Týden jako utekl jako voda. Než se Melanie nadála, stále před zrcadlem na toaletách v menší hospůdce, ke které byl připojen sál, kde se mimo jiné pořádaly plesy. Právě nyní se v něm nacházely desítky lidí, kteří se zde rozhodly oslavit druhou adventní neděli.

„Když jsem vás viděla minulou neděli spolu, úplně jsem si vzpomněla, jak jste spolu byli téměř každou přestávku, vždycky seděli v naší lavici a já si sedala k Erikovi, abych nemusela stát,“ vzpomínala Zoe.

„Mně to přijde divný.“

„Co se ti nezdá, Marley?“ nechápala Zoe.

„Neviděli se roky a on se chová, jako kdyby jí znal nejlíp na celým světě,“ poznamenala až jedovatě.

„Možná. Ale nezapomínej, že ji poznal mnohem dřív než ty,“ povytáhla Zoe obočí.

„Marley má pravdu.“ šokovala brunetka svými slovy. „Viděli jsme se před týdnem poprvé po osmi letech, týden jsme si psali, dnes jsme spolu párkrát tančili, ale příští týden už bychom měli jít na rande? Je to hrozně rychlé,“ povzdychla si.

Blondýnka se chystala s brunetkou souhlasit, ale Zoe jí k tomu nedala příležitost.

„Čeho se bojíš, Mel?“ zeptala se rychle, aby se Marley nedostala ke slovu. Ještě na začátku oslav a i v jejich průběhu chtěla dát Lucasovi šanci. Jít s ním ven, strávit s ní nějaký ten čas. I na začátku plesu to vypadalo, že si dokázala představit, že by s oním tmavovlasým mladíkem časem mohli být víc než přátelé. Pak se Zoe na chvilku ztratila z očí a když se vrátila do sálu i spolu s Marley, mluvila a chovala se najednou úplně jinak. Jako kdyby si to rozmyslela. Zoe nepochybovala, že v tom měla Marley prsty. Koneckonců nebylo by to poprvé, co by Melanie podkopala její sebedůvěru. „Z čeho máš strach?“ zkusila to znovu, když brunetka sevřela mlčky mezi zuby svůj spodní ret, netušíc, jak z oné situace ven. „Mel, chci ti pomoct, ale k tomu musím vědět, co se děje.“

„Mám strach, Zoe,“ přiznala brunetka s těžkým srdcem. „Řekl, že je úžasné, jak se to mezi námi nezměnilo. Že je to stejné jako dřív. Že my jsme stejní,“ na vteřinu zavřela oči, snažíc se sebrat odvahu vyslovit myšlenku, která ji od rozhovoru s Marley tížila. „Co když ale nejsem stejná, jako dřív?“

Jak velká byla šance, že i po těch letech a všem, čím si prošla, byla stejná? Ztratila člověka, který po rozvodu jejích rodičů zastával kromě pozice dědečka částečně i roli otce. Zakusila šikanu a prošla si i obviněním, že ona sama byla tím, kdo někomu druhému opakovaně a zcela úmyslně ubližoval. Sice byla označena neprávem, ale stále to na ní nějaké ty stopy zanechalo. Poznala strach, bolest, utrpení i nenávist sama k sobě. Stále ještě se dávala do kupy. Větší část toho všechny už byla za ní ale strach z toho, že znovu ztratí někoho blízkého, tu stále byl. I proto se bála sblížit se s někým. Protože ta bolest, co by následovala po jejich odchodu, byla nesnesitelná. Nechtěla ji zažít znovu. Už nikdy. Něčemu takovému se s jistotou vyhnout nemohla, ale za zkoušku to stálo.

„Když s ním mluvím... Zdá se stejný. Je to ten samý kluk, který mě učil se prát a vždycky stál při mně. Jenže od té doby se toho tolik stalo,“ povzdychla si. „Možná bych ho měla nechat jít.“

Její slova přiměla Zoe vytřeštit oči. „Přece si ho nepotkala po tolika letech jen proto, abys utekla, Melanie. To přeci nedává smysl.“

„Neposlouchej ji, Mel,“ vložila se do toho Marley. „Je to jen na tobě a pokud si myslíš, že nejsi stejná, tak to tak asi bude. Řekla bych, že proto, že jste si každý šli po svém, byl tehdy už nějaký důvod. Prostě to tak mělo být.“

„To ale neznamená, že teď to musí skončit stejně,“ pokusila se Zoe blondýnce odporovat.

Ta však nad jejími slovy mávnula rukou a chytila svou hnědovlasou kamarádku za ruku. „Jdeme tancovat.“

Na tváři Marley bylo znát, jak moc proti srsti jí bylo, když ji Erik odtáhl tancovat na jednu z písniček dál od Melanie a Lucase, se kterým se k dívkám připojili jen co se Mel s Marley vrátily z toalet. Zoe si držela odstup. Ani jedinkrát ke čtveřici nezamířila. Tušila totiž, co bude následovat a ani v nejmenším tomu nechtěla přihlížet.

Nespletla se. Jen co se tmavovlásek naklonil k dívčině uchu, aby jeho slova přes hlasitou hudbu slyšela, objevil se v brunetčiných očí strach. Rozhovor mezi dvojicí pokračoval až do chvíle, kdy se v oříškových očích objevily první slzy. Tehdy hodila Zoe za hlavu nějaký odstup a vydala se vstříc své kamarádce, která akorát obešla mladíka, míříc k východu ze sálu. Zoe s úzkostí sledovala, jak se jí Mel vyhnula, jako kdyby ji přes slzy nepoznala a rychle opustila sám. Nemohla by se považovat za dobrou kamarádku, kdyby nešla za ní. Ještě předtím se však chopila nejen svého kabátu, ale i toho, který patřil Melanie.

Světlo z pouliční lampy dopadalo na bledou tvář dívky, jež se zoufale snažila potlačit slzy. Zoe k ní s těžkým srdce zamířila. Přes odhalená ramena jí přehodila kabát, načež si oblékla ten svůj.

„Zvorala jsem to,“ šitla Melanie provinile. „Teď už jsem ho ztratila na vždycky.“

„Co jsi mu řekla?“ optala se Zoe, když kolem dívky, která se třásla zimou, omotala ruce.

„Že nejsem taková, jaká si myslí, že jsem a že mu nemůžu dát to, co by si přál,“ vzlykla. „Nedokážu to, Zoe. Já neumím milovat.“

Vidět ji v takovém stavu jí lámali srdce. Tohle nebylo poprvé, co ji viděla utéct od někoho, kdo ji miloval. Dělala to pokaždé, když začala cítit víc než jen pouhé přátelství. Nebylo to tedy tak, že by nedokázala milovat. Ona se příliš bála toho, že se zamiluje a tak raději utekla vždy dřív, než k něčemu vážnějšímu vůbec stačilo dojít.

„Zlatíčko, kdybys neuměla milovat, byla bys jako Marley. Kus kamene,“ odfrkla si. „Ty umíš milovat. Ukazuje to i to, jak moc se ostatní staráš. Máš v sobě tolik lásky,“ usmála, hladíc brunetku po vlasech. „Jen se musíš přestat bát. Já vím, že bolí někoho ztratit, ale pokud tu bolest neriskneš, nikdy nebudeš doopravdy šťastná.“

Měla pravdu. Věděly to obě. Melanie si však nebyla jistá, jestli dokáže být statečnější a i kdyby, už na tom nezáleželo.

„Už je pozdě,“ zakňučela a více se ke své kamarádce tiskla.

Ta po několikáté toho večera zavrtěla hlavou a mírně se pousmála. „Na to postavit se vlastnímu strachu, není pozdě nikdy.“