V jednom malém městečku žil starýmuž. A když říkám starý, myslím tím opravdu starý. Vašebabičky by klidně strčil do kapsy. Bylo mu 84 let, jmenoval seOtto a žil sám. Teď to nejspíš vyznělo jako z nějaké seznamkypro starší. Otto ale o žádnou společnost nikdy nestál. Od tédoby co mu zemřela manželka Květuše nikdy nikoho nekontaktoval.Samota byla jeho věrná adobrá přítelkyně. Sám nevěděl proč. „Proč se tak lidístraním?" kladl si otázku. Nikdy ale nedostal určitou odpověď.„Možná že jsem prostě věrný své nebožce manželce."napadlo ho včera „Možná jsem na to už starý." napadlo hodnes. Tak či onak jeho situace mu vyhovovala a nechtěl ji měnit.Dokonce i doufal že ji nebude muset měnit. Kdyby jen věděl co hov blízké době čeká.

Blížilise vánoce. Dny kdy nikdo nechce být sám. Výjimkou byl Otto. Tenvánoce neslavil. Strávil je čtením novin a dialogy se svýmkocourem. Na televizi se nekoukal. Každoročně tam byla hromadasentimentálních žvástů jak je krásné někoho mít u sebe. Areklamy byly nejvíce rozčilující. „Kdo se má na takový věcikoukat. Je mi z toho šoufl." To říkal vždy když se pustil dořeči se svým sousedem. Také se snažil rozhovor co nejrychlejiukončit. Nyní měl i od souseda pokoj. Nedávno se i se svoumanželkou odstěhoval za svými dětmi. Jejich syn se jmenoval Vít.Byl to pěkný podivín. Vyrostl z něj ovšem slušný člověk anyní si vzal své nemohoucí rodiče k sobě. Otto ho znal jakomalého kluka. To byl ještě mlád a Květa byla na živu. A tak sestalo že sedm dnůpřed štědrým dnem dům osiřel a byl na prodej. A jelikož byl vevelice dobrém stavu za 5 dnů byl i koupen. Otto byl na zahradě akoukaje na sousední zahradu štípal dříví. „To je zvláštní,jak rychle se ten dům dokázal prodat. A zrovna v tomhle období.Před Vánocemi." říkal si v duchu. Rozpřáhl se sekerou a sekl.Na to jak byl Otto stár měl dost síly. Měl ji tolik že polenokteré se rozštíplo odletělo až za plot. „Au! Zatraceně! Co tobylo?" Ozvalo se z poza plotu. Otto se potichu šel podívat jestlisvého nového souseda nezabil. „Přece jen by to nebylo zdvořilépřivítání." řekl si. Když se dostal na místo kam chtěl, odkeře který rostl na vedlejším pozemku, vyskočil pohublý chlapíks černými vlasy. „Pozdrav pán Bůh!" vesele zahlaholil.„Zdravíčko." pozdravil Otto. „Vy jste asi náš nový sousedže?" pokračoval černovlasý muž. „Je tomu zkutečně tak."přitakal Otto. „Tak to mě těší." „Nápodobně." „Mojejméno je Alfons. Alfons Vrtáček." pravil černovlasý a napřáhlsvou ruku. Otto ji stisk a řekl: „Otto Losos." „Počkejte,zavolám svou ženu a děti." Otto ho chtěl zadržet a zdvořileodbýt. Nestál o další seznamovací procedury. Ovšem než stihlcokoli říct, k plotu přiběhly dvě děti a žena. Všichni byličernovlasí a vypadalo to jako rodinka Italů. Žena když spatřilabělovlasého starce vyvaleně na něj civěla. „Toto jsou mojeděti Valerie a Kamila," děvčátka se zachichotala „a toto jemá žena Alice." dokončil Vrtáček. Poté co to dořekl jehožena mu cosi pošeptala. „Opravdu?" žena nadšeně přikyvovala.„Víte, mé ženě se zdál sen,"vysvětloval Alfons „a v tom snujste byl vy a my, jak společně slavíme vánoce." „Pojďte snámi slavit. Zveme vás na štědrovečerní večeři!" přidalase žena. Tohoto nečekaného pozvání se Otto velice zalekl.„Omlouvám se ale mám hodně práce. Musím navštívit manželkua tak dále." „A kde je vaše paní? Vy nebydlíte spolu?"zeptala se žena. „Od té doby co umřela tak ne." odvětil Ottoa odcházel co nejrychleji domů. „Ale to pozvání stále platí."zahlaholil Vrtáček. Otto zamával že rozumí a rychle za sebouzavřel dveře. „Do pytle, vidíme se poprvé a už mě někamzvou. To jsem zvědav jak spolu budeme vycházet." pomyslel si sironií a sedl si do křesla. Za okny začal padat sníh.

Otto den předvánoci nevytáhl ani patu z domu. Na stole mu svítila svícea jinak žádný jiný zdroj světla nepoužíval. „Kéž by na měúplně zapomněli. Ať si myslí že nejsem doma. Prosím!" doufalOtto v duchu. „Já nikam nechci." Pokaždé když viděl nějakéčerné vlasy padl na zem a doufal že se skryje. Nikdo za celý dennezazvonil a tak nabyl dojmu že naň ta podivná rodinka zapomněla.V noci, než šel spát, zhasl svíci. „Další krásnévánoce které strávím sám." pomyslel si a usnul.

Druhý den ráno,24. prosince, Otto vstal. Nějakou chvíli poslouchal jestli se nicneděje. Nedělo. Vše bylo v naprostém pořádku. Tak začalaOttova denodenní rutina. Nalil mléko kocourovi, sám si udělalovesnou kaši a pak si četl noviny, jakoby žádné vánoce vůbecnebyli. Když přišli děti že roznáší betlémské světlo, řeklže nic od nich kupovat nechce a zavřel dveře. Po obědě trávilveškerý čas vyřezáváním ze dřeva. Už nějakou dobuvyřezával. Dělal to od dětství a za ten čas vytvořil jižmnoho postaviček a dalších všemožných výrobků. Nyní pracovalna jednom velice obtížném kousku. Vyřezával strom. Jeden takovýmalý hezký dub. Zabavil se tím až do večera.

Stalo se to asi vsedm hodin večer. Někdo zazvonil. Otto šel otevřít. Kdyžto udělal bylo mu jasné že je už pozdě volat pomoc. Ve dveříchstála černovlasá rodina a sborově zvolala „Šťastné a veseléVánoce pane Losos!" „Dobrý večer sousedé." utrousil Ottovystrašeně a bezmocně. „Copak si přejete? Nic nemám." „Aleno tak sousede, přece vás nechceme vykrást!" Otto si uvědomilže jeho slova musela znít jakoby někdo na něj zařval „Prachynebo život!„ Proto se pokusil o úsměv. Podařil se mu jen takovýškleb. „Tak co sousede? Pojďte večeře je skoro hotová. Čekáse jen na vás!" řekl Alfons Vrtáček. „Já, promiňte, ale jámusím, musím ještě vytřít podlahu." „Ale podlaha vámneuteče!" Černovlasý muž objal Ottu kolem ramen a jemně hotlačil pryč. Stařec se nemohl bránit. Musel se poddat. Jen taktak stihl zamknout dveře a než se nadál byl u Vrtáčků doma. Sámv duchu tento čin který ta rodina udělala považoval za únos alepochyboval že by mělo cenu se s nimi soudit. Místo toho úpěnlivěpřemýšlel jak utéct. Zatím nevěděl jak odlákat pozornostčernovlasých gangsterů. Všichni seděli u stolu při svitusvící. Všech osm očí se upíralo na něj. Nevěděl jak ztéto situace vyvázne. Ke všemu se po místnosti rozléhalo trapnéticho. Z pohledů které na něj byli upřeny bylo jasné že ho máprolomit právě on. „Ehm, znal jsem předešlé obyvatele tohohledomu. Měli zvláštního synka. Jednou jsme ho se svou zemřelouženou viděli jak na zahradě zvoní zvoncem zpívá a zapalujesvíce." nikdo nic neříkal a dál všichni upírali pohledpouze na něj. Otto byl zcela zoufalý. Takhle trapně mu ještěnikdy nebylo. Zachránilo ho cinknutí minutky. Alice Vrtáčkovávstala a se slovy: „Podává se večeře!" dala upečeného kaprana stůl. „Aspoň se zadarmo najím." pomyslel si Otto auž se chtěl zakousnout do jídla. Jenže to mu překazila slovapana Vrtáčka. „Otče náš, jenž si na nebesích...." „Noskvěle, tyhle modlitby vždy trvají věčnost." pomyslel si starýmuž. A měl pravdu než se celá rodina pomodlila uběhla půlhodina. Pak přišla s modlitbou řada na něj. Otto se nikdynemodlil. Nevěděl co má říkat a ani neposlouchal co říkaliVrtáčkovi. Řekl prostě „Ámen" a pustil se do jídla. Rodinato nijak nekomentovala a napodobila ho v jeho počínání. Večeřenebyla špatná, to ovšem nezměnilo že se Otto chtěl dostat pryč.Celou dobu přemýšlel jak prchnout. „Dveřmi je to vyloučené,"přemítal v duchu „zneškodnit všechny čtyři naráz se minepodaří. Jak tedy?" Pak mu to došlo. „Na záchodě je okénkokteré se dá otevřít. Z něj můžu vylézt na střechu odkůlny." Otto věděl že na toaletě je okénko protože tadyjednou byl když tu bydleli ještě předchozí majitelé. Tenkrátměl jakési zažívací potíže a domů by to nestihl. Naštěstímu jeho bývalí sousedé pomohli. Plán útěku již tedy měl. Teďho jen uskutečnit. Zvedl se a pravil: „Odpusťte ale musím siodskočit." „Jistě, toaleta je napravo. Je to na ní napsáno.To víte taky si teprve zvykáme." odvětila paní Vrtáčková.Otto zakýval hlavou a vydal se na cestu. Opravdu měli na dveříchnapsáno WC. Otto tedy vešel. Zavřel za sebou dveře, vylezl nazáchod, otevřel okénko a vylezl ven na střechu. Venkufoukal vítr a prudce padal sníh. Otto se postavil. Vidělodsud na svůj dům. Už chtěl vyrazit tím směrem když ho aleněco zastavilo. Ta rodina byla zvláštní ale poprvé za dlouhoudobu Otto nechtěl být sám.

Mezitímvystrašení Vrtáčkovi bouchali do dveří s nápisem WC Báli seco se se starým pánem stalo. Vždyť je tam už strašně dlouho.„Pane sousede!" volala paní Alice. Alfons mlátil do dveří.Děvčátka nevěděla co se děje. Plakala. „Alfe! Vyraž dveře!"zakřičela žena na svého muže. Alfons Vrtáček byl pohublý mužmalé síly. Tudíž mu musela pomoct jeho žena. Společnými silamise jim to nakonec povedlo. Dveře vyletěli z pantu a se zarachocenímspadly na zem. Když vešli dovnitř Všude byl prach a na záchodovémíse stál starý muž s vyvalenýma očima v náručí držícísvého kocoura. Chvíli na sebe jen koukali. Pak kocour mňaukl aOtto řekl. „Bylo odemčeno. A nevadí že jsem došel pro svéhokocoura?" Tak se stalo že Otto Losos nebyl na vánoce zase podlouhé době sám.

Šťastné a veselé vánoce a krásný nový rok 2017

Váš Ashekus