Světýlka, spousta hlasů, zpěv sboru, který stál před velkým, vánočním stromkem, vůně svařeného vína, jež se linula celým náměstím. To vše obklopovalo dívku v šedém kabátu a béžovou čepicí, kterou měla staženou díky své nejlepší kamarádce až do čela. Kolem krku měla omotanou huňatou šálu, prsty s dlaněmi skryté v rukavicích, na nohou kozačky na vysokém podpatku. Opatrně usrkávala z kelímku s horkým nápojem, jež si spolu se svou kamarádkou před pár minutami zakoupily v jednom ze stánků, jež se na náměstí, v pro dívku dobře známém městě, nacházely. Vánoční koledy se v jejích uších měnily spolu se smíchem, povídáním a smíchem ostatních přítomných, měnily v šum. Její oříšové oči těkaly po okolí ve snaze nalézt nějakou známou tvář.

„Postrádáš někoho?" zatvářila uraženě blondýnka, jež stála po jejím boku.

„Ještě jsem neviděla Erika a Zoe," odpověděla Melanie.

Blondýnka protočila očima. „Možná si to rozmysleli a zůstali doma."

„Přijely jsme kvůli nim, takže tohle neříkej ani z legrace, Marley," uchechtla se brunetka.

„Mel, vždycky jim můžeme jít bušit na dveře, dokud někdo neotevře. Vím kde bydlí," povytáhla vyzývavě obočí, v hlavě si jistě plánujíc, co by pronesla, až by se dveře otevřely.

„Ty a tvé šílené nápady," zasmála se Melanie. „Připomeň mi, proč že to jsme vlastně kamarádky?"

„Protože beze mě nemůžeš žít," uculila se blondýnka nevinně, vytahujíc se na špičky, když zahlédla povědomou tvář.„Koukej, tamhle je Erik. S kým to ale je?" zamračila se, když mladíka po jeho boku nepoznávala.

V momentě, kdy její kamarádka pohlédla směrem, jímž ukazovala, mohla blondýnka na její tváří spatřit šok. Brunetčinky oříškové oči se setkaly s pohledem čokoládových. Srdce se Melanie na okamžik zastavilo, načež se rozbušilo rychleji než pro něj bylo obvyklé. Oči se rozšířily, ústa údivem pootevřela. Jak dlouho to mohlo být? Deset, dvanáct let? Netušila. Zdálo se to jako věčnost, co do oněch očí pohlédla naposledy. Tehdy se její život zdál ještě tak nějak v pořádku. Po svém boku měla svou milovanou rodinu a byla téměř bezstarostná. Navštěvovala malou školu v ne příliš známém městečku, které sousedilo s vesničkou, ze které pocházela. Měla spoustu přátel, o kterých si myslela, že s ní vydrží do konce života. Nyní už nebyla v kontaktu s nikým kromě Erika a Zoe, se kterými se také nevídala tak často, jak by si přála. Časy se změnily.

Tehdy ještě desetiletá Melanie neměla nejmenší tušení, co si pro ni mnohdy krutý svět připravil. Netušila, že během pár měsíců se po přestupu na jinou školu její celý svět obrátí vzhůru nohama a že jakmile si začne na všechny ty změny alespoň trochu zvykat, přijde další rána a ona přijde o člověka, který se vyskytoval v každé její představě ideální budoucnosti. Tehdy se ještě nebála sblížení s druhými lidmi a nezačala v panice pálit mosty kdykoli k někomu začala cítit více než pouhé přátelství. Většinu všeho času strávila kromě se Zoe s mladíkem, který upoutal její pozornost už když byla ještě pětiletá.

I nyní si pamatovala, jak se snažila znít dospěle, když své mamince popisovala chlapečka, kterého potkala na zápisu do první třídy a moc se jí líbil. Na smích své maminky, který se linul s jejích úst nedokázala zapomenout. Ženě totiž neuniklo, jak si jeden z budoucích prvnáčků její malou dcerku prohlížel. Podle popisu to ovšem vypadalo, že se bohužel jednalo o někoho jiného. K jejímu velkému překvapení, když téměř o rok později hleděla na fotografii třídy její dcerky, ukazovala šestiletá Melanie svým drobným prstíkem na chlapečka, kterého si její maminka pamatovala ze zápisu. Jak se ukázalo, obě si z onoho dne pamatovaly stejnou chlapce, ačkoli o tom tehdy ještě nevěděly.

Čas běžel, děti rostly. Melanie bylo deset a chlapci, který se jí líbil již od zápisu, o rok více, ačkoli chodili do stejné třídy. Jejich okolí si je snadno dokázalo představit v budoucnu po boku toho druhého. I přes to, že chlapec dívku vždycky pošťuchoval, byl tím prvním, kdo se jí zastal, když si to dovolil někdo jiný. Kdyby si někdo dovolil na ni vztáhnout ruku, měl by co dočinění s ním. Rodičům oné dvojice to přišlo rozkošné. Když si o přátelství, které vypadalo, že by se časem mohlo změnit v něco víc, svých dětí povídali jejich maminky na rodičovské schůzce před Vánocemi, ukázalo se, že cesty Melanie a onoho chlapce se brzy rozejdou.

S přechodem na jinou školu se Melanie vyrovnávala těžko. Nebyla však jediná, koho to čekalo. Smířit se s tím, že musela opustit většinu svých přátel se dokázala smířit jen díky tomu, že Zoe na tom byla stejně a také díky slibu jejího věrného kamaráda, že si budou psát jak jen to půjde. A svůj slib mladík také dodržel. Bohužel s novými přátelstvími a starostmi se začal počet zpráv postupně snižovat, až nakonec přestaly chodit úplně. Melanie bylo třináct a ačkoli na svého dobrého kamaráda z prvního stupně nikdy nezapomněla, nyní měla dostat nových přátel, o kterých byla přesvědčena, že s nimi prožije mnohé.

Střední škola s sebou přinesla také mnoho změn v četné té, že Zoe už nebyla více s ní. Nyní si Melanie sama vybrala cestu, na kterou ovšem musela vydat sama. A právě na té se seznámila s Marley.

„Melanie?" oslovila blondýnka brunetku, jednu ruku pokládajíc na její rameno ve snaze ji vytrhnout z jejích myšlenek. „Ty ho znáš?“

Oříškové oči se odtrhly od čokoládových, jako kdyby se obávaly, že se jejich majitelka pod tíhou jejich pohledu rozpadne v prach.

„To je dlouhý příběh,“ vydechla Melanie.

Marley na nic nečekala. Popadla svou kamarádku za ruku a už ji táhla k jednou ze stánků pro další kelímek svařeného vína. „Pak máme štěstí, že do rozsvícení stromku nám zbývá ještě spoustu času.“