermiona s úsměvem. „Nemusely bychom čekat tak dlouho, až mi to v hlavě sepne," zavrněla a sama spojila jejich rty v jedny.

„Vážně si nic nepamatuješ?" zeptala se Hermiona, pohrávajíc si s prstenem ve tvaru modré růžičky na pravém prsteníčku.

„No, něco asi jo," opáčil Ron a zamyšleně se poškrábal na zátylku, „ale to je blbost."

Femslash mi prostě nejde přes prsty, nebo mám aspoň ten dojem. Snad jsem zadání splnila. :-)