Při zapálení třetí adventní svíčky se brunetce zdály vánoční svátky ještě vzdálené. Když však zapálila i tu poslední, uvědomila si, že čas zase běžel rychleji, než by si přála. Ode dne, kdy naposledy viděla Lucase, uplynuly dva týdny, během nichž téměř nebylo dne, kdy by jí někdo onoho mladíka nepřipomněl.

„Vím, že máš strach, že se minulost, bude opakovat, ale...“

„Zoe, prosím. Už toho nech. Mluvily jsme o tom několikrát,“ zaprosila.

Stály akorát na náměstí, kde se nacházela hromada lidí s kelímky, které byly plné horkých nápojů, a užívali si atmosféru, která zde panovala. Světýlka, zpěv, vůně. To vše ji vracelo do chvíle, kdy před třemi týdny po osmi letech pohlédla do čokoládových očí, které ji vždy dokázaly připravit o dech a její srdce rozbušit rychleji, než pro něj bylo obvyklé.

„Proč byste se potkali znovu po tolika letech, kdybyste si nebyli souzení?“ nevzdávala se Zoe.

„Protože život má divný smysl pro humor,“ odpověděla Marley otráveně.

„Proč ty tady vlastně jsi?“ obořila se na ni Zoe. „Poslední týdny neděláš nic jiného, než že Mel přesvědčuješ, že udělala dobře. Že pro ni Lucas není ten pravý. Jak to ale můžeš vědět? Nikdy si s ním pořádně nemluvila. Neznáš ho,“ chrlila  ze sebe jedno slovo za druhým. „Ten kluk ji několikrát zahlédl na nádraží nebo tady ve městě, ale vždycky se příliš bál ji oslovit. Ona si ho ani jednou nevšimla, ale on jí viděl vždycky. A teď, když konečně sebral odvahu, mu to kazí holka, která o něm a jejich příběhu ví naprosté nic.“

„Zoe...“

„Promiň, Mel. Mlčela jsem příliš dlouho. Mám plné zuby toho, jak ti Marley bere sebedůvěru, jak uráží Lucase,“ nedala se dívka. „Vyprávěla ti někdy Mel, jak dlouho se jí líbil?“ obrátila se na blondýnku. „Nebo si někdy slyšela Lucase mluvit o tom, kdy se mu začala Mel líbit? Ne? V den zápisu do první třídy a následujících pět let jeden z druhého nespustili zrak. Ano, jejich cesty se sice rozešli, ale znovu se setkali. Říkej si tomu jak chceš. Náhoda, osud... Dostali druhou šanci a je jen na nich, jak s ní naloží,“ pohlédla se vší vážností na svou hnědovlasou kamarádku, kterou znala mnohem dříve, než ji poznala Marley. „Můžete pokračovat tam, kde jste skončili. Můžete začít znovu. Také si ale můžete dát sbohem a už se nikdy nevidět. Nemyslím si ale, že to by bylo to, co byste si oba přáli. Navíc, pokud jste si opravdu souzení, se můžete potkat znovu. A možná, že napotřetí to už vyjde. A nebo také ne,“ pokrčila rameny. „Nemůžu ti říkat, co bys měla nebo neměla dělat, Mel. Jen bych si přála, aby ses zamyslela nad tím, co chceš ty a nechala plavat, co si o tom myslí druzí. Je to tvůj život.“

V oříškových očích se zračil zmatek.

„Nemáš nechat ostatní řídit tvůj život, ale ona sama ti teď říká, co bys měla dělat,“ odfrkla si Marley.

Melanie však jako kdyby ji neslyšela. V hlavě si přehrávala události posledních tří týdnů. To, jak moc některých věcí litovala, především však slov, která z úst vypustila ze strachu. V tu chvíli si přála umět vrátit čas. Mít možnost rozhodnout se znovu. Udělat vše jinak. Napravit, co pokazila. Čas však vrátit zpět nelze. To ovšem neznamená, že nelze některé věci, které jsme v minulosti pokazili, spravit.

Nesmažeme škodu, kterou jsme svými skutky napáchali. To nelze. Můžeme se tomu však postavit čelem a začít bojovat. A možná, že jednoho dne nám bude odpuštěno. Prvním krokem k tomu je smíření se s tím co bylo a odpuštění sobě samému. Bez toho se dál nepohneme. Pokud tohle dokážeme, pokud zvládneme nechat minulost za sebou, už nás nic nebude držet zpět.

„Myslíš, že mi někdy odpustí?“ optala se s nejistotou v hlase Melanie.

Marley chtěla něco namítnout, ale Zoe ji nepustila ke slovu. „Určitě,“ ujistila dívku, usmívajíc se, jako kdyby věděla něco, co brunetka ne.

„Zkusím mu zítra zavolat a promluvit si. Za to nic nedám,“ odtušila.

„Proč čekat do zítra, když to můžeš udělat hned?“ s tím Zoe kývnula kamsi za dívku.

Ještě předtím, než se otočila, bylo jí jasně, kdo stál jen pár metrů za ní.

Oříškové oči hleděly do čokoládových. Brunetka měla stále ještě na tváři provinilý výraz, ačkoli ji tmavovláska již několikrát ujistil, že se na ní nezlobil.

„Takže mi dáš ještě jednu šanci?“ optala se s nadějí v hlase.

„Ano, Melanie. Nezáleží na tom, kolikrát mě od sebe odeženeš, kolikrát ode mě utečeš, aniž by ses ohlédla. Je mi jedno, jak dlouho se mi budeš vyhýbat. Já na tebe počkám, rozumíš?“ zahleděl se jí do očí se vší vážností. „Protože vím, že počkat na tebe se mi vyplatí.“

Tak málo stačilo a už ji svíral ve svém náručí. Obě jejich srdce tloukla tak, jak to dokázala jen když byla ona dvojice pohromadě. Nikdo neměl na jejich srdce takový vliv jako ten druhý. Možná, že její maminka měla pravdu, když jí říkala, že se zázraky dějí. Najít totiž někoho, kdo by vás na první pohled upoutal a vy jste na něj už nikdy nedokázali zapomenout, bylo poměrně ojedinělé. O to víc, když to bylo vzájemné. Ano. I nyní, když ji Lucas svíral ve své náruči, měla pochyby. Bála se bolesti, která by se pojila s jeho případným odchodem z jejího života. Rozhodla se však dát na radu Zoe a být statečná. Nedlužila to jen Lucasovi, ale i sobě. Oba si zasloužili šanci. Šanci zkusit, zda by s tím druhým byli schopni strávit zbytek svého života. Melanie netušila, co mohla od života očekávat. Jedno však věděla jistě. Lucas byl jediný muž, o kterém s jistotou mohla říct, že ho milovala. A to od chvíle, kdy jej poznala, i když tehdy by to pro mnohé nemělo žádnou váhu, protože byli oba ještě dětmi. Oni však věděli své. I přes ty roky, které se neviděli, láska nevyprchala. Stále tam byla. Lucas to věděl už ve chvíli, kdy se jejich pohledy střetly v první adventní neděli. Brunetce trvalo déle, než si to uvědomila a ještě déle, než našla odvahu si to přiznat. Jejich příběh se mohl zdát neuvěřitelným, smyšleným. I pro Melanie by to dříve bylo něco, co by řekla, že se odehrává jen v romantických filmech. Nyní už pro to měla jiná slova.

Vánoční zázrak.