„To si děláš pr...“

Dlaň okamžitě překryla ústa blonďaté dívky ve snaze zabránit jí v předvedení scény plnému náměstí.

„Jak dlouho, že si ho neviděla?“ zeptala se stále v šoku Marley, když odtáhla brunetčinu ruku ze své tváře.

Nad odpovědí se tázaná musela na okamžik zamyslet. „Bylo mi jedenáct, když jsem přestoupila a pak jsme se viděli ještě dva roky na to. Takže osm let.“

„To je slušný. Nechceš si s ním promluvit? Možná zase budete přátelé?“ navrhla Marley.

Brunetka si nebyla jistá, co by na onu otázku měla odpověď. Přeci jen ona a onen mladík nebyli nikdy tak úplně přátelé.

„Mel.“

Oslovená se s širokým úsměvem obrátila po hlase svého dlouholetého kamaráda. Když spatřila, že nebyl sám, její srdce vynechalo úder.

„Eriku, kde si nechal Zoe?“ optala se Marley.

„Někde by tu měla být. Nechal jsem ji u stánku s klobásama, když jsem si všiml tady Lucase,“ poukázal na vysokého tmavovláska s čokoládovýma očima, který stál po jeho boku a s úžasem hleděl na brunetku, která byla o dobrých patnáct centimetrů menší než on. Právě na ní se nyní obrátila i Erikova pozornost. „Předpokládám, že tebe a Lucase představovat nemusím.“

Stále zaskočená Melanie se nezmohla na jediné slovo.

„Půjdeme s Marley najít Zoe, ať si vy dva můžete v klidu popovídat,“ poplácal tmavovláska po vlasech, načež věnoval nevinný úsměv brunetce, která uvnitř panikařila.

„Co... Počkej, Eriku!“ snažila se mladíkovi vytrhnout blondýnka, když ji vzal kolrm ramen a už ji táhl co nejdál od dvojice, vědom si toho, že by dobrovolně dvojici neposkytla soukromí, které si podle něj zasloužili.

Ačkoli v přeplněném náměstí neexistovala šance, že by byli sami, jen co Erik s Marley zmizeli dvojici z dohledu, přišlo Melanie, jako kdyby se všechno na světě vypařilo. Hluk, smích, zpěv, ostatní návštěvníci městské akce. Vše bylo pryč. Zbyla jen ona a tmavovlasý mladík, kterého neviděla mnoho let. První věc, která si všimla, by la ta, že vyrostl. A hodně. Vždycky ji o trochu převyšoval, ale nikdy ne o tolik jako nyní. Jeho vlasy byly kratší, rysy ve tváři hrubší, a když z jeho úst zaznělo její jméno, zjistila, že jeho hlas byl mnohem hlubší. Měl širší ramena a celkově jeho kostra se zdálo mohutnější. Nebylo pochyb, že dospěl. Mnoho věcí na jeho vzhledu bylo jinak. To, jak se oblékal, jeho sestřih a postava. Jedna věc však byla stejná a tou byly jeho oči v barvě mléčné čokolády. Stačil jediný pohled do nich, aby se cítila v bezpečí, pod ochranou. I ten pocit, co měla, když stála poblíž byl stejný. Jako kdyby byla doma, ačkoli její domov byl vzdálený několik kilometrů. Za ty roky se toho v jejím životě změnilo tolik. Tak proč se nyní zdálo, jako kdyby vše bylo stejné jako když ho viděla naposledy?

„Jsi pořád stejně krásná.“

Jeho slova jí vzala vítr z plachet a když se natáhl, aby jí z tváře odstranil neposlušný pramínek vlasů a bezděky se dlaní otřel o její líčko, zčervenala. Přišla si ztracená ve svých pocitech, v situaci, již byla právě součástí. A přitom jako kdyby po letech našla ztracený kus sama sebe.

„Asi jsem tě zaskočil, že?“ usoudil, když dívka, která dříve netušila, kdy mlčet, nevydala ani hlásku. „Omlouvám se. Vím, že už je to dlouho. Ale když jsem tě viděl...“ vydechl, snažíc se najít správná slova. „Sakra,“ zasmál se sám sobě. „Po dlouhý době jsem se cítil jako puberťák.“

Přesně věděla, o čem mluvil. Také se tak totiž cítila. Jako puberťačka, kterou právě oslovil kluk, který se jí už dlouho líbil, ale ona nikdy neměla odvahu s ním promluvit. Jako kdyby stála před svou první láskou. A to byla ve své podstatě pravda. Jistě, bylo zde pár rozdílů. Jako ten, že ji Lucas okouzlil už když jí bylo pět let. Také to, že pubertu už měla dávno za sebou. Její první láskou však skutečně byl. Takovou tou dětskou, sladkou, čistou a nevinnou. Tou, na níž s úsměvem vzpomínáme, ale často ji nepovažujeme za nic vážného a nepřikládáme jí žádnou velkou váhu. Přeci jen jsme ještě byli děti a co ví děti o lásce? Nic. Alespoň to si myslíme jako dospělí. Malé děti však často ví o lásce víc než my. Když jim někdo přijde krásný, nemá to často vůbec nic společné a tím, jak vypadá, ale jaký je uvnitř. Děti posuzují ostatní podle toho, jak se k nim chovají a jak se díky nim cítí. A pokud si někoho oblíbí, nemají zábrany. Nevidí věk, vzhled, majetek. Vidí jen to, jaký jste člověk. Proto se vám může stát, že vás ve vašich dvaceti letech požádá pětiletý chlapeček o ruku. On totiž nevidí věkový rozdíl nebo cokoli jiného. Má vás rád a tím se řídí.

Tahle svoboda v cítění většinu z nás opouští během dospívání. Začněme čelit předsudkům a ideálům společnosti, v níž žijeme. Začneme vnímat jinak ostatní i sami sebe. Najednou už to není jen čistě o citech ale i o vzhledu a mnohdy i o majetku, postavení.

Zdálo se však, že tohle se na dvojici mladých lidí, jež stáli po osmi let tváří v tvář jeden druhému a nebyli schopni od sebe navzájem odrhnout zrak, nevztahovalo. Netušili, čím to bylo, ale byli si jistí, že i kdyby se ten druhý za ty roky, co se neviděli, změnil sebevíc, jejich srdce by stále tloukla zdychleně a jejich myšlenky by stále byly splašené.

Toho večera se od ní Lucas nehnul a ona nic neodmítala. Upřímně řečeno by byla zklamaná, kdyby se tak stalo. V jeho přítomnosti všechny její starosti a obavy zmizely, což bylo něco, o co se už dlouho bezúspěšně snažila. S ním se cítila v bezpečí a klidná. Nebylo tedy divu, když souhlasila s doprovodem k autu, načež se nechala sevřít v jeho hřejivém objetí, že kterého se jí ani trochu nechtělo. Bylo však pozdě a ona následujícího dne musela brzy vstávat na přednášku.

„Rád jsme tě viděl, Melanie,“ zašeptal, věnuje jí letmý polibek do vlasů.

„Já tebe taky,“ usmála se dívka, již během večera konečně opustil stud a šok a ona tak byla schopna s ním normálně komunikovat.

„Doufám, že to nebylo naposledy,“ promluvil, když se od ní odtáhl, otevírajíc dveře od auta, ve kterém na ní čekala nejen Marley, ale i její maminka, která seděla na místě řidiče a po pohledu na mladíka, který její dceru k autu doprovil, se nedokázala ubránit nadšení.

„Příští týden pořádá naše vesnice adventní slavnost,“ oznámila. „Určitě tam s Marley budeme.“

„Pak bych tam asi měl být taky,“ věnoval dívce široký úsměv, načež ji pohladil po tváři a jakmile nastoupila do auta, zavřel za ní dveře.

Jen co se tak stalo, pocit bezpečí byl pryč. I přesto jí však u srdce hráli vzpomínky na onen večer, které jí v noci téměř nenechaly spát. A tak se následující dne po univerzitě procházela spolu s Marley s kruhy pod očima, ale širokým, šťastným úsměvem, jaký byl na její tváři k vidění jen ve výjimečných případech.