,,Řeknu vám příběh o vlkovi, který musel svátek luyi slavit sám, protože měl pořád smůlu a všichni jeho příbuzní už nežili," napadlo Laylu. Právě si to vymyslela, ale to ta vlčata vědět nemusela. Skoro vždycky když vyprávěla, tak vymýšlela za pochodu.

Sirotci si lehli všichni vedle sebe, někdy i na sebe a navzájem se okřikovali aby byli ticho a Layla konečně mohla vyprávět...

🎄🎄🎄

Laeortoh sledoval, jak se mu od tlamy vznesl stříbřitý obláček páry, který se zatřpytil v slabém, slunečním světle.
Pod nohami mu křupal sníh, který se třpytil ještě oslnivěji, takže měl problém se na něj vůbec dívat.

A byla tady taková zima! Zalézala mu pod kůži, naprosto netečná k jeho srsti, na kterou mu usedaly vločky.

Laeortoh potřásl hlavou a přidal do kroku. Ledová země byla tolik jiná, než ta Lávová. A nejen svými přírodními podmínkami.

Když šel po ulici, měl pocit, že vlci jsou tu nerudnější, než v jeho městě. Domy a lampy byly sice také zdobeny nejrůznějšími světélky, hvězdičkami a tak podobně, ale stejně měl pocit, že tu slavností nálada trochu drhne.

Může to být taky tím, že jsem v Garmoru, pomyslel si Laeortoh. Podle toho co o tomhle městě slyšel, mohl být vůbec rád, že ještě žije.

Tak proč jsi zrovna sem jel na svátek luyi? Zašeptal mu v hlavě otravný hlásek.

Tak v prvé řadě chtěl zažít svátek luyi ve sněhu. Odehrával se v zimním období a všichni-teda, ti co žili převážně v okolí Blackstaru nebo Ledové zemi-ho měli spojený se sněhem.

Řekl si, že by bylo hezké to taky zažít, když v Lávové zemi se neustále dusil kouřem ze sopky.

Mohl si však vybrat také jakékoliv jiné město Ledové země, tak proč zrovna Garmor, který neoplýval zrovna zářivou pověstí?

Možná si tak trochu přál, aby ho někdo napadl a případně zabil.

Jeho život bylo jedno velké zklamání, takže začínal mít pocit, že nosí všem smůlu. Ještě by ten vrah uklouzl na ledu, praštil se do hlavy a měl otřes mozku.

Laeortoh patřil k vcelku bohaté rodině obchodníků, kteří cestovali po celé Eldiaře a sháněli nejrůznější zboží, které pak prodávali v Lávové zemi.

Laeortoh byl z nich nejmladší, nikdy s nimi nikam nejel.

A jakmile se narodil, nosil jen smůlu.

V den, kdy se narodil, zemřela jeho teta. Když přijela na návštěvu babička a podívala se na něj, zničehonic se svalila na zem a už se neprobudila.
V den, kdy dosáhl tří let a měl velkou narozeninovou oslavu, jeho starší bratr snědl otrávený kus dortu. A jen o něco později, na svátek luyi, jeho sestru zabily sladkosti, které jí Laeortoh dal.
Poté zemřel otec, který spadl do Lávového moře, když odtamtud táhl Laeortoha, který měl mít o něm referát ve škole.
A matka zemřela před pár měsíci, znovu na jeho narozeniny. Tentokrát však vzplanula svíčka a ona uhořela.

Z početné, bohaté obchodnické rodiny, známé po celé Eldiaře svým kvalitním zbožím, zůstal jen neschopný, smůlunosící Laeortoh.

Nakopl hromádku sněhu pod svými tlapami a omylem tak oslepil vlka jdoucího proti němu, který v tu chvíli uklouzl na ledě.

Laeortoh zatajil dech. ,,Omlouvám se!" Vyhrkl a s úlevou sledoval, jak se vlk zvedá na nohy a otřepává ze sebe sníh. Byl rád, že to přežil. Nechtěl mít na svědomí smrt nikoho dalšího.

,,Hlupáku!" Vyštěkl ten vlk a Laeortoh sklopil uši. ,,Doufám, že tě někdo tady v Garmoru vykuchá jako rybu!"

Pak kolem něj naštvaně prošel a ještě do něj strčil.

To by však nebyl Laeortoh s jeho smůlou, který narazil do nějaké vlčice, která vyděšeně vypískla a jak spadla na zem, praštila se hlavou o kamennou cestu.

Laeortoh se kvapně zvedl na nohy, zatímco vlčice na něj vycenila zuby. Na hlavě měla malou, krvavou skvrnu. ,,Co to děláš?!" Zavrčela, namáhavě se zvedla a probodla ho pohledem. ,,Dávej si bacha na cestu!"

,,Pardon," zamumlal Laeortoh, ale vlčice už mu nevěnovala pozornost a vyrazila se zlostným vrčením pryč.

Laeortoh sklopil uši a povzdechl si. Proč zrovna on byl proklet touhle smůlou?

Vlci, kterými se to v těchto časech na ulicích jen hemžilo, jen mlčky přihlíželi celému střetu a když náhodou prošli kolem Laeortoha, vyhnuli se mu širokým obloukem.

On si nešťastně povzdechl a podíval se na své tlapy. Pak pohled radši zvedl. Ještě do někoho narazí a odpálí ho přes celé město.

Asi bych se měl vrátit domů, pomyslel si. Nebyl to jeho domov, spíš dům, který si pronajal, aby měl kde strávit noc.

Bude to další úžasný svátek luyi. Už máš na krku dva vlky, kteří kvůli tobě spadli. A nezapomeň na toho včera, když jsi byl v hostinci a prošel jsi kolem někoho, kdo se zničehonic začal dusit rybí kostí, povzdechl si.

Ani neměl komu kupovat dárky. Jediné, co měl na seznamu, bylo tak maximálně nějaké jídlo. Nijak netoužil po tom, koupit si něco pro sebe. Měl dost peněz na to, aby si žil skvěle a v luxusu.
Ale k čemu mu to bylo, když neměl nikoho, s kým by se o ty peníze podělil?

🎄🎄🎄

S hlavou položenou o rám okna sledoval, jak se na město snáší noc a v ulicích se rozsvěcují barevná světla. Obloha byla zatažená jednolitou vrstvou mraků, ze kterých se začaly lehce snášet velké, bílé vločky. Na zasněžených cestách už bylo jen málo vlků, kteří se vraceli z práce, aby mohli strávit tento čas se svou rodinou.

Laeortoh si nešťastně povzdechl, když se odvrátil od okna a podíval se na smutně ozdobenou místnost.

Vlk, u kterého si ten dům najal, mu výhružně zakázal jakékoliv světélka či jehličnaté stromečky a věnce, protože to dělalo nepořádek a on to nehodlal uklízet. Laeortoh ho sotva uprosil, aby si vůbec mohl zatopit v krbu, v němž nyní vesele praskaly plameny a zalévaly místnost svou mihotavou, oranžovou září.

Laeortoh si znova povzdechl. Když se nad tím zamyslel, dělal to v jednom kuse.

Vyrazil ke stolu se svátečním ubrusem, na kterém ležely talíře s krásně vonícím jídlem.

Laeortoh se posadil na jednu stranu stolu a zadíval se do plamene svíčky. Pak se rozhlédl po prázdné místnosti, kde se nacházela tak maximálně postel, skříně a nějaké poličky, které vyzdobil umělými hvězdami a baňkami. Bylo to to jediné, co mu dovolili.

Bylo tu tak... Ticho.

Za okny jemně hučel vítr, v krbu praskal oheň, ale to bylo všechno.
Nikdy se necítil tak sám, jako na svátek luyi.

Zavřel oči a představil si, jak kolem stolu s ním sedí celá jeho rodina. Teta, kterou nepoznal, babička co zemřela náhlou a záhadnou smrtí, bratr který se otrávil, sestra která na tom byla úplně stejně, otec který spadl do Lávového moře a matka, která uhořela.

Naplnil ho příjemný pocit, když si představil, jak všichni žertují, povídají si a usmívají se.

A pak Laeortoh otevřel oči a nikdo tam nebyl.

Jen stůl plný jídla, o které se neměl s kým podělit.

,,Veselý svátek luyi," zamumlal Laeortoh a dal se do okusování pečlivě opečené a okořeněné ryby. Sám.

🎄🎄🎄

Layla se odmlčela a podívala se na vlčata, která jí celou dobu s nastraženýma ušima sledovala.

,,A dál?" Zeptala se růžová vlčice.

Layla rozpačitě zastříhala ušima. Tohle měl být konec. Ten vlk bude trávit svátek luyi sám. Ale uvědomila si, že to by bylo k těm vlčatům dost necitlivé, takže se nadechla a pokračovala...

🎄🎄🎄

Najednou uslyšel tříštění skla a on se rychle podíval k oknu, kterým do místnosti pronikl studený poryv větru. Na rámu okna stála nějaká vlčí silueta a o okamžik později seskočila mezi střepy na zemi.

Laeortoh vyplašeně vyplivl kus ryby, který právě žvýkal a rychle ustoupil dál od neznámého vlka.

Ten přišel blíž, až ho konečně ozářilo světlo z krbu.

Laeortoh si uvědomil, že se jedná o vlčici, která nemohla být o moc starší než on a která byla tak hubená, že by byl schopen jí spočítat všechna žebra.

,,Vzdej se a dej mi tohle jídlo, jinak... Jinak ti něco udělám," řekla vlčice výhružně a přimhouřila jasně růžové oči. Na srsti zbarvené v různých odstínech šedé se jí zamihotalo světlo plamenů.

,,Jasně, jasně," vyhrkl Laeortoh. Pro jednou si přál, aby zafungovala jeho smůla a ta vlčice třeba zakopla a nechala ho být.

Ona však obezřetně došla ke stolu a oči se jí hladově zaleskly, když viděla všechnu tu hostinu. Okamžitě se pustila do sladkého pečiva, od tlamy jí odlétaly drobky. Snědla ho dřív, než Laeortoh stačil mrknout a už se pustila do polévky.

Laeortoh jí pořád ztuhle sledoval, ale když viděl, jak hltá všechno to jídlo a je jí úplně jedno, jaký při tom udělá nepořádek, začal mít pocit, jakoby ta vlčice nejedla už roky. Dávalo by to smysl, vzhledem k tomu, jak byla hubená.

,,Chceš... Chceš ještě něco?" Zeptal se Laeortoh, když spořádala všechno jídlo na stole.

Vlčice po něm hodila ostrý pohled. ,,Nestojím o tvou pomoc!" Vyštěkla zlostně, ale její žaludek se odmítavě ozval. Odvrátila pohled a začala si olizovat zašpiněnou srst.

To vzal Laeortoh jako znamení souhlasu, takže vyrazil do spodního patra a vzal s sebou nějaké mražené maso a sladkosti.
Když se vrátil, překvapilo ho, že tam pořád sedí.

Přišel blíž k ní, ignoroval její výhružně vrčení a položil před ní krabici se sladkostmi.

Vlčice k nim nedůvěřivě přičichla, mražené maso naprosto ignorovala.

,,Páni, to už jsem neměla roky," zamumlala si pro sebe, otevřela krabici a dala se do konzumování nejrůznějších bonbónů.

Laeortoh jí zvědavě sledoval, zatímco se trochu uklidňoval. Byla to jen hladová vlčice, žádná hrozba.
,,Jak se jmenuješ?" Zeptal se jí.

Vlčice se na něj zlostně podívala. ,,Nevím, proč bych ti to měla říkat!" Řekla.

,,Možná proto, že jsem ti dobrovolně dal sladkosti?" Nadhodil Laeortoh.

Vlčice dlouho mlčela, až si začínal myslet, že neodpoví.
,,Kenia," řekla nakonec. ,,Jmenuji se Kenia."

Zvedla hlavu od krabice a nedůvěřivě se na něj podívala. ,,Díky za ty sladkosti a tak," zamumlala rozpačitě. ,,A teď už půjdu. Promiň, že jsem tě okradla."

Vyrazila k oknu, ale Laeortoha popadla bláznivá touha po tom, netrávit svátek luyi sám.

,,Počkej!" Vyhrkl. ,,Zůstaň tady. Prosím. Mám... Mám víc jídla!"

Kenia se na něj nechápavě podívala. ,,Už nemám hlad," řekla nedůvěřivě.

Laeortoh si povzdechl a byl by zavřel oči, kdyby se nebál, že kdyby to udělal, zmizela by mu.

,,Nechci být sám," zamumlal. ,,Nemám nikoho, s kým bych oslavil svátek luyi."

Kenia si ho pozorně měřila pohledem, až se Laeortoh začal cítit jako hlupák.
Věděl, že je špatné po ní něco takového chtít. Ani ho neznala, určitě měla někde svojí rodinu a navíc, trávit čas s ním je dost nebezpečné.

K jeho nesmírnému úžasu však Kenia zabručela: ,,Fajn. Asi ti to dlužím za to jídlo, co? A navíc... Na dnešek už žádné jiné plány nemám."

Laeortoh se rozzářil. ,,Jdu upéct další jídlo," řekl, když se podíval na zbytky kostí, drobky a ohryzky na stole.

Nechal další maso péct a na stůl připravil nějaké saláty a pečivo. Byl celý vzrušený z toho, že tento svátek přecejen neoslaví sám.

Kenia ho celou dobu zamyšleně sledovala. ,,Mám pocit, že tě odněkud znám," řekla, když si Laeortoh konečně sedl naproti ní.

On se na ní obezřetně podíval. ,,No, mě zná asi hodně vlků," zamumlal nakonec. ,,Nosím smůlu. Pořád do někoho vrážím, někdo kvůli mě umírá..."
Když viděl její tázavý pohled, stručně jí řekl o tom, jak umřela jeho rodina.

,,A ty si vážně myslíš, že za to můžeš ty?" Zeptala se Kenia nedůvěřivě. ,,To je ta největší kravina, kterou jsem kdy slyšela."

,,A zrovna včera jsem narazil hned do dvou vlků najednou a oba spadli na zem," dodal Laeortoh.

,,Aha, tak to jsi byl ty!" Vykřikla Kenia. ,,Ten vlk, co do mě narazil a mě pak tekla krev z hlavy!"

Laeortoh nahrbil rameny a sklopil pohled. Čekal, že se teď šedá vlčice zvedne a odejde, naštvaná, že s ním musela strávit několik minut svého života.
Ona ho místo toho propalovala pohledem růžových očí.

,,Jak se jmenuješ?" Zeptala se ho.
Laeortoh se na ní udiveně podíval, ale odpověděl jí.

Kenie přeletěl po tváři úsměv.
,,Tak, Laeortohu, stalo se ti ještě něco zajímavého, co se týče tvé smůly..?"

Místo toho, aby odešla, si s Laeortohem začala povídat a očividně jí neděsila představa, že by snad nosil smůlu a ona se zadusila kusem rybí kůstky.

Povídali si spolu takhle celou noc a celou dobu zůstávala.

A zůstala i potom.

🎄🎄🎄

,,Jé, to byl skvělý příběh!" Vykřikla růžová Kenay. ,,Nejdřív jsem se bála, že chudák Lartoh-"

Layla si odfrkla, když slyšela tu zkomoleninu.

,,-bude slavit sám, ale pak tam přišla ta zlodějka a to bylo hezké!"

,,Byla to nuda," poznamenal někdo a Kenay ho praštila tlapou po hlavě.
,,Hej!" Vykřikl dotyčný a začali se prát.

,,Nechte toho!" Okřikla je Layla. Všimla si, že venku už se začíná stmívat. ,,Měla bych už jít."

Sirotci hromově zafňukali a Kenay se obořila na svého kamaráda, se kterým se ještě teď prala: ,,Vidíš, odehnal jsi jí!"

,,Příjdeš zase zítra?" Zeptal se někdo. Vlčata na ní upřela prosebný pohled.
Layla zaváhala, ale pak přikývla. Stejně neměla co jiného dělat.

,,Přijdu."

Počet slov: 2137
Nápad: WolfStories01
Přesně takhle jsem to myslela XD Že nápady o různých vlcích, kteří se v sérii neobjevili, použiju jako příběhy, které vypráví Layla XD