Zadání: Hermiona/ Pansy
Povinná slova: mezikolejní rivalita, sázka.

„Kde je?" vykřikla zoufale a strhla Weasleyho za rukáv na stranu. Okolo nich prolétaly zuřivé paprsky všech možných barev, červená, modrá, bílá, fialová, smaragdově zelená, ty i další se odrážely od lidí a pobíhajících studentů, lámaly kosti, vířily prach, bořily zdi. Bitva o Bradavice zuřila v plném proudu, když spěchala, sem tam se ohnala svým zaklínadlem a nebo se zuřivě zaštiťovala. Potřebovala ji najít, chytit do náruče, nepustit, neopustit.

„Kdo?" Ron se zatvářil nechápavě a pootevřel ústa, pak se zamračil a zamířil na ni hůlku. Ona tu svou nepozvedla. „Zmiz, Parkinsonová, jinak tě prokleju," zavrčel a ve špinavé tváři se mu zračila nenávist.

„Nebuď směšný," odsekla Pansy a divoce potřásla hlavou. Ucítila v zádech mravenčení a bleskově se tím směrem otočila. „Protego! Impedimenta! Mdloby na tebe!" Smrtijed v masce zakopl a spadl, bílá maska se odkutálela k nim.

„Ty... Smrtijed..." Ronův obličej poletoval mezi dívkou a padlým mužem. Zvolna sklonil hůlku na půl cesty, avšak stále ji svíral takovou silou, že měl kotníky prstů celé bílé.

Povzdechla si a vyhrnula levý rukáv, ukazujíc tak neposkvrněnou snědou pokožku. „Stačí? Nesloužím Ty-Víš-Komu! Ani moje rodina!" Hlas se jí zlomil. „Kde je? Chci ji odsud dostat!"

„Ale kdo?" zeptal se stále nechápavě.

Než stihla odpovědět, ocitla se v záplavě hnědých kudrnatých vlasů, okolo krku se jí obmotaly ruce, rty se přitiskly na tvář. Dlaněmi pohladila dívku po zádech. „Hermiono," vydechla a málem se rozplakala. Jen málem. Nehodlala podlomit zmijozelskou čest před zrzkem, co je propaloval pohledem. „Hledala jsem tě," zašeptala a pak ji políbila, nedbajíc hlasitého zalapání po dechu vedle nich. Kdy jindy by jí měla dát najevo, co cítí, než tady a teď, když do rána může být po všem?

„Našla jsem tě," vzlykla Hermiona. „Harry mi půjčil Pobertův plánek. Našla jsem tě." Neochotně ji pustila a uslzenýma očima se podívala na Rona, který jí svůj pohled oplácel s nezvyklou tvrdostí. Sděloval šok, ztrátu, bolest, vztek, nikdy nevyslovenou lásku. Ten pohled bolel. „Rone..." Natáhla k němu ruku, on ji netrpělivě smetl.

„To je vtip, že jo?" řekl prázdným hlasem a mimovolně vyslal paprsek světla po někom v černém hábitu, co na ně zamířil.. „Nějaká sázka. Matoucí kouzlo. Něco takového. Že mám pravdu?" Hlas i oči prosily, aby mu to potvrdila, žádaly milosrdnou lež.

Stiskla drobnou ruku své milenky pevněji. „Ne, Rone," odpověděla zlomeným hlasem a zauvažovala, koho to bolí víc, zda jí, protože mu nejspíš právě neodpustitelně ublížila a tím ztratila svého nejlepšího přítele a nebo jeho, když si uvědomila, jak jej muselo to jediné slovo nesouhlasu zasáhnout.

„Na to není teď čas," vyštěkla Pansy a její Protego prozářilo vzduch. „Jsme tu na ráně, musíme zmizet." Trhla s Hermioninou rukou, táhla ji za sebou. Ron zůstal na místě, v očích mu tančil nekonečný žal. Je mi to líto, volala Hermiona v srdci, ale z úst se nevydrala jediná hláska. Byla ráda, že se nikdy nevyslovil, nemusela mu zlomit srdce už dřív. Nemohla mu říci, že mezikolejní rivalita pro ni a dívku ze Zmijozelu zmizela jako mávnutím proutku už před několika lety. Prosím, pochop to, prosily její oči, když se na něj naposledy ohlédla.

„Kam běžíme?" prudce vydechla, když se s ní Pansy zastavila v poměrně klidné chodbě v šestém patře a zatáhla ji do výklenku. Plíce ji pálily a předklonila se, aby popadla dech.

„Pryč odsud," osvětlila Pansy a stáhla si ji do náruče. „Do bezpečí."

„Ale to nejde," protestovala Hermiona. „Harry mě potřebuje! Všichni nás potřebují! Pansy, to přece nemůžeš myslet vážně!"

„Myslím," vyštěkla zoufale a prohrábla si uvolněné prameny vlasů z koňského ohonu. Tvář získala popelavý nádech, skryla ji před jejím zrakem do jejího ramene. „Nemůžu tě ztratit, Hermiono." Slzy jí stékaly po tvářích a ztrácely se v mikině druhé dívky. „Nedopustím to!"

Hermiona ji místo odpovědi tvrdě políbila. Naléhavě spojila jejich rty v jedny, vnikla do jejích úst jazykem, zuřivě s ním sváděla bitvu, zatímco dívku drtila v objetí. Dávala do toho vše, své zoufalství, ztráty, strach, lásku i touhu. Pansy jí polibek hladově oplácela, slzy jim stékaly do úst, ale nevnímaly to. Ten okamžik, kratší než pár úderů srdce, byl jako vejít do chrámu a pocítit klid.

„Neopustím tě," zašeptala Hermiona. „Ale nemůžu odejít. Nedokázala bych s tím žít."

„K čertu s nebelvírskou povahou," zavrčela, ale chápala ji. A zcela jistě ji nehodlala nechat samotnou.

Běžely zpět, ruku v ruce, sladěny v dokonalém rytmu kroků, dechu i tepu. Odrážely jednu kletbu za druhou, kde bylo potřeba, pomáhaly ostatním. Pak je však jedna kletba zasáhla a rozdělila, a Pansy věděla, že je zle. Jako ve snách zírala na zelený paprsek, který se k ní blížil zoufale pomalu, přesto neúprosnou rychlostí. Věděla, že nemůže uhnout, noha jí vězela pod kusem suti, který ji zasáhl při kletbě. Otočila hlavu na Hermionu, chtěla se naposledy dívat do jejích očí, uklidnit se v hloubce čokoládové hnědi. Panika zachvátila její hrdlo, když ji nespatřila a pak ji zavalilo tělo. Pohlédla nad sebe, jiskra v hnědi pohasla. 

Hermiona nezaváhala, skočila mezi ni a kletbu.

„K čertu s Nebelvíry i Zmijozely," zakřičela Pansy a rozplakala se.

Salazare, je tady konec. Uff. Musím říct, že jsem vážně unavená. Čtyři měsíce frčet ve výzvě, každý den publikovat, každý den přemýšlet nad zadáním - mám dost. Doufám, že mi odpustíte sad end ve finále, tak nějak jsem k němu směřovala už pár dní.

Chci vám poděkovat za vaši podporu, ani nedokážu popsat, jak moc si toho cením. Vaše komentáře a hlasy mě pokaždé, když jsem s tím chtěla praštit nebo prostě neměla náladu, znovu a znovu nakoply, abych to prostě dopsala. A víte co? Jsem na sebe hrdá. :-D

Některé páry mi daly vážně zabrat, některé jsem psala s obrovskou chutí, díky některým mám nové nápady na další příběhy. A to bych bez vás neměla, takže děkuji i za to. Nemyslím si, že bych teď s výzvami nadobro skončila, jen si chci dát pauzu. Chci chvíli věnovat čas rozepsaným příběhům, které jsem dost zanedbávala a kvůli tomu mi předepsané kapitoly mizí jak pára nad kotlíkem, chci pro vás připravit adventní překvapení, chci napsat další příběh. Potřebovala bych se rozpůlit - minimálně.

Tuto knihu nechám otevřenou. Pokud máte nějaký nápad na ship vašich oblíbených postav, zkuste mi napsat zadání do Prosby na začátku. Neřeknu kdy, ale pokusím se vám přání sem tam splnit. Ale rozhodně nebudu psát Draca s Nevillem a nebo Severuse s Nevillem. Jak by takový ship dopadl, můžete si přečíst v povídce Když bouchne kotlík.

To je asi vše, co jsem vám chtěla říci, děkuji, že jste to se mnou absolvovali, miluju vás a doufám, že vás uvidím i u jiných povídek. ♥