Práce, práce a opět otravná práce. Měl jsem dojem, že v posledních několika měsících nedělám nic jiného a brzo mi z toho přeskočí. Nebo se stane něco jiného, co mě donutí se zhroutit jako pochybný domeček z karet. Vlastně jsem si za tohle mohl jen já sám, jelikož jsem se rozhodl si vzít přesčasy takhle na svátky. A to z jediného důvodu. Vánoce jsem neslavil od té doby, co jsem se odstěhoval od rodiny a začal žít svůj život. Nebyl čas ani nálada na tenhle finančně založený svátek. Lépe řečeno ani nebyl nikdo s kým bych si ten dárek mohl vyměnit, když jsem nepočítal svou věčně znuděnou kočku.

Ani jsem netušil, jak by to vzala rodina, kdybych si tam teď o svátcích nakráčel a dělal jako by nic. Dalo se říci, že můj odchod vzali špatně, protože jsem se tak rozhodl ze dne na den, aniž bych to s nimi prodiskutoval. Nebo za to mohl i fakt, že jsem si vybral zcela jiné město ke svému žití?

Otráveně jsem si povzdechl, když jsem stál znuděný za kasou a čekal na další protivné lidi, kteří sháněli své dárky pro blízké na poslední chvíli. Jako bych snad mohl za to, že jsou nespolehliví a vše odkládali na poslední chvíli. Cožpak jsem mohl za to, že všechny lidi popadalo vánoční šílenství a tím se strhla ta bláznivá vlna nakupování?

Opravdu, zkuste si jít teď na nákup a snažit si něco koupit. A ještě k tomu třeba ve slevě. Lidé vás utlučou košíky jen, aby to dostali první oni. I kdyby tu věc nepotřebovali – akce je holt akce a oni jdou i přes mrtvoly. Děsivé. A sám vím o čem mluvím, včera jsem si chtěl koupit mléko a málem mě sejmula stará žena, že to bylo její mléko. Nikde podepsané nebylo a leželo si tam samo a ona se stejně rozhodla mě málem umlátit. Skoro sto devadesáti centimetr vysokého chlápka! A ona mě tam umlátila kabelkou jako nějakého nevychovaného caparta, no věřili byste tomu? Já ne.

Už jsem si chtěl začít škubat vlasy z hlavy a okusovat nehty, když jsem si všiml veselé rodinky, která přišla zaplatit své věci. Žena s dvěma dětmi byly zachumlaní v teplých bundách, čepice naražené na hlavě a hřejivé rukavice na rukách. Ani šála je nezachránila od červených nosů a tváří a on se tomu ani nedivil. V posledním měsíci se tak ochladilo, že vstávání a chození do práce ho stálo tak dlouhé přemlouvání, že se to dalo rovnat i hádce se ženou.

„Dobrý den," usmál jsem se tím nastrojeným úsměvem, který jsem používal tak často, že už jsem někdy necítil ani svojí tvář.

Žena všechny ty věci naházela na pult, aniž bych měl tušení, že jsme to tu někdy měli a já trochu překvapeně povytáhl obočí. „Dobrý den i vám." Odvětila a bylo vidět, že dnešek byl tak hektický, že neměla náladu už vůbec na nic. Nedivil jsem se jí, já neměl náladu tohle ani markovat.

„Bude to všechno?" zeptal jsem se, ačkoliv mi žena nevěnovala moc pozornost, protože jedno z jejích dětí mi málem vylezlo na pult. Ne, že bych to řešil, protože mám děti rád a bylo to spíše úsměvné.

„Omlouvám se vám, jsou jako utržené ze řetězu jak se blíží Vánoce," zareagovala, když to dítě konečně shodila zpět na zem a měl jsem podezření, že by ho tam nejraději zalepila vteřinovým lepidlem, „bude to všechno, mockrát děkuji," odpověděla mi konečně na otázku a zaplatila určenou částku než se ještě s jednou omluvou vzdálila až zmizela úplně.

„Na shledanou," zareagoval jsem trochu opožděně, protože jsem znova přemýšlel nad něčím jiným. Já a má vlastní rodina.

Zajímavé téma na zamyšlení. Na to, že mi pomalu ale jistě táhlo na třicet, jsem do žádného vztahu neskákal. Myšlenka na svatbu byla tedy ještě větším tabu. Nedokázal jsem si sebe představit jako manžela, natož jako otce, protože jsem sám byl často jako dítě ve školce. Nejspíš je skutečně nějaká ta pravda na tom, že muži prostě dospívají později. Samozřejmě, že tu nějaké vztahy byly, ale nikdy nevydržely tak dlouho, aby se to dalo považovat za nějaký opravdu vážný vztah. Jediného, koho to štvalo, byla matka, která nemohla pochopit, že ještě nedostala vnoučata. Samo sebou tu taková osoba byla, se kterou jsem si svou budoucnost dokázal představit, ale...

„Chan Yeole?" vyrušil mě z mých přehnaně nostalgických myšlenek hlas mého nadřízeného, až jsem se z toho leknutí málem spadl na zem ze židle.

„A-ano?" zakoktal jsem se, když se mé vědomí dostávalo znova do života a já tak rozmrkával svůj předchozí stav.

Tohle okomentoval jen chabým úsměvem, než se rozhlédl okolo sebe a pak zase pohledem zakotvil na mně. Udělal jsem snad něco? Doufal jsem, že ne. Poctivě jsem dělal vše, co jsem měl. Od napomáhání zákazníkům až po zavírání krámu. Jestli dostanu výpověď kvůli snižování stavů asi budu pěkně v háji, jelikož se mi stále neozval nikdo na můj inzerát ohledně spolubydlení. Kdo by taky šel k naprosto cizímu chlapovi? Měl jsem někdy dojem, že ženy na tom jsou o něco líp, co se týkalo otázky spolubydlících.

„Běž domů." Oznámil mi jednoduše a můj mozek v tu chvíli explodoval ještě více. Nejspíše můj zmatený výraz byl dost k pobavení, když jsem viděl jak mu cukaly koutky. Byl to správný chlap, takový ten nadřízený, kterého si fakt přejete. Šéf podniku ale byl pravá osina v zadku a měl jsem dojem, že tak trochu skrytý rasista. „Běž domů, říkám. Dneska zavíračku vezmu za tebe, je Štědrý den a stejně na mě nikdo doma nečeká, tak aspoň ty si ho uží." Vysvětlil a já jsem nemohl říct byť jedinou smysluplnou větu.

Cože to? „Počkej, když jsi měl Victorii, co se stalo?" zeptal jsem se zmateně, protože si dobře pamatuji jeho nádhernou přítelkyni. Byla jako panenka Barbie bez využití plastické chirurgie. Navíc jsem nikdy nezaznamenal, že už spolu nejsou. Bože, to jsem byl takový sobec, že jsem neviděl ani trápení na někom, koho bych mohl s klidem nazvat kamarádem?

„Je to už dávno," pokrčil rameny a bylo vidět, že to není moc příjemné téma. „myslel jsem si, že mě miluje, ale zjevně ne tolik jako já jí, když jsem ji načapal s nějakým kreténem v posteli," zavrčel naštvaně, ale vzápětí se hned uklidnil, co si všiml mého vykuleného výrazu. Ono z takového dvoumetrového týpka, který pravidelně navštěvoval posilovnu, šlo strach.

„To mě mrzí, chlape, opravdu," zamumlal jsem tu známou větu, která se v takových situacích používala. Aspoň jsem v to doufal. „Určitě najdeš lepší," usmál jsem se na něj a on mě raději vyhnal a ani mé protesty nepomohli.

Popravdě já bych netušil, co bych udělal, když bych našel někoho, koho miluji v posteli s někým jiným. Byl bych naštvaný, nejspíše bych mu jednu natáhl, na ní vykřikl něco ve smyslu, že jí nechci vidět a vypadl bych. A pak se někde rozbrečel jako dítě, za to mě už nesuďte. Jen mi ho bylo líto, že chtěl svůj smutek utápět v práci, i když to bylo lepší, než se opíjet do němoty.

Vzal jsem si na sebe svůj teplý černý kabát, do kterého jsem se zachumlal, nasadil si čepici a ruce strčil do kapes. Hned co jsem vylezl ven na mě dýchla vánoční atmosféra. Světýlka všude kam se člověk podíval, zamilované páry, které se tu procházeli, spěchající lidé s vánočními dárky a pak jsem tu byl já. Sám, samotinký sameček a svět mi to s těmi zamilovanými páry snad schválně předhazoval. Zvedl jsem hlavu k černému nebi, ze kterého se valily nové a nové vločky, nad kterými jsem se konečně usmál. Byla i pravda, že jsem se domů těšil, přeci jen dávali pohádky, na které se klidně rád podívám.

Vzpomínal jsem na svá léta na střední a potom i na vysoké. Na svou partu bláznivých přátel, které jsem už nějakou dobu neviděl a stýskalo se mi. Nejspíše na mě vlezla nějaká ta citlivá nálada. Ale mohl bych jim napsat. Baek Hyuna bych rád zase viděl, protože to jeho bláznivá já, mi doopravdy chybělo. Vlastně ne jen on, ale i ostatní z té party cvoků.

Na tváři se mi objevil úsměv, když jsem si vzpomněl na tu dobu, jak se mi ve škole opravdu dlouho líbila jedna holčina. Tehdy jsem byl opravdu stydloun ne, že by se od toho dne něco změnilo, ale kluci mě tehdy tolik popichovali, že jsem byl vždycky rudý až na uších. Pamatoval jsem si, jak se Suho za mě jednou u ní přimlouval a já se nenápadně schovával za skříňkami. Nejhorší na tom bylo, že by se mnou ráda šla, ale v ten den se stěhovali pryč a ona nevěřila na vztah na dálku.

Takovou bolest, co jsem několik měsíců cítil, jsem nedokázal popsat slovy. Byl jsem opravdu zamilovaný blázen do holky, kterou jsem denně potkával na chodbě, aniž bych s ní měl jednu společnou hodinu. Znal jsem ji z občasných spojených výletů. Ten její úsměv, kterým mi vždy rozzzářila okolí i den z hlavy nevyženu nikdy. Možná i kvůli ní jsem se nikdy do vztahu nehrnul, pořád jsem byl zamilovaný a se žádnou mi nebylo příjemně jako s ní. Zním jako blázen? Člověk tohle musel zažít, aby mě pochopil.

Ale už to bylo několik let zpátky, že už jsem to ani moc neřešil. Taky jsem na to musel zapomenout, protože moje, dalo se říci, dětská láska už určitě musela mít rodinu i děti asi stejně jako malej Kyung Soo a Min Seok. Opravdu jsem nečekal, že oni dva se ožení jako první a budou mít děti. V tomhle jsem spíše vsázel na Jun Myuna, protože ten z celé skupiny měl největší otcovské vlohy. Opravdu jsem je někdy musel přijet navštívit, zjevně na mě opravdu dolehla ta pověstná vánoční nálada, že člověk nemohl být sám.

Procházel jsem se večerním městem, které se pomalu ale jistě vylidňovalo. No jo no, mohl za ten fakt, že za nadlouho bude štědrovečerní večeře. A já se tu plahočím jako blbeček sám. Paráda. Minul jsem nějaký bar pochybné známosti, ale ani kdyby patřil mezi dobré, bych do něj nezavítal. Neholduji zrovna alkoholu, ano, sem tam si dám skleničku, ale nic se nemělo přehánět. A když si tak v rychlosti vzpomenu třeba na to, jak dopadli mí přátelé... Ne, děkuji. Chci se probudit ve své posteli a sám. Plus mě nelákal ani pocit kocoviny.

„Zase sám, se svým kocourem a televizí. Páni, to je život plný adrenalinu, Chan Yeole, řekl ti to už někdo?" zabručel jsem nespokojeně pro sebe. Začínal jsem si připadat jako jedna z těch bláznivých ženských s kočkami. Nebude to trvat dlouho a stanu se stejným šílencem jako byla ta stará baba s kočkami ze Simpsonovů.

Oklepal jsem se nad tou děsivou představou. „Musím někdy mezi lidi, přesně to bych měl udělat," pověděl jsem si pro sebe a vyštrachal nějakou laskominu z kapsy, načež jsem se zamračil. No, raději se nebudu pídit po tom, jak dlouho tam byla, rozbalil jsem si bez komentáře lízátko a strčil si ho do pusy. Mmm, jahodové.

Konečně jsem se blížil k bytovce, ve které jsem žil a jen více se mi přitížilo. Možná jsem to do téhle doby bral, jako, že o nic nejde, ale skutečnost byla jiná. Chyběla mi rodina. Ta večerní pohoda, živost a teplo. Jak by nejspíše vzali snahu o navázání kontaktu?

„Aish!" zavrčel jsem pro sebe a raději to přestal komentovat a naposledy se podíval na padající sníh, než mé oko na malý moment zachytilo padající hvězdu. Na malý okamžik mě to jen fascinovaně zastavilo a já s otevřenou pusou a těmi vykulenými oči setrval na místě a jako hňup sledoval černou oblohu, posetou milióny hvězd. Automaticky jsem pak oči zavřel a v duchu řekl své přání. Nebyl jsem na tyhle věci věřící, ale když jsou ty Vánoce.

Usmál jsem se nad tím, až jsem si byl jistý, že se mi utvořily ty známý ďolíčky, díky kterým mi mnoho žen už řeklo, že jsem roztomilý. Jakožto kluk jsem to nebral moc jako pochvalu, protože jsem chtěl především vypadat mužně, ale nějak se to dalo přežít.

„Už vím, co udělám. Prostě půjdu spát, přesně to udělám," dál jsem si mluvil pro sebe jako nějaký utečenec z blázince a ani mi to nepřišlo nenormální. Měl jsem takové tušení, že si na tenhle zlozvyk zvykli i mí sousedi. Alespoň si nikdy nikdo nestěžoval.

Miloval jsem pohyb a tak jsem ani nečekal na výtah a vyběhával schody po dvou až do sedmého patra. Abych byl zadýchaný a mrtvý, musel bych běžet několik kilometrů bez zastávky a tak jsem se ke svým dveřím dostal zcela v pořádku. Víceméně.

„Není to s tebou tak marný," pochválil jsem sám sebe a automaticky vytahoval klíče od domova, než mě něco zaujalo.

Zamračeně jsem zvedl hlavu a to, co jsem viděl mě zcela dostatečně ohromilo natolik, až jsem vyděšeně vypískl. Když byla ta řeč o mužnosti, teď bych i já sám začal pochybovat o svém pohlaví. Lízátko, aniž bych ho stihl chytit, mi vypadlo z úst a padlo na zem. A já se podíval na tu spoušť. Chuďátko mé jahodové, bylo tak mladé a zhynulo takovou hnusnou smrtí díky špíně. Svůj malý hněv jsem konečně přesměroval na to něco, co se ledabyle rozvalovalo o mých dveří a u mého bytu. Slyšíte taky ten důraz na slovo ‚mé'?!

„Oj," zlehka jsem kopl do boty té drzé osoby, která se následkem toho pohnula a já automaticky uskočil trochu vzad, než jsem to zamaskoval zakašláním a děláním jakoby nic. „Nechci být zlej, ale válíte se mi v cestě, milá osobo," procedil jsem skrze zuby a s pozvednutým obočím. Co tohle je? Vánoční dárek v podobě bezdomovce? Proč nemohl být línější a nezůstat si v prvním patře? Tss.

Osoba, zahalená ve tmavým oblečení a v tom šeru, sebou mrskla asi stejně jako ryba na suchu a polekaně sebou vyšvihla do sedu, aniž bych stihl zaregistrovat tvář.

„Ach, usnula jsem? Omlouvám se," vykulil jsem oči, když jsem zaslechl hlas, který zajisté patřil ženě. Ledaže by to byl chlap se ženským hlasem. Nebo chlap bez... Mno, dost přemýšlení, že? Konečně na mě dívčina pohlédla a já vytřeštil oči, když jsem si uvědomil, že to je Asiatka. Ono se mi moc často nestává, abych v Americkém městě a ještě k tomu u svých dveří, našel asijskou dívku. „Park Chan Yeol?" dovtípila se, aniž bych měl tušení kde to jména právě vyhrabala. Ačkoliv stále seděla na zemi, její hlas zněl jako hraní na ten nejvznešenější nástroj. Na Vánoce běžně padají andělé před dveře?

A cože to? Já nakopl holku?!

„Omlouvám se za mou hrubost, jen se mi běžně nestává, že by mi někdo spal na dveřích. Většinou se lidi ptají, zda můžou dovnitř," zamumlal jsem stále trochu v šoku a pomohl jí na nohy. Bože, byla prťavá. Sakra, není to nějaké dítě? Nezbouchnul jsem někoho, že ne? „Kdo jste?" zeptal jsem se na otázku, která mě teď trápila. Bože, řekni cokoliv šíleného, klidně i, že jsi masový vrah, hlavně ne, že jsem tvůj otec.

Dívčina zavrtěla hlavou a zpod čapky se jí kolem dětské tváře rozvlnilo několik pramenů, stočených do spirálek. „Ne, ne, já se omlouvám, že jsem takhle, no, usnula... Čekala jsem na t-vás," pověděla a mé nechápavě zvednuté obočí jí bylo nápovědou, že nemám totálního tucha, o čem to tu povídá. „Viděla jsem inzerát, že hledáte spolubydlící. Tedy, nepsal jste jestli muže nebo ženu, ale chtěla jsem napsat na číslo, jenomže můj mobil měl nepěknou zkušenost s kaluží a tak jsem, tady, mno," nevinně se zazubila, přivírajíc u toho oči, až jsem se načapal, že se usmívám taky.

Vzpomněla jsem si při tomhle totiž na Yixinga, který byl tak šikovný a svůj mobil zapomněl v myčce. Ne, nikdy jsem si to nedokázal odůvodnit, stejně jako zbytek party a on se k tomu už raději nevyjadřoval.

„Spolubydlení?" vytrhl jsem se z myšlenek a několikrát po sobě zamrkal. „On si toho inzerátu vůbec někdo všiml?" vykulil jsem znenadání oči a slyšel tak její zachichotání. „Rád to proberu, ale raději vevnitř. Je mi zima a vy zrovna taky nevypadáte, že vám je nejtepleji," usmál jsem se a počkal si na její přikývnutí, kdy jsem ji pak obešel a odemkl, rozsvítil, zul se a nechal ji vstoupit taky. Jakožto gentleman jsem jí pomohl z kabátu, který jsem pověsil na věšák, stejně jako ten svůj a pobídl ji dovnitř. „Omlouvám se, jestli tu bude nějaký nepořádek, opravdu jsem nepočítal s nějakou společností."

„Nepočítal? Vždyť jsou Vánoce a ještě k tomu štědrý večer," zamračila se nechápavě. „Spíše bych se měla omlouvat i za to, že jsem se tu objevila v takový den, kdy byste měl být s rodinou," pípla omluvně a rozhlížela se zvídavě kolem sebe, než se usadila na gauči. Já jen v rychlosti nakopl své spodky někam pryč, aby je neviděla. Nemusela vidět zase úplně všechno na poprvé.

„To je na dlouhé vysvětlení. Ve zkratce nejsem tímhle svátkem tak pohlcen a měl jsem být v práci," pokrčil jsem rameny a šel udělat něco teplého k pití. „Dáte si čaj?" zeptal jsem se a po kladné odpovědi jsem připravil dva hrníčky a po několika minutách se vrátil do obýváku. Seděla furt na stejném místě, nebál bych se říci, že i ve stejné poloze, jako když se tam odložila. Hrníček jsem postavil před ní a ten svůj si dal před sebe, když jsem se usadil do křesla naproti. „Chtěl bych nadhodit tykání, když už tu máme probírat něco takového, Chan Yeol, těší mě," nadšeně jsem se na ní zazubil až s přehnanou energií, podle mě.

Nic moc toho neokomentovala a já to jen připočítával k její nervozitě v mé blízkosti. „Děkuju moc," usmála se na mě ohledně čaje. To, co mě zaujalo byl pohled, kterým si mě prohlížela. Nedokázal jsem ho pojmenovat, ale byl divný. Takový mně důvěrný a přesto nepříjemně zkoumavý. Nenápadně jsem se ošil a raději upil z hrníčku. „Nam Seon, potěšení na mé straně, Chan Yeole." Odpověděla mi a já se v tu chvíli málem zadusil nevinným čajem.

Cože to řekla? Že jsem špatně slyšel, ten svět je tak divně malý, protože... tohle nebylo jinak možný. Ty Vánoce jsou opravdu kouzelné, ne?

„Je něco v nepořádku?" zeptala se zcela nevinně a jako nějaké štěňátko naklonila hlavu ke straně, čímž si mě tak ustaraně prohlížela.

„Ne, ne, nic není, jen se jmenuješ stejně jako kdysi jedna má známá, která mi, mno chybí," usmál jsem se na ní omluvně a raději to neřešil. Ono není příjemné slyšet jméno dívky, kterou jsem miloval, ale neměl šanci si s ní něco začít, že? „Tákže, hned ze začátku se chci zeptat, zda nejsi alergická na zvířata, protože mám kocoura. Teď sice nevím kde, ale je tu někde," nechal jsem to raději za sebou a zamluvil to na něco jiného.

Nam Seon se zamyslela. „Ne, nemyslím si, že jsem. Ve skutečnosti mám zvířata hodně ráda," nadšeně se zazubila, což jsem jí opětoval. „Když jsem vlastně viděla tvou nabídku, řekla jsem si, že to musí být zázrak. Jsem tu asi týden, protože jsem si tu hledala práci a nemůžu nadále spát v hotelech a tak. Navíc jak to vypadá, asi tu na nějakou dobu skejsnu," rozmluvila se bez nějakého ostychu a já jí zaujatě poslouchal. Takže práce? Jo, ta lidi táhne vždy daleko od domova.

„Pokud nejsi skrytý vrah, šílenec, magor, okultista a neprovozuješ jiná divná zaměření nebo věci, tak tě jako svou novou spolubydlící rád přijímám," usmál jsem se na ní šťastný jako mimino.

„A co když vrah jsem?" otázala se bez zaváhání a pozvedla jedno své obočí o něco výše.

„Mno, tak aspoň umřu mladý, krásný a pod rukou dívky, to je sen každého muže, ne?" od srdce jsem se zasmál, což mi oplatila i ona.

Vlastně jsem se dlouho takhle nebavil. A že jsme to vydrželi opravdu dlouho do noci si nezávazně podívat, ani mi nepřišlo divný mít spolubydlící holku, holt jsem se musel uskromnit a své spodní prádlo neházet všude kolem. Dokonce i ten starý kocour přišel pozdravit novou známost, než pak nabručeně odešel. No jo no, morous jeden.

Až skoro o desáté hodině se něco změnilo. Nevěděl jsem co, ale cítil jsem změnu v atmosféře a neřekl bych, že se mi to líbilo. Měl jsem z toho divný pocit. Doufal jsem, že jsem si domů nepozval nějakého vraždícího ducha.

„Ty mě opravdu nepoznáváš, Chany?"

Byla to otázka, která se mnou trhla natolik, až jsem málem vylil čaj. Byla to otázka, která mě zasáhla nepřipraveného a můj mozek spustila na novo. Dokázal jsem jen kulit své oči a otvírat a zavírat pusu, aniž bych něco řekl.

Ten tón, pohled, až teď jsem si dokázal všímat všech detailů, když se mi naskytla ta možnost. Tmavé prstence vlasů se jí nevinně kroutily kolem tváří a vlasy měla ledabyle pohozené na zádech. Smutný pohled těch velkých, laních očí na mě upírala, jako malé dítko, kterému někdo něco slíbil. 

Nepoznal jsem ji. 

Nepoznal jsem holku, která mi kdysi ukradla myšlení i srdce. Tu, kterou jsem obdivoval z dálky jako nějaký blbec a bál se ji oslovit. 

„Cítím se teď trochu blbě, víš... lhala jsem," nečekala ani na mou reakci, které by se určitě ani nedočkala, „ohledně práce. Já, ve skutečnosti jsem hledala tebe," váhavě se uchichtla a její tváře se jako na zavolanou zbarvila do jasné červené.

„Nam Seon?" zopakoval jsem její jméno v naprostém ohromení. Má mysl byla jako na vodě, nebyl jsem schopen jasně uvažovat, protože tohle nemohla být pravda. 

Byla to opravdu ona? Tady u mě? V obýváku? Ještě před chvílí spící před mými dveřmi? Jaký žert tohle je? Byl to ten opravdový vánoční zázrak, o kterém všichni mluví? Nebo jsem jenom snil a tohle je až moc živý sen, který jsem si přál? 

Padající hvězda o Vánocích, huh?

„Jsem to já a... omlouvám se ti, že jsem tě nenašla dříve." 

A víte, co všechno ta věta změnila? Vánoce už jsem nikdy neslavil sám. To přání, které jsem si řekl při obyčejné, padající hvězdě, se opravdu vyplnilo a přivedlo ke mně tu, které jsem toho chtěl tolika říct a neměl jsem tu odvahu ani šanci.

Má milá Nam Seon, víš jak moc ses změnila, že jsem tě ani já nedokázal poznat? A i teď se směju na tím, že to ty jsi celou dobu hledala mě a já se utápěl v myšlenkách o tom, že žiješ někde šťastná s rodinou.

Víš, že tě budu milovat navěky věků, má milá, padající hvězdičko?

Už tě znovu zmizet nenechám, to ti slibuji.

První snaha o jednodílovku s nějakým sladkým na scéně a dopadlo to... netuším, pro mě asi katastrofálně, protože na tohle prostě nejsem a vánoční náladu nemám už vůbec, takže se to skloubilo v nejhorší dvojici, která je možná. 

Ale tímhle vlastně chci popřát všem to nejkrásnější. Mějte nádherné, pohodové a hlavně rodinné Vánoce, ať se vám vyplní všechna vaše přání a hlavně jste zdraví. Užívejte si pohodu jak na tenhle den, tak po celý rok a doufám, že pod stromečkem najdete to, co jste si přáli a nikdo z vás neskončí v nemocnici po ochutnání kapří kosti. 

Jsem v poslední době tak moc psychicky rozpoložení, že se mi i teď chce brečet a to se cítím fakt dobře. Snad. Možná. Mockrát vám chci poděkovat, že tu se mnou jste dalším rokem, měsícem, týdnem nebo i dnem. Ať už jste starší veteráni na mém profilu nebo mladí zelenáči, moc vám děkuji za podporu a komentáře i zprávy, které mi chodí a dokáží mě rozesmát, když to nedokážu sama. Vím, že jsou věci, které mohu stále zlepšovat a vynasnažím se, takže na mě nezanevřete a já doufám, že tahle mini kapitolka s Chanyho padající hvězdičkou nikoho nedonutila si prorvat hlavu zdí nebo udělat jiné nehody. 

Ještě jednou děkuji a užijte si Vánoce, které zase rychle odejdou! 

Praise the Alkiera!